Lauralex komentáře u knih

Jsou ti Japonci nějaké nadpřirozené bytosti z jiného, zázračného světa, kam jsem ještě nepronikla? Nebo jinak si to nedokážu vysvětlit. Japonská literatura a temperament mi dokazuje, jak málo stačí, aby člověka příběh zcela strhl a zasáhl jeho srdce i duši. Buď mám štěstí na výběr, nebo je celá tak krásná, každopádně tohle byl literární požitek. A budu se dojímat. Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem kdy četla a která mě opravdu zasáhla.

Na tolika málo stranách podat příběh tak hodnotný, jak literárně, tak příběhově a emocionálně, chápete to? Já ne. Jen zírám. Skvost. Jak se z příběhu prostého a téměř až banálního, kterému by málokdo připisoval podstatu a o který vlastně ani úplně nejde, stane příběh tak nádherně lidský, působivý, hluboký, procítěný, plný emocí a myšlenek, o čemž to tady je. Žádné pohromy, zlo a nenávist, jen čistá, ladná a jemná atmosféra každodenních maličkostí ve světě, kde život opravdu plyne jinak. Tento styl mi byl vždy bližší, typicky japonský, ke kterému musíte mít jistou dávku empatie a melancholie, která jednotlivé kapitoly provází dohromady, abyste mu porozuměli. Tak nádherná volba slov a skladba vět, jeden by se ustrnul, což je jistě zásluha i úžasného českého překladu. Klidná poetická nálada, při jejíchž popisech okolí, pocitů a skutečností jsem byla v sedmém nebi a vhrnulo mi to život do žil. Tohle je to nadání literáta, ze kterého jsem mimo a celým srdcem ho ctím.

No, možná zním trochu pateticky, ale tahle kniha mě naprosto dostala, nemůžu si pomoct. Je v tom něco navíc, až se mi z toho svírá srdce a ježí chloupky po celém těle. Hodina a půl času k jejímu přečtení povýšila můj život o několik levelů. Přes její obyčejnost a všednost na ní nikdy nezapomenu, tak se mi vryla do paměti i do srdce a jsem toho plná.

Je mi líto těch, kteří tento příběh nebyli schopni pochopit a ocenit, protože opravdu přišli o hodně a tato kniha si zaslouží mnohem lepší hodnocení. Nehaním to, rozumím tomu, jen je to velká škoda.

Děkuji, Čibi, že jsi zavítala jako host i do mého života.

11 02.10.2020

Začátkem podzimu jsem vnitřně cítila, že právě Fredrik a jeho Ove bude mým vysvobozením z čtecí a vlastně i životní krize. Byla jsem o tom přesvědčená. O 5 měsíců později s jeho jinou, touto knihou svým slovům dostál. Vždycky je potřeba jen vydržet a prostě počkat na to pravé a správné, jen stačí tomu věřit. Ano, mluvím v dvojsmyslech knih a života.

Nemám děti, nejsem rodič a ani to v nejbližší době neplánuji, ale vděčné téma dětí se asi nikdy zcela nevyčerpá. Ať jsou malé, nebo přerostlé. A tady je to využito ve všech ohledech jak nejlépe to bylo možné. Nikde nic nechybí ani nepřebývá a ta linie humoru je vedena od začátku až do konce v tom správném, neutuchajícím rytmu. Zkrátka jedinečné Backmanovské kouzlo.

Můj humor, ať už ze strany mé, nebo cizí, je velice ojedinělý a obtížný a málokdo ho pochopí, tudíž ani mně jen tak něco nevyhovuje. Jsem hodně náročná a vybíravá, takže pokud už mi něčí humor a vtip sedne, je to největší vzájemná výhra v našich životech. A Fredrikovi, jako jednomu z mála, ne-li dokonce jedinému, se to povedlo. A už za to se mu klaním. Má neskutečný dar jemného, laskavého, milého, upřímného, chytrého a hlavně velice kvalitního humoru, to jsem u žádného jiného spisovatele, natož člověka, nezažila. Navíc opakovaně. Už jsem ji četla vícekrát a stále mě to baví. A do toho všeho dokáže dojmout, ale takovým způsobem, že je vám krásně na duši.

Já byla při čtení téhle knihy vážně spokojená. Bylo mi u ní tak dobře a uvolněně, že jsem ji ještě nějakou dobu po dočtení tahala všude s sebou, protože jsem se jí nechtěla vzdát. Je to přesně ta pravá oddechovka a literární jednohubka, přesto hodnotná, na pobavení a odreagování, což jsem na rozečtení potřebovala. Jestli mi něco v rámci možností v mém uspěchaném a složitém životě pomohlo, byla to právě tahle kniha.
Jestli potřebujete v životě zvolnit a trochu utéct od těžkostí a reality, nemůžete si vybrat lépe. Fredrik je takové záchranné lano, ať po humorné nebo životní stránce.

A já mám vždy takový osobitější a významnější vztah ke knihám, které mi pomohly nejen z čtecí krize. Díky, Fredriku, máš to u mě.

11 28.01.2019

Dvě slova: TY VOLE. To jediné, co jsem ze sebe po dočtení dokázala dostat. Tohle mě totálně zlomilo, srazilo na kolena, vyrazilo mi to dech a ani za těch 8 měsíců, kdy jsem ji dočetla, jsem se z toho nevzpamatovala a mám pocit strašné ztráty a vyhoření, které, než aby se zmenšovalo, se ještě víc a víc stupňuje. Jeden z mých nejsilnějších, nejzlomovějších, nejbolestivějších a nejtěžších čtenářských i psychických zážitků. A to o to víc, že tomu nic nenasvědčuje, a pak mě to z ničeho nic a najednou smetlo a já absolutně nevěděla, co mám dělat, že jsem se i přistihla, jak zadržuju dech. Nestává se mi, že bych neměla slova pro moje myšlenky a pocity, ale tady ani po těch několika měsících prostě nemám slov, abych tu ránu uvnitř popsala, nedokážu to vstřebat a jenom se mi v hlavě přehrává ta poslední stránka.

Mám za sebou takových knih hodně, ale tahle mi opravdu, jako že opravdu vyrvala srdce z těla a stále to bolí. Víte... uvnitř. Je mi z toho fyzicky i psychicky špatně. Jsou knížky, které vám zlomí srdce, ale tahle mi ho vyrvala, rozřezala na kusy, rozstřílela na popel, zadupala pod zem a nechala po něm velkou, bolavou, otevřenou a živou ránu, která už se nikdy nezahojí. Přesně jsem věděla, že to mnou otřese a vlastně jsem i věděla, že to bude až tak silné, ale když to nakonec přišlo, nechtěla jsem to přijmout, nešlo se s tím smířit a bylo to nakonec ještě horší, než bych si dokázala představit. Něco mi stále říkalo ne, to není možné, to nejde, takhle to prostě nemůže skončit, já tomu nevěřím. Ale potom vám nezbyde nic, jen sedět a s vyděšeným výrazem, neschopni slova, tupě zírat před sebe. Ono to z té knihy sálá na metry daleko, ale bylo to mnohem, mnohem silnější a zdrcující. Ten pocit jsem měla zatím jenom jednou, u Zlodějky, a tady znovu, a ani u Zlodějky to nebylo až takové.

Zprvu se to tváří jako nevinný až naivní dětský příběh, a nejdřív to tak opravdu je, ale nakonec vás to srazí na zem, otevře místa, o kterých jste ani nevěděli, že je máte, vezme veškerou naději, zlomí na několik kousků, a o to víc je to nečekané a děsivé. Je jasné, že to nemohlo dopadnout dobře, ale sakra, tohle jsem fakt nezvládla. Poslední stránky mi doslova bušilo srdce a četla jsem to, co bylo už tak zřejmé a nevyhnutelné, ale mně to pořád nějak nedocházelo, protože jsem se proti tomu snažila obrnit, tekly mi slzy a pomalu jsem se nemohla nadechnout.

A jestli by tohle téma snad mělo být ohrané, s čímž nesouhlasím, tak tohle… to je masakr. Je mi jedno, že ten příběh je možná naivní a samozřejmě by se to nemohlo stát, neřeším, mě to rozervalo až na dřeň.
Opět se potvrdilo, že pohled dětskýma očima z toho dělá něco významného a silnějšího. Ať jsem říkala kdykoliv cokoliv o nejlepších knihách tohoto typu, po přečtení Chlapce měním svůj názor. Tohle bylo… vyčerpávající. Doslova. Říká se, že kdyby existoval Bůh, nic takového by se nikdy nestalo. A ač v Boha nevěřím, s tímhle souhlasím a tahle kniha to potvrzuje.

Nezačalo to plynovými komorami, začalo to bezúhonností a nevědomostí ve světě ignorance právě takových, jako Bruno. Začalo to dělením lidí na MY a ONI, nesnášenlivostí a slepostí vůči okolním situacím. A nejhorší, což nesmíme zapomenout, všechno, co Hitler v Německu udělal, bylo legální.
A to měla ta kniha ukázat. Nezapomínejte, neřešte nepodstatné, čtěte.

Někdo se mě v té době ptal, jakou knihu by si podle mě měl přečíst každý. A já říkám tuhle.
Ach Bruno...

11 04.01.2018

Okouzlující love story, která vás dostane. Jo, přesně! A mně je tak hezky. Zase mi někdo jednoduše ukázal, jak prosté to je. Jakkoliv je ta tíha vesmíru těžká, hluboká a černá. Tak přirozené a milé, že si to získá nejedno srdce. Cítím takový ten hřejivý, radostný pocit, který ve vás zanechá dobrá kniha.

Málokdo umí po svém nejúspěšnějším a největším díle navázat a pokračovat na stejné vlně a úrovni, a Jennifer to dokázala. A já potřebuju víc. Rozněžnila moji mysl, pohnula s mou duší a otevřela moje srdce. Všechny malé zázraky jsou pro mě až jakási modla, které zbožňuju, nicméně Tíha vesmíru jim zdárně sekunduje.

Na dnešní dobu je unikátní, vlivná, působivá a hodnotná spisovatelka, která to podává autenticky a vyrovnaně dětským i vyspělým nádechem. Píše o závažných a silných problémech nejen dnešní doby, jakýchsi tabu, o kterých se konzervativně mlčí, ale měla by se jim věnovat pozornost, a to se mi líbí. Umí bravurně, záživně, rozkošně a oddaně psát o tématech podstatných, ovšem s tou největší dávkou porozumění, lidsky a uznale, zobrazuje zde stanoviska, která mají svou neměnnou podstatu, a to tak, že dokáže lidem mnoho předat a pomoct jim, a už jen to je víc než obdivuhodné.

Není to žádný bezduchý, naivní, povrchní a bezvýznamný příběh, právě naopak. Je to příběh dvou zlomených lidí, kteří si nesou svou vlastní tíhu vesmíru a kteří k sobě patří víc než cokoliv a kdokoliv jiný. Ale hlavně patří každý sám sobě. A nakonec i vám, když je necháte promluvit. A není k tomu potřeba žádná extra schopnost, abyste to viděli, stačí trocha citu, empatie a pochopení, a přesně to by vám ta kniha měla předat, pokud budete svolní.
Má všechny předpoklady a podněty k ovlivnění davů.

Může se zdát, že tyto příběhy jsou prázdné, trapné, ohrané a působí lacině a bezvýznamně, jenže když si to prožijete, a nemusíte být nutně znalci života, vůbec to není laciné nebo bezvýznamné. Nakonec to pak ani není o tlusté holce a klukovi s vadou. Je to o prosté definici lidského soužití, našeho bytí a existence a pochopitelně o lásce. Ano, o té to tu je. A já jsem něžnější a přívětivější lásku neviděla. Totiž není to volba, je to nemoc (ať je to cokoliv). Nevím, kde lidi stále berou ten dojem, že mají právo na život ostatních. Máme stěží právo na svůj vlastní. Proto vyhledejme, co máme s druhými společného, ne to, co nás odděluje.

Tahle kniha má jednoduchý koloběh: začít knihu, zamilovat se, dočíst knihu, brečet. Je to laskavé, půvabné, lidské, skromné a ušlechtilé. Není žádné kouzlo, jak být krásný, buďte jen sami sebou, to stačí. A to je hlavní poslání té knihy.
Protože víte co? Někdo vás chce. Někdo vás potřebuje. Pro někoho jste nezbytní. Někdo vás má rád. Na to nezapomeňte.

11 07.08.2017

Kde byla Viktorie celý můj život?
Tak rychle, jak se stala mým číslem jedna (nejen) v české literatuře, tak rychle jsem přečetla její knihy. Sice jsem to vzala pozpátku, ale na tom nezáleží, ať se na to kouknete zprava, zleva, od začátku nebo od konce, je to traumatizující, avšak úžasná literární událost.

Od Viktorie bych si pravděpodobně přečetla cokoliv, i nákupní seznam. Její psaní a příběhy mě nadchly a kdybych si musela vybrat jednu spisovatelku, kterou budu číst, byla by to patrně ona. Krouží sice v těch stejných tématech a námětech, ale dělá to tak unikátně, originálně a čtivě, že je to pokaždé ještě lepší. I když si myslím, že Viktorii znám, stejně mě pokaždé něčím překvapí.

Nepotřebuje rozvláčné popisy, umí z mála slov a ostrých, úderných vět bez zbytečného sentimentu vytvořit nevídanou atmosféru a obsáhnout vše, zasadit vám tolik ran, ale vy se do toho noříte stále hlouběji. Dá se vůbec deprese podat tak, že to zní tak poeticky a epesně? Jestli umí někdo z deprese udělat skoro až baladu, je to Viktorie.

Miluju tu tíživou, plíživou a stísněnou atmosféru jejích knih, která mi nedá spát. Ty tísnivé a vlezlé pocity, kdy víte, že se něco děje, něco je špatně, ale vypadá to tak idylicky, krouží to nad vámi jako sup, a pak jen tak najednou přijde velká facka. Umí nejenom psát unikátní příběhy, ale i přes slova vytvořit ohromnou atmosféru.

Je pravda, že v tomto příběhu to pro mě bylo trochu moc po povrchu, nedostalo se to až tak do hloubky, do minulosti, jak jsem u ní asi zvyklá a zajímalo mě to, přišlo mi to spíš jako až druhé téma, zaměřila se vlastně spíš na přítomnost, což se mi taky moc líbilo, ale nějaký ten hlubší náhled do celého toho "tehdy" mně osobně chyběl, já se holt ráda hrabu v těch traumatech, nicméně to nic nemění na tom, že je to úžasná kniha. Konec jako otevřený úplně nevnímám, nevadil mi, ono tenhle příběh vlastně těžko jen tak uzavřete, což já na tom obdivuju. A i kdyby, myslím, že k tomuto příběhu sedí a pokud to jen trochu znamená, že Sára má otevřený konec, čili otevřenou budoucnost, to je přece to nejhezčí zakončení příběhu. Rozčiluje mě, když někdo haní knihu proto, že nemá uzavřený konec a takový, jaký by se jim líbil. Píšete tu knihu vy, nebo Viktorie?

Její knihy jsou návykové a fascinující a rychle by měla napsat další, už teď mám absťák. Proboha tě prosím, Viktorie.

10 15.11.2023

Čistá dávka ultra deprese. Ale i deprese může být krásná, alespoň v příběhu Štěpána Soběstačného.

Napoprvé mě tahle kniha minula, o to větší bylo mé překvapení, jaký krásný příběh skrývá. Radosti i strasti (ne)obyčejného malého, velkého kluka, plný odvahy, síly, humoru a laskavosti a na druhé straně také bolesti, smutku a strachu. Je to ten příběh, kde přesně víte, že se něco stane a že se "to" stane, jen nevíte kdy, a stejně pořád potají doufáte, že to tak nakonec nebude, jakkoliv je to nemožné. Člověk měl až pocit, že se to opravdu děje, že je to jeho rodina, až tak mi Štěpán s maminkou přirostli k srdci. Vyryla mi do srdce díru, ve které tepe, ale postupně ji vstřebávám. Bolí to, ne že ne, a chvíli ještě bude, ale zároveň je mi tak krásně.

Je to vlastně úplně jednoduchý, obyčejný, všední život, který se běžně děje kolem nás, jen o tom kolikrát nevíme, nevidíme, nebo spíš nechceme vidět . Lidské cesty, které jsou nevyzpytatelné a udeří najednou, bez varování. Můžu říct, že mám po těchto příbězích vždycky trochu takový tíživý a stísněný pocit. Je mi z toho úzko a těžko na srdci, ale vím, že to tak mělo být. Jsou to ty příběhy, které bolí, na které nezapomenete, které ve vás zanechají stopu, které se stanou vaší součástí, něco vám předají a donutí se zamyslet, jak nad sebou a svým životem, tak nad životem druhých. Jak je důležité vnímat i osudy jiných a nezapomínat být lidmi.

Dobře a lehce napsané, záživné, upřímné, vtipné i dojemné a s dětským nadhledem. Nehraje zbytečně na city, neždíme z vás emoce násilím, podává to lidsky, tak, jak to je. Vyprávění z obou stran, obou postav, bylo super a dodalo to tomu ještě větší hloubku. Číst tento příběh v předvánočním čase, kdy má být vše krásné, kouzelné a zalité sluncem, což tato kniha rozhodně není, navíc po vlastních rodinných zkušenostech, asi nebyl nejlepší nápad, ale možná tím víc jsem ji dokázala procítit a ocenit.

Českou literaturu nemám tolik načtenou, ale pomalu do ní pronikám, a když se najde takový výjimečný příběh, ráda po něm sáhnu. Je skvělé, že i u nás se píšou takové krásné knihy a bylo fajn číst něco vyloženě domácího. Děkuji autorce i Štěpánovi za tuto životní lekci a vždycky, když se náhodou ocitnu v Bille, tak si na ně vzpomenu.

"Když můžeš, tak dej."

10 10.12.2021

Můj bože. Srdeční záležitost. A velké překvapení! Několikrát jsem o ní slyšela, ve škole jsme ji probírali každoročně, znala jsem ten příběh, dokázala jsem ho převyprávět, nicméně až po přečtení, které předčilo všechno, co jsem o té knize věděla, jsem ten příběh dokázala ocenit. Nevěděla jsem, co čekat, ale předčilo to naprosto vše a vůbec jsem nečekala takový zážitek. Tak jednoduchá a přitom tak významná kniha. Jemná a drsná zároveň, silná a křehká, lidská a cynická. Tak dobře se mi to četlo a těžko jsem se s tímhle příběhem loučila. Nebýt povinné četby, asi bych ji nečetla, řekněme si upřímně, ty předsudky vůči povinné četbě jsou zažité, ale nikdy bych neřekla, že autor velkého jména jako je John Steinbeck se mi bude tak líbit, ale můj život by tak byl o mnoho chudší, aniž bych o tom věděla.

Výjimečný a přenádherný příběh, který mě zasáhl a zapsal se mi až do nejmenších částeček těla. Nápor na moje nitro a citové rozpoložení. Cítila jsem takový soucit, porozumění a snad i... lítost, ačkoliv jsem se tomu vehementně bránila. Moje nitro se tomu ale neumí bránit a spadlo do toho až na dno. Jestli mi nějaká kniha zlomila srdce, zároveň mi ho naplnila vřelostí a citem, přitom jsem jí podlehla, zamilovala se a bylo mi u ní tak krásně, je to určitě tahle. Dala mi mnoho na duchu i na srdci. Chtěla bych u ní ještě jednou zažít ten pocit prvního čtení a zas a znova se zamilovat.

Jedna z nejlepších klasik a jedna z mých nejoblíbenějších knih. Neváhejte, čtěte, stojí to za to. Nezapomíná se na ni. Miluju.

"Já a ty."
"Ty... a já."
Achjo.

10 28.12.2015

Bála jsem se téhle knížky jako čert kříže a ani nevím proč. Možná proto, že George je pojem. A jako malá jsem viděla film a to velké černé prase mě dlouhou dobu děsilo. A taky proto, že nás učitelé děsí a odrazují, jak je to náročné a těžko pochopitelné čtení, namísto toho, aby nás nechali udělat si vlastní úsudek. Vybrala jsem si ji díky povinné četbě, sama bych se k ní asi jinak nedostala, což by byla velká škoda, zároveň si myslím, že na ni musí přijít správný čas i chvíle a těžko říct, kdy je ten správný. Možná by ji člověk měl číst v průběhu života několikrát, aby ji dostatečně pochopil a ocenil. Řeknou vám toho o ní spoustu, ale dokud si ji nepřečtete, nepochopíte.

Když jsem ji začala číst, byla jsem tázána učitelkou češtiny, jelikož jsem ji četla o hodině pod lavicí, jaké jsou mé první dojmy. Nejdřív jsem hned nevěděla, jak knihu vlastně vnímat, věděla jsem, že se mi líbí, je v ní něco víc, ale pak jsem se naučila číst mezi řádky a našla v ní všechno to skryté. Je to příběh na jedno odpoledne, nicméně záživný, dokonale zpracovaný a brilantně napsaný. Kdyby to bylo delší, vůbec bych se nezlobila, ale myslím, že George obsáhl vše potřebné. Je to pravdivé a inteligentní, nadčasové dílo, které bych doporučila všem bez rozdílu, ovšem těžko říct, jestli a jak ji kdo pochopí.

Poslední věta mluví za vše, tesat do kamene, tím budiž řečeno vše a používám ji dost často, což mě asi i trochu děsí. Rozhodně se k této knize někdy vrátím, vlastně si to ani neuvědomuju, ale provází mě dnes a denně v různých situacích i myšlenkách.

Jednu hvězdičku si nechávám do zásoby, protože si myslím, že teprve až budu starší, dokážu ji plně ocenit a najdu v ní ještě daleko víc než teď, ve 20 letech.

"Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější." AMEN.

10 19.06.2015

Některé knihy si přečtete. Některé si užijete. A pak jsou tu takové, které pohltí vás, vaše srdce i vaši duši. A to je přesně Malý princ. Můj milovaný Malý princ! ♥

Ano, tohle je nejoblíbenější, nejznámější, nejlepší a velkolepé dílo. Kniha knih. Ale proto ho nemiluju, miluju ho proto, protože mi otevřel srdce a objevila jsem v něm jednu z životních cest, po které bych se chtěla vydat. Malá, velká kniha, která mě vlastně zachránila. Považuju ji za svůj osobní poklad a asi nikdy nebudu žádnou knihu víc milovat, vlastně bych si to ani nedovolila. Cítím vůči této knize jakýsi vděk.

Není mnoho knih, které můžete číst vícekrát a pokaždé v nich najdete něco nového. Malého prince můžete číst stokrát a ani poté neobjevíte všechen jeho smysl. Je to geniální nadčasové dílo, ve kterém si každý najde něco svého, ale musíte číst i mezi řádky, právě tam je ukryta jeho síla a neviditelná krása. Malý princ má své kouzlo, ale odhalí ho jenom tomu, kdo ho chce vidět.

Jedna z knih mého srdce a nejoblíbenějších knih vůbec, nedám na ni dopustit. Výjimečná, úžasná, nadčasová kniha, kterou by měl každý aspoň jednou v životě přečíst a zamyslet se nad ní i nad životem a nad sebou.
Malý princ mě vždy pohladí na duši a zahřeje u srdce a já v něm našla zalíbení a přítele, se kterým půjdu po celý život. Četla jsem ji nesčetněkrát a pokaždé mám husí kůži a pocit naplnění, jako kdysi, a tím víc jsem přesvědčená, že jsem si vybrala správně. Pro vás, kdo máte malého prince rádi, není stejně jako pro mě nic ve vesmíru stejné. Je v ní nepřeberné množství pravd, myšlenek, postojů, rad a smyslu, což byste jinde jen těžko hledali. Vždy v ní najdu to, co hledám.

Jestli pátráte po zázraku, jako já, přečtěte si ho, a já věřím, že vám to dojde. Ono se totiž nedá vysvětlit, v čem tkví jeho genialita a krása. Není to v té knize, je to v nás. Protože co je důležité, je očím neviditelné. To je vlastně celá filozofie té knihy. Kdo tohle neumí, nikdy to nedokáže pochopit. Nebo prostě musí akorát dospět. Po jejím přečtení nikdo nezůstane stejný. Víte, každý z nás je takovým princem, ať chceme, nebo ne. Je na každém, jak s tím naloží a co udělá. Můžete si vybrat: buď ho budete milovat nebo nenávidět.

Existují dvě období života - před Malým princem a s Malým princem.
A možná jeho kouzlo spočívá v tom, že děti se usmívají a dospělí pláčou.

10 31.08.2013

Mám depresi a může za to tato kniha. Nebo jsem měla depresi, a proto jsem četla tuto knihu? Těžko říct, teď už je to jedno, každopádně je to celé všechno jedna velká deprese. Ne depka, deprese. Jako těžký neviditelný mrak, který mi sedl na ramena, zažral se až do kostí a pomalu mě přitlačuje k zemi, cítím, jak se zmenšuju, až mě rozdrtí vedví. Mám na kůži vypálený cejch, který pořád pálí a propaluje se hlouběji a hlouběji a zanechá jizvy už na tak zjizveném těla a duši. Možná už bych si od té depresivní a deprimující literatury měla dát na čas pauzu, ale vlastně mi ta sebedestrukce teď vyhovuje. Když trpět, tak pořádně a nejlépe střílet do vlastních řad a otevřených ran, jedno trauma utišit druhým a novou bolest navrch jako bonus.

Tísnivé a tíživé i citlivé a křehké vyprávění, které mě stále psychicky i fyzicky bolí a nedokážu se s tím smířit. Další týden jsem nedokázala rozečíst jinou knihu, protože jsem se neodpoutala od této a ten příběh ve mně pořád žije. Přečetla jsem ji sice za 2 hodiny jak nic, přestože mě to ničilo, ale ty následky a pocity ve mně přetrvávají do teď. Věděla jsem, že to bude bolavé a těžké, ale to uvědomění a sebereflexe byly tak silné, jak jsem to nečekala. Pro mnohé možná jen příběh, pro mě hluboká niterná sonda do míst, která jsem měla dlouho zamčená, kde se znovu rozproudila potlačovaná bolest. Už vždy, když uvidím Símku, projede mnou silná bolest, která začíná u srdce a končí tam v břiše, kde jsou zasazeny všechny životní rány.

Kdo nezažil takový vztah, asi nemůže naplno pochopit chování hlavní hrdinky, potažmo hrdinek, jenže tohle je pod povrchem mnohem složitější, nejednoznačné a někdy bezvýchodné. Já vím, že někdy jejich pochody a jednání nemuselo tak úplně dávat smysl a mohlo vás rozčilovat, pátráte po jejich příčinách, snažíte se si to vysvětlit, ale ono to někdy zkrátka důvod ani řešení nemá, bohužel. Je to jako past, kdy se chytíte do želez, zranění zanechá stopy navždy, někdo vás přiváže na řetěz a kdykoliv se snažíte vymanit, rozběhnete se, ale přitáhne vás zase zpátky.

Jedna z nejlepších knih na toto téma, co jsem četla, a jedna z nejlepších knih tohoto roku.

9 22.09.2023

Ona byla krásná, něžná, rozervaná, raněná dáma, on byl štír, nestálý, náladový, bohémský frajírek, sexsymbol své doby.
Ona byla hvězda rakouského filmu, on byl neznámý začínající herec.
Romy Schneiderová a Alain Delon.
Dvě legendy.
Pár snů.

Příběh Romy a Alaina je jedním z největších románů i dramat minulého století. Bylo o něm/o nich napsáno hodně, přesto to lidi stále přitahuje a fascinuje. Životní příběh dvou velikánů, kteří, za svého života, i po (jedné) smrti, oslňují davy. Slavných párů bylo mnoho, ale Alain a Romy měli ještě něco speciálního. Je v tom něco magického, krásného i bolavého. Nedokázali být spolu ani bez sebe. Mohli se navzájem zachránit i si uškodit, a přesně to se stalo. Byli každý z úplně jiného světa, přesto neodolatelně a vášnivě přitahováni. Příběh lásky, která bohužel nikdy neměla šanci.

Kdyby se tihle dva nepotkali, respektive kdyby si ho Romy nevybrala za svého hereckého partnera a nezajistila mu tím jeho první velkou roli a cestu ke slávě, přišli bychom o jednu nezaměnitelnou a osudovou část dějin, světových i filmových. Oni změnili Paříž, Paříž změnila je. K této době, ať filmové nebo životní, jsem tíhla už od dětství, pamatuju si, jak se táta každý večer díval na filmy s Delonem a já s ním. Možná jsem tomu jako malá ještě nemohla tak rozumět, ale Delona jsem milovala už tenkrát, to samé Romy s noblesou v krvi, jakožto nádhernou Sissi, která mě okouzlila. Nicméně nikdo a nic není tak krásné a úžasné, jak to vypadá, o čemž vypovídá i tato biografie těchto dvou silných, leč křehkých ikon.

O Alainovi i Romy jsem toho četla hodně, nicméně i když je známá velká část jejich životů, mnoho nám zároveň zůstává skryto, a tak je to dobře, přesto mě láká o nich vědět vždycky trochu víc, a tato kniha není jen biografií, ale i láskyplným a zároveň tragickým příběhem. Vypadá to jako z velkofilmu a byla to realita. Možná to někde působí příliš obsáhle, ale všechny ty věci v tomto příběhu mají svou podstatu a jedna bez druhé by nefungovaly, stejně jako by bez sebe nefungovali Romy a Alain. Já, jako znalec, sice jejich příběh znám, znám o nich všechny dostupné informace, i tak to bylo obohacující, přínosné, zajímavé a něčím překvapivé, nejsou to jen stále dokola omílaná fakta a přečetla jsem si ji s chutí. Při čtení jsem měla pocit, jako bych se přenesla zpět do 60. let a prožívala s nimi tento příběh znovu od začátku do konce. Člověk se do toho ponoří, vžije a cítí všechnu tu lásku a bolest jako by byla jeho vlastní. Není to jen plochý, povrchní životopis a výpis kariéry, je to pojaté lidsky s citlivým přístupem, nedělá z nich bohy, popisuje ty dobré i špatné věci, a tak to má být.

Vášnivá a bolestivá láska trvala 5 let, přesto to vydá za víc než jeden život a jednu knihu. Myslím, že to ani pro jednoho nikdy nebyla zcela uzavřená kapitola, možná i proto teď máme možnost číst tento jejich příběh. Patřili k sobě, přesto to bylo předem odsouzeno k záhubě. Ona byla tou milující, byla mu oddaná, Alain byl takový, jaký byl, byl to… prostě Alain, milovaný i nenáviděný. (miluju ho, jako herce, jako charismatického chlapa, ale doma bych ho teda nechtěla) Mám pocit, že v Bazénu ani tak nehráli svoje postavy jako sami sebe - to, že se díváte na svou životní lásku, ač bývalou, prostě neschováte - a i pouhým pohledem očí si řekli všechno, co v nich zůstalo nevyřčeno.

Nevím proč, mám pocit, že to lidi z nějakých důvodů budou hodnotit špatně, nízko (a proto jsem tu já, abych to trochu vyvážila :D), ale i když je to "jen" biografie, je to dobře napsané a autor sdělil přesně to, co měl a chtěl, určitě je to jedna z těch lepších biografií, kde je vidět, že si na tom dal autor záležet. Určitě je to přínosnější pro toho, kdo o nich nic nebo moc neví, nicméně člověk ani tak nemá pocit, že čte biografii, jako příběh, ale i pro znalé je to kvalitní a hodnotné čtivo.

Vidím je teď vlastně víc v obyčejném světle, ačkoliv byli zcela neobyčejní, stále jsou mi trochu záhadou, každopádně je škoda, že spolu nemohli být, nebo jejich příběh nekohl být alespoň delší, ač ublížili by si tak jako tak. Kdoví, co za memoáry bychom četli pak. Avšak jak to všechno doopravdy přesně bylo vědí jen oni sami...

9 17.05.2022

Nejaponský román japonského spisovatele. Konečně mám za sebou samotného velkého Haruki Murakamiho. Odškrtávám si další kousek z Japonska a vlastně i jeden svůj životní milník. Ale…

Patří určitě mezi ty výjimečné knihy, které neskrývají žádný zásadní a osudový příběh, ale má to něco, čím vyčnívá mezi ostatními. Má svoji vlastní individuální ponurou, ale krásnou atmosféru, osobité podání a své poslání. Příběh plný pocitů, myšlenek, emocí, poselství, dojmů, citu, vnímavosti, lidskosti, křehkosti, ale i síly, bolesti a smutku. To všechno je krásné a úžasné, jenže jsem se těšila na klasické, opravdové a kvalitní Japonsko, čehož se mi tady vůbec nedostalo. Čekala jsem pecku, nálož toho jejich magického realismu a vnitřního světa, tohle je ale na mě přespříliš evropské. I tak mám ale pocit, že je to typický Murakami.

Trochu jsem se bála, nebo jsem si to aspoň myslela, že to bude literárně těžká kniha, pro náročného čtenáře, ale neměla jsem nakonec ten pocit. Možná je to tím, že už v tom umím chodit, každý další krok jsem předvídala a čekala, jestli na to dojde, a ono fakt došlo. Příběh je to sice lyrický, poetický a filozofický, což já ráda, ale nepřijde mi nikterak složitý a těžký na myšlení a vnímání. To ovšem vlastně vůbec není výčitka, možná spíš přednost. Vytvořit příběh takto psychologicky smysluplný a hloubavý, nicméně čtenářsky tvárný, lidsky uchopitelný a významově sofistikovaný, to si myslím, že je to jeho terno.

Jsem ráda, že jsem se k téhle knize nakonec dostala, ve výsledku mě určitě uchvátila, ačkoliv to nebylo to pravé Japonsko, ale poznat tohoto spisovatele stálo za to.

9 10.02.2021

No prosim. Tak mám za sebou slavného Oveho.
Dva roky přesně trvalo, než na něj přišel vhodný čas, a mělo to tak být. Fredrik mi opět ukázal, že každý jeho příběh má pro mě přesně určený čas, důvod a hodnotu.

Ale počkat, tohle měla být veselá a komická kniha, ne? Tak proč u ní brečím jak labilní ženská, které sám Ove tak neměl v oblibě? To jsme si nedomluvili jako. Tak se seber, ženská, úplně ho slyším. Promiň, ale ty jsi tak krásný člověk, že si nemůžu pomoct. To je začátkem a koncem téhle knihy, moment, kdy si čtenář uvědomí, že tenhle navenek nepříjemný stařík se mu prokousal do srdce.

Ove není bručoun, ani zapšklý, mrzutý a protivný dědek, naopak, je to jeden z nejmilejších a nejlaskavějších lidí, jen je zkrátka svůj a dává to najevo, má tvrdou slupku, pod kterou se člověk musí dostat, pochopit a přijmout. Takoví jsme totiž v hloubi duše všichni, akorát se snažíme nebýt. Na rovinu říkám, že nesnáším principy, ale to jsem mu ochotná odpustit. Ve své podstatě je Ove strašně milý a nádherný člověk, jen to o sobě ještě neví, a moje srdce si získal právě tím, jaký je.

Tohle není vtipná, nýbrž humorná kniha. Zní to stejně, ale rozdíl je zásadní. Neválela jsem se smíchy po podlaze, ale srdečně, s šimráním v břiše jsem se smála a usmívala nad vystižením doby a lidí. Jsou různé druhy humoru a Fredrik obsáhne všechny, ať zvlášť, nebo dohromady. Tím to pohladilo po duši, přineslo pohodu a radost, i dojalo. Vlastně jako život. Není to jeho nejlepší kniha, ale je strašně vidět, jak se vyvíjí dál a má široké spektrum žánru, tato je v tom svém krásná.

Mám tě ráda, Ove.
Mám tě ráda, dědečku.
Sbohem.

9 14.10.2020

Kniha, která dobře vypadá, každý ji čte a všude se o ní mluvilo. Měla jsem z ní dojem, že je to kousek, který by mi v přečtených neměl chybět. Ani jedno se ale nepotvrdilo.

Jakožto začátečník v thrillerech jsem očekávala, že budu spokojená a bude mi to vyhovovat, ale ne. Tohle bylo tak strašně slabé. Já nevím no, ale mně to už od samého začátku přišlo celé tak ujeté a nijaké. Moc vyfantazírované, poskládané ledabyle, jak kdyby si autorka losovala, co tam zrovna napíše, a třeba se trefí. Koncept byl určitě dobrý, ale na tom to jaksi zamrzlo. Nefungovalo to spolu, přišlo mi to jako několik příběhů špatně poskládaných dohromady, což člověka rušilo a nudilo.
Ten příběh si mě zkrátka nezískal, po celou dobu mi byl cizí, nedokázala jsem si k tomu vytvořit žádný vztah a nechávalo mě to až do konce zcela chladnou. Ono je taky totiž hned jasné, kdo to byl, nicméně říkala jsem si, že to nemůže být tak jednoduché, já pachatele zrovna málokdy odhalím, a čekala na nějaký super zvrat. Nestalo se.

Zásadní problém jsem měla asi s postavami. Všechny mě tak neskutečně s*aly. Jedna labilní, druhá otravná, třetí jednoduchá a čtvrtá tupá a jedna jako druhá ve výsledku. A vlastně kdyby nakonec všechny nějakým záhadným způsobem zmizely nebo umřely, nic by se nestalo a všechno by se krásně vyřešilo.

Nic zásadního teda, ale přečíst se to dalo, ačkoliv mohla bych bez toho žít.

9 21.09.2020

Terno pro fanoušky Backmana - a pro mě jako pro předního. Už jen při zmínce jeho jména v souvislosti s novou knihou se ve mně rozechvěje radost a očekávání, ať to má 300 stran, nebo 50. A tady jsem už podle názvu hned věděla, že to bude super. Bylo to nové, jiné, přesto tradiční, a super, zkrátka Backmanovské, což je přesně to kouzlo jeho příběhů - on sám.

Je na čase zvednout tu trochu hodnocení, a proto jsem tu právě já. Nečetla jsem toho ještě tolik, abych mohla nějak zvlášť posuzovat, ale i z toho mála vím, že Fredrika miluju a patřím k jeho největším příznivcům. A tím to je, ten, kdo ho má opravdu v oblibě a rozumí mu, musí se mu líbit cokoliv, co napíše, jinak to nejde. Není tu nic mezi, buď se vám líbí a máte ho rádi, nebo ne a nepřijdete tomu na chuť. Tady v tom najdete to svoje, nebo naopak nikdy nepochopíte, co je účelem psaní těchto kratších knížeček. Přečtěte si to znova a třeba to přijde, jinak spíš hledejte jiné autory, protože nikdy nemůžete najít to, co je v jeho knihách ukryto.

Jeho hlavní výsada je lidskost a citlivost s laskavým humorem, vlastním asi právě Švédům a jemu obzvlášť. Málokdo dokáže do tolika málo vět vměstnat tolik emocí a myšlenek, že to vydá za celou tlustší knihu. Je to pro myslitele, hloubaly, životní melancholiky a duše, co se rády vyžívají v pocitech.

Backman pro vás spisovatel je, anebo není. Pokud ano, získali jste jedno životní terno.

9 03.01.2020

Upozornění: slovo láska se tu bude objevovat velmi často.

Pláču srdíčka. Kniha číslo 148. Moje srdce málem puklo. ♥
Láska neřeší. Láska miluje. Něžná láska jako každá jiná.
Láska - to je Rune. Rune - to je láska.

Věřím v lásku na první větu. A tady jsem do toho spadla po hlavě a okamžitě. Nechala jsem se lapit, přesladit a zlomit a je mi to úplně jedno, hrdě to veřejně přiznávám. Připravila mě o dech, povzneslo to moje srdce a něco takového jsem dlouho nepocítila. Jako bych se ocitla ve snu. Jeden pro druhého znamenají vše. Je to přeslazené, vysněné, nereálné, přehnané, ano, je, jenže pak se ozvalo moje srdce, moje vnitřní uvědomění a už jsem ji viděla jako svoje další poslání.

Láska je vzácná a je to jediná věc - emoce, která dává životu smyl. A ačkoliv jsem v životě víru už mnohokrát ztratila, tahle se mě drží stále. Vždycky jsem nejvíc věřila lásce. Věřím, že existuje. Věřím, že ji v sobě máme. Zvolila jsem lásku. A přesně to říká a předává tato kniha. Je to taková oslava lásky a já jsem z toho hotová. Oddanost. Upřímnost. Něha, cit, vášeň, porozumění, věrnost. A pak mě prudce bodlo na hrudi. Nebrečela jsem, řvala jsem. Řvala a řvala a řvala.

Myslela jsem si, že napíšu dlouhý komentář, jak je kniha nádherná, krásná, úžasná, ale tohle není o slovech, tohle je o pocitech, o procítění. Je to uvnitř. Ve mně. V nás. A kdo to necítí, nemohl dosáhnout bytí a tím ani ocenit tuhle knihu. Nepromýšlejte to, vciťte se do toho. Možná i to je důvod, proč píšu komentář až po dvou letech. Pořád je to ve mně, nic se nezměnilo, cítím to do posledního chloupku na těle. Jsem to já.

Řekněte mi, že tohle je opravdové. Že láska je neutuchající silou lidstva. Že takové oddané milování existuje.
Každá holka potřebuje v životě Runa.

9 04.08.2019

Pú - nejlepší filozof vůbec.
Známe ho všichni. Charakter mojí generace, generace našich rodičů, jejich rodičů a i této generace. Vyrostli jsme s ním, ale Pú je stále ten stejný malý, milý medvídek. Stal se jedním z mých největších přátel.

Pú představuje žít v přítomném okamžiku a být si vědom, že život se děje ne někde, ale přímo tady. Ukazuje, že je potřeba někdy všechno odložit, zastavit se a uvědomit si, co a kdo je v životě důležité. On totiž vždycky řekne pravdu. Takovým způsobem, že se z toho posadíte na zadek a promluví vám to do duše.

Miluju dětsky dospělé - nebo dospěle dětské knihy. Málokterý příběh mi vystačí od dětství až do smrti, po celý život, Pú ano. Pú je jakýsi průvodce mého života, ve chvílích těžkých i dobrých. Já jdu s ním, on jde se mnou. Jedna z knih, se kterou chci být pohřbena.
Já ti děkuji, Pú, za to, že mě vždycky zachráníš. ♥

9 27.06.2019

Asi nikdy jsem před čtením žádné knihy neměla takový strach. Alespoň do té doby... A stále si přijdu, jako bych tam byla.

Je to opravdu silný čtenářský i psychický zážitek. Precizně zpracovaný a promyšlený příběh, který mě tak upoutal a přenesl mimo dění, že jsem nevnímala nic okolo, jen ten Pokoj. Do detailu znám každý kus nábytku, každé smítko prachu, cítím každý pach a vnímám tu nepopsatelnou a konzistentní atmosféru. Jako bych tam zůstala uvězněná i dlouho poté. Tak mě to emočně vysálo, že si říkám, jestli ve mně ještě vůbec něco zbylo.

Odsuzujete psaní ze strany malého Jacka, ale právě to je to ono, co mě na té knize a na celém tom příběhu tak uhranulo. Ano, je to podáno mírně nespisovným textem a dětským jazykem, ale kdo by dokázal lépe vyjádřit to myšlení, pocity a svět o čtyř zdech. A vlastně díky němu to bylo ještě víc autentické, osobité a pozoruhodné a je můj hrdina. Příběhy vyprávěné dětskýma očima jsou mimořádné a mají svou specifickou a niternou atmosféru. Mami věděla, co je Venku a jak to chodí, on ne. Ano, možná byl trochu naivní, ale proboha, bylo mu pět a tohle pro něj bylo normální a nikdy se nedostal dál než z jednoho rohu Pokoje do druhého. K okolnostem to ani jinak nešlo. A vlastně paradoxně měl možná i víc než kterékoliv dítě v jeho věku. Musíte se vcítit do jeho myšlení a prožívání, podívat se na to jeho očima, pak to uvidíte úplně jinak. A o tom to celé je.

Přivítala jsem, že je tu i pohled i na život potom, protože většina knih končí zachráněním. A tím je to ještě intenzivnější, silnější a působivější. A ve výsledku mě to tak srazilo na kolena, že jsem si přišla, jako bych se to všechno učila a socializovala se společně s nimi.

9 24.08.2017

Bože, je něco krásnějšího?
Miluju to a nemůžu se toho nabažit. Zní mi to v hlavě jako božská píseň.

Vrcholné dílo romantismu a stěžejní dílo české literatury. Nadčasové dílo plné melancholie a ponurosti, přesto tak srdcervoucí a vášnivé. Kdyby se krása dala popsat slovy, byla by to právě tato báseň.

Už při prvních verších mnou projela vlna emocí a naskočila mi husí kůže po celém těle. To, jakým způsobem mě Máj zasáhl, se nedá popsat slovy. Až omamná síla slov, citů, vášně, bolesti a lásky, která mnou pohnula.

Mácha, už jen to zvukomalebné jméno, potažmo jeho Máj se zapsal do srdcí spousty lidí několika verši, které si pamatuje každý, i když nechce, a magickou atmosférou. Způsob, jakým dokázal používat češtinu a všechno vyjádřit... neskutečné. Mistrovská práce se slovy, náladou, emocemi, myšlenkami a symbolikou. Tato kniha mne naučila milovat poezii.

Máj se mi zapsal do srdce jako málokteré dílo a vždy k němu budu mít hluboký uctivý vztah. Řekne to mnoho, všechno má svůj význam a já v tom cítím ještě mnohem víc, než se může zdát. Proudí mi to tělem a je to mou součástí.

Když je mi nejhůř, čtu si právě toto dílo nebo si cituji jen tak sama pro sebe, a že znám notnou část, jako takovou soukromou terapii. Miluju to.

Je to už skoro 200 let, Máj zná každý Čech a drží se stále, po další a další generace, to jen tak někdo/něco nedokáže.

Kde chybí rozum, ani internet nepomůže.
Dlouho jsem nečetla tak dobře napsanou knihu a nejen dobrou, právě jsem přečetla jednu z nejlepších knih v životě. Delphine (jaké krásné jméno) mi poskytla úžasný zážitek i děsivou lekci. Je v tom fakt dobrá a mě to neskutečně baví. Delphine do každé knihovny!

V dnešní době, která žije sociálními sítěmi a internetem a ve které máme nekonečné možnosti, zahazujeme svůj čas sledováním videí a počítáním lajků. A co hůř, používáme k tomu svoje děti jako rukojmí. Internet je místo, kde můžeme být kýmkoliv chceme, ovšem realita je většinou jiná. Dobrý sluha, ale zlý pán. Vidět je jen to, co chceme, aby vidět bylo. A dokud jsem nezačala používat internet, nevěděla jsem, kolik je na světě idiotů, zároveň byl svět o něco hezčí. Jsme v tom spolu, a přitom sami.

Je vlastně trochu paradox, že se o tom bavíme právě na internetu, ale o tom to nakonec celé je. Ono se to nabízí. Nějaký takový příběh už tu byl potřeba. A jsem ráda, že se toho chopila právě Delphine. Je to přesný odraz dnešní doby, ze kterého je mi úzko. Na začátek je tedy dobré říct, že to není thriller, ale děsivé a mrazivé je to i tak, ne-li víc, protože tohle je realita, tohle se opravdu děje. Mrazí mě z toho, jak pravdivě a reálně je tu situace vykreslena a že jsme vlastně všichni součástí příběhu, ať vědomě, nebo nevědomě. Líbí se mi, jak to bylo pojaté, opravdu jsem si přišla, že se to děje teď a tady. Je to strašně poutavé a nemít povinnosti, přečtu to na jeden zátah. Umí krásně podat příběh, podmanit si čtenáře a pracovat s emocemi, myšlenkami a plyne to samo. Nedá se tomu upřít, že je to zcela nadčasové dílo, které je a bude aktuální stále. Po slávě a zisku budou lidé lačnit vždy, co je svět světem.

Na jednu stranu jsem ráda, že jsem měla možnost si přečíst a užít tenhle příběh, na druhou je mi z něj dost zle. Věděla jsem, že se tohle děje, ale po přečtení to nějak nabralo ještě víc na realitě a intenzitě, to uvědomění a potvrzení bylo hořké a bolavé a byl to dost odstrašující příklad. Nepřekvapovalo mě to, jen se ve mně mísil vztek, beznaděj a zoufalství. Osobně pro tohle nemám pochopení a je pravda, že se od toho distancuju, jak jen to jde, vlastně se dost stydím, že v téhle době žiju a jsem toho součástí. Nevím, jestli jsou horší děti na internetu, nebo matky schovávající se za svoje děti na internetu. Marně přemýšlím, jak jsme se do této doby dostali a jestli je cesta ven.

Zařadila bych ji na pomyslnou povinnou četbu pro ty, kteří už sítě mají, nebo pro ty, kteří o nich přemýšlejí, takže prostě pro všechny. Víte, problém nejsou ani tak sociální sítě, jako spíš lidi na nich. My všichni máme internet a nevíme nic...

8 15.03.2022