ladez komentáře u knih
Literatura svědectví. Mnohovrstevné líčení bolestného hledání zmizelé dcery zoufalým starým otcem. Tragédie jednotlivce způsobená krutým totalitním režimem, který omítá odpovídat, ve společnosti, která se nechce ptát. Pátrání bezmocného starce pak odkrývá tolik povědomý labyrint lží, intrik, udavačů a zbabělců a poukazuje tak na hloubku jednak osobního, ale také celospolečenského provinění. Fragmentované, postmoderně vystavěné vyprávění využívá pestrou škálu dílčích tvůrčích prostředků a svědectví zdánlivě nesouvisejicich osob (dopis odbojáře, popis psychologického vyšetření) a ve všech nuancích tak dosahuje plné hloubky neproniknutelného bezpráví. Doslov překladatelky pak ukotví čtenáře v realitě moderní brazilské historie, s níž se současná společnost stále nedokázala vypořádat. Židovský původ hlavního hrdiny pak neodvratně vnucuje srovnání s holocaustem a ukazuje tak, že některé totalitní režimy jsou všechny stejné.
Tak si úplně nejsem jistý, jak knihu uchopit. Na jednu stranu upřímně přiznávám, že se kniha četla snadno a rychle. Zanechala pozitivní poselství. Slibný začátek s předtuchou neblahého rozhodnutí hlavní hrdinky je ale utnutý jejím vstupem do půlnoční knihovny. Zde pro mne kniha ztrácí kouzlo. Vyprávění se stává schematickým a předvídatelným. Jako by se motalo na hranici krásné literatury, učebnice kvantové fyziky a alegoricky pojaté psychoterapeutické příručky. Brzy jsem pochopil, kam knihovna hrdinku zavede a kam ji nakonec vrátí. Chápu hluboké poselství knihy i cestu, kterou nás hrdinka musí provést, aby nám toto poselství dojemněji vniklo pod kůži. Jelikož se však celý svůj život snažím hledět spíše vpřed a nehrabat se ve svých exkrementech párátkem, s neustálým ujišťováním se co by, kdyby, katarzi ani hlubší emoce mi kniha nepřinesla.
Žalozpěvy. Obžalobozpěvy. Působí jako pitevní protokol soudního lékaře: jako strohý a stručný výčet tělesných poranění, do kterého když připustíte všechny emoce, uvědomíte si to utrpení, jak strašně to muselo bolet a že už to nejde odčinit. Je-li tato poezie autobiografickou introspektivou, pak se hluboko klaním autorčině poetickému talentu i životní síle se s tak bolestnými tématy tak zrale vypořádat.
Precizní řemeslná práce laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Ale tentokrát nebylo potřeba 10 svazků jako u Jana Kryštofa. Tady stačilo jen 50 stránek. Křehkost, naivita, pošetilost, mládí... útržky děje se skládají v pevnou a naléhavou emotivní kostru. Čistá a nezištná láska jako prohraná obžaloba války a společnosti, která ji vede. Ta lehkost, krása a fabulismus činí z této novely téměř učebnici tvůrčího psaní.
Tak tohle bylo bezvadné! Dejte mi ještě sto takových povídek a já je s chutí přečtu! Autorka čtenáře vždy postaví doprostřed nějaké probíhající situace, kterou hrdina povídky prožívá. Výběr postav nepřehlíží žádné společenské, intelektuální ani věkové vrstvy, protože v daných situacích jsme na tom všichni bez rozdílu stejně, pán nebo kmán. A pak nám předloží zdánlivě banální vyprávění, prostou událost, která tuto postavu potkala. A všechno to skutečně podstatné se vynoří jaksi mezi řádky. Všechny emoce, sympatie, empatie, váhání, starosti i radosti ani nemusí být přímo vysloveny, ale vyplavou na povrch kdesi ve vedlejších větách. A to je podle mě klíčová vlastnost literárního umění. Tomu říkám krásná literatura.
Můj splacený dluh odbyté školní četbě. A ten dluh vlastně ani nevznikl: dítě nerozluští tento archaický jazyk a nepochopí do důsledku tuto monumentální alegorii. Je poučné zjistit, že to naše lidské plémě i po 389 letech bloudí v tom samém labyrintu, jak jej J. A. K. barvitě popsal. A je osvobozující zjistit, že očištění od špíny toho světa je stále možné hledat v pokoře, lásce a neochvějnych morálních hodnotách. A to zjištění (s jistým nadhledem) činí z této Komenského knihy nadčasové a transkuturní literární a filozofické dílo.
Márquez jak ho neznáme: chmurný, těžký a neuchopitelný. Sbírka povídek z autorových mladých let je jak vystřižená z Bretonova manifestu. Snové a morbidní příběhy se zabývají nedosažitelnými tématy smrti, života, plynutí času a vztahy mezi živými a mrtvými. A právě proto je surrealistické pojetí těchto chimérických témat zcela oprávněné (reportáž o výšlapu na Praděd by totuto metodou asi nedopadla). Je lépe číst s odstupem, nesnažit se chápat, ale jen nechat na sebe působit sílu obrazů, půvaby zvukomalby a krásy Márquezova fabulismu. Jeho nádherný jazyk je i tady všude přítomen. A zde cítím povinnost vyzdvihnout jistě náročnou, ale vynikající práci překladatelky Lady Hazaiové.
Další vycizelovaná detektivka. Složitá a neprůhledná zápletka; skvostně chronologicky vystavěná kaskáda dějových linií, které se nenásilně potkávají v nepředvídatelných závěrech; emotivně vykreslený vnitřní život postav. B.M. napsal do hloubky promyšlený thriller. To, jak si čtenáře dovede "povodit po hřišti", pro mne řadí tohoto spisovatele do první ligy autorů detektivních románů.
S touto knihou jsem se zcela minul, nefungovala na mne. V prvních dvou třetinách vyprávění si 3x spolu s hrdinou necháme vysvětlit mládencem ztracené dívky, že on ale opravdu za nic nemůže. Hlavní hrdina nám opakovaně předvede, že nejlepší způsob, jak v severním Švédsku přijít k hrnku voňavé kávy, je vloupat se do cizí nemovitosti a nechat se polapit chápavým ozbrojeným majitelem. Musíme si počkat, jak dopadne prohlídka zakrváceneho vozu, i když nás autorka od prvního momentu zápletky nenechá na pochybách, že krev pochází z přejetého soba. Rozkvétá před námi vášnivá láska dvou adolescentů se závažnou sociální anamnézou. Druhá část bez boje odkrývá karty. I nenáročný a téměř oligofrenní čtenář pak na 3 stránkách pochopí celou zápletku a je nucen se pročíst až k béčkovému finále s dojemným epilogem. Autorka vlastně neví, co by chtěla vyprávět. Postavy jsou vykresleny polovičatě a dělají stále dokola totéž. Autorka nedokáže čtenáře přivést do napětí, jelikož význam dílčích zápletek není vysvětlen tak, aby přispěl k vystavění hlavního příběhu. Navíc téma zoufalého hledání nezvěstného dítěte není ani v severské krimi nové a bylo již zpracováno mnohem lépe (např. Johan Theorin - Mlhy Ölandu). Srovnání s trilogií Milénium je jen laciným marketingovým tahem a Stieg Larsson se musí otáčet v hrobě rychlostí kotoučové frézy. Jestli hledáte dobrý skandinavský thriller či detektivku, nezvyšuje dále rekordní prodeje této knihy, nebude jistě problém najít lepší zástupce tohoto žánru, za které utratíte své peníze lépe.
Psychologický román o tom, jak se lidé sobě nejbližší dokáží navzájem míjet, když si vylhávají pocity těch druhých v návaznosti na hluboce tragickou událost, která jim bez přípravy změní život. Vzpomínky jednotlivých postav i jejich vzájemné interakce precizně vytváří jejich chrakteristiky. Jako by stály, hovořily a gestikulovaly přímo před vámi. Dějová linie a chronologie vyprávění funguje skvěle pro vykreslení psychologie a motivace postav. Vlastní příběh je nakonec poměrně banální, finále napínavé, ale končí v kontextu předchozího líčení poněkud zbrkle a kýčovitě. To ale lze odpustit, když připustíme, že katarze příběhu spočívá v prozření postav, a nikoliv ve vyvrcholení líčených událostí.