Legens komentáře u knih

Pět hvězd, ale varuji. Jedná se o asi nejtragičtější knihu, jakou jsem četl. Zapomeňte na ty filmové limonády s uměle vytvořeným happyendem, kde se sentimentálně dojímáme pouze nad Quasimodovými city. Ve skutečnosti je zde nemilosrdně a velmi krutě potrestán jakýkoliv náznak dobra u kohokoliv, lidí prostých i vysoce inteligentních. Mezi tyto tragické postavy počítám i kněze Frolla (při povrchní četbě či ve filmu je to hlavní padouch), který se snaží o ctnostný život, zachrání dva životy, ale je dostižen a totálně přemožen ďáblem ve slabosti svého mužství. Úspěšně a bez následků prochází dějem pouze povrchnost, ignorantství a tupá bezmyšlenkovitá hloupost. Jen tři příklady (doufám, že bez rizika spoileru):
1. Postava, které druhá postava zachrání život má možnost jí to oplatit stejným způsobem. Ve své ignorantské blbosti a tupé sebestřednosti si to ale vůbec neuvědomí a nepřipustí, a dá přednost něčemu, co ji momentálně zaujme, jelikož v tom tuší do budoucna kšefty.
2. Děsivý způsob, jakým se vyplní modlitba matky, aby se mohla aspoň krátce setkat se svým ztraceným dítětem, ve mne vyvolává pocity mrazení, kdykoliv si na to vzpomenu.
3. Jedno z nejodpornějších vylíčení vládce (zde krále), s jakým jsem se v literatuře setkal.

Naštěstí je v knize perfektně popsána historie stavebního vývoje Paříže. Je to dobře, v člověku zůstane z knihy něco pozitivního, i když to s dějem nesouvisí. Té tragiky je tam totiž tolik, že pokud by tam byl jen ten děj......brrr.

6 30.04.2022

Krásná velká romantická pohádka pro dospělé. Po přečtení jsem si uvědomil jednu myšlenku, kterou pronesl tuším Alfred Hitchcock: "Nemám rád realismus. Představte si ženu, která celý den drhne schody. Večer jde do kina a co tam uvidí? Ženu drhnoucí schody."
Zeyerův román nás nádherně přenese od reality drhnutí schodů do pohádkového světa. Stojí za to se tomu poddat.

6 07.04.2022

To, co činí tuto knihu tak výjimečnou je to, že je skutečně psána formou deníkového záznamu Čili je zde popisováno to, co dotyčný v dané chvíli pokládal za vhodné zaznamenat. Tím jakoby pokulhává děj knihy, ale to je vedlejší. Je zde totiž maximální možný prožitek okamžiku, ať se to týká čehokoliv - víry, rozhovorů, prožívání nemoci, setkávání se s nejrůznějšími lidmi různých charakterů, a jiné. Skvělá jsou setkání s farářem z Torcy. Během dlouhého hovoru s hraběnkou můžeme rozpoznávat jak nalézat cestu ven z pekla na zemi. Fascinující je závěr, kdy vážně nemocný kněz jde na radu k lékaři, následně ke svému příteli a jeho družce a čtenář zjišťuje, že všichni tito lidé jsou vážně nemocni a pravděpodobně zemřou velmi krátce po protagonistovi knihy. Knihu dle mého názoru zde nejlépe vystihl svým komentářem uživatel mirekturbak.

Perfektně napsané, čtivé a nabité informacemi. Napsal bych to i takto: Pokud u Římské říši nic nevíte a začnete číst tuto knihu, tak se nesmírně pobavíte a poučíte, kniha Vás sama donutí si ji přečíst několikrát a za několik týdnů máte nadstandardní vědomosti o stěžejní části starověkých dějin. Nedovedu si představit zábavnější formu získávání informací než je četba této knihy. Je to skutečná "škola hrou - schola ludus". A to, že to je psáno s občasným jakoby nadhledem komunistické ideologie - to je dáno obdobím kdy kniha vznikla a o to je to obdivuhodnější, že současnému čtenáři nedělá problém si tuto dobovou "úlitbu bohům" velmi snadno odmyslet.

5 29.11.2023

(SPOILER) Řekl bych, že jakýmsi společným jmenovatelem těchto povídek je poukázání na to, že lidé zažívají různé více či méně nepříjemné situace, které tím, že jsou řešeny, posouvají dotyčné lidi na jinou úroveň. Přičemž východisko z problémů není v úniku z něho, ale naopak v jeho zapojení do života a ve svém důsledku znamená zkvalitnění života jak pro dotyčného, tak pro jeho okolí.
V povídce "Příbuzenstvo" vnímáme zpočátku rozpor v manželství vzdělaného středoškolského profesora s prostou venkovskou ženou, kdy on má pocit, že je nucen žít s primitivní osobou se sklony k "buranství", a ona že žije s nepraktickým větroplachem. Během návštěvy u širšího příbuzenstva manželky jsou postupně odkryty nejrůznější lepší i horší povahové vlastnosti a mezilidské vztahy mezi dotyčnými lidmi, jejichž uvědomění si dokáže vztahy v manželství a v rodině posílit a já jako čtenář překvapivě poznávám, že manželství takto odlišných lidí je vlastně v pořádku.
V povídce "Tvář pod pavučinou" zasáhne do života rodiny drastická událost, kdy jeden z jejích členů přežije pokus o zavraždění. Toto působí jako impuls u všech členů rodiny, kdy následné zamýšlení se nad sebou vede dotyčné k nalezení účelnějšího způsobu následného života. Dovolím si u této povídky upozornit na drobný ale významný detail - v knize vydané v roce 1941 je narážka na perfektně a ochotně provedenou mobilizaci v září 1938. Je to tak mistrovsky napsáno, že si to uvědomí jen vnímavý čtenář, při povrchním pročtení (cenzor) se to snadno přehlédne. Dobový čtenář (opakuji, rok 1941) zde nachází návod k východisku z tehdejší zoufalé situace v obrácení se k náboženské víře. Povídka může mít i symbolický význam, onen pokus o vraždu (provedený zákeřným způsobem) s přežitím oběti může být symbolem jak se u nás v roce vydání knihy vyrovnávat s událostmi v letech 1938 a 1939.
V krátké povídce "Proměny" je řešena otázka nemoci, další krátká povídka "Variant" zpracovává s mimořádným účinkem na čtenáře problematiku smrti.
Paradoxně je asi nejčtivější poslední povídka "Oldřich Babor" dle mého názoru nejobtížněji interpretovatelná. To, že si nejsem jist zda jsem ji plně pochopil ukazuje na její kvalitu, neboť mne nutí přemýšlet. Líčí život člověka, kterého vnímáme jako sobeckého, hříšného až zvrhlého a jaksi mimochodem i život jeho ženy která ho velmi milovala, oddala se mu a přestože s ní neuzavřel sňatek (což si velmi přála) tak s ním žila, psychicky se zhroutila po smrti dítěte na tetanus v kojeneckém věku (drastické téma tehdy velmi časté kojenecké smrti Jan Čep zpracovává opakovaně a mimořádně působivě) a následně umírá. Teprve po této smrti jde (snad) Oldřich Babor jakoby do sebe, usazuje se pracuje jako polní hlídač. A já jako čtenář si zpětně uvědomuji, že jeho život nebyl zcela promarněný - on totiž se sice choval jako sobec, ale podstatnou část svého života fyzicky pracoval na stavbách železničních tratí, takže mohl ve svém usebrání se v závěru povídky vycházet i z toho, že za jeho životem nezůstala jen prázdná vypitá sklenice od piva a lidská neštěstí, ale i kus poctivé práce.

5 06.09.2023

Paradoxně jsem si na tuto knížku skvělých humoristických povídek vzpomněl při četbě knihy Polní tráva Jana Čepa. Tato kniha totiž z úplně jiné úrovně zpracovává jakoby podobné téma ze zdejší povídky Život Johna Smithe. A uvědomil jsem si, že v průběhu těch let, co Leackokovy povídky znám, se mi tato dílka (spíše jako celky než glosy z nich) vybavují během nejrůznějších životních situací. Např. když uvidím děravý kýbl, vzpomenu si na chudáka C z povídky A, B a C aneb matematika z lidské stránky. Když zjistím, že někde v horách se staví hotel, vzpomenu si na Návrat k divočině, když probíhá poněkud delší návštěva (nejen někoho u mne ale i moje u někoho) - Halucinace pana Wlezleyho, když sleduji kariéry některých politiků - Hrdina z Horákova atd., atd.. Ale že dojde k takové asociaci, jakou popisuji hned ze začátku s knihou Jana Čepa, to bych opravdu nečekal. A trochu jsem se zastyděl, že tento komentář k tomuto vynikajícímu souboru Leacockových perliček píši tak pozdě, přestože se mnou tyto povídky žijí vlastně trvale.

5 18.07.2023

Pokládám za vhodné se právě u Výrostka zmínit o zde přítomných negativních komentářích na Dostojevského a vlastně i jiné autory, jejichž díla jsou spíše psychologicko-filozoficky zaměřená, než že by zaujaly čtenáře například akčním napínavým dějem. Komentář píšu po paměti, Výrostka jsem četl před řadou let a vlastně bych mohl ty negativní komentáře zopakovat. Chaos v ději, chaos v ruských jménech (konkrétně u tohoto románu jsem si jména postav vypisoval, vím, že jedna postava byla pouze zmíněna a již dále nebyla, jiná dokonce změnila jméno - naštěstí na to překladatel upozornil), chaos v dialozích, nepřehlednost. Toto vše mi z knihy zůstalo a já si vlastně ani nepamatuji o čem to bylo, pouze dva dojmy, z nichž za ten druhý dávám knize plný počet hvězd.
Prvý dojem: Již jsem ho vlastně popsal - totální, strašlivý chaos ze všech stran, utrpení to číst.
Druhý dojem: Stránky, které se podrobně věnují Makarovi. Nejenže byl najednou veškerý chaos pryč, ale text se úplně zpřehledněl a rozzářil. Jakoby nade mnou najednou zmizely chuchvalce mlh a mraků, zjevilo se jasně modré nebe a na něm slunce. Úplně u vytržení jsem zíral, jak ze stránek na mne září z postavy Makara svatost. Po skončení těchto stránek se opět objevil zmíněný chaos a šeď nudné všednosti.
Za to, že těch jasných nádherných stránek s Makarem bylo tak málo a toho chaosu tak mnoho, jsem dal původně jen čtyři hvězdy. Ale uvědomil jsem si, že ty roky co na tu knihu občas vzpomenu, si vzpomenu právě na ten kontrast okamžiku rozzářené svatosti v zoufalé šedi chaosu toho zbytku. Kdyby těch stránek s Makarem bylo více, nezůstal by ve mně ten dojem jedné náhle rozzářené jiskry uprostřed rozbabrané nekonečné šedi. Proto jsem přidal tu pátou hvězdu.
A zde bych něco vzkázal čtenářům, kteří se kriticky (mnohdy značně kriticky) vyjadřují k podobné literatuře jako je tato. Rozhodně nemíním autory těchto negativních hodnocení nijak napadat. To, že je někdo schopen zde napsat negativní hodnocení na Dostojevského román znamená, že ten román vzal do rukou a četl, což je v současné době zkratkovitých esemesek obdivuhodná záležitost. Nicméně vážení čtenáři, kteří chcete psát, že např. s Dostojevským nejste z toho nebo onoho důvodu spokojeni, zvažte si, zda skutečně strhující děj a čtenář udržený v napětí je to hlavní, co od knih očekávat. Ono v těchto knihách bývá často něco jiného, něco podstatnějšího, a přijít na to co to je rozhodně stojí za to. Já osobně už Výrostka s největší pravděpodobností znovu číst nebudu, ale ten výsledný dojem blesku svatosti z mračna chaotické šedi...

5 31.07.2022

Tento komentář se týká celé trilogie. Při čtení jsem byl dost nepříjemně překvapen povrchností a nepropracovaností postav, jakoby to psal někdo jiný než autor úžasného románu Třináctá komnata. Ale právě proto, že jsem četl Třináctou komnatu jsem si říkal - to není možné, je to přece stejný autor, musí na tom něco být než jen taková ta tuctová dobrodružná zábava aby se to dobře četlo a moc se nad tím nepřemýšlelo. A postupně ve mně vznikal dojem (i když ne moc přesvědčivý), za který dávám tři hvězdy:
Petr Kukaň z Kukaně šíří kolem sebe v době přelomu šestnáctého a sedmnáctého století s do očí bijící naivitou socialistické a komunistické názory. A vždy, když se snaží je realizovat, tak je z toho neuvěřitelné fiasko. Chápu to jako alegorii, autor tady dává najevo, že když se socialisticky a komunisticky dělá cokoliv, dopadá to špatně. Při tom to zakamufloval velmi bohatým dějem, na kterém nešetřil fantazií. (Např. variace na valdštejnské téma v posledním díle s vymyšlením důvodu proč byl Valdštejn zavražděn - to už chce opravdu dost originální spisovatelskou invenci.) Dobový cenzor musel být zaujat dějem natolik, že si průšvihů, které vyplývaly ze socialistickokomunisticky jednající hlavní postavy ani nevšiml.
Nicméně nepatří to ke knihám, ke kterým bych se chtěl vrátit.

5 12.07.2022

Vynikající. Nic bližšího psát nebudu. Podařilo se mi totiž knihu vzít a přečíst aniž bych měl o ní předem jakékoliv informace. A na základě této zkušenosti jsem přesvědčen, že kdyby mi o té knize někdo cokoliv předem řekl, bylo by to nežádoucí. Pokud jste to nečetli, nic o tomto románu nevíte, uvěříte prvému slovu mého komentáře a přečtete si to, tak mi asi dáte za pravdu.
Varování před filmem: Filmová verze je špatná, své skvělé literární předloze vyloženě ubližuje.

5 12.07.2022

V této knize najdeme jeden z asi nejpádnějších argumentů pro demokracii oproti autoritářským režimům. Je to krátce před koncem knihy, kdy Tlauli říká větu: "Můj vrchní králík mi přikázal bránit tuto chodbu." Kdo jste četli, chápete, kdo jste nečetli čtěte, stojí to za to, je to vynikající skvělá kniha.
P. S. Film jsem neviděl a ani vidět nechci. Mám pocit, že by to můj čistý dojem z knihy mohlo narušit.

5 13.06.2022

Vynikající kniha a pravděpodobně velmi pravdivá. Autor byl totiž sám lékařem, nepochybně zde popisuje své vlastní pocity. Například ten červ v mozku po ne zcela zdařeném zákroku... dejte pokoj. Když o tom tak uvažuji, tak bych tuto knihu dal jako povinnou k přečtení každému mladému člověku, který chce jít studovat medicínu.

5 04.05.2022

Na této skvělé knize je strašné to, že člověka napadá, že neřešitelné pocity, jaké v závěru románu zažíval Lantenac, Gauvain a Cimourdain, ty hrozné rozpory mezi lidstvím a odlidštěnou tupou politickoválečnou ideologií, musely a musí ve válkách řešit ve skutečnosti spousty lidí, kteří byli a jsou do těchto situací doslova vmasakrováni.

5 29.04.2022

Setkal jsem se s názorem, že se jedná o největšího světového básníka, který měl pouze tu smůlu, že psal v češtině. Jeho básně nejsou na poslech při recitaci, ale na četbu a velké promyšlení. Potom se je můžeme i nahlas zarecitovat a ocenit spolu s krásou myšlenek i krásu slov. Strávil jsem poměrně hodně času zatím asi nad deseti básněmi, stálo to za to. Pro současnost pokládám za velmi aktuální báseň "Modlitba za nepřátele" ze sbírky Větry od pólů.

5 06.04.2022

Při četbě této nádherné a nesmírně dojemné básně, která vznikla během autorova věznění v komunistickém kriminále, se mi vybavují stejně tak nádherné a dojemné skladby Adama Michny z Otradovic, jejichž autor nejlepší léta svého života prožil během celého průběhu děsivé třicetileté války.

4 20.03.2024

Můj dojem z knih Jana Čepa a zvláště z tohoto jeho jediného románu je zvláštní. Mám pocit, že sleduji příběhy autorových postav přes jakousi mlhu, kdy se třeba o něčem autor jen lehce zmíní, přejde k něčemu jinému, pak se k tomu v náznaku vrátí nebo třeba i nevrátí. Při tom osobitost těchto letmo zmiňovaných postav tušíme a pohled na ně pomáhá vytvářet osobnost a vlastnosti pozorujícího. Hodně zde je jen v náznaku, a při tom toto málo stačí autorovi k tomu, že si já jako čtenář mohu leccos předem nebo zpětně domýšlet. Např. Terezka Roubalová je zde zmíněna jen několikrát, jakoby okrajově, a přece k ní nemůžeme necítit sympatie, které v nás stejně jako v Prokopovi postupně zrají a uvědomujeme si je. Nebo letmé zmínky o Prokopově kolegovi, z kterých vyplývají spíše negativa, ale jen okrajově si je uvědomíme až koncem románu a spolu s Prokopem nad tím mávneme rukou. Románem je prosáklá božská ctnost naděje např. na vylíčení příběhu Eustacha Randy, který si postupně uvědomoval své negativní vlastnosti a v závěru svého života zde došlo s velkou pravděpodobností k jakémusi obrácení a pokání. Na vztahu jeho syna Prokopa ke svému otci si člověk uvědomí vysokou hodnotu božího přikázání "Cti otce svého a matku svou..." zde zvláštním způsobem tak, že negativní vlastnosti otce se mohou změnit k lepšímu již prostě tím, že je tento otec svými dětmi ctěn. Oproti tomu je zde kontrast hasnoucí naděje u Jiřiny a Andreje, u kterých již od prvých zmínek cítíme, že zde něco není v pořádku. Postupně si stále více uvědomujeme, že záměnou lidské lásky za zvířecí pudovost se dopouštějí chyby, která ponese následky. Postavy, se kterými se hlavní protagonista Prokop setkává častěji, se nám odkrývají více již z toho prostého důvodu, že Prokop je s nimi častěji. Tím pádem např. krásně vnímáme neusazenost a neurčitost Jana Šimona, které on si byl vědom, přejeme mu, aby se nějak dokázal zkonkrétnit, aby z cíle jeho daleké cesty, až se z toho "tam" stane "tady", nebyla pouze honba za iluzí (ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), ale skutečné naplnění života. A postava starého Zavadila - neuvědomuji si, že bych se někdy v literatuře setkal s dokonalejším vylíčením a uvědoměním si pomíjivosti v tomto světě. Souběžně ale se mírně vnucuje myšlenka, že Bůh tuto pomíjivost nechává pouze pro tento svět, protože osobitost a kvalita dobrých lidských vlastností prostě nemůže pomíjet - projeví ve věčném životě - opět božská ctnost naděje.

4 03.01.2024

Zvykl jsem si se dívat na Ecovy knihy jako na apriorně dobré. A když se mi na nich něco nezdá, tak hledám chybu spíše v sobě, než v té knize. Tento přístup ke knize je hodně náročný, vyžaduje trpělivost, ale vrací se to čtenáři (mně) v nápadech a myšlenkách, které třeba autora při psaní ani nenapadly. A to je dle mého názoru známka kvalitní knihy - nutí čtenáře přemýšlet a ty kvality nalézat sám. Pokusím se zde napsat několik myšlenek, které mne napadly, aniž bych tvrdil, že je to to "co tím chtěl básník říci".
1. Rozpor mezi tím, že Yambo je profesí antikvář, který se evidentně vyzná v historii literatury, tudíž i té nejkvalitnější, ale svou paměť si oživuje tím, jak v dětství a mládí četl hlavně brak. Nejkvalitnější uvedenou knihou je asi v této souvislosti Dumasův Hrabě Monte Cristo a de Amicisovo Srdce. Nejhodnotnější literatura je zmíněna pouze jako objekt obchodu, (Dílo Wiliama Shakespeara je hodnoceno hlavně proto, že kšeft s jeho prvým vydáním je reálný. Gutenbergova bible je zmíněna s povzdechem, že její cena je tak astronomická, že je pro běžného antikváře obchod s ní nerealizovatelný. Renesanční vydání Ciceronových děl z 16. století jsou zmíněna jako dobrá pro kšefty s hlupáky, kteří si myslí, že v tom mají něco hodnotného. A popis antikvářem probírané knihovny z pozůstalosti připomíná supa na mršině.) Vím, že Umberto Eco po sobě zanechal velmi hodnotnou knihovnu se sbírkou prvotisků. Jedná se o jeho osobní zkušenosti s antikváři? A proč ten brak? Snad mi dá na tento rozpor odpověď autorovy knihy Skeptikové a těšitelé a Knih se jen tak nezbavíme, které jsem zatím nečetl.
2. Ať se již Yambovi vrátila aspoň částečně paměť jakýmkoliv způsobem, za svůj prožitý život se opravdu nemusí stydět. Epizoda z odboje proti fašistickému režimu - klobouk dolů.
3. Když se Yambovi aspoň částečně vrátila paměť, jsou v knize vylíčeny dost odporné kriminální zločiny, kterých se lidé dopustili krátce po válce a které s válkou již neměly nic společného. Na to bylo opravdu lepší nevzpomínat. Zdá se mi, že pod dojmem tohoto návratu paměti se Yambo jakoby rozpomněl na své objevování paměti z komixů a řekl si, že v tomto světě je přece více krásy a hodnot, než v tom reálném. Závěrečný text tudíž nevidím jako předsmrtnou agonii, ale jako návrat do vysněného světa, který během hledání své ztracené paměti znovuobjevil, ve kterém si dokonce dal i nějaký cíl - rozpomenout se na tvář dívky, do které se jako student zamiloval, neměl odvahu s ní promluvit, ona se odstěhovala a po několika letech zemřela. Vidím určité poselství románu zde v tom, že při nějaké znechucenosti životem a mezilidskými vztahy může člověk utéci do různých zájmů, které mu mohou od těchto potíží (ať již skutečných nebo jako v Yambově případě spíše domnělých, on svou rodinou byl milován) odvrátit pozornost. Anebo jsou skutečně poslední řádky líčením předsmrtné agonie? Nevím, nedokáži si dát odpověď. A právě tyto otázky tím, že člověk o nich musí přemýšlet, dělají knihy jako je tato tak kvalitními.

4 30.05.2023

Tato kniha je velmi mnohovrstevná, čas již odnesl všechny ty problémy ne vždy příznivě přijatých nálad, které okolo sebe autor šířil. Osobně jsem si z této knihy pro praktický život odnesl jednu myšlenku (i když popravdě řečeno nevím, zda v knize skutečně je, každopádně mne během čtení této knihy napadla):
Pokud vím, že mohu člověku (či lidem) něčím prospět a cítím, že on (oni) o to stojí, tak bych měl udělat maximum pro to, abych mu (jim) tímto skutečně prospěl. Pokud ovšem on (oni) o to nestojí, tak bez ohledu na to, že jsem přesvědčen, že tím, že mne neposlechne (neposlechnou) dělají chybu, tak je zbytečné se zde jakkoliv angažovat. Za těchto okolností platí věta Jakuba Demla z knihy Zapomenuté světlo: "Polib mi p...l."

4 27.03.2023

Dle mého názoru podstatně lepší, než slavní Tři mušketýři. Nicméně zde vypíši, proč nedávám plný počet hvězd. Román je napsán tak, aby se dobře četl a dobře prodával. Čtenářům, kteří jsou stržení postupně podávaným příběhem dokonale rafinovaně připravené pomsty, dost snadno utečou myšlenky, které jsou prezentovány v závěru románu. Jsou to myšlenky velmi důležité, ale jsou vylíčeny v příliš krátkém úseku, čímž dochází k jejich výše zmíněnému přehlédnutí. (Proto ta jedna hvězda pryč.) O co jde:
1. Po smrti chlapce Edvarda (který byl zavražděn svou matkou bezprostředně před její nucenou sebevraždou) se výrazně mění povaha Edmonda Dantese. Ten si uvědomil, že svou snahu po pomstě těžce přehnal, že si hrál na Boha a dostal se z toho do depresí. Z tohoto stavu ho (snad) dostala láska Haydeé, a to jakoby trochu nezaslouženě - na své cestě k pomstě totiž jaksi druhotně Edmond pomohl spoustě lidí, a to je mu v jeho závěrečném dost těžkém psychickém stavu pozitivně vráceno. Ale, opakuji - toto je vylíčeno na tak malé ploše celého románu, že si to čtenář (zaujatý příběhem pomsty) vůbec nemusí uvědomit. (Mimochodem chlapec Edvard je velmi smutná postava - všimli jste si, že jediná osoba, která ho skutečně milovala byla jeho matka? Pro všechny ostatní, včetně čtenáře, je to dost odporný nevychovaný fracek. Je to jeden z drobných psychologických nedostatků tohoto románu, jehož postavy jsou hodně černobílé.)
2. Chování Mercedes a jejího syna Alberta v závěru románu je excelentní. Oba chtějí další život žít samostatně, sami takto nalézat svůj smysl a čest nezávisle na tom, jak si osud s nimi do této chvíle hrál. Edmondovo jednání chápou, respektují, ale zachovávají si od něj odstup. I tato myšlenka je ale jen na dost malém úseku románu a čtenář (opakuji, zaujatý mistrovsky vylíčeným a vygradovaným příběhem pomsty) ji snadno může přehlédnout. Nakonec - přehlédli to i filmaři, když v závěru zpracování s G. Depardierem coby Edmondem a O. Mutti coby Mercedes zcela nesmyslně dávají ty dva opět dohromady, což je totální nepochopení poselství románu, který (na rozdíl od Tří mušketýrů, milovníci tohoto čtiva mi tento názor prosím promiňte) v sobě nese i nikoliv nevýznamnou myšlenkovou potenci.

Mimochodem za skvělé pokládám rozhodnutí italské vlády na ostrov Monte Christo pustit jen naprosté minimum turistů a totálně zakázat využívat tamní pláže. Viz zde:
https://ct24.ceskatelevize.cz/3215926-liduprazdny-dumasuv-ostrov-montecristo-pres-pandemii-vzkveta-na-plaze-nesmi-vstoupit-ani

4 21.03.2023

(SPOILER) Důležitá úvodní poznámka: Tento komentář se vztahuje jak ke knížce "Malvína z Bretaně", tak jako doplnění mého komentáře ke knize "Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)", ten viz zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/tri-muzi-tri-muzi-ve-clunu-o-psu-nemluve-13151?orderBy=new
V komentáři k autorově nejznámější knize "Tři muži ve člunu o psu nemluvě" jsem napsal, že se mi její humornost jaksi nezdá, že humor v ní na mne nepůsobí zcela přesvědčivě. Do knihy jsou totiž vloženy tři epizody, které jsou ve skutečnosti velmi závažné a nemají s humorem co dělat. Proč tam jsou? Snad mi dává odpověď tato knížka, kde jen pouze prvá povídka má zdánlivý náznak humoru. Jako stěžejní myšlenku těchto tří povídek vidím autorovu velkou empatii k ženám, které jsou nuceny snášet lidsky ponižující stav ve společnosti, pro kterou je samozřejmostí to jejich podřadné postavení. Ve "Třech mužích ve člunu" jsem byl téměř šokován epizodou s nálezem utopené svobodné matky, která svou zoufalou společensky a sociálně neúnosnou situaci řešila sebevraždou. Tato epizoda je v knize vylíčena dle mého názoru daleko přesvědčivěji, než veškeré humorné záležitosti. Ve třech povídkách zde komentované knížky vidím jakési pokračování poukazování na tuto problematiku postavení žen.
V povídce Malvína z Bretaně vůbec nevidím jako hlavní postavu vílu Malvínu ani muže kolem ní, ale ty dvě ženy, jejichž manželům nevyhovuje jejich chování. Tak si to s pomocí kouzelné víly zařídí, aby se dotyčné změnily. A ony se změní. A manželům to najednou nevyhovuje a chtějí to zpět. V prvém případě se to podaří, ve druhém to již nelze, protože Malvína tím, jak se změnila z víly v ženu už moc měnit lidi ztrácí. To je ale jen děj, který by nás měl donutit se zamyslet. Proč by se vlastně měly ty ženy měnit? Chtěly to ony samy? Proč se nenechali změnit ti muži? Proč oni neřekli kouzelné víle "Prosím Tě kouzelná vílo změň mne, udělej ze mne milujícího manžela ať jsem spokojen s tím jakou ženu mám a nacházím na ní v tom stavu v jakém je to, co je v ní dobré a přestane ze mne být upšnivý brblavec." Ne, oni potřebují změnit ženu. A na názor ženy se nikdo neptá.
"Jelenicové rukavičky" jsou snad nejsmutnější povídkou, jakou jsem četl. Zdánlivě příznivě a slibně se rozvíjející milostný příběh je okamžitě uťat když muž poznává, že dívka, se kterou navazuje vztah a ve které vůči sobě vyvolal příznivé emoce má tělesnou vadu. Beze slova končí vztah a když mu později lékař sdělí, že ta vada je léčitelná, tak začíná onu dívku opět hledat. Bezúspěšně. Na pocity oné dívky se dotyčný muž vůbec neohlíží, vidí zde svůj výhradně sobecký zájem: Má vadu, nechci ji. Jééé, vždyť je to léčitelné, honem za ní zpět. A ještě si namlouvá, že to je vlastně pro její dobro, protože on by jí pomohl. Sobectví kombinované s pokrytectvím.
Třetí povídka je jakási malá detektivka, ze které uvedené myšlenky sice jen druhotně, ale přece jen rovněž prosakují.
Závěrem uvedu, že zejména prvé dvě povídky na mne svou atmosférou působí jaksi výrazněji, než humor vylíčený ve "Třech mužích ve člunu". Kdyby ve "Třech mužích" nebyly ty jednoznačně smutné epizody, byl bych i ochoten věřit, že autor si psaní humoristického románu (zde použiji módního slova) "užíval". Ale ony tam jsou, takže můj dojem je, že zde zabil dvě mouchy jednou ranou: Jednak v oněch smutných epizodách přesvědčivě uvedl své názory a jednak vyhověl žádosti nakladatele aby napsal úspěšný humoristický román. Podařilo se mu obojí.

4 04.03.2023

(SPOILER) Dopisuji 10.4.2023:
Z podnětu jednoho z uživatelů přepisuji tento můj text k románu Služebníci neužiteční nerozdělený do sekce Recenze.

(Začátek I)
Přiznám se, že na tyto stránky Databaze jsem se zaregistroval hlavně proto, abych zde napsal komentář k této knize, románu Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha, což je dle mého názoru jedna z nejlepších knih jaké se mi dostaly do rukou. Četl jsem ho třikrát. Po prvém přečtení jsem byl zmaten, při druhém čtení jsem začal objevovat hodnoty, které jsem si při třetím čtení vyloženě užíval. A budu ho číst opět. Je to podobné jako s některými hudebními skladbami, na kterých oceníme jejich krásy až po opakovaném poslechu (namátkově uvádím Zrání Josefa Suka) a potom je posloucháme stále a stále na nich objevujeme nové krásy a ty objevené si opětovně užíváme. Následující text je dlouhý, a to z tohoto důvodu: Jsem přesvědčen, že hodně lidí má tu knihu doma jaksi z pietních důvodů. Jsou si vědomi její hodnoty, neprodávají ji, ale když ji zkusí číst, nejde jim to, tak to čtení odkládají, třeba to půjde později atd.. Nedivím se jim, byl jsem na tom stejně. Právě tyto čtenáře by můj komentář mohl dostat do podobného stavu v jakém jsem byl já po prvém přečtení a četbu jim usnadnit hned napoprvé. Z důvodů délky rozepisuji text na pět dílů, které označuji: Tento "Začátek I", dále "Pokračování II, Pokračování III, Pokračování IV a Konec V".
Nejstručnější charakteristikou tohoto románu je, že je to kniha o svatých a o svatosti. Je třeba si uvědomit, kdo a kdy ho napsal. Jaroslav Durych byl významným katolickým teologem. Knihu začal psát ve třicátých letech 20. století a dopsal ji v roce 1961, rok před svou smrtí, čili v době, kdy postupný odpor vůči katolicismu (období prvé republiky) dospěl téměř v cílenou likvidaci této ideologie v padesátých letech. Jaroslav Durych zažil to, jak jeho blízcí katoličtí spolupracovníci, spisovatelé a přátelé jsou zavírání do komunistických kriminálů. Při tom takto trpěli hodně skromní a tišší lidé. Paradoxně dosti hlasití a bojovně naladění Jaroslav Durych a Jakub Deml byli ponecháni na svobodě. A Jaroslav Durych v této stále více houstnoucí atmosféře pokračuje v psaní posledních dvou dílů románu Služebníci neužiteční, kde je přímo drastickým a naturalistickým způsobem vylíčeno fyzické utrpení mučedníků při likvidaci křesťanství v Japonsku v prvé polovině 17. století.
K tomu pokládám za vhodné uvést tři záležitosti.
1. V roce 1932 vydal Jaroslav Durych knížku Utěšitel nejlepší, kterou pokládám za to nejhodnotnější, co bylo napsáno o třetí božské osobě Duchu svatém. Tuto knihu nelze stručně komentovat, je nutné ji celou prostudovat, což by měl udělat každý, kdo se chce v románu Služebníci neužiteční orientovat. Důležitá informace (pozor, zde jen dílčí, opakuji, že knihu Utěšitel nejlepší je třeba prostudovat celou, k dispozici online zde: http://librinostri.catholica.cz/kniha/1989-utesitel-nejlepsi ) je ta, že Duch svatý naplňuje svaté takovou vnitřní radostí, že tito, vědomi si toho, že jejich jednání je plně v souladu s Boží vůlí, jsou schopni v tomto stavu snášet i ta nejtěžší fyzická utrpení.
2. Z knihy Václava Durycha Vzpomínky na mého otce vyplývá, že Jaroslav Durych sám se utrpení bál. Když s ním totiž někdo chtěl zavést hovor o tom, co momentálně zažívají jeho známí v komunistických kriminálech, odbýval je, že se o tom nechce bavit. Nepochybně v tom musel cítit jakési vnitřní znepokojení proč oni, proč ne já? O to více musel vnímat nutnost dopsání Služebníků neužitečných jako jakýsi vnitřní závazek.
3. Ve stejné knize Václava Durycha je důležitá zmínka, že Jaroslav Durych řekl, že má úmluvu s Pánembohem, že nezemře dříve, než dopíše Služebníky neužitečné. K tomu není co dodat.
Z předchozího vyplývá, komu je hlavně kniha Služebníci neužiteční určena římskokatolickým křesťanům k utvrzení víry, a to zejména v podmínkách, které této víře nepřejí. Čtenář si uvědomí, že negativní atmosféra proti jeho víře, kterou zrovna zažívá, je ničím proti tomu, co prožívali křesťané v Japonsku v prvé polovině 17. století. Je pouze třeba akceptovat, že se jedná o víru přesně dle Kristova pokynu: Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne. Těmto katolickým čtenářům, ochotným takto pojmout svou víru a utvrdit se v ní, bych s určitou dávku odvahy doporučil tento román dokonce jako prvou věc k přečtení od Jaroslava Durycha, pokud ho ještě neznají (resp. druhou, tou prvou by byla knížka Utěšitel nejlepší).
Jako všechny autorovy knihy je tento román hodně náročný. Pro větší přehlednost třídím své dojmy do číslovaných odstavců.
1. Při vší skromnosti doporučuji si přečíst to, co píši na těchto stránkách k Jaroslavu Durychovi jako autorovi obecně. Popisuji zde totiž zvláštní způsob autorova psaní, který je třeba si uvědomit a oblíbit. Pro samotný román Služebníci neužiteční zde uvádím jako příklad durychovské reminiscence v jednom románu spojitost mezi prvou kapitolou prvého dílu a poslední kapitolou třetího dílu. Můj obecný text k Jaroslavu Durychovi jako autorovi najdete zde: https://www.databazeknih.cz/autori/jaroslav-durych-821
2. Jen zhruba k ději knihy. Osou románu je život jezuitského kněze blahoslaveného Karla Spinoly (1564-10.9.1622). Kniha je rozdělena do čtyř dílů. Prvý díl Země zachycuje období života bl. Karla Spinoly od dětství až po vyplutí do Japonska. Druhý díl Moře, dějově velmi bohatý, pojednává o složité cestě do Japonska plné nucených zastávek, různých dramatických okolností a začátek pobytu v Japonsku. Třetí díl Krev popisuje postupnou likvidaci katolického křesťanství a křesťanu v Japonsku, zde je dobré podotknout, že za pomoci nekatolických Evropanů a nesvornosti mezi jednotlivými mnišskými řády samotných katolíků. Díl končí v den zatčení Karla Spinoly 13.12.1618. Čtvrtý díl Oheň pojednává o období Spinolova věznění a končí v den násilné mučednické smrti jeho a jeho druhů 10.9.1622. (Čili nedávno si znalí připomněli 400 let výročí jejich smrti). (Dále viz Pokračování II)

4 24.12.2022