lampernaqui komentáře u knih
Další kniha Vágenknechtových povídek z období drancování s pirátkou Bélit po boku. Možná bych předtím doporučil přečíst Bélitin tanec smrti, protože jsou tu mírné náznaky z předchozích dějů. Jinak je to stejná úroveň jak příběhů, tak stylu. Jako bonus je tady příběh o úplných začátcích Bélit a sledujeme, jak se postupně propracovala na svoji pozici nejdrsnější pirátky.
Ze své minulé knihy o Conanovi udělal spisovatel Vágenknecht téměř erotický román. Naštěstí se k podobnému duchu v Bélitiném tanci nevrátil. Což o to, poloodhalené dívky ke svalnatému barbarovi patří, ale všeho s mírou. Ve svých povídkách si vybral jedno specifické období, které je u Conana jedním z nejdůležitějších. Přeci jenom se jedná o jedinou nefalšovanou femme fatale. Kvalita povídek je celkem obstojná, nehraje se na žádnou velkou literaturu. Kupodivu nejvíc mě zaujala jedna z nejkratších prací, Sarkofág.
Docela jsem s Ostrovem tučňáků bojoval. Zaprvé je to určitě tím, že nejsem žádný znalec francouzské historie a v hlavě mám asi jen ty základy, co asi každý kolem. Zadruhé asi nejsem naladěný na tento druh humoru, protože jsem ho v knize marně hledal. Jen v počátku příběhu jsem se dobře bavil - problém křtu tučňáků byl originální a dobře podaný. Potom už jsem plaval v divných rádoby humorných jménech a střídání jedné epochy za druhou. Škoda, na knihu jsem byl zvědavý a nevyšlo to.
V první knize z edice Anglický gotický román najdeme hned čtyři kousky najednou - a ten první je dílem, který položil základ celého žánru. Bohužel je to také ten nejstarší a tudíž pro moderního čtenáře nejhůř čitelný. Velice stroze a bez jakýchkoliv zbytečných popisů okolo sledujeme výjevy z Otrantského zámku. Následují však díla záživnější - z nich nejoriginálnější je Vathek, který do sbírky přinesl orientální prvky. Jinak je to taková jednoduchá romantika, plná tmavých chodeb, lesů a rodinných tajemství. Po přečtení je fajn si ještě pustit Otrantský zámek od Švankmajera.
(SPOILER) Sice to nedosahuje zábavnosti a kvality předchozích knih, ale pořád je to dobré. Pan Čenda pokračuje přesně tam, kde skončil s příběhem v knize Conan a horští obři. Takže raději čtěte ve správném pořadí. Znovu je to jako na horské dráze... pořád se něco děje a sotva jedna věc skončí, není čas na oddych a přichází další nebezpečí. Nějaké detailnější popisy či vývoje postav opravdu nečekejme, ale jde o poctivé dobrodružné fantasy, které nám naštěstí navrátí jednu z hlavních postav Čendovy série.
Kolo času od tohoto autora mě teprve čeká, mám za sebou jen několik jeho conanovek. Už teď ale vím, že mi jeho styl psaní bude vyhovovat. Tak akorát popisné, tak akorát akční. Myslím si, že jeho Černý mág je docela dobrý příspěvek do barbarského světa. Conan se s ničím nepáře, takže nás čeká jedno dobrodružství za druhým - pěkná odpočinková knížka pro všechny fanoušky.
U každé ruské knihy se tak nějak bojím, že se postupně ztratím ve všech těch jménech. V Poutníkovi se to naštěstí nestalo a tak jsem si mohl užít zajímavé putování hlavní postavy. Někdy milé, někdy temnější, někdy ad absurdum. Čas od času mi to připomnělo styl vyprávění A. Paasilinna, jen v krutějším duchu. Jakožto první seznámení s Leskovem to bylo ale dobré a zábavné.
Kabinet starožitností a Stará panna jsou posledními příspěvky do Lidské komedie v této edici. Ničím nepřekvapí, jsou to poctivé povídky o touze po lásce a bohatství. Klasický Balzac. Pak však nastupuje bonus v podobě tří her, které nejsou vyloženě špatné, ale přišly mi nudnější. Možná že to bylo danou formou a v povídce by mě to oslovilo víc, možná že živě na jevišti by to bylo zajímavější... netuším. Přečetl jsem je a u nich jsem si byl však jistý, že se k nim nevrátím. Obsahově se v nich ale Balzac nijak nevymyká od svých ostatních prací.
Už uběhla nějaká doba od přečtení minulého Conana od tohoto autora, mezitím mi v rukách prošlo velké množství jiných barbarských příběhů... a já už si vlastně ani pořádně nevybavuji, co se mi přesně tak nelíbilo na meči Skelosu. Jestli to byl způsob psaní či příběh samotný. Každopádně si to autor u mě vylepšil, protože tyto dvě delší povídky se četly dobře a obsahovaly všechny nutné ingredience pro příjemné conanovské putování. Pokud bych si měl vybrat, tak mi jako lepší vychází první povídka.
Dopředu počítejte, že ústřední trio Čendových conanovek, se zde už nevyskytuje. To jen abyste nebyli zklamaní. Jinak je to víceméně stejné, jen mi tam opravdu chyběly postavy, které jsem si oblíbil. A mám takový pocit, že se k barbarovi ani jeden z jeho přátel už nevrátí. Jinak znovu akce střídá akci, takže se pořád něco děje.
Těžko hodnotitelný příspěvek do Balzacových spisů. Stejně jako minule, i zde bych knihu rozdělil na dvě části. Stati - s tím jsem měl problém. Aby si člověk mohl texty užít, musí se také dobře orientovat v dílech, která Balzac rozebírá či na která naráží. To já je neznal a proto jsem měl co dělat, abych se prokousal k druhé půlce - ke korespondenci. A to už je něco jiného. Tohle se četlo samo. Během té hromady knih, co jsem od autora teď přečetl, jsem si několikrát říkal, jak to dělal, že toho dokázal tolik napsat. A tady jsem měl odpovědi na všechno. Na pár stovkách stran vlastně celý Balzacův život, končící dopisem, který napsal jen chvíli před smrtí. První polovina špatná, ale dopisy skvělé.
Je třeba rozdělit tento soubor díla na polovinu. V té první máme klasické povídky, v té druhé črty. První polovina jsou klasické Balzacovské příběhy plné zamilovaných, bojů o peníze a ne příliš dobrých konců. Za čtyři hvězdy. Jenže následující črty byly pro mě těžko stravitelné a člověk musí být asi velkým milovník Balzacova díla, aby tohle dokázal ocenit. Já dám raději přednost klasickému příběhu. Tato část za dvě.
(SPOILER) Pan Čenda ukončuje jedno své conanovské dějství. Nebudu se opakovat - pokud máte rádi jeho předchozí knihy, tak dostanete přesně to samé. Rychlý spád a zábavné dobrodružství. Jak se ale zdá, trojice hrdinů, kterou jsem si celkem oblíbil, se v tomto díle rozpadne. Uvidíme, jestli se Conan se svými přáteli v některém z dalších románů znovu shledá.
Pan Čenda se v psaní Conana našel a já jsem rád. Jeho romány rozhodně Howardovskému universu neubližují. Je to jednoduché čtení, které rychle utíká a čtenář vlastně během těch pár hodin nemá čas se nudit. Jedna akce střídá druhou, do toho lehký humor mezi jednotlivými členy ústřední trojice. Co na tom, že se jedná o příběh již x-krát vyždímaný. Je podaný zábavnou formou a to je hlavní.
Po předchozím dílu naštěstí nastoupily povídky, které mě začaly bavit. Neznal jsem ani jednu. Přece jenom ty nejslavnější práce mám už za sebou a teď spíše objevuji neznámé, které rozšiřují svět Lidské komedie. Některé byly klasicky kriticky Balzacovské, jiné zase hrály spíše na humornou notu - a překvapivě to fungovalo i po tolika letech.
Po prvé jsem měl při čtení Balzaca problém... a to u obou příběhů. Vůbec jsem se nemohl do příběhu dostat a musel jsem se do čtení nutit. Nedokážu popsat, čím to bylo, vzhledem k tomu, že styl vyprávění měl autor stále stejný. Možná jsem neměl moc informací o šuanech a daném období, copak já vím. No, snad další knihy budou pro mě zase záživnější.
Jestli někdy existovala v tom nepřeberném množství žen jediná, která byla pro barbara jak se říká osudová, byla to Belit, drsná pirátka, se kterou společně brázdili vody a plenili lodě. A dá se předpokládat, že pokud by měl Conan možnost někoho oživit, že by to byla ona. Ríšovo styl psaní se ke conanovkám hodí, takže čekejte klasický průměr, který Vás neurazí, ale na krátký čas příjemně zabaví.
Pan Čenda si svoje trio hrdinů musel oblíbit, když jim servíruje jedno dobrodružství za druhým. A je to dobře, protože conanovky v jeho podání jsou sice jednoduchou, ale příjemnou dobrodružnou fantasy. A s těmito hrdiny se rád znovu setkám. Jen je dobré číst je opravdu postupně, protože čas od času někdo z tria získá určité předměty a ty se využívají v dalších příbězích.. nebo někoho potkají a v další díle se na setkání naváže. Jen tak dál, pane "Blancu".
Na Historii třinácti jsem se těšil hlavně z jednoho důvodu - už jednou jsem u Balzacových spisů jmenoval svého oblíbeného režiséra Rivetta (Krásná hašteřilka), a právě tento komplet povídek ho měl inspirovat k natočení jeho skvělého, více jak dvanácti hodinového filmu, Out 1. Inspiraci jsem v tom moc nenašel, ale to nemění nic na tom, že povídky byly správně Balzacovské a podívali jsme se v nich nejenom mezi smetánku, ale i do pařížského podsvětí.
Další pěkný výběr z Balzacova díla. Povídky jsem vůbec neznal - přece jenom povinná školní četba se zaměřovala jen na několik jeho románů. Ale kvalitou se dají srovnávat i k jeho nejslavnějším pracím. Vítězem z tohoto souboru je Hledání absolutna, o jednom naprosto oddaném muži. Jenže je oddán vědě, zatímco rodina živoří.