LaDouceBrise komentáře u knih

Velmi oddechová romantická letní četba, která ničím neoslní ani nepřekvapí. Čtenář již od začátku ví, k jakému konci děj spěje, o psychologii postav zde nemůže být ani řeč, a pokud byste nad příběhem trošku přemýšleli, nutně byste dospěli k rozhodnutí označit knihu za odpad. Měla bych spoustu výtek, ale nakonec si říkám, že jsem možná právě tohle potřebovala. Pár slunečných dní, útulný čtecí koutek v přírodě a naprosto nenáročnou, předvídatelnou romanci, u které nemusím myslet na nic jiného kromě toho, který film si po vzoru hlavních hrdinů dnes večer pustím. A musím přiznat, že ačkoli pochybuji, že by příští Steven Spielberg měl v oblibě romantické taneční filmy pro náctileté, pár tipů na líné letní večery jsem přece jen dostala, a to je víc, než bych od této knížky čekala.

5 16.07.2020

Nepříliš náročná četba jako ušitá pro líná letní odpoledne. Obálka a anotace mě sice naladily na romantický oddechový příběh pro náctileté, a i když jsem byla zpočátku trochu rozpačitá z poněkud pomalého rozjezdu plného popisu italských památek a detailního zaměření na jídlo, jsem vlastně docela spokojená, ačkoli jsem dostala něco trochu jiného, než jsem chtěla.

Kniha s poněkud všedním názvem pomaličku splétá pavučinu životů dvou lidí, jejichž cesty se během let několikrát namátkově střetnou, aby se o několik okamžiků později opět rozdělily. Čtenář od začátku ví, k jakému konci tohle všechno spěje, ale přesto se nechává pozvolna unášet na vlnách špatných rozhodnutí a osudových okamžiků, jež formují budoucnost hlavních protagonistů a posouvají je k blížícímu se cíli. Ačkoli, jak zde už bylo zmíněno, koncem kniha vlastně vůbec nekončí, nýbrž teprve začíná. Sledovat strastiplnou pouť ústředních hrdinů na cestě k osudnému shledání bylo překvapivě příjemné, ačkoli na osud nevěřím, i když představa spřízněných duší je samozřejmě lákavá. Líbilo se mi, že autorka přimíchala do svého vyprávění i vážnější témata, jako například autismus nebo rakovinu - příběh se tak alespoň pro mne stal mnohem uvěřitelnějším a reálnějším, pomineme-li to množství náhod.

Trochu mě zklamalo, že autorka nevěnovala větší část knihy dlouho očekávanému seznámení Tess a Guse, protože jedna kapitola k zahájení společného života je přece jenom mizerně málo. Uvítala bych, kdyby trochu ubrala zvratů v jejich vlastním osobním životě a raději dala více prostoru jejich vzájemnému oťukávání a překvapenému odhalování všech náhodných setkání, jimiž si nevědomky prošli.
Až na tuto drobnou výtku, která přesto mohla značně ovlivnit můj prožitek z knihy a její celkové vyznění, bych Chybíš mi doporučila, pokud hledáte odpočinkové čtení, nad nímž nemusíte příliš přemýšlet, ale zároveň se vám do ruky nedostane žádná pohádka postrádající špetku reálnosti.

5 26.06.2020

Čtivý román ideální k oddechu po náročné četbě, který, ač by se podle anotace mohlo zdát, není ani o autismu (ačkoli tato choroba podstatně ovlivňuje život hlavní hrdinky), ani o umírání, přestože konec, jak lze vytušit z doporučení na obálce, není příliš pohádkový.

První třetina knihy mě naprosto nadchla. Říkala jsem si, jo, konečně jsem narazila na inteligentní a vtipnou romanci bez zbytečných klišé a optimistických rad do života. Rozhovory Maddy a Al-béra sršely nenuceným humorem, dokázaly mi vykouzlit upřímný úsměv na tváři a mnohdy jsem se musela zasmát nahlas, což se mi u čtení stává málokdy. Dobrý dojem na mě udělalo také to, že se autorka rozhodla zvolit za hlavní hrdiny již dospělé jedince se stálým zaměstnáním a ne obvyklé studenty středních škol.
Mé nadšení trochu povolilo v druhé třetině, kdy na stránkách pomalu a jistě začalo převládat romantické ladění, které ovšem v podání Maddy a Al-béra hýřilo roztomilou zamilovaností.

To, co mě poněkud uvedlo do rozpaků, byl trochu nečekaný a dle mého názoru i nemístný konec, ze kterého se vyklubalo docela otřepané klišé. Měla jsem pocit, jako by autorka začala postrádat inspiraci, a tak se rozhodla doposud neotřelý příběh dvou mladých lidí utnout neoriginálním, rádoby poučným rozuzlením. Udělala tak z knížky další dílko, které se už nikdy nezbaví nálepky „pro fanoušky Hvězd a Než jsem tě poznala“. Myslím, že je to škoda, protože kniha měla opravdu potenciál, který ztratila tím, že se ocitla ve stínu výše zmíněných. To ovšem neznamená, že by mě konec nedojal, musím dokonce přiznat, že ze mě vyloudil i nějakou tu zbloudilou slzu. Především mě donutil zamyslet se nad tím, jak to, že k tomu, abychom začali doopravdy žít, většinou potřebujeme, aby život někoho nám velmi blízkého nadobro skončil...

DOPORUČUJI, ne fanouškům výše zmíněných titulů, ale VŠEM, KTEŘÍ SI TOUŽÍ ODPOČINOUT U MILÉHO, ÚSMĚVNÉHO A DOJEMNÉHO ROMÁNU ZE ŽIVOTA.

5 15.03.2020

Příběhy z války dojímají čtenáře po celém světě, už jen díky prostředí, v němž se odehrávají, prostředí, které nutí lidi během zlomku sekundy rozhodnout o jejich budoucím životě, prostředí, v němž rozum předchází svědomí a naopak, v němž srdce vítězí nad racionalitou. Ani tento příběh nebyl výjimkou, dojal mne k slzám statečností hlavních hrdinů, jejich odvahou a vírou v to dobré v nás, ochotou obětovat vše v ten potřebný okamžik a bezhlavě chránit své milované. Je důkazem toho, že i za tak těžkých časů může vzniknout přátelství na život a na smrt a láska, která hory přenáší. Přináší svědectví o tom, že ve všech dobách existence lidstva lidé žili své životy, jak nejlépe uměli, báli se, nesnášeli, milovali a zkrátka byli.
A ačkoli mám ke knize určité výhrady (možná až příliš hrála na city, konec mohl být trochu méně ukončený, více otevřený, aby nechal čtenáře přemýšlet o tom, co se stalo s postavami, jejichž osud dočista objasnil epilog,...), DOPORUČUJU JI Z CELÉHO SVÉHO SRDCE, protože nikdo z nás si nedokáže představit, co by v takové situaci udělal on sám, a nikdo neví, zda se jednou také nebude muset takhle zčistajasna proti své vůli rozhodnout. Zkrátka, neměli bychom spoléhat na to, že náš život bude přesně takový, jaký si ho chceme udělat.

„Nemůžeme změnit, kdo jsme. Dříve nebo později budeme muset všichni čelit sami sobě.“

5 01.01.2020

Dojemně poetický příběh o hledání vlastní identity, který splétá pavučinu dávno zapomenutých tajemství a křivd. Zpočátku nezáživné zápisky strážce majáku popisující každodenní rutinu v chladných oblastí kanadských jezer se plynule rozvíjí v poutavém vyprávění staré ženy. Děj vás vtáhne do svých sítí a nepustí až do poněkud neuvěřitelného pohádkového konce, který se však k snově laděnému příběhu skvěle hodí. Kniha rozhodně stojí za přečtení, akorát v ní nehledejte žádné velké poselství, pouze si vychutnejte plynulou gradaci děje, kouzelné popisy nezkrotné přírody a jejího nelehkého soužití s člověkem a v neposlední řadě postupné odkrývání dávných záhad jedné netypické rodiny, které vyústí do (alespoň pro mne) překvapivého závěru.

„V určitém bodě se sami sebe ptáme, kdo jsem? Hlavní je, že nejde o to, kdo jsi, ale o to, kým můžeš být.“

5 30.10.2019

Krátká knížka, která mě docela překvapila pojetím děje. A nevím, zda v dobrém či špatném slova smyslu. Popravdě jsem se do čtení pustila jen proto, že se jedná o knihu s hudební tematikou. Přestože jsem ji přečetla za velmi krátkou dobu, osud Mii se mě příliš nedotkl a myslím, že na ni zanedlouho zapomenu úplně. I co se týče hlavních hrdinek, jež milují hudbu, kniha nepřináší nic nového, co by nějakým způsobem mohlo zaujmout. Líbila se mi ovšem myšlenka možnosti vlastního rozhodnutí, zda odejít či zůstat, to bylo opravdu nápadité, bohužel zpracování mě zanechalo poněkud rozpačitou.
Nakonec myslím, že fakt, že se mi film zamlouval více než kniha, vypovídá sám o sobě až až.

5 27.03.2019

Kniha v sobě skrývá neskutečně poutavý příběh, tedy vlastně hned několik příběhů, jež se později všechny spojí v jeden neskutečný konec. Autorčino barvité vyprávění je náramně čtivé, už dlouho mě žádná kniha tak nepohltila jako tato. Děj sám o sobě není ničím světoborným, ale věřte mi, že vás při čtení pohladí po duši, kolik emocí a pocitů autorka do svého díla vložila. Konec nebyl nijak zvlášť překvapivý, ale myslím si, že se k příběhu perfektně hodil, tudíž jsem za něj osobně moc ráda. Líbilo se mi také, že kniha tak úplně nezapadá mezi všechny ty romány pro ženy, které se točí převážně kolem lásky, jež nemůže prohrát. Naproti tomu hlavní hrdinka Všeho, co jsme milovali váhá, její láska k Jackovi zde není tak silná, aby kvůli němu musela hned všeho nechat, nesnaží se měnit minulost, přestože vidí své chyby, a to pro mne bylo opravdu příjemnou změnou.

Knihu hodnotím jako INTELIGENTNÍ ODPOČINEK PRO TY, KTEŘÍ SI CHTĚJÍ DÁT PAUZU OD NÁROČNĚJŠÍ ČETBY, ALE NESPOKOJÍ SE JEN S PLYTKÝM PŘÍBĚHEM SE ŠŤASTNÝM KONCEM.

5 14.11.2018

(SPOILER) Po zklamání v podobě Nejdelší jízdy od Nicholase Sparkse jsem byla příjemně překvapena dojemným příběhem, který bych označila za kvalitní oddechové čtení proložené vtipnými i slzopudnými scénkami prosycenými velmi silnými emocemi, které na stránkách knihy ožívaly a nepozorovaně se vloudily i do čtenářovi mysli, takže si čtení mohl skvěle užít.
Hlavní hrdinové mi byli strašně sympatičtí, o těch vedlejších už sice nemůžu říct totéž, ale to neznamená, že by to nějakým způsobem zkazilo celkový dojem z knihy.
Konec nebyl ani tak přehnaně velké klišé a neuskutečnitelná shoda náhod, ale ani tak deprimující zážitek, jenž ve čtenáři vyvolává jisté pocity deprese. Ve své podstatě to skončilo happy endem, přestože hlavní hrdina spáchal sebevraždu.
Jediné, co mi na celém dílu vadilo, byla celková předvídatelnost, která doprovázela čtenáře celým dějem a občas i trochu lezla na nervy.

5 03.09.2017

Knížku jsem měla v hledáčku již poměrně dlouho, neustále jsem vyhlížela její dostupnost v knihovně, a když jsem si ji konečně přinesla domů, nemohla jsem se dočkat, až se pustím do čtení. Zapovězená válečná minulost Francouzů, neotřelá zápletka s bratříčkem zamknutým ve skříni, odsouzeným k nekonečnému čekání, minulost prolínající se s přítomností, jedna z mála možností nahlédnout do života obyčejných lidí za německé okupace... Tomu jsem zkrátka nemohla odolat.

Příliš velká očekávání zůstávají častokrát nenaplněna. Zprvu mě zarazil styl vyprávění, použití třetí osoby v popisu událostí roku 1942 navozovalo jakousi neosobní atmosféru, navíc jsem čekala, že autorka čtenáře do příběhu více uvede, ne že hned na první stránce přejde k zatýkání. Ale to je jen drobná výtka.

Děj plynul až příliš rychle, postrádala jsem delší náhledy do minulosti, ale zároveň mě stravovala nedočkavá touha dozvědět se, zda se Sarah podaří uniknout a zachránit bratříčka ze skříně...
Strašlivé rozuzlení v půlce knihy mi vzalo dech, nemohla jsem se zbavit té mučivé představy, již autorka vykreslila s až hrůznou přesností...
Opravdu silný moment, který chtě nechtě zapůsobí na vaše emoce.

Souhlasím s některými komentáři níže - po tomto krutém odhalení působila linka z přítomnosti opravdu poněkud nezáživně, nehledě na to, že mi dělalo potíže pochopit Juliino chování a její honbu za dávno pohřbenou pravdou, za prožitým utrpením naprosto cizího člověka, za jeho osobními vzpomínkami, které měly zůstat navždy pohřbeny. Julia a její životní dilemata pro mě byla cizí, její rozhodnutí mi připadala naivní a lehkovážná, nereálná.
Konec na mě ani zdaleka nezapůsobil tak, jak bylo nejspíš zamýšleno - hrabat se v soukromých záležitostech druhých podle mě nikomu nepřísluší, ať už jsou jeho úmysly jakékoli. Ačkoli některé věci by neměly nikdy být zapomenuty, je na každém z nás, zda si svá tajemství odneseme až do hrobu...

Velmi oceňuji autorčinu odvahu zpracovat tak složité a tabuizované téma, o němž mnozí z nás včetně mé maličkosti měli donedávna jen mizivé povědomí, a v tomto směru jsem ráda, že jsem na knihu (a také stejnojmenný film) narazila, ač jsem čekala o něco lepší zpracování.
Vélodrome d'Hiver, černá skvrna na francouzských dějinách, však mnohé nedostatky naprosto upozadila.

4 28.10.2020

Již podle názvu, který sice zní nesmírně poeticky, se dá očekávat, že Čas vlčích máků bude protkaný tou nejsladší romantikou, jakou kdy lidská duše dokázala strávit, ostatně i ta záplava červené na obalu tomu přímo nasvědčuje. Přesto jsem knize dala šanci, a i když se mé předtuchy naplnily, bylo příjemné si na moment odpočinout u ryze oddechové četby, která nevyžaduje nijak zvláštní zapojení mozkových buněk.

Postavy nebyly zpracovány příliš do hloubky, jejich charaktery byly vesměs až černobíle idealistické, láska až za hrob zde figurovala jako nejkrásnější ideál a jediný smysl života. Ani linka poválečné nesnášenlivosti mezi Němci a Francouzy zdaleka nedostála svého potenciálu, autorka se jí jen tak letmo dotkla na povrchu a rozhodla se, že pomocí ní vytvoří hlavní hrdince spoustu situací, při nichž bude moct prokázat čistotu a naivitu své mladistvé duše. Při takovém tématu, okolo nějž se tvoří spousta polemik a kontroverzí, bych čekala hlubší záběr a detailnější zpracování, ale místo toho ho autorka použila jen pro okořenění vší té romantiky.

Abych však jen nekritizovala (přece jen jsem knihu ohodnotila jako průměrnou a výše zmíněné poznámky se hlásí spíše k odpadu), musím ocenit i několik světlých míst. Jakožto milovnici všeho francouzského se mi velmi líbilo prostředí francouzského venkova, malebných kamenných domků obklopených kvetoucí zahradou a makovými poli, která symbolizují mír, smíření, odpuštění, ale i válečné krveprolití, a která vytvářela idylický obraz poklidně plynoucího života v pohraničním městečku. Zaujala mě i linka z minulosti, zasazená právě do této malebné krajiny.

Soudě podle myšlenkových pochodů hlavní hrdinka neoplývala příliš velkou inteligencí a zřejmě do ní autorka trochu promítla svou lásku ke Kevinu Costnerovi, ale možná je chyba na mé straně a už mám příliš velké nároky...
Takže pokud se chcete na chvíli poddat opojnému nepřemýšlení a nevadí vám romantika v barvě vlčích máků, je tohle přesně knížka pro vás!

4 13.04.2020

Knížku jsem si vybrala, protože jsem si chtěla odpočinout u nenáročného příběhu plného lásky, a těšila jsem se, že z ní načerpám trochu té vánoční atmosféry klidu a pohody. Kouzlo Vánoc se autorům opravdu povedlo zachytit, i když trochu v americkém stylu - vše bylo dle mého názoru přitažené za vlasy a v tomto duchu se nesla i dějová linka příběhu. Dlouho mi trvalo se do knížky začíst a po celou dobu četby jsem příběh jen sledovala, nedokázala jsem se do Dashe a Lily vžít a prožívat s nimi osudové okamžiky jejich lásky.

Originální nápad s červeným zápisníkem mi nejprve připadal skvělý, ale poté už trochu prvoplánový. Měla jsem pocit, jako by cílem knížky bylo dát hlavní postavy dohromady, a to za každou cenu. V tomto ohledu byl příběh velice plytký a konec předvídatelný. Jednotlivé situace, s nimiž se hlavní hrdinové potýkali, byly častokrát až přehnaně bizarní a nereálné, ale to by se dalo prominout vzhledem k tomu, že se jedná o romantický vánoční příběh a člověk to tak trochu musí očekávat.

Celkově mi knížka nic zvláštního nepřinesla, až na tu vánoční náladu, kterou díky ní musí oplývat snad každý... :)

4 27.12.2018

Ohodnotila bych to jedním slovem – zvláštní. Stále se ale nemůžu rozhodnout, zda má toto slovo vzhledem ke knize pozitivní, či negativní význam.

Námět byl velmi dobrý. Ale zpracování pokulhává. A to hodně.
Styl psaní mi nesedl. Ze začátku jsem byla naprosto zmatená a vůbec jsem si nebyla jistá tím, jestli chci ve čtení pokračovat. Ale díky malému rozsahu jsem si řekla, že tomu dám šanci.
Vadilo mi, že text není členěný na kapitoly. Vadilo mi časté střídání pohledů. Vadilo mi to, že jsem se v knížce zorientovala asi až po sto stránkách. To je špatně.

Myslím, že téma knihy by se dalo uchopit mnohem lépe. Spád kniha nabrala až ke konci, autor promarnil její potenciál a já jsem zklamaná. Mrzí mě to, protože ačkoli knížky s touto tematikou zásadně nečtu, tohle mi pomohlo se trochu více ztotožnit s homosexuály a pochopit je.

PS: A taky by neuškodilo, kdyby se v knize tak často nevyskytovalo slovo "šoustat"... Dá se to přece nějak nahradit, nemůžu si pomoct, ale jsem proti němu až vysazená. A mnohdy mi použití tohoto slova přišlo i naprosto zbytečné. Jako by ho tam autor za každou cenu chtěl natlačit.

Nevím, co si o tom myslet. Uvažte sami. Ale za pokus to stojí.

4 29.04.2018

Román, který pod půvabnou obálkou skrývá spoustu ne už tak líbezných témat...
Ano, opravdu spoustu.
A to je ten problém.

Po vydařených Dopisech se autorka pokusila pokračovat ve stejném duchu, ale přesto, že si volně navazující kniha zachovala původní čtivost, těch ožehavých témat zde bylo už skutečně moc. Týrání dětí, kyberšikana, sexuální násilí, rozvod, narušené rodinné vztahy - a navrch ještě rasismus a znevýhodnění žen. Zejména posledních dvou se autorka dotkla jen velmi povrchně, jakoby náhodou, snad aby i v tom nejrezistentnějším ze čtenářů vyvolala patřičné emoce a pobouření. Každá postava v románu je navíc nějak psychicky poznamenaná, což by nemuselo být nutně špatně, nemohla jsem si však pomoct, abych nezískala dojem, že to vše je děláno jen na efekt.
Zářný příklad ostatně představuje postava Matthewa, jehož život autorka protkala nespočtem tragédií, čímž značně upozadila Revovy traumatické zážitky z dětství a poněkud narušila jeho status hlavní, a tedy i nejzajímavější postavy příběhu.

Co se týče romantické linky, i ta byla poněkud nevydařená a zastíněná přemírou námětů. Mezi Revem a Emmou nejiskřila ona kouzelná energie vzájemné přitažlivosti, jejich vztah se spíš než lásce podobal zoufalému hledání porozumění a vypořádávání se se stíny minulosti. Navíc, jak již zde bylo několikrát zmíněno, Emma zprvu nebyla zrovna tou nejsympatičtější knižní hrdinkou, což možná přispělo k absenci té správné chemie.

Snad jsem měla příliš velká očekávání, snad to bylo tím, že jsem se nedokázala ztotožnit s Emminou láskou k počítačovým hrám. První polovina knihy mě však nedokázala náležitě zaujmout, vadily mi neustálé argumenty hlavních hrdinů, že by je nikdo nepochopil, neboť je jasné, kam tím autorka míří - a už i já to vidím jako moc prvoplánové. Pochopení není něco, co vám všichni naservírují na stříbrném podnose, je třeba pro něj něco udělat, abyste ho získali.

Druhá polovina plná zvratů mě přece jenom do sebe vtáhla více, ale po dočtení místo ukojeného čtenáře zanechala mé já hladové, jako by mi někdo vytrhl lahodné sousto od úst.
Jinými slovy, čekala jsem něco jiného a neubráním se srovnání - Dopisy onen hřejivý pocit na duši přece jenom rozlily.

3 08.06.2021

Slovy Jennifer Nivenové, kterých si můžeme všimnout na překrásné a výstižné obálce s kolibříky, je Kdybych tě našla mimořádně výjimečná kniha. A mně nezbývá než s ní tiše souhlasit.

O TOM, ŽE K POCHOPENÍ TOHO, CO JE PRÁVĚ TADY A TEĎ, JE TŘEBA ZNÁT TO, ODKUD POCHÁZÍME A KAM SMĚŘUJEME.

Citlivý příběh o hledání své vlastní identity a místa v životě, který jako by mi mnohdy promlouval do duše. Možná právě proto jsem z knihy tak nadšená, neboť i já stejně jako Angie procházím určitým stádiem své existence, kdy mám pocit, že vzhledem k těm sedmi miliardám živých a o sto miliardám více mrtvých tvořím naprosto nepodstatnou součást lidského společenství. S hlavními hrdinkami sdílím i onen krizový sedmnáctý rok života, což je nejspíš další důvod, proč se mne jejich příběhy natolik dotkly a zasáhly to něco v mé duši, co už nikdy nebude jako dřív.

„Je skvělý, že dokážeš nahlížet na věci z takového nadhledu, jenže se nesmíš zapomínat dívat i zblízka. Protože z detailů se dozvíš spousty důležitých informací. Jde o to, aby člověk koukal na věci z vícero stran, aby zjistil, že jsou naše životy nepatrné, ale i obrovské zároveň.“

Příběh Marilyn a Jamese nejprve začínal jako naivní dívčí zalíbení, ale když jste se nechali unášet na vlnách romantických procházek podél pobřeží a pravidelných schůzek v knihovně, zjistili jste, že jejich lásku prožíváte, jako by byla vaše, a modlíte se za šťastný konec, který si však osud nebo náhoda, říkejte si tomu, jak chcete, prostě nepřeje. Ve skutečnosti je to příběh plný zármutku protkaný slzami žalu, ovšem děj plyne tak rychle, že si nic z toho neuvědomíte, dokud nedospějete k samému konci. Protože navzdory negativním událostem, které ovlivní i další generace, si z tak poutavého a až kouzelného vyprávění odnesete především spoustu krásných a mimořádných prožitků a myšlenek, které ve vás snad také tak hluboce zakoření jako ve mně.
Jen škoda, že u nás kolibříci ke krmítku nikdy nezavítají...

„Na kráse je zvláštní to, že nepopírá utrpení, nespravedlnost ani bolest a zůstává oddaná svému právu na existenci, své vlastní pravdě.“

KNIHU BYCH DOPORUČILA VŠEM, PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE JEN MÁLOKDO Z NÁS SKUTEČNĚ VÍ, KÝM JE A KÝM BY CHTĚL BÝT. A už mi zbývá se jen pozastavit nad tím, jak nízké hodnocení zde i přes výše zmíněné kniha zatím získala...

3 05.01.2020

Kniha ve mně vzbudila značně rozporuplné pocity. První polovina mě zrovna dvakrát nechytla, děj se posouval dopředu velmi pomalu a hlavní hrdinka jen neustále řešila svoje problémy s kluky, především s Holderem. Knihu jsem neodložila jen proto, že jsem chtěla vědět, proč se Holder chová tak podivně.

Od druhé poloviny se autorka nejspíš rozhodla, že by to chtělo trochu urychlit, a odkrývala nám jedno tajemství za druhým, přestože některá (například to, co dělal malé Sky její otec) jsem prohlédla už na samém začátku. Ale hlavní zápletka mě překvapila, hlavně se mi líbilo, jak autorka zvládla spojit jednotlivé střípky Skyiny minulosti a poskládat je tak, že na konci vše dávalo naprostý smysl.

Celý příběh propojovala pohádková láska Sky a Holdera, která byla tak příšerně nereálná a přehnaná... Holder byl od začátku do konce prostě dokonalost sama, i když to zpočátku vypadalo jinak. Ale jeho vztahu se Sky se autorka věnovala podle mě až moc. Romantických scén tam bylo vážně hrozně hodně, a to si na ně většinou potrpím, ale tady už mi to i vadilo.

Knížku vám asi zrovna dvakrát vřele nedoporučím, přece jen jsem četla spoustu lepších a nedá se říct, že by mě Bez naděje nějak zvlášť obohatila. Přesto její četby nelituji, i když se nemám chuť pouštět do pokračování.

3 13.08.2018

Vzhledem k tomu, že jsem od Jennifer četla už Všechny malé zázraky, jsem po Tíze vesmíru sáhla už téměř automaticky. A musím říct, že opět nezklamala, i když autorčina předchozí kniha byla přece jen o něco lepší.

Zpočátku mě zarazily velmi krátké kapitoly a asi padesát stránek mi trvalo, než jsem si na to zvykla a pořádně se ponořila do děje. Co mě však neskutečně iritovalo, bylo opravdu značné množství chyb, jak pravopisných, tak interpunkčních, které přímo bily do očí a mně osobně kazily prožitek ze čtení, a to ne málo.

Na druhou stranu, abych tady jen nekritizovala, musím uznat, že kniha má rozhodně co nabídnout, ať už po dějové stránce nebo po té emoční. Šikana, prosopagnosie, obezita, přetvářka, snaha co nejvíce se zavděčit ostatním a být oblíbeným a populárním - všechny tyto problémy aplikovatelné na dnešní mládež po celém světě byly skvěle popsané, propracované a SKUTEČNÉ.

Láska, největší zápletka snad všech knížek young adult literatury. Zde krásně ztvárněná, ale jedna výtka by se přece jen našla. Ten konec. Ano, naděje, chápu to. Ale není to už trochu moc? Nic ve zlém (a teď mě prosím neukamenujte), ale takhle to v životě prostě nechodí. Vím, že se autorka snaží dát naději a víru teenagerům s podobnými problémy, je mi jasné, že cílem knihy bylo nejspíš namotivovat je a dodat jim potřebnou odvahu a odhodlání konat činy, ne jen přihlížet, jenže já prostě nejsem schopná tolerovat takové množství naivity a náhod, protože ano, celý vztah Libby a Jacka byl vlastně jedna velká náhoda. Možná si teď říkáte, že to někdy právě takto v životě chodí, že si skutečně i ti z nás, kdož jsou odmítáni, jednou každý do jednoho najdou svou spřízněnou duši, ale můj názor je jasný - NE. Tak to zkrátka není.

Celá tahle knížka je tak hrozně nereálná a vlastně jeden velký sen, ale nutno dodat, že opravdu nádherný a velkolepý sen.
Ale povězte, kdo z nás by nechtěl snít, když je život skutečně takový, jaký je, a všichni víme, že to lepší nebude, no tak kdo?

3 17.01.2018

První věc, jež mě po dočtení knihy napadla, bylo, že budu nejspíš opět oponovat názorům většiny zdejších čtenářů a, jak už se stává mým zvykem, vybočovat z předlouhé řady těch, kteří si Nicholase Sparkse jakožto autora knihy zamilovali a s chutí se vrhli na jeho další romány. Ptáte se, proč tomu tak je?
Musím se přiznat, že jsem se trochu nechala zlákat tím nepřeberným množstvím čtenářů, kteří Sparksovu tvorbu vyzdvihovali až někam do nebeských výšin, což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba. Nicméně když jsem si řekla, že to s ním taky zkusím, neměla jsem ani nejmenší tušení, že skoro všechny knihy v mé knihovničce mě podstatně více vtáhly do děje, jejich čtení jsem si užívala a nedočkavě hltala stránku za stránkou, napjatá jako struna. Na rozdíl od četby tohoto díla.
Takže, co mi tedy tak vadilo? Určitě předvídatelnost děje, s níž jsem tak trochu i počítala, ale přesto mi dokázala zkazit prožitek a možná že i její vinou jsem se nedokázala do knihy pořádně začíst. Sparksovy vyjadřovací schopnosti mi občas přišly dost chabé, holé, dostatečně nerozvité věty obsahující nezáživný popis okolní krajiny a prostředí mne nutily k přeskakování řádků, což se mi snad ještě nikdy nestalo. Mám pocit, že délka knihy by se dala zkrátit tak na polovinu.
A to, co mi taky tak úplně nesedlo, byl styl vypravování kapitol Luka a Sophie, totiž psaní ve třetí osobě, na nějž nejsem vůbec zvyklá. Nicméně to se dalo přehlédnout, na rozdíl od výše zmíněných věcí.
No, myslím, že stěžovat si na přehnaně romantický happy end by bylo dosti nepatřičné, vzhledem k tomu, že tohle je prostě Sparksův styl, jak jsem pochopila z komentářů u jiných jeho knih, který asi jen těžko někdo změní. Ale i přesto přese všechno byl konec krásný a dojemný, že jsem neměla daleko k slzám a jeho čtení jsem si vychutnávala.
Chválím promyšlenost děje, jak do sebe vše postupně zapadalo. V podstatě to bylo takové příjemné oddechové čtení. Jenže... něco tomu prostě chybělo. Nějaké to kouzlo, jiskra...

No, třeba si z tohohle mého trochu zmateného komentáře někdo něco vezme a pomůže mu to při rozhodování, zda si knihu přečíst nebo ne.

3 22.08.2017

Zaujal mě název i anotace, ale dlouho jsem vzhledem ke zdejšímu nepříliš dobrému hodnocení čtení odkládala. A nyní, když už si můžu odškrtnout Floru ze seznamu knižních restů, jsem značně rozpačitá stejně jako většina zdejších čtenářů.

Nápad byl rozhodně originální, se zpracováním už je to pak horší. Problematickým se ukázal být především začátek. Ach, jestli ještě jednou v životě uslyším větu „Líbala jsem se na pláži s Drakem,“...
Je pochopitelné, co tím autorka zamýšlela, ale už jaksi nedomyslela, jaký efekt to bude mít pro případné čtenáře. Přiznejme si to. Vidět to skoro na každé druhé stránce je opravdu víc než iritující.

Myšlenka kratičkého románu není nijak hluboká, ale s postupujícími stránkami získává Flora a její rodící se dobrodružství jisté kouzlo. Celý příběh je alespoň podle mě v mnohém nereálný, ale čtenář se stejně neubrání obdivným pocitům vůči Flořině odvaze a soběstačnosti jejímu onemocnění navzdory.

Druhá polovina zčásti vynahradí svou akčnější a napínavější atmosférou to nekonečné opakování informací na začátku. Musím přiznat, že konec už mě i bavil, což poněkud zachránilo můj celkový dojem z knihy.
Nedoporučím, ale jako oddechová četba to není vyloženě špatné, pokud překousnete Drakea a jeho magický polibek...

2 28.10.2020

Panebože. Tato kniha mi právě zlomila srdce v mocné kakofonii tónů a pocitů, roztříštila ho na tisíc malých kousíčků a získala si ho způsobem, jakým to už dlouho žádná jiná nedokázala.
Před chvílí jsem otočila poslední stránku a mám takový pocit, že tento komentář nejspíš nebude dávat smysl, protože právě teď mám chuť vést nekonečný monolog s imaginárním Beckem a bláznivou Augustou, a zároveň cítím neodolatelnou potřebu jen tak ležet v posteli a zasněně koukat do stropu za zvuku mých vlastních myšlenek.

Takže, kniha mě zaujala svým netypickým (netypicky dlouhým) názvem, který napovídal, že v ní bude hudba hrát nemalou roli. A když jsem zjistila, že hlavní hrdina hraje na klavír, trochu jsem očekávala, že bych v téhle knížce mohla najít kousek sebe. Klavír je totiž moje dlouholetá vášeň a shodou okolností mám nyní na programu několik Chopinových skladeb, k nimž mám však naprosto odlišný vztah než Beck. Zpočátku jsem proto byla trochu zklamaná, ačkoli jsem samozřejmě Becka litovala a svým způsobem i chápala (i když nikdy nepochopím, jak je možné, že si matka vybíjí vztek na svých vlastních dětech, které by měla bezmezně milovat).

Co tak razantně změnilo můj názor? Závěr. Posledních zhruba padesát stránek. Už jen kvůli nim stojí za to mít knihu ve své knihovně (a taky kvůli pěkné obálce, samozřejmě). Těch několik listů papíru bylo tak napěchovaných emocemi a výbuchem skrytých vášní, že jsem se nemohla odtrhnout. Byly to chvíle, kdy jsem mezi stránkami našla něco osobního, něco, co se dotklo mé duše.

„Vášeň je mnohem důležitější než dokonalost.“

Nejde tady o děj. Ten není nijak složitý, ačkoli až do onoho bolestného závěru nevíte, jak to dopadne. Jde o pocity, myšlenky, posedlost, manipulaci, sebedůvěru, vášeň, naději, lásku a hudbu. Hudbu, která dokáže ničit i zachraňovat.
Doporučuji.

2 04.08.2020

Takže. Abych pravdu řekla, nevím, čím dřív začít. Nápad se mi zdál geniální. Parťáci na sebevraždu, z toho jeden se do toho druhého zamiluje, no a co pak? Začala jsem číst s cílem dozvědět se, jak to skončí. To by samo o sobě nevadilo, kdyby se nutkání zjistit, jaký konec si pro Aysel a Romana autorka připravila, postupně nestalo mým jediným poháněcím motorem.
Ani pořádně nevím, v čem byl problém. Možná nesympatické postavy? Ale s tím jsem snad ještě nikdy potíže neměla. Nevyužitý potenciál? To spíš. Mám zkrátka pocit, že při takovémto tématu autorka mohla jít mnohem víc do hloubky.

Než jsem knížku začala číst (mimochodem na doporučení kamarádky, takže jsem možná měla už předem velká očekávání), nevím proč, ale myslela jsem si, že se v ní budou střídat kapitoly z pohledu Aysel a z pohledu Romana, možná bychom pak mohli více nahlédnout také do jeho vnitřního světa. Právě onen vnitřní svět obou hrdinů bych si přála víc pochopit, ne se jenom spokojit s černým slimákem deprese.

Možná i z výše uvedených důvodů jsem měla pocit, že knížce něco chybí, nějak jsem pořád čekala, až se to rozjede. Pravda, sice jsem se dočkala, ale až když jsem se blížila ke konci, který mi připadal trochu nedotažený. Chtěla jsem vědět, jak dopadne setkání Aysel s jejím otcem. Vždyť pro utváření její osobnosti měla právě tato postava naprosto zásadní význam, ale přesto se v současném životě Aysel ani jednou neobjevila a nepromluvila sama za sebe, pouze v jejích vzpomínkách. To je dle mého názoru docela škoda.

Jak už jsem zmínila, vlastně jsem celou dobu četla dál hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla vědět, jak to dopadne. To je asi jediné plus celé knihy, nepředvídatelnost, i když s koncem také nejsem úplně spokojená.

Nakonec hodnotím jako lepší průměrnou knihu, občas se tam vyskytla nějaká ta hezká myšlenka nebo úsměvná situace, ale dlouho si ji pamatovat nejspíš nebudu, což mě docela mrzí, protože nápad měl rozhodně potenciál, který se postupem čtení někam vytratil. Možná příště zkusit delší rozsah a detailnější zaměření na psychologii postav...

2 16.07.2020