Las_T komentáře u knih
Tak tohle byla naprostá jízda. Rozdíl mezi kvalitou Pistolníka a Třemi vyvolenými je opravdu markantní. Zatímco v jedničce sledujeme fanatického suchara Rolanda, tady je jeho postava spíše upozaděna a vystupují zde jeho noví best friends. Odetta je fajn, ale Eddie - ten je prostě skvěle napsaný, první půlku knihy která je věnována převážně jemu, jsem četl fakt jedním dechem. To prolínání mezi světy je opravdu nápadité a kapitoly, kde se Roland seznamuje s naším světem a jeho obyvateli jsou hrozně vtipné. Pokud mě Pistolník nedokázal vtáhnout do děje, tak Tři vyvolení už určitě ano.
Musím říct že když jsem začal s čtením Měsíčních zahrad, měl jsem velký strach z toho co mě čeká. Po přečtení prvních sto dvaceti stran jsem čtení vzdal a knihu odložil do knihovny. Po roce jsem jsem si řekl že bych mohl této knize dát ještě jednu šanci. A ted toho vůbec nelituji.
První třetina knihy byla pro mne naprostým utrpením. Avšak pokud tuto část protrpíte (prosím aspoň to zkuste), čeká vás naprostá jízda.
Postavy jsou dobře napsané a z mnohými z nich budete rychle sympatizovat. Například s Paliči mostů musí sympatizovat snad každý.
Avšak hlavní věc , kterou se tato kniha liší od ostatních je téma ascendence. Autor se nebojí zapojit do děje samotné bohy, což je velkým osvěžením v dnešním fantasy.
O panu Eriksonovi si klidně můžete myslet že je magor a já vám to nevyvracím, ale i přesto mám zvláštní pocit že on sám si je vědom o čem píše a ví jak na příběh navázat a popřípadě ho ukončit (opak GRRM). Snad se nepletu.
Nakonec bych rád dodal že kniha mě naprosto pohltila a ihned po dočtení jsem si šel koupit další díl. Asi jsem už závislý. A vůbec mi to nevadí.
Co ten muž tak drze dřepí?
V hranici mé pohřební...
(SPOILER) První polovina je ne moc zajímavý pohled do elitářské rodiny, kde se každému daří, všichni jsou vystudovaní, bohatí a mocní. Galská předehra je pak asi nejlepší část knihy, pohled na liberální Francii, kterou ovládnou muslimové a začnou požírat všechno a všechny. Bohužel kniha v dalších částech neuvěřitelně ztratí dech a z celoevropské katastrofy se přesuneme do Čech kde pan Vondruška předkládá svou vysněnou vizi lokálního feudalismu 21. století - těžká nuda.
Knihu jsem začal číst s otevřenou myslí a na rovinu; právo šaría, zahalování, zákaz vepřového a teroristické útoky, to všechno ve fikci beru, ale když je v knize řečeno že papež ve Vatikánu uznal korán jako svou svatou knihu tak už jsem to fakt lostnul :DD to už je pravděpodobnější, že vyhlásí další křížovou výpravu, než že přijme Alláha ne?
Čtení Pata Rothfusse jsem odkládal mnoho let. Vždy jsem si přečetl anotaci knihy a řekl jsem si, jak by mě asi mohla bavit kniha o nějakém minstrelovi, který všude byl a všechno dokázal? Já který byl odkojen fantasy od Martina a Eriksona? Ta anotace je dle mého názoru napsaná opravdu příšerně a je to největší mínus knihy, jelikož mě neprávem odháněla a navíc přímo spoileruje nejvýznamější události knihy. Knize se přitom povedly tři věci; četla se mi úplně sama, takhle čtivou knihu už dlouho nepamatuju. Za druhé je napsaná takovým strašně líbivým způsobem, je čirá radost to číst. Za třetí u mě znovu probudila moji poslední léta pohasínající čirou vášeň pro fantasy (po čtení Eddingse a Sandersona jsem to už potřeboval jako sůl). Chvílema je to skoro až pohádkové, což normálně nemůžu vystát, ale v tomhle případě nejspíš opravdu nad utrpením při čtení příběhu vyhrává spíše katarze. Naprosto skvělá kniha, jsem nadšený. A pro ty kdo čekají na Dveře z kamene, buďte v klidu, já momentálně nikde nedokážu sehnat ani Strach moudrého muže :D
Skvělý A.C. Clarke v plné síle. Survival scifi, které se odehrává hned “za humny“. Trochu mi to připomínalo Martana od Andyho Weira, jen je to naspané o 50 let dříve a čtenářsky lépe stravitelné. Vadila mi jen jedna jediná věc, věc která mi vadí u všech Clarkových knih. Bylo to hrozně krátké. Takových sto stránek navíc by tomu podle mě vůbec neublížilo ba naopak.
Jsem přesvědčen, že Liouvi bylo ještě těch 750 stran málo, on má fantazii a um na to napsat i desetkrát tak dlouhou knihu. Na rozdíl od prvních dvou dílů, je tady krásně vidět to schéma podle kterého knihu psal;
1. lidstvo je ohroženo mimozemšťany - 2. lidstvo vymyslí 2-3 scénáře jak se ubránit - 3. pro realizaci vyberou první, nejvíc rozumný, který ale katastrofálně selže - 4. náhodou a s ohromným štěstím, se povede realizovat druhý scénář a lidi jsou zachráněni - 5. lidi to nestačí oslavit a je tu další hrozba z vnějšího vesmíru. A jedeme dokola.
Do toho ještě nepříliš sympatická holčina Sin, kterou bych já na rozdíl od Tchien-minga na rande určitě nepozval, spíš bych ji dál důkladný reality check. Po každém průseru si vleze do sarkofágu a nechá se zmrazit na 50-200 let, po třetím zmražení už to bylo trapné (za knihu hibernuje šestkrát btw.)
Love story okey, ale ke konci jsem to dočítal s vypětím sil.
Vesmír je velký, ale život je větší. Snad nás osud zase svede dohromady (nebo radši ne, trilogie mi stačila.)
Možná čtivá, ale příšerně černobílá fantasy kniha. Nechápu jak někdo může takovéhle dílo označit jako "svěží vítr v high fantasy". Proboha vždyť to high fantasy nevidělo ani z vlaku. Vélin bojuje ve jménu nějaké víry, ale člověk ani netuší o jakého Boha jde, postrádá to nějaký hlubší pohled do katechismu dané víry, jediné co se nám dostane je vysvětlení, že církev má šest řádů a každý sídlí v nějakém klášteru (nejspíš spolu všechny sousedí?). Rozhodně ale nejsem zbytečně rýpavý, v podstatě každý popisný aspekt té knihy je hrozně ochuzený, ať si říká kdo chce co chce tohle je lazy world building, což by mi nevadilo kdyby se to přirovnávalo k hrdinným fantasy románům z přelomu 80. a 90. let a neoznačovalo za nástupce A Song of Ice and Fire. Vélin mě neskutečně vytáčel, postava která ÚPLNĚ každý problém řeší násilím snad ani nemůže být čtenáři sympatická ne?
Nemám k tomu žádné výtky, grafické zpracování úžasné a bylo fajn si to zase po letech připomenout. Nesmrtelné.
"Přišlo to jako předzvěst smrti, jako by byl o něco méně na živu.
Bylo to, jako by ti dva jeden druhého pomalu, ale jistě ukládali do hrobu."
Klasický Asimov, který na posledních 50 stranách zandá více plot twistů než jiní autoři v dvakrát tak objemné knize. Ony totiž i jeho plot twisty mají plot twisty, líp to říct nejde. Kniha mě bavila, každopádně se musím přiznat, že časové paradoxy a obecně hrátky z časem nejsou zrovna ten námět, kvůli kterému mám Asimova tak rád. Přesto ho uznávám, že o tom taky zkusil něco napsat.
(SPOILER) Hele zasazením je to super. Ta atmosféra středověkého Česka a Polska z toho vyloženě dejchá, Sapko o tom ví první poslední. Dialogy stejně jako v Zaklínači fakt jak někde od stolu v hospodě, prošpikované sprosťárnami u kterých se opravdu nejde nesmát. Problém přichází až u hlavní postavy. Nejblíž mám asi k Šarlejovi, jelikož v pozdějších částech Reynevanovi říká jak velký idiot to je a já s ním musím z celého srdce souhlasit. Doslova v každé kapitole se Reynevan dostane do nějakého průseru a jen málokdy se z něj dostane sám, spíš mu vždy pomůže ohromná dávka štěstí nebo známost z dřívějška. Má být prezentován jako chytrý mág co studoval v Praze, ale je to takový hlupák...Nakonec ty čtyři hvezdy dám, ale do dalšího dílu se nehrnu. Fakt mě to mrzí.
Jelikož celý život čtu prakticky jenom fantasy, a jelikož mi byl v posledních letech opakovaně doporučován King, byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl, že má vlastní fantasy, navíc fantasy sérii, kterou on sám označuje za své stěžejní dílo. Jsem, ale trošku v rozpacích, jelikož to fantasy skoro vůbec nepřipomíná. Je to spíš takový post-apo-like western, kde když už se objevují nějaké náznaky fantastiky tak to tíhne spíš k sci-fi (celý rozhovor s mužem v černém na konci knihy). Rozhodně to není těžké na čtení, od poloviny je to podle mě spíš jenom trochu zmateně napsané, hlavně v těch Rolandových flashbacích jsem měl docela guláš. Není to tedy topová kniha, ale podle všeho se to asi rozjede až od druhého dílu, který už jsem si stihnul koupit. Takže 6/10.
Moje úplně první čistě sci-fi kniha. Pana Clarka si ohromně vážím nejen jako spisovatele. Jeho předmluva mě poprvé dohnala skoro až k slzám.
Po přečtení Půlnočních vln jsem si dal na den přesně rok a půl pauzu od čtení Malazu, tudíž jsem očekával, že v knize budu lítat jako pří čtení prvního dílu. Nemalé bylo mé překvapení, když jsem měl za sebou už cca 300 stran a a v příběhu jsem se vůbec netopil. Až jsem pochyboval jestli vůbec čtu Eriksona. Valná většina postav v šestém díle jsou totiž staří známí a i přesto, že jich je znova asi pět set, tak se mi kniha četla výtečně. Především sedmá kapitola knihy je prostě vynikající čtení...Stále mě udivuje jak můžu v jedné kapitole číst desetistránkové rozjímaní staršího boha o existenci pantheonu a poté otočit stránku na kapitolu kde spolu dva obyčejní vojáci kecají o tom čím se večer ožerou...takhle dokáže psát fakt jenom Erikson. Každopádně jsou Lovci kostí dost možná můj nejoblíbenější díl, čemuž svědčí i to, že jsem knihu přečetl za tři týdny. (což je u čtenářského šneka jako já nadlidský výkon.) :)
Velmi si pana Wattse vážím. Jeho přednášky a knihy mi přinášejí klid. Tahle je obzvláště skvělá. Poskládej se dohromady, žij v přítomností a staň se vesmírem. Navíc dokáže ty velké myšlenky podat srozumitelně jako málokdo. Doporučuji.
Dělalo mi hrozný problém se do toho začíst a když už se mi to povedlo tak jsem byl na konci. Z mého pohledu zklamání jako hrom a to mám hodně rád Bradburyho povídky.
Při čtení Barvy kouzel, jsem došel k zjištění nepříjemné věci a to sice, že když člověk od 14 let čte prakticky jen high-fantasy, dost ho to poznamená. Neustále jsem totiž očekával intriky a zrady hlavních postav ale ty se v knihách od pana Pratchetta pravděpodobně vůbec nevyskytují.
Samotná kniha je psaná dalo by se říct velmi jednoduchým způsobem. Mrakoplaš a Dvoukvítek spolu putují, pak se ocitnou v nějaké velmi zlé situaci, ze které se ale vždy zázrakem dostanou. V podstatě je to taková pohádka, kterou bych neměl problém číst dětem před spaním. Já sám jsem, ale měl dost problém knihu dočíst protože mě to prostě nebavilo. Pana Pratchetta bych rozhodně doporučil dětem, začínajícím čtenářům fantasy a nebo lidem, kteří dokážou při čtení trochu vypnout mozek.
Knize dám samozřejmě 5*, nejsem typ člověka, který by knihu shazoval jen kvůli tomu, že mi nesedla. Napsaná je furt kvalitně. A ruku na srdce, když vejdu do knihkupectví, žádná knižní série nemá tak překrásné obálky jako Úžasná Zeměplocha. Pan Kirby udělal skvělou práci a knihy bych si jednoho dne koupil klidně jen kvůli tomu aby mi zkrášlili mou skromnou knihovnu. :)
Vzpomínky ledu jsou považovány za špici série. No každopádně se mi líbily víc než první dva díly ale ne o moc. Jedná se o klasického Eriksona, v knize je mnoho linek, které se na konci knihy spojí a vyústí do smutného konce.
Prvních asi 400 stran je pohodový rozjezd. Pak přijde obléhání Capustanu a jde do tuhého.Autor si vymyslel rolnickou armádu tenescowri a nejspíš si řekl, že je musí v očích čtenáře udělat co nejvíce odpudivými což se mu daří. Celé obléhání bych vlastně přirovnal k zombie apokalypse. Po Capustanu mě okolo strany 600 přepadla deprese jako u Měsíčních zahrad a měl jsem v plánu čtení vzdát ale týdenní pauza od knihy stačila. Třetí část knihy Vzpomínky ledu (posledních cca 250 stran) jsou naprosto výtečné fantasy. Je tam akce, napětí, humor a u Eriksona i velmi vyjimečná láska. A samozřejmě i smrt.
*SPOILER ALERT*
Co se týče samotného obsahu tak je tu asi 5 hlavních linek. Paliči mostů jsou prostě nejlepší a jejich kapitoly si užijete jak nic. Vrč je super, bohové si ho vyvolí za svého zástupce a on jim plivne do tváře, že už práci má a ať jdou do háje. Pak je tu Itkovian, toho si člověk společně se šedými meči velmi oblíbí. Linka, která mě ale zaujala asi nejvíc byla ta s Tocem Mladším. Jeho putování s Onosem, Závistí a Segulehy jsou v první polovině knihy fakt super avšak po Capustanu jeho kapitoly skoro zmizí a když už nějaká je tak o ničem.
Na druhou stranu mince, jsou v knize i nudné kapitoly. Nejvíc otravná je samozřejmě Mhybe, která v otravnosti vystřídala Felisín z dvojky. Číst o tom jak ve snu běhá po louce je fakt až k smrti nudné. Nudné jsou i kapitoly Colla a Murillia a trochu i Bauchelaina a Korbala Špičáká.
A abych nezapomněl v knize je i jedna podle mého názoru velmi špatně napsaná postava. Kallor. Ten celou knihu dává najevo jak nenávidí Stříbrnou lišku, dokonce ji řekne že ji zabije a nikdo mu nevěří. Na konci opravdu neočekávaně zradí a zabije nejoblíbenější postavu knihy a všichni jsou překvapení. W.T.F. Chmur a Korlat potom ještě řeknou , že to měli očekávat a zabít ho. :D Fakt nevím proč si ho nechávali mezi sebou, možná jsem přehlédl ,že je to nějaký velmi vyjímečný healer nebo co ale fakt nevím.
Měl jsem v plánu Vzpomínkami ledu ukončit svou četbu Malazu , ale už nemůžu. Musím to dočíst a hrozně fakt hrozně mě to štve.
Btw. Rychlej Ben je bezkonkurenčně má nejoblíbenější postava. Žádná jinou postavu jsem si neoblíbil ani z poloviny tak jako jeho. Doufám že se ještě ukáže.
První dovnitř, poslední ven - motto Paličů mostů
Dan Simmons mě zatím nikdy nezklamal. Jeho Kantos Hyperionu je suprové scifi, které vyčnívá a Terror je pro změnu nejlepší hororová kniha a masterclass v budování napětí. Čtení Ílionu pro mě ovšem bylo velmi vyčerpávající a přitom ani nemůžu říct, že by se jednalo o špatně napsanou, nebo snad nudnou knihu. Snažím se přijít na kámen úrazu. První část knihy, odehrávající se v Iliadě je už od popisu velmi přitažlivá a vlastně ve všech metaforách - boží. Pět hvězd za ní. Druhá část je scifi ve stylu Clarke/Bradbury, přičemž má svoje kouzlo a i přes občasnou nepřehlednost se nakonec zdařile završí a dějově propojí s Iliadou. Problém pro mě byla až část třetí a to příběh na Zemi, to mě od začátku nezaujalo, nebavilo a v poslední části knih i dosti vytáčelo (především když se na scéně objevuje Kalibán). On Simmons je především vášnivý milovník literatury a já ho za jeho originální náměty na knihy silně obdivuji, ale Ílion jsem si neužil a objektivně tomu nemohu dát ani čtyři hvězdy - knihu jsem totiž na týden úplně odložil a k tomu mě hrozně vytočil kompletně bezostyšně otevřený konec. Motivace na přečtení pokračování ale není.
Z počátku je to hodně vtahující čtení, přičemž záporáci pro mě byli mnohem víc zajímavější než hlavní hrdina. Onen trochu pohádkový podsvět bych popsal jako "Pratchettovský typ v depresivní fázi". Líbilo se mi to, ale upřímně dávám přednost jinému druhu fantasy, který v této knize dobře charakterizují právě pan Croup a pan Vandemar.
Čte se to úplně samo. Celkově je to originální a do detailu promyšlený svět, některé příběhy (např. otec Hoyt), dokonce dosti postrádají jakékoliv scifi pozadí a i přes to nenudí. Pán autor, popisuje vše barvitě a obsáhlé, což tedy mně osobně nevadí, 500 stran jsem dal za pět dní, takže obrázek si asi uděláš sám/sama. Přidávám se ke zdejším lidem, kteří tvrdí, že nejlepší je příběh Sola, jelikož je nejvíc tragický a dovolím si říct, že s empatickým čtenářem dokáže i pohnout. Nutno však zmínit, že ostatní příběhy nepokulhávají, ba naopak (vyloženě skvělé jsou pro mě kněz, básník, učenec a detektiv - moc mě nebavil voják a konzul). Celkově tedy velká spokojenost a už se pomalu třepu na pokračování, které je prý podle všeho nejen ještě lepší, ale mnohem velkolepější, tak uvidíme.