lapetitedeny komentáře u knih

Před dvanácti lety zmizely uprostřed dne ze školky čtyři děti a nikdo nikdy nepřišel na to, co se s nimi stalo. Teď se najednou tři z nich vrátily. Jsou o dvanáct let starší a nevzpomínají si na nic z toho, co se jim vlastně stalo. Jednou z nich je i Astrid, kterou po návratu čeká šok – její mladší bráška se stále pohřešuje. Astrid je proto odhodlaná přijít záhadě na kloub a přivést svého bratra zpátky, ať to stojí, co to stojí.

Noci běsů se odehrávají v zapadlé české vesnici, kde stále uctívají slovanské bohy a dodržují svátky a tradice, na které většina z nás už nejspíš dávno zapomněla. V knize přitom nikdy není specifikováno, v jaké době se děj odehrává. Existence některých moderních prvků napovídá, že to nejspíš nebude zas tak dávno, jak by se člověku mohlo zdát. Právě tohle je na knize naprosto fascinující. Pro příběh totiž dobové zasazení vlastně není nijak důležité a autorka se tak vyhnula riziku, že by jí někdo mohl případně vyčítat historické nepřesnosti.

Kniha přichází s ojedinělým námětem, který umocňuje především české prostředí. To je čtenáři zároveň známé, ale i neznámé – předpokládám totiž, že většina z nás už nezná slovanskou víru a tradice do takových detailů, v jakých se knize objevují. A to je upřímně řečeno naprosto skvělé. Při čtení se tak totiž taky něco nového dozvíte.

Autorka píše čtivě a jazyk přizpůsobuje době a mentalitě obyvatel vesnice, takže zde nechybí archaismy a výrazy spojené právě s mytologií. Po jazykové stránce to bylo vážně skvěle zpracované, jazyk byl opravdu bohatý a skvěle se četl. Nicméně občas jsem měla pocit, že je v knize trochu víc popisů, než by bylo nezbytně nutné.

Samotný příběh je zkraje pomalejší, ale jak se čtenář dozvídá více, kniha rychle nabere na napínavosti. Děj není ukvapený, ale udržuje si většinu času takové průměrné tempo, které čtenáře napíná k nevydržení. Občas bylo opravdu těžké nelistovat knihou napřed a nehledat odpovědi na všechny ty otázky, které příběh vzbuzuje.

Jak postupuje pátrání hlavních hrdinů, odkrývají se indicie a symboly, které vám mohou napovědět, co se vlastně stalo. Rozuzlení na konci pro mě ale i tak bylo velkým překvapením. Autorka se rozhodla uzavřít příběh poněkud otevřeně a některé otázky nechat nezodpovězené, což se v tomto případě k celkovému vyznění knihy vlastně docela dost hodí (i když jsem osobně fanouškem spíše uzavřenějších konců).

Noci běsů ve vás zároveň dokážou vyvolat spoustu emocí od napětí a zvědavosti přes vztek až po znepokojení a trochu toho strachu. Nicméně, s tím strachem to není zas tak horké – i když občas je atmosféra příběhu trochu děsivá, o horor opravdu nejde.

Postavy byly dobře propracované. Hlavními hrdinkami jsou především Aster, jejíž bratr Max zmizel, a její nejlepší kamarádka Dora, jediná z pětice kamarádů, která tehdy ze školky nezmizela. Obě se potýkají s nelehkou situací a mají toho spoustu, s čím se musí vyrovnat. Kniha tak není pouze o hledání ztraceného Maxe, ale také o hledání sama sebe.

Noci běsů jsou ve výsledku skvělá kniha s ještě lepší atmosférou. Autorka ví, co dělá a je patrné, že knize patrně věnovala spoustu úsilí a času, aby dokázala popsat historické zvyky a tradice a vystihnout jazyk. Příběh je originální, napínavý a lehce znepokojivý a rozhodně stojí za přečtení.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.09.2020

Brigid Kemmerer se v Na co slova nestačí volně vrací ke své předchozí knize Dopisy ztraceným. Prostor zde dostává Rev, kterého můžeme znát z Dopisů jako Declanova nejlepšího kamaráda. Záhadný kluk, který je neustála zahalený do kapuce svojí mikiny. Pod ní skrývá minulost plnou bolesti. Ta se teď ozývá hlasitěji než kdy dřív – kontaktoval ho totiž jeho otec.

Zcela novou postavou se stává Emma, nadějná programátorka, herní designérka a hlavně autorka populární online hry Jinozem. Její matka ale dceřinu zálibu v počítačových hrách nechápe a Emma se upíná na svého otce, který se sám navrhováním her živí. Do toho ji prostřednictvím její hry kontaktuje troll, který ji nechce nechat na pokoji a hraní Jinozemě najednou přestává být tak zábavné jako doposud.

Na téhle knize je skvělé to, že otevírá některá témata, o kterých se kupodivu v dnešní době ještě pořád zas tak moc nepíše – a to i přesto, že jsou dnešní generaci dětí a dospívajících blíže, než by si člověk nejspíš přál. Emma řeší hned dvě takové věci, vedle kyberšikany se potýká také s rozpadajícím se vztahem svých rodičů. Autorka tak na jejím příběhu ukazuje něco, s čím s velkou pravděpodobností bude mít velká část čtenářů svou vlastní zkušenost.


Oproti tomu Revův příběh už tak běžný není, člověka ale zasáhne o to víc. Je to už několik let, co unikl ze spárů svého otce. To, co mu otec provedl, v něm ale přežívá dodnes. Teď mu navíc otec poslal dopis a Rev neví, co si počít.

Cesty Emmy a Reva se přirozeně zkříží a protagonisté si mezi sebou začnou budovat vztah. Spojují je totiž jejich bolesti i strach přiznat okolí, co se v jejich životech děje. Jejich vztah se vyvíjel pomalu, a to je dobře. Jinak by to k jejich povahám ani nesedělo. O chemii mezi nimi by se ale dalo polemizovat, nebyla z nich totiž cítit tolik, kolik bych ráda.

Zatímco s Revem nešlo nesympatizovat, Emma byla velkou část knihy s prominutím na facku. Chovala se iracionálně, cítila se ublíženě, i když vlastně mnohdy pořádně neměla proč a způsob, jakým zacházela s lidmi kolem sebe (a zejména se svou nejlepší kamarádkou) byl jednoduše otřesný. A to nemluvím o tom, kolikrát jí během pár dnů utekl při venčení pes – za to tedy viním i autorku jako takovou, protože ta tyhle útěky používala k vyobrazení náklonosti Emmina psa k Revovi, což je prostě hrozně nešťastné. Když vám během týdne třikrát pes uteče nebo se vám rovnou vytrhne z vodítka, děláte totiž zjevně něco špatně a je jen otázka času, než vám psa přejede auto.

Kniha se četla dobře a příběh plynul příjemným tempem, ani moc pomalu, ani moc rychle. Když bylo třeba, události nabraly nečekaný spád, jindy zase své tempo o něco zvolnily. Autorka umí psát tak, aby čtenáře zaujala a donutila ho zajímat se o to, co bude dál. Jednu věc ale v mém případě prostě nezvládla – vyvolat ve mně emoce, které příběh vyvolat měl. Neměla jsem tendenci fandit hlavním hrdinům, ani se o ně nějak zvlášť bát. Jediné, co jsem občas pocítila, byla zvědavost na to, co bude dál.

Na co slova nestačí byla ve výsledku příjemná kniha – nic víc, nic míň. Její největší přínos vnímám v tématech, o kterých mluví a právě kvůli nim podle mě stojí za to, si ji přečíst. Ať už se potýkáte s nechápavými rodiči, jejich rozvodem, kyberšikanou nebo jste prostě jen milovali Dopisy ztraceným, tahle kniha vám pravděpodobně sedne do noty. Číst ji každopádně můžete i samostatně, bez znalosti oněch Dopisů.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 30.09.2020

Americká princezna přináší alternativní realitu, ve které se George Washington nestal prezidentem, ale králem. O dvě stě padesát let později jeho potomci stále vládnou a Amerika se pomalu připravuje, že na trůn poprvé v historii usedne královna…

Princezna Beatrice je následnicí trůnu a celá Amerika bedlivě sleduje každý její krok. Její život není tak úplně jenom její, na prvním místě totiž vždycky musí stát zájmy Ameriky. Oproti tomu její mladší sestra Sam má pocit, že nikoho nezajímá, a tak vyvádí jednu šílenost za druhou a nebere na nikoho ohledy. Oporou je jí její nejlepší kamarádka Nina, která se přitom sama snaží najít své místo na světě – a taky zapomenout na to, co se stalo mezi ní a Saminým dvojčetem Jeffersonem…

Nakonec je tu Daphne, Jeffersonova bývala přítelkyně. I když se s ní Jeffersonem před několika měsíci rozešel, Daphne ví, že to takhle nezůstane. Oni dva patří k sobě, a nakonec se k sobě taky vrátí. A Daphne se pak konečně stane princeznou.

Na hlavních hrdinkách je skvělá především jedna věc – každá je úplně jiná, vnímají věci odlišně a jejich cíle, touhy i motivace by se mnohdy nemohly lišit víc. Zatímco Nině o tituly nikdy nešlo, pro Daphne je společenské postavení vším a je odhodlaná udělat cokoliv, aby se dostala na vrchol.

Na postavách také oceňuji ještě jednu věc a to, že nemají jen dobré vlastnosti. Není to tak, že by tu hrdinkami byly čtyři hodné, milé holky, které by v životě neublížily ani mouše. A to je velice dobře.

Na druhou stranu každá z postav řeší své vlastní životy a problémy, což znamená, že je pravděpodobné, že vás nebudou všechny linky bavit stejně. Některé totiž byly zajímavější víc než jiné, a tak se nejednou stalo, že jsem si musela otráveně odfrknout, při zjištění, že následující kapitola bude už zase z pohledu téhle hrdinky, když mně mnohem víc bavila jiná…

To, na čem kniha stojí, jsou ovšem vztahy – a to v žádném případě nejen ty romantické. Drama, intriky, zakázaná láska – nic z toho Americké princezně nechybí. Dynamika mezi postavami je skvělá, stejně jako chemie mezi některými páry. Je nicméně potřeba zmínit, že se knize nevyhnula ani insta-love, která je (jak už tomu u insta-love ostatně bývá velice často) uspěchaná a naivní.

Kniha byla napsána čtivě a svižně, neměla problém čtenáře pohltit, přestože začátek byl trochu pomalejší. Příběh ve vás s velkou pravděpodobností dokáže vzbudit mnoho emocí, ať už to bude strach, zvědavost nebo touha, aby to pro vaši oblíbenou postavu dobře dopadlo.

Alternativní realita, ve které se příběh odehrává, je kapitola sama o sobě. Fascinovalo mě, jak zastaralý ten systém v určitých oblastech vlastně je v porovnání s našimi současnými hodnotami. Trochu mě mrzelo, že prostor pro feminismus, který tu díky tomu vznikl, nechala autorka z velké části nevyužitý. Autorka taktéž několikrát narážela na demokracii a naši dobu. Tyhle narážky byly úsměvné, dávaly ale také autorce možnost k určité míře reflexe, do té se ale rozhodla nepouštět.

Americká princezna je ve výsledku jednoduchý příběh pro všechny, kdo si rádi užijí romantiku a intriky v královském prostředí. Má to chyby, ale je to záživné, čtivé a prostě zábavné. Nebudu vám tvrdit, že je to dokonalé, protože není. Příběh stejně jako některé vztahy místy působí trochu naivní a přitažený za vlasy, pokud ale máte tento typ knih rádi, pravděpodobně mu to rádi odpustíte.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

20.09.2020

Rachel vždycky věděla co chce a celý svůj život podřídila tomu, aby se dostala na vysněnou vysokou. Nerandila, nechodila na večírky, někteří by řekli, že pořádně „nežila“. Teď střední skončila a ji čekají poslední prázdniny před nástupem na univerzitu. Rachel ale najednou začíná mít pocit, jestli náhodou poslední čtyři roky nepromarnila. Když pak narazí na knihu o tom, že člověk by měl umět říkat „ano“ novým zážitkům a zkušenostem, rozhodne se tímhle pravidlem řídit a její život i ona sama se pozvolna začnou proměňovat.

Tohle léto říkám ano začíná jako taková nevýrazná romantická contemporary, která nechce nic víc než ve vás vzbudit příjemné pocity a vyvolat vám úsměv na tváři. Příběh je jednoduchý, autorce se ale musí nechat, že se nerozhodla pro to první klišé, které si po letmém seznámení s příběhem, postavami a situací nejspíš velká část čtenářů představí. Trochu otřepané je to ale stále, ne, že ne.

Tempo příběhu je líné, věci se dějí pomalu a o drama nebo napětí tu moc nemůže být řeč. Není to špatně, aby to ale fungovalo a čtenář se nezačal nudit, musí být kniha napsaná čtivě a lákavě. V tomhle ohledu Tohle léto říkám ano trochu pokulhává.

Zhruba první třetina je zdlouhavá, děje se toho pomálu a styl psaní to nezachraňuje, kniha tak sice není špatná, ale taky v člověku nevyvolává zrovna tu nejsilnější touhu ji číst. Autorka toho občas popisuje trochu víc, než by musela – nebo to tak minimálně v kombinaci s tím pomalým tempem působí. Děj sice v průběhu knihy nikdy moc nezrychlí, ale naštěstí se dostane do fáze, kdy čtenáře začne bavit svou roztomilostí. Protože chvíli ta kniha opravdu roztomilá je, sem tam vás přiměje se usmát a dokáže díky tomu i bavit. Jenže pak hlavní hrdinka ztratí soudnost.

Lidé chybují a dělají blbosti. Na konci téhle knihy mě ale nejvíc naštvalo, když hrdinka začala své chyby částečně svádět právě na tu knihu o říkání „ano“. Kniha, ani její autorka totiž nemůžou za to, když je někdo začne brát až moc doslova a úplně při tom zapomene na určitou dávku kritického myšlení a soudnosti.

V poslední části knihy byly znát autorčiny ambice něco čtenáři (především tedy těm dospívajícím) předat. Ukázat jim, že je důležité zkoušet nové věci a že je důležité poučit se z vlastních chyb. Proti tomu obecně nejde nic moc říct, k tomu zbytku knihy to ale stylem podání z nějakého důvodu úplně nesedělo.

Rachel byla od začátku tak trochu divná. Ne proto, že by se vymykala tomu, co je v dnešní době považováno za „normální“ případně „cool“ chování u teenagerů, ale protože jí lehce chybí smysl pro realitu. Už od začátku tak nějak sledujeme, že Rachel většinu svých spolužáků znala prostřednictvím sociálních sítí a bedlivě sledovala jejich příspěvky. To je normální, dělá to asi spousta z nás, nicméně v jejím případě to působilo už trošičku za hranou. Nejhorší ale bylo, že ona měla částečně pocit, že díky tomu svoje spolužáky zná a tuší, jací jsou. Až v průběhu knihy postupně zjišťovala, že sociální sítě opravdu nemusí odrážet celou realitu.

Z ostatních postav stojí za zmínku hlavně Clayton, do kterého byla Rachel už dlouho zakoukaná, a Miles, její dlouholetý kamarád. Oba dva měli určité vrstvy, byli odlišní a měli alespoň trochu co říct. Jestli na téhle knize něco oceňuji, je to fakt, že autorka nenechala postavy mimo hlavní hrdinku jen bezcharakterně postávat v pozadí.

Tohle léto říkám ano je poměrně nevýrazná kniha, které chybí jiskra. Feel-good contemporary jsou mraky, konkurence je tedy velká a Tohle léto říká ano za těmi nejlepšími bohužel o kus zaostává. Nebýt toho konce, řekla bych, že je to ten typ knihy, který nenadchne, ani neurazí. Závěrem pro mě ale autorka knihu o něco ponížila a já ji nemohu dát víc než dvě hvězdičky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

14.09.2020

(SPOILER) Světem se šíří nebezpečný virus. Kdo se nakazí, upadne do kómatu, ze kterého se zatím nepodařilo nikoho probudit. Každý den přibývají desítky případů, lék se ale stále nedaří najít. Osmnáctiletá Beatrice už se na to nedokáže dál dívat, a když vědci začnou shánět dobrovolníky, kteří by byli ochotní stát se testujícími subjekty při vývoji léku, rozhodne se přihlásit.

Júlia Matulová se svou knihou Spící Beatrice zvítězila v prvním ročníku literární soutěže CooBoo hledá talent a příběh se tak dostal na pulty knihkupectví. Kniha je lehce inspirovaná klasickým příběhem o Šípkové Růžence, což je hned na první pohled zajímavé – moc retellingů na tuhle pohádku se totiž nepíše.

Zkraje to vypadalo docela dobře a celkovým vyzněním to působilo hodně jako klasické Young Adult dystopie, které hodně letěly pár let zpátky. Počáteční nadšení ale bohužel docela rychle odeznělo.

Kniha má krátké kapitoly, což způsobuje, že čtenář větu „Tak teda ještě jednu kapitolu.“ mnohdy zopakuje několikrát, než příběh doopravdy odloží. Krátké kapitoly zároveň dokáží vyvolat napětí, a právě díky svému rozsahu člověka přímo vybízí k pokračování v četbě. To především v druhé polovině knihy.

Začátek je velice pomalý, což způsobuje dlouhé čekání na to, až se začne pořádně něco dít – to se ale nestane. Místo toho totiž přijde uvědomění, že výzkum a epidemie spící nemoci hrají až vedlejší roli. Hlavní důraz totiž autorka klade na romantickou linku a vztah mezi Beatrice a Charliem, synem vedoucího výzkumu.

Jak děj pokračuje, tím více si člověk může začít všímat, že chování postav mnohdy nedává moc smysl. Tak například hlavní hrdinka i přes jasný zákaz bez doprovodu opustí prostory vyhrazené pro dobrovolníky, narazí na vedoucího výzkumu a ten místo toho, aby ji honem rychle poslal zpátky, protože se nemá co toulat po výzkumném středisku, ji ještě nasměruje tam, kam se Beatrice potřebuje dostat.

Samotný výzkum a pokusy jsou pak kapitola sama pro sebe. Na jednom subjektu probíhají dva nezávislé výzkumy naráz, což podle mě z logiky věci absolutně nedává smysl, protože pak nejde věrohodně sledovat, která látka způsobila případné účinky, jestli v tom nehraje roli kombinace obou látek (testy totiž probíhají i ve stejné dny) a podobně. Do toho hlavní hrdinka vždy popisuje pouze injekce, ale už nepopisuje žádné odběry krve nebo jiné testy, což mi přijde maličko zvláštní. Neměli by se vědci snažit sledovat i vnitřní reakce organismu na podané látky, nejenom ty vnější?

Beatrice není sice úplně postava, kterou musíte nutně bytostně nenávidět, nicméně dokáže být dost otravná. Na začátku neustále opakovala, že si takhle ten výzkum nepředstavovala a že jsou jen pokusní králíci – nikdy ale neřekla, jak si to vlastně představovala a mě by to upřímně dost zajímalo. Při testování se nijak nestrachuje a nestresuje, neřeší, že neví, co jí to vlastně píchají, neřeší, co by to s ní mohlo udělat a místo toho se prostě jen nudí. Její myšlenkové pochody byly občas téměř fyzicky bolestivé a stejně jako zbytek knihy byla i ona značně naivní.

Romantická linka tu byla spíš na škodu než k užitku. Bylo jí tu totiž moc a brala tak prostor z mého pohledu atraktivnějším tématům – epidemii a výzkumu. Knih o zamilovaných teenagerech je spousta a základní námět Spící Beatrice měl opravdu spoustu potenciálu, autorka se ho ale bohužel rozhodla nechat nevyužitý.

Bylo to vidět i na samotném závěru knihy – ve chvíli, kdy autorka dořešila vztah mezi hrdiny, stačily jen tři krátké kapitoly na uzavření celého příběhu. Konec byl až moc rychlý a působilo to tak, že vyřešením romantické linky se pro autorku vyřešilo všechno důležité a ten zbytek už jen prostě potřebovala nějak napsat. To je velká škoda.

Ocenit nicméně musím grafické zpracování, které se neuvěřitelně povedlo. Už obálka je skvělá, ale pod přebalem je kniha snad ještě hezčí. Začátky kapitol jsou navíc doplněny o drobnou ilustraci.

Spící Beatrice přináší zajímavý námět, který se ale bohužel nepodařilo rozpracovat tak, jak by si z mého pohledu zasloužil. Celá kniha je dosti naivní a leckdy se vymyká logickému uvažování. Díky krátkým kapitolám a (většinou) relativně svižnému stylu psaní, se ale kniha rychle čte a těch ani ne tři sta stran snadno přelouskáte během pár večerů. Pokud tedy o knize uvažujete, za zkoušku nic moc nedáte, mějte ale na paměti, že jde spíš o romantický příběh v nevšedním prostředí než o napínavou dystopii.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 21.07.2020

Supernova představuje velkolepé finále renegátské série. A když říkám velkolepé, myslím to vážně – v téhle knize snad neexistuje kapitola, ve které by se nic nedělo. Pokud očekáváte, že bude napětí postupně stoupat až dospěje k vrcholu, pletete se. Marissa Meyer napětí hned zkraje vyžene nahoru, a to potom více či méně kolísá, až na konci se vystupňuje úplně.

Kniha neuvěřitelně rychle utíká, částečně i díky tomu, kolik se toho v tom posledním dílu ještě stihne stát. Je tady toho hodně, co je potřeba vyřešit a autorka neplýtvá časem. Velkou roli na čtivosti nicméně hraje i to, že autorka umí opravdu dobře psát a kniha se čte jedna báseň.

Postavy jsou stále stejně skvělé jako v předchozích dílech, možná ještě o něco lepší, protože je toho najednou více, s čím se musí vyrovnat, a tím se krásně ukazuje, jak dobře jsou vykreslené. Chemie mezi protagonisty funguje na jedničku. Velkým plusem je, že se romantická linka ani v závěru nevymkla kontrole a nestala se hnacím motorem celé knihy a namísto toho zde stále figuruje pouze jako jeden z prvků.

S postavami také souvisí fakt, že rozličnost a povahy protagonistů skvěle balancují všechno to napětí a knihu svým způsobem odlehčují. Ve výsledku se tak budete bát, budete zvědaví, ale budete se taky uculovat a smát.

Moc mě baví způsob, jakým se v Renegátech pracuje s myšlenkou dobra a zla. Marissa Meyer totiž na příběhu ukazuje, že nic není černobílé a každá mince má dvě strany. Nemůžete říct, že jsou Renegáti ti dobří a Anarchisti ti špatní a vybrat si jednu stranu není jednoduché. A přesně tak je to i v reálném světě, protože ten se taky nedělí (nebo by neměl) jen na ty „dobré“ a „špatné“.

Samotný závěr je určitě důstojným zakončením série, leč má pár much. Rozuzlení samo o sobě se moc povedlo, jen mi na cestě k němu není pár věcí úplně jasných. Zároveň bych si moc přála, aby toho autorka řekla o trochu více. Odhalení v epilogu knihy považuji za zbytečnou snahu vyvolat emoce, jako by jich samotné ukončení příběhu nevyvolalo ve čtenáři dostatek.

Trochu zklamáním nicméně bylo, že ani po dočtení celé série stále nemáme pořádnou představu o světě, ve kterém se kniha odehrává. Poprvé za celou sérii zde padla zmínka o městském státu, dá se tedy usuzovat, že tak to je i v případě Gatlonu? Znamená to ale, že je celý svět rozdělený na městské státy? Jak to funguje? Těch otázek je tady hodně a mě opravdu mrzí, že se autorka tak moc soustředila na děj a to jedno jediné město, že alespoň lehce nenastínila situaci mimo Gatlon.

Tak či tak, je Supernova bezesporu nejsilnější dílem celé série, která se může pochlubit opravdu nabitým dějem, který vás pohltí. Pár chyb by se našlo, ale ve výsledku je to stejně skvělá četba, kterou si užijete a pokud s přečtením série stále váháte, děláte velkou chybu. Supernova ode mě získává čtyři a půl hvězdičky.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

15.06.2020

Hollis se zalíbila králi. Je to příležitost, která se naskytne jednou za život a Hollis je odhodlaná udělat vše pro to, aby ji nakonec požádal o ruku. Jenže pak se objeví Silas, ke kterému Hollis něco neuvěřitelně přitahuje…

Autorka bestsellerové série Selekce je zpátky se zcela novým příběhem. Kouzlo Selekce spočívalo ve čtivém a milém příběhu, který si i přes své chyby dokázal získat srdce nespočtu čtenářů. Od Zaslíbené, která Selekci lehce připomíná, by se proto dalo očekávat něco podobného – bohužel to ale tentokrát nevyšlo.

Zkraje to vypadalo dobře. Kiera Cass má sice stále problémy s dialogy, které jsou mnohdy nepřirozené, ale dokáže psát jednoduše a lehce, díky čemuž se kniha čte vlastně dobře. Od začátku je jasné, že Zaslíbená nebude kniha, která by vás nějakým způsobem duševně obohatila, ale zdálo se, že by mohla být zábavná, a to je přesně to, co jsem od ní chtěla. Jenže pak se objevil Silas.

Romantická linka je to, na čem celá kniha stojí, o to horší proto je fakt, že ji autorka absolutně nezvládla. Silas jakožto objekt Hollisiných citů by měl být prakticky na úrovni hlavní postavy, celá kniha se točí kolem něho a jejich vztahu, jenže Silas se přitom v knize přímo vyskytne a něco udělá nebo řekne jen párkrát… Vztah mezi ním a Hollis absolutně nedává smysl a problém tu nedělá jen láska na první pohled, protože ani později není vidět, kdy se stihli tak moc sblížit.

Postavy obecně jsou nevýrazné, povrchní a chybí jim charakter. Hollis je zmatená, vůbec neví, co chce a její rozhodnutí mnohdy nedávají vůbec žádný smysl. Ani ostatní postavy na tom bohužel nejsou o moc lépe. Autorka se snažila dát jednotlivým postavám příběh a minulost, která je ovlivnila, jenže stejně působí neuvěřitelně ploše a chybí jim lidskost.

Po dějové stránce je vidět, že se autorka rozhodla vsadit na něco, co mělo úspěch – Selekci. Příběh funguje na dost podobném principu. Originální to moc není, ale upřímně mě tohle trápí asi ze všeho nejméně. Možná proto, že je to v porovnání s těmi ostatními věcmi úplná drobnost, ale možná prostě proto, že Selekci miluju a ráda si přečtu něco v podobném duchu.

Jestli autorce musím něco nechat, pak je to fakt, že koncem překvapila. Něco takového bych od ní nečekala a věřím, že nebudu jediná. Od toho příběhu ano, ale ne od ní. Kniha sama o sobě by pak úplně v klidu mohla být stand alone, stačilo by ten konec lehce upravit, aby dal čtenáři alespoň trochu pocit uzavřenosti. To ale bohužel není tenhle případ, takže se chystá i druhý díl a já upřímně doufám, že bude opodstatnitelný.

S čím jsem měla velký problém byl taktéž fakt, že hned na začátku knihy Hollis vysvětluje, že se v Coroji více než na krále vzpomíná na jejich královny. Každá z nich totiž vykonala něco, díky čemu ji lidé dodnes oslavují a Hollis má strach, že se jim, pokud se stane královnou, nedokáže rovnat. Jenže pak postupně zjišťujeme, že král Jason od ní chce hlavně, aby byla milá a hezká, přemýšlet moc nemusí, a to přece v kontrastu s tím, co jsme se dozvěděli o minulých královnách, vůbec nedává smysl.

Na příběhu je znát, že si autorka očividně svět i jeho fungování hodně přizpůsobovala tak, aby odpovídal jejím představám a vizím o příběhu. To by bylo v pořádku, přeci jen jde o její vlastní smyšlený svět. Problém je v tom, že následně porušuje věci, které sama vymyslela a celý příběh tak vyznívá naivně a vznikají podobné nelogičnosti jako ta, kterou jsem uvedla výše.

Troufám si říct, že Kiera Cass má velké štěstí, že dokáže čtivě psát a bavit čtenáře i přes chyby, které její příběhy mají. Upřímně mě mrzí, že autorka námět trochu nezjednodušila a nesoustředila se o trochu víc na budování vztahů mezi protagonisty, nebylo by toho potřeba zas tak moc, aby ta kniha byla vlastně docela fajn. Takhle je to bohužel podprůměr, u kterého nejde občas nevrtět hlavou nad nesmyslností děje. Za sebe knihu hodnotím dvěma hvězdičkami. Pokud jste měli rádi Selekci, dejte knize šanci a uvidíte, není dlouhá, takže nemáte moc co ztratit.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 10.06.2020

Uff. Je mi líto, ale to všeobecné nadšení kolem téhle knihy upřímně nechápu. Pokusím se vysvětlit proč.

Ten největší problém představují postavy, jejich chování, jejich vyjadřování a občas i jejich uvažování. Já obecně nemám problém s květnatějším jazykem, než na jaký jsme v dnešní době zvyklí. Jenže jsem jen o pár let starší než hrdinové knihy a narovinu vám povídám, že většina středoškoláků sotva ví, co slovo "rozeštkal" znamená, natož aby ho použili.

Daniel a Kit jsou na jednu stranu strašní pseudofilosové, na druhou se ale vyjadřují zhruba podobným stylem, jakým matka uvažuje o svých dětech. Hele, moje holka vám potvrdí, že se tulím vážně ráda, ale v životě bych o sobě neřekla, že jsem "odmalička mazel" a při pohledu na pupek svého strejdy mě opravdu nenapadne ho označit jako "blahobytné bříško". Jasně, každej je jinej, ale čeho je moc, toho je příliš a za mě se autorovi prostě nepovedlo vystihnout charaktery tak, aby odpovídaly svému věku a jsou tím strašně otravní, je mi líto.

Děj pluje líně, celá kniha je založená na vývoji vztahu protagonistů, většinu času se zas tak nic moc neděje. Daniel, který je v maturitním ročníku, až do prvních maturitních písemek maturitu snad ani nezmínil, a i když je to ten nejchytřejší kluk na škole, který přeskočil dva ročníky, úplně mi to nesedí. Maturovala jsem loni, takže moc dobře vím, jak velkou část myšlenek člověka maturita zhruba zabírá (a vycházím i ze svých kamarádů a spolužáků).

Začátek byl k uzoufání pomalý a nudný, to než se spolu ti dva alespoň začali bavit. Protože je to celé o tom, že Kit se snaží vyložit si Danielovo chování, které už my ale víceméně chápeme, protože příběh je vyprávěn z obou pohledů a mnohdy tak sledujeme jednu a tu samou scénu dvakrát. Taky mi v celé knize trochu chybí nějaké vysvětlení, jak že se ten Daniel do Kita vlastně tak moc zakoukal (ten crush na něj měl totiž už od minulého školního roku), když spolu v životě neprohodili ani slovo. Pořád jsem čekala, že to alespoň zmíní, ale ono nic.

Jak jsem řekla, středobodem příběhu jsou Daniel a Kit, ostatní postavy moc výrazné nejsou, ale to nevadí. Takhle je to naprosto v pořádku. Každopádně Kitova mamka se mi líbila.

Jo a cením, nakolik obálka vystihuje několik důležitých drobností z knihy, to se moc povedlo.

Párkrát jsem se u té knihy usmála nebo zasmála. U čtení jsem vyloženě netrpěla, ačkoliv bez občasného nevěřícného protáčení očí v sloup se to neobešlo a dějově to nebyl až takový cringe, jak jsem (přiznávám) očekávala. Přesto to není kniha, kterou bych si někdy chtěla přečíst znovu anebo ji doporučila dál - na to je tu až moc lepších knih, které si to zaslouží víc.

P. S. Doufám, že Daniel začal chodit na terapie. Dokud jsem nezjistila, jak je to s jeho rodiči, absolutně jsem nechápala, že na ně už dávno nechodí.

11 08.06.2020

Když Lou uprchla ze společenství čarodějnic, skryla se v ulicích města, jehož obyvatelé takové, jako je ona, upalují na hranici. Pouliční zlodějka se spoustou nepřátel, která dělá, co může, aby se udržela na živu. Reid je zase chausser, elitní voják, který zasvětil svůj život ochraně království a církve. Jeho život podléhá jednoduchému heslu „Nenecháš čarodějnici naživu.“

Ironií osudu ale právě tihle dva skončí vinou několika nešťastných okolností ve svazku manželském. Jeden druhého nenávidí víc, než si dokážou představit. Říká se ale, že hranice mezi nenávistí láskou je mnohdy velmi tenká…

Holubice a had pracuje s tématem dvou hrdinů, kteří jsou ze zcela opačných konců společnosti. I když by člověk občas mohl mít pocit, že už se s tímhle námětem snad nedá nic kloudného vymyslet, stále jsou tu autoři, kteří ho umí uchopit. Je to klišé? Jasně, ale neopakuje se pořád dokola pro nic za nic.

I když by jí to téma a svět umožňovaly, autorka se rozhodla, že se bezhlavě nevrhne do dobrodružství a místo toho pomalu buduje příběh, postavy a hlavně vztah mezi nimi. Nikam nespěchá a dává si na čas, a tak i když je kniha docela bichle, zase tak moc velkých věcí se v ní nestane. Místo toho je ale plná těch menších a drobnějších událostí a dobrodružství, které dělají postavy tím, kým jsou a kým mají být.

Právě postavy jsou hnacím pohonem celé knihy. Vůbec není těžké si je zamilovat, spíše naopak – a nemluvím teď jen o těch hlavních, vaše srdce si určitě získají i některé vedlejší.

Lou je plná energie a život hltá plnými doušky. Je neuvěřitelně svá, svéhlavá a jen tak si nenechá říkat, co by měla dělat a jaká by měla být. Oproti tomu Reid je slušný, uměřený, spořádaný a na první pohled možná trochu nudný. Vychovali ho s vírou k Bohu, nenávistí k čarodějnicím a naučili ho, jak žít počestným životem. Lou je ale všechno, jen ne spořádaná, počestná a poslušná a Reida toho kvůli ní čeká spousta, s čím se musí vypořádat.

Oba dva mají svůj příběh, svá tajemství a své chyby. To všechno je dělá lidskými. Vztah mezi nimi se vyvíjí pomalu a nejistě, jak se oba dva vypořádají se svými pocity.

Autorka dokázala situaci krásně vykreslit a ve čtenářích tak vyvolat spoustu pocitů. Budete se rozplývat a uculovat, budete se bát, budete se smát – doopravdy a nahlas a to se mi u knih zas tak často nestává. Hlavně se ale budete bavit.

Něčím vás příběh překvapí, něco jiného odhadnete, to záleží. Přesto si jsem jistá, že se nebudete nudit a budete napjatí, co bude dál. Finální akce je napínavá, nicméně místo toho, aby ji autorka budovala a hnala až do toho nejvyššího bodu, uprostřed na nějakou dobu zpomalí, než ji konečně dovede k vrcholu. To byla trochu škoda. Celá kniha byla pomalá, a tak by opravdu napínavé a vyhrocené finále ničemu neublížilo, spíše naopak.

Holubice a had je dobře napsaná kniha, která si určitě zaslouží vaši pozornost. Nečtěte ji ale kvůli akci a dobrodružství, nýbrž kvůli tomu, že chcete něco, co vás zahřeje u srdce a přiměje vás to se smát, protože tenhle příběh je v prvé řadě o lásce. Já jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do rukou a velmi se těším na druhý díl, od kterého si už té akce slibuji o trochu více, ale uvidíme. Kniha mě bavila a já ji moc ráda doporučím dál.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 09.04.2020

Způsob života v království Rhodaire je plně závislý na magických vranách, které vládnou živlům. Když je pak napadne království Illucia a o všechny vrány je připraví, převrátí život celého Rhodaire vzhůru nohama. Království čeká, že je Illucia rozdrtí – bez vran totiž nemají moc velkou šanci se ubránit. Místo toho ale illucijská královna navrhne něco úplně jiného, sňatek rhodairské princezny s korunním princem Illucie.

Mezitím ale princezna Anthia najde jedno jediné vraní vejce, které přežilo. A právě na tohle vejce se Rhodaire rozhodne všechno vsadit a vymyslí nebezpečný plán, jak Illucii porazit jednou pro vždy.

Námět Bouřné vrány sám o sobě v rámci žánru nijak nevyčnívá, co ho ale dělá zajímavým jsou vrány. Ne draci nebo jiná populární fantastická zvířata, ale vrány. Ty samozřejmě nejsou takové, jak je známe my – jsou mnohem větší (lidé na nich mohou létat) a dělí se na několik druhů podle toho, jaké magii vládnou. Slunečné vrány dokážou léčit, bouřné vládnout hromům a bleskům, stínové se dokáží schovávat ve stínech a podobně. Rozhodně jde o zajímavý a neokoukaný prvek.

Bohužel to, že zde máme neokoukaná stvoření, nedokáže nijak zachránit fakt, že se dvě třetiny knihy prakticky nic zajímavého neděje. Ano, příběh jde pomalu vpřed, ale chybí tu zvraty, chybí tu překvapení, chybí tu akce, chybí tu napětí. Místo toho je tu nadměrné množství popisů okolí nebo vzhledu postav, které jsou zpravidla mnohem podrobnější, než je potřeba. A když zrovna nečtete popis, je pravděpodobné, že se objeví nějaké prazvláštní a často zbytečné přirovnání.

Tomu všemu kraluje hlavní hrdinka, která člověku začne lézt velice brzy na nervy. Ano, celá situace je pro ni těžká (i když mi přišlo, že ji ztráta vran trápila podstatně více než ztráta vlastní matky), jistěže si nechce vzít prince z království, které ji o všechno připravilo, ale pro boha! Právě její rozhovory s princem (a vlastně s kýmkoliv dalším, koho nemá ráda) jsou neuvěřitelně otravné, protože celé spočívají v tom, že je akorát nepříjemná, odsekává a neustále dokola opakuje, že je nesnáší a nechce s nimi mít nic společného.

Princ Ericen je zase klasický záporný charakter, který ale vlastně není zas tak zlý, jak na první pohled vypadá. Je rozpolcený a utrápený a asi všichni si dokážeme představit, kam jeho cesta povede. Nicméně i přes to, že je to takový chodící stereotyp (což nemyslím zle, asi většina literárních žánrů má nějaké své stereotypní postavy, to ovšem neznamená, že jsou všechny takové charaktery nutně špatné), mrzelo mě, že se mu nedostalo o trochu víc prostoru, protože si myslím, že měl víc, co mohl příběhu nabídnout.

S nedostatkem prostoru pro Ericena částečně souvisí ještě jedna věc a tou byl vývoj romantických vztahů mezi postavami. Přišlo mi to rychlé a zničehonic, chyběla tu jakákoliv cesta nebo něco, co by mi jako čtenáři dalo pocit, že se postavy opravdu sblížily, když už tam vznikají ty velké lásky.

Nicméně, ačkoliv první dvě třetiny byly šílená nuda a já už úplně ztratila naději, že se to zlepší, ta poslední část se ukázala být mnohem lepší. Najednou se něco dělo, tempo knihy se zrychlilo a příběh mě začal bavit. A to i přesto, že autorčiny snahy o velká překvapení, moc nevyšly, protože nebylo těžké je odhalit alespoň o chvíli dříve. Nevím, jak je to možné, ale najednou jsem tu knihu četla docela ráda a byla zvědavá, co bude dál.

Další dobrou věcí, kterou určitě musím zmínit je fakt, že jsou v knize reprezentovány hned dvě důležitá témata. Tím prvním je deprese, protože ta se v podobných knihách moc neobjevuje, většinou se jí věnují spíše knihy, ve kterých hraje hlavní roli. Právě proto vnímám velice pozitivně, že se začíná objevovat i v knihách, které jsou úplně o něčem jiném, a dokonce v žánrech jako je fantasy.

V druhém případě tu pak máme reprezentaci LGBT postav. Bouřné vrány jsou svým způsobem pokrokové v tom ohledu, že ta reprezentace tu nevypadá tak, že by se zde mihla jedna náhodná a úplně nevýznamná homosexuální postava, mihne se jich tu totiž hned několik. A jedna z nich dokonce není vůbec bezvýznamná nebo nevýrazná – je to totiž Anthiina nejlepší kamarádka, která se v knize objevuje často.

Pokud jde o závěrečné hodnocení, přiznávám, že si jsem trochu nejistá. Z předchozího textu jste snad pochopili, proč. Ty první dvě třetiny jsem se musela do čtení nutit a nedělala jsem to moc ráda, poslední část mě ale opravdu bavila – dokonce natolik, že jsem odhodlaná dát šanci i druhému dílu.

Kniha má mnoho negativ a věcí, které by se daly vylepšit, v dalších ohledech ji ale oceňuji a myslím si, že přináší pár moc fajn věcí. Osobně bych řekla, že ji možná o něco více ocení čtenáři, kteří Young Adult fantasy nečtou úplně běžně, protože s trochou štěstí nebudou mít takovou představu o tom, kam to celé postupně povede a snad si díky tomu dokáží příběh o trochu více užít a hlavní hrdinka jim bude připadat o něco méně otravovat život. Pokud vás samotný příběh zaujal, od knihy bych vás neodrazovala, jen možná doporučím snížit očekávání a uvidíte, kam to povede.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

1 22.03.2020

Alicia Berensonová zastřelila svého manžela a od té doby nepromluvila jediné slovo. Je to šest let a do psychiatrického zařízení, kde je Alicia zavřená, přichází Theo Faber, psychoterapeut, který je odhodlaný její mlčení prolomit a zjistit, co se ten osudný den doopravdy stalo. Opravdu to ale může dokázat?

Alex Michaelides přišel se zajímavou zápletkou, která už z anotace dokáže zaujmout a nalákat na pořádnou dávku tajemství. Začátek knihy je nicméně poměrně pomalý a chvíli to trvá, než se čtenář propracuje k samotnému tématu knihy. Nejdřív je totiž potřeba poznat Thea, z jehož pohledu je kniha vyprávěna. A když říkám poznat, myslím tím opravdu pořádně poznat od jeho nelehkého dětství přes jeho motivaci léčit Alicii Berensonovou až po vztah s jeho ženou Kathy.

Tenhle začátek může působit trochu nudně a nezajímavě. Minimálně já byla celá nedočkavá na záhadu Alicie a Theo mě zas tak nezajímal, je ale důležité myslet na to, že i on a jeho příběh mají v knize velice důležité místo. Zejména v začátcích pak byly ze všeho nejzajímavější deníkové zápisy Alicie. Ty nám poodkrývají události předcházející samotné vraždě i pocity, se kterými se žena potýkala.

Napětí ale postupně vzrůstá, jak Theo pátrá po nových faktech a Alicia se postupně začíná otevírat. S novými informacemi přichází i nové otázky a nová podezření. Urputně jsem se snažila přijít celé věci na kloub, byla jsem si jistá, že alespoň tuším, kam to celé vedle, ale pletla jsem. Autor si připravil (alespoň pro mě) šokující a hlavně velice působivý plot-twist, díky kterému všechny dílky zapadly na své místo a změnil tak náhled na celou knihu.
Na knize mě nicméně celou dobu rozčilovala jedna věc – tykání, které mi přišlo nepřirozené a nepřiměřené. S tím souvisí také některé dialogy, které byly umělé a nerealistické. Nebyly to úplně dialogy, jaké by podle mě lidé ve skutečnosti vedli.

Thrillery běžně nečtu, proto nemám s čím srovnávat, ale troufám si říct, že se pozitivním ohlasům, které kniha získává, vůbec nedivím. Mlčící pacientka má jedinečnou zápletku a naprosto skvělé zpracování, za které autorovi opravdu tleskám.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

3 17.03.2020

Dívky jsou nebezpečné. Mají magii, která by mohla ohrozit úplně všechno, části jejich těl dokáží uzdravovat i navracet mládí. A proto je potřeba je téhle magie zbavit, očistit je. Každý rok je skupina šestnáctiletých holek vyslána pryč do tábora, kde mají prožít svůj prokletý rok a zbavit se magie.

Letos přišla řada na Tierney, která byla vždycky trochu jiná a dělala věci po svém. Nesnila o životě manželky v pohodlí, toužila po svobodě. Jenže teď se všechno mění, dostala závoj a když přežije prokletý rok, čeká ji svatba. Samotný prokletý rok je pro ni ale velkou záhadou – nemluví se o něm, nikdo neví, co se během něj děje, ale faktem je, že se nikdy nevrátí všechny dívky, minimálně ne celé.

Prokletý rok je něco nového, neokoukaného. Už v začátku čtenáře strhne napětím a očekáváním, protože stejně jako hlavní hrdinka, ani on neví, co se během toho prokletého roku vlastně děje a tahle zvědavost ho během čtení pohání vpřed.

Autorka začala knihu velice dobře a hned na prvních stranách ukazuje, jak podmanivě dokáže psát. Styl, kterým píše, je tak trochu chladný a odměřený bez všelijakých komplikovaných květnatých souvětí a popisů a náramně tak ke knize sedí. Celé je to napsáno jednoduše a čistě, krásně se to čte, ale hlavně to Prokletému roku v kombinaci s dějem dodává takový mrazivý nádech. A je to vážně skvělé, skvěle napsané a skvěle přeložené. K samotnému překladu mám jedinou výtku – v redakci by si měli ujasnit, že se „anebo“ píše zásadně dohromady, protože se to tam objevilo nejméně třikrát, a to už lze podle mě jen těžko přičíst pouhému překlepu.

Jak autorka dobře začala, zhruba ve třetině knihy na mě pomalu přicházela netrpělivost. Moje hlava byla plná otázek, na žádné z nich se mi stále nedostávalo odpovědí a najednou jsem měla pocit, že je to celé trochu pomalé. Velká část knihy se posouvá takovým líným tempem, ale rozhodně není nudná. Jednou za čas se vždy objevilo něco, co čtenáře vytrhlo z rytmu a zarazilo ho nebo překvapilo, ať už nepochopením nad chováním dívek, znechucením nebo nějakým odhalením.

Autorka skvěle pracovala s vytvářením napětí a oblakem tajemna, které vás budou provázet po celou dobu knihy. I když už se zdá, že všechno víte a zbývá jen zjistit, jak to celé dopadne, dokáže vás autorka ještě párkrát překvapit.

Jediné, co mě z hlediska děje trochu zklamalo, byla romantická linka. Celá ta kniha je neuvěřitelně jiná než většina ostatních Young Adult – až na tuhle romantickou linku, která byla ohromné klišé, něco, co tu už bylo tolikrát. Přijde mi to jako velká škoda, ale cením, že autorka z ní nakonec přeci jen dokázala vytěžit i něco dobrého.

Prokletý rok hodně stojí na postavách a jejich psychice. Na začátku je třicet tři dívek, které čeká děsivá zkušenost, o které vlastně nic neví. Děsí je magie, kterou mají objevit, děsí je ostatní dívky. Většinu těch dívek si nejspíš nezapamatujete, vzhledem k jejich množství většinu z nich ani nijak blíže nepoznáte, ale i z toho mála je vidět, že jsou dobře zpracované. Jsou v pozadí, protože tam mají být, ne protože by je autorka odflákla.

Většina postav, které poznáme blíže, je moc dobře propracovaná. Mají své životy, svá tajemství, svou víru. Nejvíce samozřejmě poznáme Tierney, z jejíhož pohledu je celá kniha vyprávěna. Je jiná než ostatní dívky, na svět se snaží dívat racionálně a zachovat si zdravý rozum. Není ale perfektní, má své chyby a právě ty jí dodávají na realističnosti.

Prokletý rok je zajímavá a neokoukaná kniha, která krásně pracuje s lidskou psychikou a přináší tak do žánru Young Adult zase něco nového. Je velice dobře napsaná, autorka se nebojí být drsná a nic nepřikrášluje, což z ní činí napínavé a občas i docela šokující dílo. Třešničkou na dortu jí je pak nádherné grafické zpracování. Sama za sebe ji hodnotím čtyřmi hvězdičkami, tu jednu strhávám jednak kvůli některým částem, které byly trochu pomalejší, ale především kvůli klišoidní romantické lince.
----
Kniha mi byla poskytnuta na recenzi společností Albatros Media.

4 07.03.2020

Ne, Svět démonů není tak dobrý jako jednička. Ano, čekala jsem od toho něco trochu jiného. Ale pořád je to dobrá kniha.

Tak nějak jsem očekávala, že to bude zvrat za zvratem a intrika za intrikou, ale ono to bylo vlastně docela pomalé a zas tak moc se toho nestalo. Přesto je to dobře napsané a postavy mě neuvěřitelně baví - teda až na Ambrose, kterej je neuvěřitelná osina v zadku. #sorryjako. Chlapec by si měl totiž uvědomit, že to, že se Catherine vymanila z vlivu svého otce, ještě neznamená, že nemůže chtít od života něco víc, než utéct s ním do západu slunce.

Co je nicméně moc fajn, je průzkum světa démonů. Konečně se o démonech a jejich fungování dozvíme něco víc a to je prostě super. Ale vyvstává s tím i mnoho otázek, tak doufám, že se nám na ně dostane odpovědi.

Ačkoliv mi přijde, že Světem démonů si Sally Green ze všeho nejvíc připravuje prostor pro velké finále, pořád je to dobrá kniha a já se na tu trojku fakt moc těším.

Za recenzní výtisk děkuji společnosti Albatros Media.

02.03.2020

Zuzana Strachotová se do literárního světa uvedla skvělým dystopickým počinem, který si rozhodně zaslouží vaši pozornost. Není to tak úplně young adult, přestože některé prvky této literatury to taktéž nese. Hlavní hrdinové jsou ale o několik let starší, vztahy propracovanější a celkově je to o něco drsnější. Společnost, do které nahlédneme, je neotřelá a zajímavá, náboženské téma se v dystopiích obvykle moc neobjevuje a při čtení tohohle díla si uvědomíte, že je to vlastně celkem škoda. Devět dní se vážně povedlo a já rozhodně sáhnu i po druhém dílu.

4 27.03.2019

Zprvu to pro mě bylo dost depresivní a byla jsem z toho upřímně mírně zoufalá - rozpadající se vztahy mě prostě děsí. Nicméně pak jsem se s tím vším tak nějak smířila a snášela jsem to líp. Ono to není čistě depresivní čtení, je to také plné humoru, trefných hlášek a svérázných rodičů. Je to o životě a rozhodně to stojí za přečtení. A hlavně - i kdyby se vám nakonec nelíbil obsah, to grafické zpracování si prostě musíte zamilovat!

Proč tomu všichni dáváte tak vysoký hodnocení, sakra? Vždyť první polovina je příšerně nudná a nezáživná, druhá o něco lepší, pár hezkejch myšlenek se objeví, ale zase nic co by člověka posadilo na zadek a do toho je hlavní hrdinka po celou knihu úplně blbá...

Takhle strašně naivní a rádoby dramatickou knihu jsem fakt dlouho nečetla, to vám povim.

1 07.12.2016

Četla jsem v angličtině a bože, tohle bylo tak setsakramentsky úžasný! Olivii jsem si zamilovala sotva se objevila v Royal Wedding, ale tady ještě víc. Ona je naprosto úžasná a neskutečný zlatíčko!
A kniha jako taková je prostě bezchybná. Zkrátka a dobře - Meg Cabot.

3 15.11.2016

Zdá se mi to nebo mu ani jednou neřekla, že ho miluje?

Anyway, čekala jsem víc. Čekala jsem, že mě to dostane. Nedostalo. Mám pocit, že tomu chyběl cit a většina z těch jejich láskyplnejch výlevů byly spíš prázdný fráze, necejtila jsem z toho tu lásku, you know? Nebylo to špatný, ale nebylo to ono.

A ten konec... Nevim. Ne, že by mě mučilo, že nevím, co napsala. Spíš nevím, co si o tom myslím a jestli to byl dobrej tah, chápete, čistě z technickýho hlediska.

5 25.03.2016

Začátek perfektní, pak to poskočilo o kousek níž, ale still good. Ten vztah se Simonem nedával smysl, změna jejího názoru nedávala smysl a wtf prostě. A její věk mi taky přijde jako blbost. Ale až na tohle a ještě pár drobností to bylo fakt super.

07.03.2016