Kyta komentáře u knih

Pokaždé, když čtu některý díl Harryho Pottera, musím žasnout. Není žádnou novinkou, že má autorka celou sérii skvěle promyšlenou. Přesto i teď, po přečtení čtvrtého dílu této fantastické ságy, ji musím obdivovat, a to v mnoha směrech. Všechny díly na sebe nádherně navazují a postupně se odkrývají všelijaké souvislosti s předchozími díly, ale jsou tu i návaznosti a nepatrné zmínky na díly nadcházející. Je vidět, jak Rowling začínala od prvního dílu pozvolna, nevychrlila všechny fakty najednou, ale čtenáře napínala, aby jim to docházelo s každou další stránkou. A "Ohnivý pohár" je celý naplněný překvapivými skutečnostmi.

Díl od dílu je lepší a lepší. Sérii jsem teď začala číst potřetí a baví mě stejně jako když jsem ji četla poprvé. Myslela jsem si, že mě v ní už nic nemůže překvapit, ale opak je pravdou. Pokaždé ji vnímám jinak a všímám si při čtení i věcí, kterých jsem si třeba dříve nevšimla. Když se blížím ke konci každého dílu, zděsím se a přeju si, aby kniha nikdy neskončila, a po dočtení se cítím jaksi podivně prázdná.

"Ohnivý pohár" je prvním dílem, ve kterém se konečne přímo objevuje zlo v podobě Pána zla. Rozhodně už se nejedná o pohádku, jak se to mohlo zdát zejména u prvních dvou dílů. Vlastně o pohádku přestalo jít ve třetím díle s nástupem mozkomorů a obávaného "vraha" na útěku. Jak hrdinové pomalu dospívají, řeší také jiné věci než v předchozích příbězích, což dělá pro trochu starší čtenáře knihu daleko zajímavější. Celou knihu jsem vnímala nějak intenzivněji, dokonce mi i ukápla nejedna slza. Poslední stránky jsem úplně hltala, a když jsem dočetla, bylo opravdu těžké opustit ten nádherný svět a vrátit se do reality.

Harry Potter pro mě bude vždy srdcová záležitost. ^^

Krása. Moje první přečtená detektivka. Poměrně často jsem o "V lese visí anděl" viděla zmínky, což mě navnadilo na její přečtení. A musím říct, že mě Samuel Bjørk navnadil na další knihy tohoto žánru.
Takhle bych si představovala dobrou detektivku. Napětí, tajemno, dokonale promyšlený děj, postupné odkrývání souvislostí, neuvěřitelné odhalení na závěru. Ten moment zjištění a uvědomění si, že to vlastně dává smysl. S různými jmény postav, kterých tu vystupovalo opravdu hodně, jsem problém neměla, pletly se mi však názvy míst - vše mi to přišlo podobné. Prvních cca 50 stran jsem měla problém se začíst, jelikož se tam nedělo nic moc zajímavého. Po váhání, zda nemám knihu odložit, jsem se dočkala konečně té akce a postupného proplétání dějových linií. Téma je pro mě originální a zajímavé. Vraždění šestiletých dívek oběšením v lese, do toho další dějová linie s náboženskou sektou... Mimo jiné se mi líbil kontrast mezi prostředím, kde se děje odehrávaly - klidný a tajemný les, venkov, rušné město.
S každou postavou, i když tu vystoupila jen jednou, si dal Bjørk záležet. Úžasně vykreslil jejich chování, zmínil se i o jejich minulosti pro pochopení jejich jednání. Pořád jsem hádala, jak budou tyto postavy souviset s příběhem, jakou budou plnit úlohu. Úvodní nevinné představení postavy občas přerostlo v nečekaný zvrat na konci kapitoly, které nutilo číst dál a dál. Postavy jsou opravdu uvěřitelné, potýkají se se svou minulostí, která ovlivňuje jejich současné chování. V průběhu knihy se máme možnost seznámit s postavami různých věkových kategorií. Téměř okamžitě jsem si oblíbila Tobiase Iversena pro jeho nesobeckost a schopnosti se obětovat a Gabriela Mørka, asi pro jeho zapálení do práce. Dva hlavní hrdinové, Holger Munch a Mia Krügerová, jsou skvělá detektivní dvojka a perfektně se doplňují. Oba jsou velmi sympatičtí a jejich jednání je uvěřitelné.

A nakonec mi nezbývá než pochválit obálku, jež dokonale vystihuje celou knihu. Knihu můžu jen doporučit, jak pro fanoušky detektivek, tak pro ty, kteří se do nějaké detektivky chtějí pustit. Je to skvělý literární zážitek.

15 27.04.2017

Kniha o tom, že spřízněné duše si k sobě vždy najdou cestu...
Na Sirénu jsem byla hodně zvědavá, hlavně z toho důvodu, že ji napsala autorka mé oblíbené série.
Siréna je nenáročná kniha, kterou musíte brát do ruky s tím, že si jen chcete zarelaxovat u dobré knížky. Rozhodně neskrývá nějakou extra napínavou zápletku - vlastně od začátku je vám jasné, jak to dopadne... Ale je to tak milé čtení, že to prostě s úsměvem přejdete. Podle mě se celá kniha dost táhla. Četla se lehce, jako jsme ostatně u Kiery zvyklí, ale nebylo to z dějového hlediska moc poutavé. Ale jak už jsem napsala, radši od této knihy neočekávejte hodně, nebo budete zklamaní. :)
Hodně se mi líbila neobvyklá jména postav, hlavně proto, že to tu knihu dělalo zajímavější. Kahlen je sympatická hlavní postava a Akinli je ten typ hrdiny, do kterého se zamilujete stejně rychle jako hlavní hrdinka. Líbila se mi také myšlenka Oceánu, který může přemýšlet, milovat, zkrátka mít stejné vlastnosti jako člověk, ale i jako nadpřirozená věc. A téma sirén - to je tak ojedinělé a nevšední, že vás hned zaujme. Je to celkově zajímavá a originální kniha, o tom nemůže být pochyb.

Sirénu asi není dobré srovnávat se Selekcí. Jsou to úplně jiné žánry a rozhodně není jisté, že když se vám líbila Selekce, bude se vám líbit i Siréna. Ale určitě doporučuji těm, kteří mají zálibu v romantických příbězích nebo kdo vyhledává oddechové knihy.

A na závěr musím opět vychválit tu krásnou obálku, jak už začíná být u Kieřiných knih zvykem. :)

15 13.04.2017

Prolog mě zasáhl v celé své kráse. Téměř okamžitě jsem si zamilovala styl psaní, který je bezesporu naprosto originální a k téhle knize prostě patří a jiný by se snad ani nehodil. Nicméně s dějem to šlo v průběhu knihy trochu z kopce. Připadalo mi to všechno jakoby v jedné rovině; nedělo se tam skoro nic napínavého nebo něco, co by mě udržovalo v pozornosti po více než pár stránkách. A to bylo to jediné, co mi v knize chybělo - dějový spád, jehož nepřítomnost zapříčinil to, že jsem se u knihy občas mírně nudila.

Kniha skrývá neuvěřitelně silný příběh Liesel Memingerové - dívky, která přišla o rodinu a která se musela přistěhovat do jiné. Bylo neskutečné dozvídat se postupně pravdu o jejím osudu a o osudech jejích nejbližších.

Další věcí, která byla na Zlodějce knih výjimečná, byl Zusakův originální výběr vypravěčky - Smrt. Seznamování i loučení s ní mi přišlo trochu depresivní, ani nevím proč. Ve chvílích, kdy jsem četla její milé doslovy či dovětky o tom, jak je spravedlivá a podobně, jsem si říkala, proč taková Smrt nemůže být i ve skutečnosti. I když - kdo ví?

Zlodějka knih = výjimečné dílo.
Tato kniha toho podle mě skrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá.

15 02.08.2016

První část knihy psaná z pohledu hlavní hrdinky Sophie Lefevre byla dokonalá. Příběh mě zaujal už od první stránky a popisování situace ve Francii v roce 1916 za první světové války bylo doopravdy srdcervoucí... Obzvlášť dechberoucí byla Sophie s jejím rozhodnutím. Je neskutečné, co člověk dokáže udělat pro lásku a pro jeho záchranu, přestože to znamená, že ohrozí svou pověst i rodinu. Hodně se mi líbily části, kdy se Sophie sbližuje s Herr Kommandantem. Čtení mě tedy bavilo, ovšem dokud jsem nedošla do druhé části začínající "Londýn, 2006". Od té doby jsem se do děje musela v některých částech skoro nutit do pokračování, jelikož se tam nejednalo o nic zajímavého. Nakonec jsem ale byla ráda za to, že jsem to se čtením nevzdala.
Liv Halstonová ani Paul McCafferty pro mě nebyli zdaleka tak sympatičtí jako například Louisa a Will z Me Before You. Liv byla pozitivní jedině proto, že bojovala za to, co miluje, stejně jako Sophie. Soudní proces poté už nebyl tolik zajímavý, ale i tam přišly některé překvapivé zvraty.

"Dívka, již jsi tu zanechal" nebyla tak dobrá jako autorčiny předešlé knihy, ale myslím, že stejně jako ty předtím ve vás i tato kniha něco zanechá.

Dlouho jsem se rozhodovala mezi 4 nebo 5 hvězdičkami, ale nakonec dám těch 5, přestože to tak dokonalé nebylo.

15 25.07.2016

Celou sérii Harryho Pottera jsem dočetla před necelým rokem a teď ji začínám číst znovu. I přestože jsem věděla, co od ní mám čekat, nemohla jsem se toho skvělého čtení dočkat. Stejně jako poprvé nestíhám žasnout nad tím dokonalým fantasy světem. Je to úžasná série, kterou bych mohla číst pořád dokola...
Harry Potter je prostě srdcová záležitost a měli by si ho přečíst všichni!

15 21.12.2014

Když jsem zjistila, jak je Vampýrská akademie vyhlášená, nemohla jsem si to přece nechat ujít!! :) Věděla jsem, jaký to vzbuzuje ohlas u fanoušků a obdivovatelů upírů. Já tam také spadám, takže Vampýrská akademie mě pochopitelně zaujala. A víc než jen to! Už konečně vím, kdo je ten záhadný a úžasný Dimitrij, který je fanoušky tolik milovaný, že jsem to až chvílemi nechápala... :) Obávám se přiznat, že mě to na mě taky dolehlo. Obdivovala jsem všechny autorčiny postavy (Strigojové, Morojové, Dhampýři,...), jejich pravidla a povinnosti. Kniha skrývá úžasný příběh, který vás vtáhne do děje a dlouho nepustí.
Je pochopitelné, že nezůstanu jen u prvního dílu a že se nemůžu dočkat na další a další díly, ne? :) Jsem ráda, že jich mám ještě tolik k přečtení a vím, že tohle úžasné čtení není poslední. Doporučuji všem, nejen milovníkům upírů!! Protože tahle kniha je o něčem jiném, než o krvežíznivých potvorách!!! ;)

15 06.05.2014

Po přečtení knihy herce Toma Feltona se musím přidat ke všem pozitivním reakcím a ohlasům. Ujišťuji vás, že jako fanouška HP vás toto dílo zaručeně nezklame. A věřím, že i nefanouška HP tato kniha bude bavit, protože má svou přidanou hodnotu.

Ani jsem netušila, že je Tom tak dobrý, skromný, vtipný a upřímný člověk. Spoustu věcí bere s lehkostí a nenuceností, která k němu patří. Z každého jeho slova čiší pokora. Uvědomuje si, že všechny ty skvělé zážitky, které za ta léta získal, nejsou samozřejmostí. A mimo jiné je to skvělý vypravěč, který vás nudit určitě nebude, a budete tak chtít otáčet jednu stránku za druhou.

Tom celé vyprávění uchopil skvěle. Bere nás do zákulisí jak svého života, tak natáčení filmu. Zpočátku nás seznamuje se svou rodinou, se svým dětstvím, vypráví, jaký vliv na něj měli rodiče a starší bratři a postupně se přesouvá ke svým hereckým zkušenostem. Vypráví, jak přišel k herectví, jak dostal roli Draca, líčí radosti i strasti dospívání na filmovém plátně, i to, co všechno mu dala práce mezi obrovskými hereckými hvězdami. Zmiňuje vtipné a nezapomenutelné zážitky z natáčení a zajímavosti, na které si jistě vzpomenu, až si znovu dám maraton Harryho Pottera. S respektem a úctou popisuje ostatní herce a další členy podílící se na natáčení. A v neposlední řadě s námi sdílí své pocity a zkušenosti po skončení celých deseti let natáčení Harryho – jak moc ho poznamenal život jakožto hollywoodská hvězda.

Každá kapitola je zajímavá svým vlastním způsobem a má potenciál vám něco předat. Tom je upřímný a otevřený a nebojí se mluvit ani o těch nejtěžších chvílích, které ho v životě potkaly. Otevírá téma duševního zdraví a doufá, že sdílením své zkušenosti pomůže těm, kdo to potřebují, v tom, aby se nebáli začít. Začít mluvit o svých pocitech, začít navštěvovat psychologa, začít se léčit s nějakými závislostmi. Protože není žádná ostuda vyhledat pomoc, pokud vidíme, že už to přesáhlo určitou mez.

Imponuje mi, jak za tou knihou není vidět nějaká touha po slávě nebo penězích, ale že Tom tuto knihu napsal z čistého srdce. Dal do ní kus sebe a já mu za ni děkuju. Líbí se mi, jak si uvědomuje, že příběhy jako třeba ty o Harrym Potterovi spojují lidi a pomáhají jim v těžkých chvílích. Je vděčný, že je těchto příběhů součastí a já jsem zase vděčná za něj. Že se tak dobrý člověk rozhodl napsat takovou úžasnou biografickou knihu, která vám něco předá. Tleskám, děkuji a doporučuji dál!

14 06.02.2023

(SPOILER) “Půlnoční knihovna” je filosofická kniha, která má možnost změnit vám život. Má možnost pomoct vám ho vnímat zase o něco jinak, lépe.

Kniha skrývá příběh o Noře, která se s vědomím toho, že se do života nehodí, že každý její krok v životě byla chyba, že je všem lépe bez ní a že v životě nemá co nabídnout, rozhodne ukončit svůj život. Na pokraji života dostane pak možnost vyzkoušet si ty životy, které mohla žít, kdyby se rozhodovala jinak. Kniha je zpočátku hodně depresivní a nečte se vůbec lehce, ale o to víc je tam pak cítit ten opak, tedy vděčnost za život a chuť žít. Nořino uvědomování si různých věcí o životě ve mně častokrát silně rezonovalo. Pochopila jsem, že člověk si neuvědomí, jak moc chce žít, dokud není tváří v tvář smrti.

Z knihy jsem si vzala tolik jako z žádné jiné za poslední dobu. Například, že k životu patří i ta bolest a všechny těžkosti, které se nám dějí. Že neexistuje žádný dokonalý, šťastný život – existuje jen život, který máme žít, ze kterého se musíme snažit vytěžit maximum, tolik, kolik nám okolnosti a naše aktuální vůle k životu dovolují. Že nemusíme životu rozumět, ale stačí ho žít. Že naším úkolem je být lidskými bytostmi, které se zodpovídají jen samy sobě. Že není naše povinnost žít podle očekávání a snů druhých. Že je v pořádku být v jistém smyslu sobecký.

Autor hovoří o významu maličkostí, o umění obyčejného bytí, o vděčnosti za to, co máme, protože vždy může být hůř. O potenciálu, který se skrývá v každém z nás. O tom, že nejvíc se učíme prožitky. Velkým tématem v knize jsou výčitky. Matt Haig si je moc dobře vědom toho, že snad každý člověk na planetě něčeho v životě lituje. Litujeme toho, že jsme se rozešli s partnerem, že jsme nevyužili nějaké příležitosti, že jsme něco odmítli, že jsme nezvládli některé situace lépe... zkrátka že jsme se nerozhodli v jistém okamžiku jinak. Jenže kdo ví, jaké rozhodnutí je vlastně správné? Kdo to určuje? Protože i nějaké na první pohled “špatné” rozhodnutí se může později ukázat jako to správné (pokud se nejedná o nějaký trestný čin). Jde o úhel pohledu. Život žijeme tak, jak v tu danou chvíli cítíme. Rozhodujeme se na základě aktuálních pocitů. Je trochu šílené uvědomit si, že i jedno naše rozhodnutí může nějak ovlivnit život někoho jiného – přesně jak to autor ukázal v Nořině příběhu. Všechno závisí na všem. Pokaždé, když se nějak rozhodneme, změní to výsledek, vydáme se na jinou cestu, do jiného vesmíru.

Myšlenky, které ve mně Nořin příběh vyvolal, bych sem mohla psát do aleluja. I když je to už pár měsíců, co jsem knihu dočetla, stále ve mně doznívá. Ničeho v životě nelitovat považuji za nemožné, každopádně můžu se na věci začít dívat z jiného pohledu. A pořád se to vlastně učím. Často si představuju, jak se má mé jiné já v jiném vesmíru, ve kterém jsem se rozhodla jinak. Představuju si, že někde na tom můžu být hůř (nebo že to horší teprve přijde) a snažím se být vděčná za to, co teď mám, protože to není žádná samozřejmost. To je vlastně první krok ke štěstí.

“Půlnoční knihovna” je kniha s úžasným, neotřelým nápadem a potenciálem, který autor využil na maximum. Opravdu se mu to povedlo a za příběh mu z celého srdce děkuji. Určitě se k němu ještě párkrát vrátím, až to budu potřebovat. Jednu hvězdičku ubírám za občasnou nečtivost a táhlost příběhu, jinak knize nemám co vytkout. Líbí se mi její rozmanitost, všechna poselství, nápad s knihou výčitek, mimo jiné i metafora s šachovnicí. Každý člověk (zejména kdo trpí depresemi nebo si teď prochází nějakým těžkým obdobím) si z ní vytáhne to, co zrovna potřebuje. Snad mu připomene, že v tom životě je i plno dobrých věcí. Že stojí za to žít.

“Otázka není, na co se díváš, nýbrž co vidíš.”

14 28.11.2022

"Sůl moře" je opravdu silná kniha, která vám toho předá hodně. Popisuje největší námořní katastrofu, o které spousta lidí doteď nemá ani tušení. Donedávna jsem patřila mezi ně. Ruta Sepetys si dala tu práci, že provedla výzkum o této tragické události a dala dohromady srdceryvný příběh, který se vám dostane pod kůži.

Kniha skrývá příběh o čtyřech mladých lidech pocházejících z odlišných zemí, kteří mají svá tajemství, jež je pronásledují na každém kroku. Každý z nich je úplně jiný a každý má strach z něčeho jiného. Čtyři postavy, čytři rozdílné charaktery, které spojuje jediné - touha po životě. Joana byla laskavá a na každém jí záleželo víc než na sobě. Emilia byla v té nejhorší situaci, kterou si člověk může představit - být polského původu za doby druhé světové války, odpoutaná od rodiny, bez šance na záchranu, bez budoucnosti. Floriana jsem chápala jako nikoho jiného. Poháněla ho touha za pomstou, měl svůj vlastní cíl, snažil se s nikým nenavazovat bližší vztah, protože to v období války znamenalo mít slabinu. Alfred byl pro mě už od začátku ta nejkomplikovanější postava. Snažila jsem se ho pochopit, ale stále jsem v něm viděla zbabělce, kterému záleží jen na úspěchu a své vlastní důležitosti.

Čtení knihy bylo svižné a stránky jen utíkaly. Krátké, často třeba dvoustránkové kapitoly navazovaly pocit naléhavosti. Líbilo se mi, jak jsme se o hlavních postavách dozvídali informace postupně, stejně jako se je ty postavy dozvídali o sobě. Ruta Sepetys má skvělou schopnost nám podávat ty informace tak, abychom nakonec zírali na ta písmenka s otevřenou pusou. Při čtení mi nesčetněkrát běhal mráz po zádech, autorka ty události líčila s neskutečnou přesností a se smyslem pro detail. Navíc bravurně vykreslila psychiku uprchlíka - to nevědomí, strach a pochyby, které se jim zahryzávají do mysli. Ta tajemství, která je tíží, ale nesmí nikomu prozradit...

Příběh o síle, utrpení, touze žít, vytrvalosti, záchraně holého života. Příběh, který vám připomene, že máte být rádi za to, co máte (střechu nad hlavou, teplé jídlo, milující rodinu a přátele...) - na první pohled banální věci, které ale ani zdaleka nejsou samozřejmostí a měli bychom si jich vážit, protože nikdo neví, co přijde. Ale proč i když všechny tyto věci máme, často nejsme spokojení?

Není pochyb o tom, že Ruta Sepetys má talent na vyprávění příběhů z tohoto období. Hlavně ale tyto události dává do povědomí dalších lidí a nechce je nechat pohřbené v minulosti.

Pokud váháte s přečtením, rozhodně se do toho pusťte.

14 23.02.2020

Obsahuje spoilery!

Kniha skrývá jeden z nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy četla. Neuvěřitelně mě zasáhl u srdce a nejednou mi vytryskly slzy.

Kniha se dotýká dvou vážných témat - problematikou bezdomovectví a domácího násilí. Autorka chtěla, abychom pochopili jednání žen, které domácí násilí prožívají. Nic není jen černé a bílé. Pro ženu je těžké zapomenout na člověka poté, co vás fyzicky napadne, přestože byste chtěli a víte, že je to tak správné. Jenže láska dělá hodně. Proto je tak těžké toho partnera opustit a nezkusit mu dát druhou šanci, protože to je to "nejnebolestnější" řešení, které se však brzy může obrátit proti nám. Autorka také poukázala na to, že nelze nikoho soudit, když neznáme okolnosti - každý případ je jiný a nic není tak jednoduché, jak se zdá.

Lily je neskutečně silná osoba a přestože je to fiktivní postava, je dobrým příkladem pro ženy - aby zůstaly i přes všechny okolnosti silné a aby zkusily najít to správné řešení. Ryle mi byl zpočátku dost sympatický a opravdu jsem Lily přála to štěstí, které ji s ním potkalo. Společně s Lily tvořili krásný pár. Fandila jsem jim do té doby, dokud jsem nezačala číst dopisy Ellen a já poznala Atlase. Příběh těch dvou mě nesmírně dojal - jak se poznali, hledali si k sobě cestu, Lily mu pomáhala a postupně se do sebe zamilovali. Atlase jsem měla hodně ráda. Zasáhl mě jeho osud, jak se s životem pral a i přes nepřízeň osudu zůstal silný, stejně jako Lily. Nejvíc mě přemohla ta situace, kdy Atlas lhal Lily o tom, že má přítelkyni - kdyby byl upřímný, Lily by se k němu vrátila a nemusela by později snášet tu bolest, kterou ji přivodil Ryle. Stejně jako Lily jsem začínala přemýšlet o "co by kdyby".

Je těžké říct, co bych dělala na místě Lily. V mnoha chvílích mi jí bylo líto. Na její postavě autorka poukázala na to nejsprávnější řešení, když se žena dostane do takové situace - nedávat už žádnou další šanci, jelikož se to může vymstít a už by se z toho nemusela dostat (viz případ Lilyiny matky). Ženy by se měly rozhodovat také podle toho, co je nejlepší pro jejich děti, protože když vyrůstají v rodině, kde je praktikováno domácí násilí, ty děti potom vidí jen tu temnou stránku rodiče a zapomínají na to dobré. Jsem ráda, že se Lily nakonec rozhodla tak, jak se rozhodla, protože to zkrátka bylo nejlepší pro její dceru. Líbila se mi připomínka Lilyiny maminky, že žena by neměla ztratit ponětí o tom, kde stojí její limity.

Líbilo se mi, jak kniha byla taková rozmanitá - jednou romantická, jindy napínavá a surová. Obdivuji autorku, že příběh založila na vlastních zkušenostech, moc si toho vážím.

Kniha přináší spoustu mouder do života. Považuji ji i jako varování. Je paradoxní, že ta nejhorší bolest přichází od těch nejmilovanějších, kteří by nás ve skutečnosti měli ochraňovat a milovat, ne nám způsobovat utrpení.

Colleeniny knihy mě vždycky nějakým způsobem zasáhnou. Tato kniha patří mezi její nejlepší - je pravdivá a neuvěřitelně srdcervoucí. Svou problematikou nespíš zasáhne všechny ženy a hlavně jim otevře oči. 5* si právem zaslouží.

14 31.07.2018

Zločin a trest je působivé a hlubokomyslné dílo, které se do všech detailů zabývá psychologií postav. Po jejím přečtení jsem měla hlavu plnou jen Raskolnikova a jeho příběhu a osudu. Čtenář se dokonale ponoří do mysli hlavního hrdiny a sleduje jeho myšlenkové pochody, nakonec ho začne chápat a soucítit s ním. V knize se objevuje hodně silných a svým charakterem výrazných postav. Já jsem asi nejvíce sympatizovala se Soňou, kvůli její dobrosrdečné a nesobecké povaze. Tím, že jsem četla modernější překlad, se mi dílo četlo hodně dobře. K některým pasážím jsem se musela i vracet, třeba proto, že určitá myšlenka byla tak hluboká nebo zajímavá, že mi nestačilo přečíst ji jen jednou. Autor zavdal hned několik výborných témat k zamyšlení.
Je těžké, možná skoro nemožné, pohlížet na toto velkolepé dílo objektivně. Myslím, že každý čtenář, jenž dočte tuto knihu do konce, začne mít svůj subjektivní názor na danou problematiku, ať chce nebo ne. Začne se zabývat myšlenkami a úvahami o tom, co hlavní hrdina Raskolnikov provedl: jak se ke svému zločinu stavěl a jak ho ospravedlňoval. Já se už od doby, kdy jsem došla k oné pasáži, kdy se Raskolnikov odhodlal k tomu nenávratnému činu, zabývám tím, že se jeho situaci snažím pochopit a ptám se na otázky, které vedou jen k dalším a dalším úvahám.
Dílo se mi opravdu neskutečně líbilo, jak kvůli ději, který byl někdy hodně napínavý, tak díky těm hlubokým myšlenkám a úvahám, které Dostojevskij přinesl.

14 28.01.2017

Jelikož je kniha "Než jsem tě poznala" světový bestseller a momentálně 17. nejlépe hodnocená kniha na téhle databázi, čekala jsem od ní opravdu hodně. A dostala jsem nejen to. Dokonce i o dost víc.

Na tuhle knihu můžou mít čtenáři různé a naprosto odlišné názory a žádný není špatný. Vlastně jde o to, z jakého úhlu pohledu se na to díváte a posuzujete to. Při čtení (obzvlášť posledních cca 30 stran) mi slzy tekly proudem. Ten konec jsem přes slzami zalité oči nemohla skoro dočíst. Vážně mě to zasáhlo takovým způsobem, že jsem o ní i dlouho po otočení poslední stránky nepřestala přemýšlet. Ta kniha je prostě taková - neustále vás nutí přemýšlet. Brečela jsem u ní a smála se zároveň. Je to natolik vnímavé a dojemné, že to prostě jinak nejde.

Jakmile se dáte do čtení, kniha vás chytí a dlouho nepustí. Je neuvěřitelně čtivá. Jsem s ní spokojená v mnoha ohledech; ať je to autorčin skvělý styl vyprávění, živé postavy nebo samotná zápletka. Celou knihu čtete s neustálým napětím a zvědavostí, jak to všechno vlastně dopadne. To dělá knihu tak zajímavou. Vždycky vás může něco překvapit a nikdy se nemusíte vzdávat naděje, že všechno dobře dopadne (i když v tomhle případě ani nevím, co by to "dobře" mělo znamenat).

"Než jsem tě poznala" je jedna z těch knih, které by si měli přečíst opravdu všichni.

S jistotou můžu říct, že se ke knize v životě ještě vrátím. Až po přečtení poslední stránky si uvědomíte, proč se vlastně tahle kniha stala světovým bestsellerem.
Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tuhle překrásnou knihu vzala do ruky!

14 05.07.2015

Znovu jsem se přesvědčila, že autorka má vynikající talent. :)
Narozdíl od Divergence, kde se se vším seznamujeme a vše je nové, Rezistence je o dost akčnější a začíná tu jít o hodně. Pokaždé se zde něco děje; ani jednou jsem nepocítila nutkání knihu odložit, protože je opravdu neskutečně čtivá a upoutá svým neobyčejným dějem, který je pořádně pestrý a až do poslední stránky nečekaný.
Tris jsem si díky Divergenci docela oblíbila, ale tady mi přišla jiná; pořád má sice tu svou povahu, kdy se vrhá do nebezpečí a kdy nechce, aby umírali nevinní lidé, ale některá její rozhodnutí a myšlenky mi přišly až moc nad její úroveň. Chápu, že chce být užitečná, ale měla by si promyslet, komu bude nakonec věřit! Na konci se ale ukázalo, že i ta její statečnost a tvrdohlavost se něčemu vyplatily. Taky se mi líbí vztah mezi Tris a Tobiasem - ty jejich hádky a neshody jsou přece jen normální, přestože někdy trochu zbytečné.

Už v Divergenci jsem se přesvědčila o tom, že tahle trilogie je výjimečná a tenhle díl mi to ještě potvrdil. Myslím, že si rozhodně zaslouží 5*. Už teď začínám litovat, že jsou jen tři díly...

14 03.07.2014

Dlouho jsem se chystala číst Malého prince a teď, když už ho mám přečteného, vážně nemám slov...
Je to kouzelná kniha s velice kouzelným příběhem. Je to sice krátký příběh, přesto se na každé stránce dozvíte něco nového a nezapomenutelného. Jako pohádku to moc nepovažuji, spíš jako neobyčejný příběh, který lidi přivádí na jiné myšlenky pokaždé, když si ji přečtou. Čtení jako takové těžké není, ale chápání jeho významu mi lehké zrovna nepřipadá. Je hodně na zamyšlení a já jí nemám co vytknout.
Ke knize se s jistotou určitě vrátím. :)

14 10.04.2014

Zaklínače jsem až donedávna vůbec neznala, ale když jsem se dozvěděla, o jak známou sérii se jedná, musela jsem to rychle napravit přečtením prvního dílu. Že jsou první dva díly povídkovými cykly, jsem vůbec nevěděla. Celý námět knihy, tedy příběh o zaklínači, jenž zabíjí nestvůry, které nějakým způsobem obtěžují životy lidí, se mi velmi zamlouval. První seznámení s proslulým Geraltem z Rivie nebylo špatné, tu postavu jsem si víceméně oblíbila, byl mi hlavně sympatický svými názory a lidskými vlastnostmi (empatií, laskavostí, odvahou, trpělivostí...) vzhledem k tomu, že je to vlastně mutant - je to možná známka toho, že ne každý mutant musí být hned špatný.
Kompozice Posledního přání mi zpočátku připadala trochu zmatená, nedokázala jsem se v knize moc vyznat. Netušila jsem, co znamenají kapitoly nazývané "Hlas rozumu". Pro mě jakožto absolutního neznalce světa zaklínače největší záludností knihy bylo zjistit, jakým způsobem je členěna. Po několika kapitolách mi vše začalo dávat smysl a už jsem si jen užívala jednotlivé povídky. Všechny měly co do sebe a každá byla něčím výjimečná, nebylo to jen o likvidování nestvůr, důležité tam byly ty příběhy jednotlivých postav, které povídky skrývaly. Jazyk knihy byl poutavý a čtivý; velká zásluha patří samozřejmě překladateli, který si dokázal poradit i se jmény apod.
Líbilo se mi, že kniha nebyla jen o povídkách, ale byly tam i pravidelně vkládané kapitoly z Geraltovy aktuální "cesty". Možná mi u každé povídky chyběl údaj o tom, kdy se to odehrávalo.
Kniha asi nesplnila všechna má očekávání, čekala jsem opravdu něco velkolepého vzhledem k tomu velkému ohlasu a vysokému hodnocení. Nicméně svět, který Sapkowski vytvořil, je skutečně originální a čistě fantastický a já ho musela každou chvíli obdivovat. Na celých 5* to za mě ale bohužel není.

13 16.06.2018

Obsahuje spoilery!

Po dočtení Krysaře jsem byla trochu v rozpacích; nad závěrem knihy jsem musela ještě dlouhou chvíli přemýšlet. Novela je opravdu zajímavě napsaná, jednou děj ubíhá rychle, jindy (a také častěji) jsem v tom nacházela naopak poetičnost, což se mi nečetlo nejsnadněji. Zajímavé mi přišly také ilustrace, které začínaly každou kapitolu.

Všechny postavy v knize byly jedinečné a svým způsobem odrážely různorodé charaktery lidí. Agnes se náhle zamilovala do záhadného krysaře a radši podváděla svého přítele, než aby mu pověděla pravdu; v mých očích byla slabá a trochu bezcitná, když se rozhodla vzít si život, čímž také zlomila srdce dalším lidem, místo aby se svým problémům postavila čelem. Seppu Jörgenovi se všichni posmívali, nezapadal do společnosti a nic už od života nečekal; tohle pro mě byla vedle krysaře další záhadná postava. Radní Frosch a Strumm jsou pravým příkladem lidí, kteří něco slíbí a potom to nesplní. Takovým lidem musí být jasné, že se jejich činy jen tak nepřejdou. A pak je tu také samotný krysař. Ta nejzáhadnější postava celé novely. Jeho povaha se zřejmě nedá tak úplně pochopit. On a jeho píšťala vytvářely mocnou kombinaci. Krysař za všechna léta, kdy chodil od města k městu a vyháněl krysy, a kdy se vyhýbal lásce a jakýmkoliv poutům, která by ho držela na jednom místě, v sobě po tu dobu nahromadil veškeré pocity. Když potkal Agnes, vše se pro něj změnilo, našel smysl života a konečně měl pocit, že někam patří. Tato dívka pro něj představovala jakýsi bod zlomu. Tím, že ji začal milovat, v sobě rozpoutal bouři všech dosud potlačovaných citů a způsobila, že o sobě krysař začal pochybovat. Chtěl s ní být, jenže se mu na mysl vkrádaly myšlenky na život bez těch pomyslných pout, která by ho nikde nedržela a bez nichž vlastně dosud žil. Objevuje se tu rozpor mezi snem a skutečností, mezi minulostí a budoucností. Krysař se nechal spoutat Agnesinými pouty lásky, čímž pro něj začal boj se sebou samým. Odmítal poslouchat hlásek v jeho mysli, který mu připomínal, jak mocný je a že by neměl potlačovat svou moc. Po celý pobyt v Hammeln v sobě chová své pocity, až konečně po smrti Agnes pohár přeteče a on vykoná svou zaslouženou a dlouho vytouženou pomstu. Jeho bolest je obrovská a všechny pocity vypustí. Hammelnský lid ho slepě následuje s vidinou na lepší svět do země sedmihradské. V tuto chvíli jsem v krysařovi konečně uviděla onu mocnou a nepřemožitelnou bytost, kterou v hloubi duše byl po celou dobu, jen potřeboval záminku, aby to vše mohl vypustit ven. Sepp Jorgen jako jediný projevil vůli, když se ubránil kouzlu píšťaly a zvolil si skutečnost bez ohledu na to, co slibovala krysařova píšťala. Vybral si to, co je správné a ne to, co je snadné.

Při čtení knihy jsem si ani moc neuvědomovala krysařovu povahu, prostě jsem četla dál a dál s tou vidinou, kdy už konečně přijde konec. Jazyk knihy mě totiž moc nezaujal, kvůli poměrně zastaralé češtině (zpravidla starým výrazům, která se už nepoužívají, přechodníkům, inverzi) se mi to nečetlo úplně nejlépe. Teď, když jsem se zamýšlela nad krysařovou povahou a nacházela v tom ty skryté významy, si uvědomuju, že jsem udělala chybu, když jsem knihu chtěla mít co nejdřív za sebou a pořádně jsem neviděla tu krásu. Uvědomuju si, že tato kniha skrývá víc, než je na první pohled patrné, a že je jen na čtenáři, jak ji pochopí.

13 16.09.2017

Tahle série je prostě úžasná. Mimo jiné dokonale napsaná; do děje se ponoříte tak, že nevnímáte nic než ten skvělý svět plný tajemství, který nechcete po dočtení opustit. Poslední třetina knihy byla tak napínavá, že jsem se od ní neodtrhla, dokud jsem nevěděla, jak to dopadne.

Předchozí díl byl jedinečný v tom, že jsme měli možnost poznávat nové místo - Wendlyn - a v příběhu přibyly nové postavy. Chyběla mi tam však ta "spojitost" mezi Celaenou a jejími někdejšími přáteli, Chaolem a Dorianem, se kterými se rozloučila v "Půlnoční koruně". Tady se mi dostalo víc než toho. Byla jsem ráda, že je královna ve Zlomuvalu a opět řeší záležitosti týkající se záchrany království. Mimo jiné tu došlo k několika dojemným znovushledáním, za něž jsem byla šťastná. "Královna stínů" je nabitá akcí, tajemstvími, napětím, nečekanými zvraty a překvapeními stejně jako její předchůdci. Tento díl byl ovšem velkolepý. Humorný, dojemný, srdcervoucí, romantický (a mnoho dalšího, že to všechno ani nejde vyjmenovat); bylo zde vše, co si lze od skvělé knihy přát. Co není hned jasné, bude vysvětleno o pár stránek dál, a k tomu navíc přibude moment překvapení. Ta propracovanost příběhu je neskutečná. Je vidět, jak má autorka vše naplánované a promyšlené do nejmenšího detailu.

Nové postavy byly pro knihu i celou sérii zpestřením. Elide, Nesryn, Lysandra - všechny tam úžasně zapadly. Pro mě byla největším překvapením Lysandra, která byla v "Krvavém ostří" opravdu nesnesitelná, ale to jsme neměli příležitost poznat ji do hloubky. Její činy v tomto díle mluví za vše. Kapitoly s Manon byly zajímavější než v předchozím díle, hlavně protože jsme se dozvěděli, že to není jen chladná a vypočítavá čarodějnice, ale že má taky city a jde si za svým, ať to stojí, co to stojí. I návrat postav Kaltain a Arobynna stál za to. Nejvíc mě potěšil příjezd Jeřába do Zlomuvalu. Opravdu jsem si ho v "Dědičce ohně" moc oblíbila, v tomto díle snad ještě víc. Aelin jsem ho neskutečně záviděla.
Nejvíc jsem litovala Doriana. V celé sérii jsem si ho stihla oblíbit natolik, že mi teď opravdu trhalo srdce to vědomí, co se s ním stalo. Autorka mě na konci nemohla překvapit víc. Tehdy jsem se nemohla ubránit slzám dojetí, díků a úlevy.

Vysoké hodnocení této knihy nelhalo. Opravdu si ho totiž zaslouží. Udělala jsem dobře, když jsem si před čtvrtým dílem přečetla "Krvavé ostří", protože tato kniha je hodně postavená na událostech, které se tam odehrály. Takže pokud chcete být v obraze a nechcete se připravit o překvapení, která vám čtení "Krvavého ostří" nepochybně přinesou, přečtěte si ho ještě před tímto dílem. :)

13 18.07.2017

"Fantastická zvířata" nezklamala. Kniha/film skrývá zajímavý příběh plný kouzel, tajemna, skvělé zápletky, humoru, hlášek, správného záporáka i zla, kterému musí kouzelníci čelit. Zkrátka objevuje se tu vše, na co jsme u autorky zvyklí a za co ji my, čtenáři, tolik milujeme.
Nakonec jsem ráda, že jsem si počkala na české vydání knihy a až potom zhlédla film. Americký kouzelnický svět jsem si zamilovala stejně jako ten anglický. Obyčejně zastávám názor, že kniha je vždy lepší než její filmová adaptace, ale u "Fantastických zvířat" musím udělat výjimku. Nedivím se, že si film získal takovou oblibu, protože si ji získal právem. I mně opravdu vyrazil dech, jak byl úžasně zpracovaný, co se výběru obsazení nebo efektů týče. Eddie Redmayne se na roli Mloka hodí dokonale. Hlavní postavy - Mlok, Jacob, Tina i Queenie - jsem si opravdu moc oblíbila, nejdřív v knize a ve filmu se to ještě zpečetilo. Myslím si, že by tomuto příběhu prospělo, kdyby byl napsán prozaicky a vydán před filmovou premiérou - je to ale jen můj subjektivní názor. Moc se mi také líbil jedinečný design knihy, který mi hodně zpříjemňoval čtení.

"Prokleté dítě" se mi četlo o něco lépe, jelikož tam nebylo tolik scénických poznámek, ale i "Zvířata" se mi po několika stranách začala číst lehce a nenuceně, když jsem si zvykla na styl psaní.

Miluju svět, který J. K. Rowling vytvořila a vždycky si ráda přečtu/zhlédnu jakýkoliv příběh z něj. Nyní se k nim přidalo i dílo Fantastická zvířata a kde je najít. Zamilovala bych si snad jakýkoliv příběh z tohoto kouzelnického světa, který autorka vytvoří.

13 18.06.2017

Od Coleen Hoover jsem přečetla jako první Odvrácenou tvář lásky, která mě naprosto uchvátila. Tak jsem si řekla, proč si nepřečíst další její knihy? Po přečtení Bez naděje mě autorka o svém potenciálu přesvědčila a okamžitě ji řadím mezi své oblíbené autory.
Mám ráda knihy, u kterých už z názvu musím přemýšlet o tom, o co v ní půjde a není to hned jednoznačné. "Bez naděje" je přesně ten typ knihy. Také je to ten typ knihy, u které otáčíte stránky dál a dál a ani to nepostřehnete. Je tak zatraceně čtivá, že jsem ji přečetla téměř na jeden zátah, během jednoho večera (a valné části noci). Hoover má tak přirozený a nenucený styl psaní, že vás zkrátka nepustí, dokud nedočtete poslední stránku.

Zpočátku kniha působila tak nevinně - první třetina byla vlastně jen o sbližování Sky s Holderem. Oba hlavní hrdiny si hned zamilujete, ať kvůli jejich povaze nebo kvůli tomu, jak se chovají, když jsou spolu. Při první nesrovnalosti začnete chápat, že tam půjde o něco víc než o lásku a budete se domýšlet, jaký zvrat může nastat. A že nastal... Hoover postupně odkrývá různá tajemství tak, že nejdřív začnete tušit, potom vám to dojde a když to autorka mezi řádky potvrdí, stejně vás to dostane. Také se při čtení začnete zabývat otázkou "co by kdyby"... A tak se z nevinného románku vyklube pořádné drama. Není pochyb o tom, že je to vážně depresivní kniha (spíš ta druhá polovina). Autorka řeší tak závažné životní trable takovým stylem, že než stačíte zpracovat prvotní šok z nějakého zjištění, hned přijde další a ještě větší.
"Bez naděje" patří k těm málo knihám, které ve vás vyvolají protichůdné emoce a pocity. Smích, smutek, zoufalství, zklamání, (bez)naději, slzy smutku i štěstí. První polovina knihy je tak vtipná, až jsem se několikrát musela smát nahlas; druhá polovina zase tak smutná, až jsem přes slzy neviděla na stránky. Nejednou se také stalo, že mě z této knihy mrazilo po celém těle.

Kniha o lásce, lži, které věříte, pravdě, kterou je lepší nevědět, o minulosti a vzpomínkách, na které je lepší zapomenout, ale hlavně - o NADĚJI.
Jsem z ní neskutečně nadšená, rovnou se pouštím do druhého dílu, který je vyprávěn z pohledu Holdera. Bez rozmýšlení a jakýchkoliv pochybností dávám 5*.
S klidným srdcem ji můžu všem doporučit!

13 10.02.2017