Ladinek komentáře u knih
Dřív měl pan Vondruška pěkný zvyk uvádět na začátku knih seznam postav. Dnes bych to uvítal, neb jsem měl v těch svatebčanech trochu zmatek :)
Celkem chápu, proč Silva tuto sérii opustil. Zřejmě si uvědomil, že stvořil pouze dalšího Jacka Ryana. Ne že by to bylo špatné, ale těžko to mohlo konkurovat Clancyho zaběhnuté sérii. Takže zřejmě křížením Osborna a Října vznikl velmi vydařený Gabriel Allon, za kterého má Silva mou neskonalou vděčnost.
Normálně Greena miluji, ale ty povídky nějak nebyly ono. Tedy, ne že by to bylo špatné. Naopak. Ale ta tématická rozmanitost mě rušila. Ideální by asi bylo číst jednu povídku za den.
Asi jsem to nějak špatně uchopil, ale mám pocit že jsem právě dočetl hroznou pitomost. Když pominu, že vyšetřováním celkem závažné události je pověřen v zásadě amatér, že mocný miliardář krade jadernou ponorku na něco nač může zakoupit některou z dnešních miniponorek (nehledě na to, že Heydrich by měl z titulu své profese něčím takovým disponovat), že úsilí vynaložené na "objevení" seznamu vloženého hackerem je komplikované a další podivnosti, tak ten konec kdy se komando "taťků a mamek" prostřednictvím cestovky vypráví celou věc skoncovat na výletní loď mě nutí dát místo původně tří zamýšlených hvězd jen jednu.
Trochu jsem z toho měl pocit, že čtu nějakou sci-fi z meziválečného období. Zničehožnic se vyloupnuvší armáda robotů - to je jako něco od J.M.Trosky.
V jistém ohledu zajímavá kniha. Pochází z 90. let, odehrává se v 90. letech a přesto jsem měl celou dobu pocit, že čtu něco od Edgara Wallace, nebo Johna Creasyho. Všichni ti noblesní lidé (samozřejmě kromě Američanů) na sebe zcela nepochopitelně narážejí ve všech možných evropských luxusních hotelích, sem tam nějaká přestřelka ze které hrdinové vyváznou bez škrábnutí. Padouch v pozadí chce včlenit Británii jako další stát do U.S.A. aby se mohl stát jejich prezidentem jsa rodilým Angličanem. Pitomé, ale celkem roztomilé.
Typická Sigma podle osvědčené šablony. Na ukrácení volné chvíle fajn, ale jinak žádný zázrak.
Během čtení mi neodbytně hlodalo v hlavě, že se Lee Child při psaní zase inspiroval nějakou klasikou. Městečko Despair tak nějak připomíná Black Rock z filmu Johna Sturgese.
Zábavné to je, to ano. Ale tak nějak mám pocit že by to mělo spíš patřit na regál s literaturou pro mládež.
Místy je to trochu překombinované, ale oceňuji tempo vyprávění. Celo dobu je to tak právě akorát. Dovolí to klidně usnout, ale zároveň se člověk těší až zase vezme knihu do ruky.
Celou dobu jsem měl pocit jakéhosi déjà vu. Nakonec mi to docvaklo. Ta lehkost s jakou Alan prochází všemi potížemi a zoufalství ve kterém často zanechává své okolí trochu připomíná dobrodružný život bankéře Lievena ze Simmelovy knihy Nemusí být vždycky kaviár.
Podle anotace ke knize jsem čekal nějaký ten humor a po této stránce jsem byl trochu zklamán. Nicméně jako pamětník oceňuji přesnost, s jakou jsou popsány poměry v tehdejší armádě.
Po přečtení nadšených hodnocení jsem se dost na knihu těšil, nicméně mě zklamala. Ne že by to bylo špatné, ale neustále jsem měl pocit, že ta grotesknost a přehánění zachází o malinký chloupek dál, než je potřeba. Působilo to na mě jako nějaký film Zdeňka Trošky.
Možná kdyby to byla první Ludlumova kniha, kterou jsem četl, byl bych patrně spokojen. Ale protože mám již něco načteno, tak mi tato kniha připadá, že autor vykrádá sám sebe. Takový slabší odvar. On to vlastně Ludlum ani vlasně nenapsal, neb je to z jeho pozůstalosti zbastleno jiným autorem.
Tak jsem byl zvědav, jak si Rollins poradí po likvidaci Bratrstva a nezklamal. Opět šílené smyšlenky, písečná bouře (na to počasí musí mít nějakou obsesi, ty bouřky, průtrže mračen a vánice má ve všech knihách) a fůra akce. Sice je to tak trochu jako béčkový film, nicméně zábava je to třeskutá.
Celý příběh mi na závěr vyzněl dost nevěrohodně. Nějak si nedokážu představit, že by ještě dnes mohl nějaký hanopis na církev vzbuzovat takový zájem. Závěr se záchranou vrtulníkem byl nějaký podivný a ta pasáž s počítačovou hrou byla dost naivní. Ta historická dějová linie nebyla až zase tak špatná, ale celkově mně kniha trochu zklamala.
Nevím proč, ale nějak jsem měl chvílemi pocit, že se Oliver Stone proměnil v Jacka Reachera. Divine trochu připomíná Margrave z románu Jatka Lee Childa. Ať tak či tak, je to dobrá zábava.
Po sběratelích, kteří mě trochu zklamali jsem se zase celkem dobře pobavil. Ale je třeba dodat, že bez přečtení předchozích dílů by to jaksi asi nebylo ono.
Scarrow umí velice dobře popisovat boje a bitvy. Většinou u jiných autorů během bitev ztrácím pozornost, ale v těchto knihách je to jiné. Zajímavé je rovněž to spojení příběhu s postavami známými z Nového zákona.
U Francise hodně typická konstrukce příběhu. Připomíná to jeho starší knihy. Pro mně skvělá zábava.