Legens komentáře u knih

To, co činí tuto knihu tak výjimečnou je to, že je skutečně psána formou deníkového záznamu Čili je zde popisováno to, co dotyčný v dané chvíli pokládal za vhodné zaznamenat. Tím jakoby pokulhává děj knihy, ale to je vedlejší. Je zde totiž maximální možný prožitek okamžiku, ať se to týká čehokoliv - víry, rozhovorů, prožívání nemoci, setkávání se s nejrůznějšími lidmi různých charakterů, a jiné. Skvělá jsou setkání s farářem z Torcy. Během dlouhého hovoru s hraběnkou můžeme rozpoznávat jak nalézat cestu ven z pekla na zemi. Fascinující je závěr, kdy vážně nemocný kněz jde na radu k lékaři, následně ke svému příteli a jeho družce a čtenář zjišťuje, že všichni tito lidé jsou vážně nemocni a pravděpodobně zemřou velmi krátce po protagonistovi knihy. Knihu dle mého názoru zde nejlépe vystihl svým komentářem uživatel mirekturbak.

Tuto knihu jsem četl opakovaně a měl jsem a mám ji velmi rád. Nicméně bavil jsem se o ní před mnoha lety s jedním známým, který který měl Čapka "v malíčku", kupodivu až na tuto knihu, kterou zatím nečetl. Doporučil jsem mu ji a po čase jsem se ho zeptal zda ji četl a na jeho názor. Četl ji, a to co mi odpověděl mne překvapilo a musel jsem uznat, že na tom něco je. Jeho odpověď mi uvízla v paměti natolik, že této knize nedokáži dát plný počet hvězd. Řekl mi asi toto:
"Prosím Tě, můžeš mi vysvětlit proč ten Čapek toho Foltýna tak nenáviděl? On na všech svých postavách vždycky našel něco dobrého, vždyť on miloval i ty svoje vrahy. A najednou tohle?"
A já mu nedokázal odpovědět. Nedokážu to dodnes. Pouze si myslím a věřím, že se snad něco pozitivního mohlo objevit v té části, která zůstala nedopsána.

6 31.08.2023

Podle mého názoru takto má vypadat správný horor. Jakoby se zpočátku nic neděje a pozvolna cítíme zvětšující se pocity strachu, které jsou umocňovány empatií s těmi, jichž se ohrožení týká. A neslábne to, naopak.
Skvělá kniha, pokud ji neznáte, čtěte.

6 20.03.2023

(SPOILER) Od této knihy jsem čekal po mnoha doporučeních ryzí humoristický zážitek. Kupodivu jsem se ho nijak zvlášť nedočkal. Jistě, jsou zde jednoznačně humorné epizody - líčení hypochondrie, Harris a bludiště, kontrast nadávání na parník od téhož člověka když je v člunu a nadávání na čluny když je vlečen parníkem, popis atmosféry když má člověk být někde, kde jsou milenci, historky s vlečným lanem, plachtou a četné další. Nicméně minimálně třikrát byla v této knize těžce narušena moje představa o humoristickém románu, a to tak výrazně, že si to asi budu muset s odstupem přečíst znovu a ony humoristické epizody nějak začlenit do toho, co rozhodně humoristické není a asi by mi to mělo dávat jiný pohled na zde prezentovaný druh humoru. Možná mi to má připomenout, že i přes nesmírně závažné záležitosti bych neměl ztrácet tendenci k humoru anebo i naopak, když se směji, tak počítat s tím, že mi může úsměv na rtech nečekaně zmrznout. O co jde:
1. Příběh rytíře který projde lesem zvaným Žal, odkud ho vysvobodí nějak neurčitě popsaného něco nádherného, co to ale zjevně bylo může poznat jen ten, kdo projde žalem.
2. Jeden z nejlepších popisů příkladu snobismu s jakým jsem se kdy setkal. Míním tím tu scénu, kdy německý zpěvák zpívá smutnou píseň a pouze anglicky mluvící společnost je dvěma rádobyvtipálky přesvědčena, že je to píseň velmi žertovná a onen zpěvák se k tomu humoru musí tvářit velmi vážně. Společnost se zatváří, že všemu rozumí s všichni její členové (nerozumějící němčině) se smějí (dokonce i vyloženě mohutně chechtají) podle toho, jak se směje někdo jiný, tváří se, že všemu rozumí a předstírají jak je to ohromně zábavné. Třeba to je druh humoru, ale...
3. Nález utopené sebevražedkyně, svobodné matky.

Prostě ta kniha chce odstup.

Píši po necelých pěti měsících: Dal jsem si odstup, mám k tomu co napsat, ale nebudu se opakovat. Viz zde můj komentář k autorově knize "Malvína z Bretaně":
https://www.databazeknih.cz/knihy/malvina-z-bretane-21784

6 11.10.2022

Užitečná knížka. Z mnoha poučení bych upozornil na jedno: Ďábel nechce úvahy, chce fráze. Například až uslyšíte větu: "To chce změnu!" , vzpomeňte si. Je to typická nic neříkající fráze, která se ale tváří, že nachází jednoduchá řešení na vše.

6 20.06.2022

Autor v závěru píše cosi jako že nechce být novým prorokem ani tvořit nějaké nové náboženské směry a celou svou jakoby novodobou kratší verzi Dantovy Božské komedie nakonec vysvětluje jako svůj sen, ze kterého se probudil. Nicméně tato kniha opravdu řeší všechna dilemata, která člověka napadají, když uvažuje o nebi a o pekle - jak třeba může být matka blažená v nebi když ví, že její syn je v pekle? Je to řešitelné tak, co zde napsala ZuzziŠ s poukazem na M. O. Váchu: Vstup do pekla a setrvávání v něm jsou dobrovolné. Skvělá kniha, která se čte sama.

6 13.06.2022

V této knize najdeme jeden z asi nejpádnějších argumentů pro demokracii oproti autoritářským režimům. Je to krátce před koncem knihy, kdy Tlauli říká větu: "Můj vrchní králík mi přikázal bránit tuto chodbu." Kdo jste četli, chápete, kdo jste nečetli čtěte, stojí to za to, je to vynikající skvělá kniha.
P. S. Film jsem neviděl a ani vidět nechci. Mám pocit, že by to můj čistý dojem z knihy mohlo narušit.

6 13.06.2022

Kniha mi byla doporučena, jak prý je skvělá. No teda! Hlavní protagonista je posílán od jedné hejble ke druhé hejbli a když má přijít konečně vrchol, nedostaví se nic. Jinak pokud se chcete dovědět proč na sebe Bůh přijal tělo a stal se člověkem, tak si přečtěte křesťanský katechismus a nenechejte si nalít do hlavy blábolivé nesmysly, které jsou zde prezentovány jako objevená geniální fakta, a to jen proto, aby se to dobře prodávalo.

Pět hvězd, ale varuji. Jedná se o asi nejtragičtější knihu, jakou jsem četl. Zapomeňte na ty filmové limonády s uměle vytvořeným happyendem, kde se sentimentálně dojímáme pouze nad Quasimodovými city. Ve skutečnosti je zde nemilosrdně a velmi krutě potrestán jakýkoliv náznak dobra u kohokoliv, lidí prostých i vysoce inteligentních. Mezi tyto tragické postavy počítám i kněze Frolla (při povrchní četbě či ve filmu je to hlavní padouch), který se snaží o ctnostný život, zachrání dva životy, ale je dostižen a totálně přemožen ďáblem ve slabosti svého mužství. Úspěšně a bez následků prochází dějem pouze povrchnost, ignorantství a tupá bezmyšlenkovitá hloupost. Jen tři příklady (doufám, že bez rizika spoileru):
1. Postava, které druhá postava zachrání život má možnost jí to oplatit stejným způsobem. Ve své ignorantské blbosti a tupé sebestřednosti si to ale vůbec neuvědomí a nepřipustí, a dá přednost něčemu, co ji momentálně zaujme, jelikož v tom tuší do budoucna kšefty.
2. Děsivý způsob, jakým se vyplní modlitba matky, aby se mohla aspoň krátce setkat se svým ztraceným dítětem, ve mne vyvolává pocity mrazení, kdykoliv si na to vzpomenu.
3. Jedno z nejodpornějších vylíčení vládce (zde krále), s jakým jsem se v literatuře setkal.

Naštěstí je v knize perfektně popsána historie stavebního vývoje Paříže. Je to dobře, v člověku zůstane z knihy něco pozitivního, i když to s dějem nesouvisí. Té tragiky je tam totiž tolik, že pokud by tam byl jen ten děj......brrr.

6 30.04.2022

Krásná velká romantická pohádka pro dospělé. Po přečtení jsem si uvědomil jednu myšlenku, kterou pronesl tuším Alfred Hitchcock: "Nemám rád realismus. Představte si ženu, která celý den drhne schody. Večer jde do kina a co tam uvidí? Ženu drhnoucí schody."
Zeyerův román nás nádherně přenese od reality drhnutí schodů do pohádkového světa. Stojí za to se tomu poddat.

6 07.04.2022

Tuto knihu nám daroval Bůh. Pokusím se zde vyložit, jak jsem k tomuto přesvědčení dospěl. Cituji z kapitoly, která se věnuje náhodě v životě barokního člověka:
"Ale pozorujeme-li náhodu v kontextu...barokního života poněkud pozorněji, nemůže nám ujít rozdíl, který ji dělí od náhody, se kterou jsme se setkávali v renesanci. V renesanci hrála náhoda spíše jakousi pasivní roli. Záleží na člověku, aby ji zaktivizoval, aby z ní učinil složku dějotvornou... V baroku naopak náhoda pomáhá hrdinovi, jest mu dána, nemusí se za ní pachtit, nemusí se snažit, aby ji uchvátil za hřívu rozevlátou okamžikem. Její kořen není v antické Štěstěně,...nýbrž v Bohu, který v ní uskutečňuje nějaké svoje rozhodnutí, vyvěrá z řádu Bohem stanoveného a není tedy vlastně ani náhodou v plném slova smyslu....náhoda chápaná...jako něco ne určeného pouhým sběrem vnějších okolností, ale odvěkou vůlí Boží. Pochopte, že takto chápané náhodě - náhodě nazírané v proudu Věčnosti, muselo se v baroku dostat nejen místa, ale přímo být vyklizeno široké pole."
A nyní si představte situaci, v jaké autor tuto svou poslední knihu psal. Celoživotně byl zvyklý vědecky pracovat, vše co napsal si musel ověřit v pramenech, srovnávat nejrůznější písemné informace a podobně. A najednou takovýto člověk ztratí zrak. Veškerý způsob, jakým byl zvyklý pracovat a jaký jako seriózní vědec pokládal za nutný, byl ztracen. A on sedá k psacímu stroji, k onomu stroji, na kterém dříve napsal stovky a tisíce stran textu, a po hmatové paměti píše tuto knihu, při které ho Boží náhoda donutila, aby při psaní čerpal jenom z toho co již má ve své hlavě. S pomocí svého přítele (toto slovo prosím chápejme v klasickém, ciceronském slova smyslu, ne tak jak je v současnosti zničeno nekonečným frázovitým omíláním coby eufemizmu za milence či v ženském rodě za milenku) spisovatele Františka Křeliny je potom text opraven a upraven do konečné podoby.
Tak se nám dostal dílem barokně chápané Boží náhody naprosto ojedinělý text psaný vysoce erudovaným vědcem, který nemohl při jeho psaní nahlédnout do jediného písemného pramene. Bůh zde zařídil a nepochybně mu i pomáhal, aby napsal jenom to, co mohl napsat ze své hlavy, ve které se spojily vzdělání, zkušenost a genialita.
Nějaký podrobnější souhrn či výtah z této knihy není možný. Kniha je přecpána velmi hodnotnými na sebe navazujícími informacemi, které jsou jakoby "sourozenci" výše citovaného textu o náhodě. Ten citát o náhodě jsem vybral proto, že perfektně sedl na charakteristiku knihy. Jakýkoliv jiné citace nebo upozornění na nějakou jinou informaci by sice mohly zaujmout, ale nezapadalo by to do kontextu mého popisu knihy. Knihu je třeba číst důkladně a opakovaně, a ony informace si v ní samostatně takto nalézat. Kniha Tvář baroka Zdeňka Kalisty nám potom nesmírně obohatí naše nazírání nejen na barokní dobu, ale vlastně na celý život.

5 23.03.2024

Při četbě této nádherné a nesmírně dojemné básně, která vznikla během autorova věznění v komunistickém kriminále, se mi vybavují stejně tak nádherné a dojemné skladby Adama Michny z Otradovic, jejichž autor nejlepší léta svého života prožil během celého průběhu děsivé třicetileté války.

5 20.03.2024

Perfektně napsané, čtivé a nabité informacemi. Napsal bych to i takto: Pokud u Římské říši nic nevíte a začnete číst tuto knihu, tak se nesmírně pobavíte a poučíte, kniha Vás sama donutí si ji přečíst několikrát a za několik týdnů máte nadstandardní vědomosti o stěžejní části starověkých dějin. Nedovedu si představit zábavnější formu získávání informací než je četba této knihy. Je to skutečná "škola hrou - schola ludus". A to, že to je psáno s občasným jakoby nadhledem komunistické ideologie - to je dáno obdobím kdy kniha vznikla a o to je to obdivuhodnější, že současnému čtenáři nedělá problém si tuto dobovou "úlitbu bohům" velmi snadno odmyslet.

5 29.11.2023

(SPOILER) Řekl bych, že jakýmsi společným jmenovatelem těchto povídek je poukázání na to, že lidé zažívají různé více či méně nepříjemné situace, které tím, že jsou řešeny, posouvají dotyčné lidi na jinou úroveň. Přičemž východisko z problémů není v úniku z něho, ale naopak v jeho zapojení do života a ve svém důsledku znamená zkvalitnění života jak pro dotyčného, tak pro jeho okolí.
V povídce "Příbuzenstvo" vnímáme zpočátku rozpor v manželství vzdělaného středoškolského profesora s prostou venkovskou ženou, kdy on má pocit, že je nucen žít s primitivní osobou se sklony k "buranství", a ona že žije s nepraktickým větroplachem. Během návštěvy u širšího příbuzenstva manželky jsou postupně odkryty nejrůznější lepší i horší povahové vlastnosti a mezilidské vztahy mezi dotyčnými lidmi, jejichž uvědomění si dokáže vztahy v manželství a v rodině posílit a já jako čtenář překvapivě poznávám, že manželství takto odlišných lidí je vlastně v pořádku.
V povídce "Tvář pod pavučinou" zasáhne do života rodiny drastická událost, kdy jeden z jejích členů přežije pokus o zavraždění. Toto působí jako impuls u všech členů rodiny, kdy následné zamýšlení se nad sebou vede dotyčné k nalezení účelnějšího způsobu následného života. Dovolím si u této povídky upozornit na drobný ale významný detail - v knize vydané v roce 1941 je narážka na perfektně a ochotně provedenou mobilizaci v září 1938. Je to tak mistrovsky napsáno, že si to uvědomí jen vnímavý čtenář, při povrchním pročtení (cenzor) se to snadno přehlédne. Dobový čtenář (opakuji, rok 1941) zde nachází návod k východisku z tehdejší zoufalé situace v obrácení se k náboženské víře. Povídka může mít i symbolický význam, onen pokus o vraždu (provedený zákeřným způsobem) s přežitím oběti může být symbolem jak se u nás v roce vydání knihy vyrovnávat s událostmi v letech 1938 a 1939.
V krátké povídce "Proměny" je řešena otázka nemoci, další krátká povídka "Variant" zpracovává s mimořádným účinkem na čtenáře problematiku smrti.
Paradoxně je asi nejčtivější poslední povídka "Oldřich Babor" dle mého názoru nejobtížněji interpretovatelná. To, že si nejsem jist zda jsem ji plně pochopil ukazuje na její kvalitu, neboť mne nutí přemýšlet. Líčí život člověka, kterého vnímáme jako sobeckého, hříšného až zvrhlého a jaksi mimochodem i život jeho ženy která ho velmi milovala, oddala se mu a přestože s ní neuzavřel sňatek (což si velmi přála) tak s ním žila, psychicky se zhroutila po smrti dítěte na tetanus v kojeneckém věku (drastické téma tehdy velmi časté kojenecké smrti Jan Čep zpracovává opakovaně a mimořádně působivě) a následně umírá. Teprve po této smrti jde (snad) Oldřich Babor jakoby do sebe, usazuje se pracuje jako polní hlídač. A já jako čtenář si zpětně uvědomuji, že jeho život nebyl zcela promarněný - on totiž se sice choval jako sobec, ale podstatnou část svého života fyzicky pracoval na stavbách železničních tratí, takže mohl ve svém usebrání se v závěru povídky vycházet i z toho, že za jeho životem nezůstala jen prázdná vypitá sklenice od piva a lidská neštěstí, ale i kus poctivé práce.

5 06.09.2023

Paradoxně jsem si na tuto knížku skvělých humoristických povídek vzpomněl při četbě knihy Polní tráva Jana Čepa. Tato kniha totiž z úplně jiné úrovně zpracovává jakoby podobné téma ze zdejší povídky Život Johna Smithe. A uvědomil jsem si, že v průběhu těch let, co Leackokovy povídky znám, se mi tato dílka (spíše jako celky než glosy z nich) vybavují během nejrůznějších životních situací. Např. když uvidím děravý kýbl, vzpomenu si na chudáka C z povídky A, B a C aneb matematika z lidské stránky. Když zjistím, že někde v horách se staví hotel, vzpomenu si na Návrat k divočině, když probíhá poněkud delší návštěva (nejen někoho u mne ale i moje u někoho) - Halucinace pana Wlezleyho, když sleduji kariéry některých politiků - Hrdina z Horákova atd., atd.. Ale že dojde k takové asociaci, jakou popisuji hned ze začátku s knihou Jana Čepa, to bych opravdu nečekal. A trochu jsem se zastyděl, že tento komentář k tomuto vynikajícímu souboru Leacockových perliček píši tak pozdě, přestože se mnou tyto povídky žijí vlastně trvale.

5 18.07.2023

(SPOILER) Dopisuji 10.4.2023:
Z podnětu jednoho z uživatelů přepisuji tento můj text k románu Služebníci neužiteční nerozdělený do sekce Recenze.

(Začátek I)
Přiznám se, že na tyto stránky Databaze jsem se zaregistroval hlavně proto, abych zde napsal komentář k této knize, románu Služebníci neužiteční Jaroslava Durycha, což je dle mého názoru jedna z nejlepších knih jaké se mi dostaly do rukou. Četl jsem ho třikrát. Po prvém přečtení jsem byl zmaten, při druhém čtení jsem začal objevovat hodnoty, které jsem si při třetím čtení vyloženě užíval. A budu ho číst opět. Je to podobné jako s některými hudebními skladbami, na kterých oceníme jejich krásy až po opakovaném poslechu (namátkově uvádím Zrání Josefa Suka) a potom je posloucháme stále a stále na nich objevujeme nové krásy a ty objevené si opětovně užíváme. Následující text je dlouhý, a to z tohoto důvodu: Jsem přesvědčen, že hodně lidí má tu knihu doma jaksi z pietních důvodů. Jsou si vědomi její hodnoty, neprodávají ji, ale když ji zkusí číst, nejde jim to, tak to čtení odkládají, třeba to půjde později atd.. Nedivím se jim, byl jsem na tom stejně. Právě tyto čtenáře by můj komentář mohl dostat do podobného stavu v jakém jsem byl já po prvém přečtení a četbu jim usnadnit hned napoprvé. Z důvodů délky rozepisuji text na pět dílů, které označuji: Tento "Začátek I", dále "Pokračování II, Pokračování III, Pokračování IV a Konec V".
Nejstručnější charakteristikou tohoto románu je, že je to kniha o svatých a o svatosti. Je třeba si uvědomit, kdo a kdy ho napsal. Jaroslav Durych byl významným katolickým teologem. Knihu začal psát ve třicátých letech 20. století a dopsal ji v roce 1961, rok před svou smrtí, čili v době, kdy postupný odpor vůči katolicismu (období prvé republiky) dospěl téměř v cílenou likvidaci této ideologie v padesátých letech. Jaroslav Durych zažil to, jak jeho blízcí katoličtí spolupracovníci, spisovatelé a přátelé jsou zavírání do komunistických kriminálů. Při tom takto trpěli hodně skromní a tišší lidé. Paradoxně dosti hlasití a bojovně naladění Jaroslav Durych a Jakub Deml byli ponecháni na svobodě. A Jaroslav Durych v této stále více houstnoucí atmosféře pokračuje v psaní posledních dvou dílů románu Služebníci neužiteční, kde je přímo drastickým a naturalistickým způsobem vylíčeno fyzické utrpení mučedníků při likvidaci křesťanství v Japonsku v prvé polovině 17. století.
K tomu pokládám za vhodné uvést tři záležitosti.
1. V roce 1932 vydal Jaroslav Durych knížku Utěšitel nejlepší, kterou pokládám za to nejhodnotnější, co bylo napsáno o třetí božské osobě Duchu svatém. Tuto knihu nelze stručně komentovat, je nutné ji celou prostudovat, což by měl udělat každý, kdo se chce v románu Služebníci neužiteční orientovat. Důležitá informace (pozor, zde jen dílčí, opakuji, že knihu Utěšitel nejlepší je třeba prostudovat celou, k dispozici online zde: http://librinostri.catholica.cz/kniha/1989-utesitel-nejlepsi ) je ta, že Duch svatý naplňuje svaté takovou vnitřní radostí, že tito, vědomi si toho, že jejich jednání je plně v souladu s Boží vůlí, jsou schopni v tomto stavu snášet i ta nejtěžší fyzická utrpení.
2. Z knihy Václava Durycha Vzpomínky na mého otce vyplývá, že Jaroslav Durych sám se utrpení bál. Když s ním totiž někdo chtěl zavést hovor o tom, co momentálně zažívají jeho známí v komunistických kriminálech, odbýval je, že se o tom nechce bavit. Nepochybně v tom musel cítit jakési vnitřní znepokojení proč oni, proč ne já? O to více musel vnímat nutnost dopsání Služebníků neužitečných jako jakýsi vnitřní závazek.
3. Ve stejné knize Václava Durycha je důležitá zmínka, že Jaroslav Durych řekl, že má úmluvu s Pánembohem, že nezemře dříve, než dopíše Služebníky neužitečné. K tomu není co dodat.
Z předchozího vyplývá, komu je hlavně kniha Služebníci neužiteční určena římskokatolickým křesťanům k utvrzení víry, a to zejména v podmínkách, které této víře nepřejí. Čtenář si uvědomí, že negativní atmosféra proti jeho víře, kterou zrovna zažívá, je ničím proti tomu, co prožívali křesťané v Japonsku v prvé polovině 17. století. Je pouze třeba akceptovat, že se jedná o víru přesně dle Kristova pokynu: Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mne. Těmto katolickým čtenářům, ochotným takto pojmout svou víru a utvrdit se v ní, bych s určitou dávku odvahy doporučil tento román dokonce jako prvou věc k přečtení od Jaroslava Durycha, pokud ho ještě neznají (resp. druhou, tou prvou by byla knížka Utěšitel nejlepší).
Jako všechny autorovy knihy je tento román hodně náročný. Pro větší přehlednost třídím své dojmy do číslovaných odstavců.
1. Při vší skromnosti doporučuji si přečíst to, co píši na těchto stránkách k Jaroslavu Durychovi jako autorovi obecně. Popisuji zde totiž zvláštní způsob autorova psaní, který je třeba si uvědomit a oblíbit. Pro samotný román Služebníci neužiteční zde uvádím jako příklad durychovské reminiscence v jednom románu spojitost mezi prvou kapitolou prvého dílu a poslední kapitolou třetího dílu. Můj obecný text k Jaroslavu Durychovi jako autorovi najdete zde: https://www.databazeknih.cz/autori/jaroslav-durych-821
2. Jen zhruba k ději knihy. Osou románu je život jezuitského kněze blahoslaveného Karla Spinoly (1564-10.9.1622). Kniha je rozdělena do čtyř dílů. Prvý díl Země zachycuje období života bl. Karla Spinoly od dětství až po vyplutí do Japonska. Druhý díl Moře, dějově velmi bohatý, pojednává o složité cestě do Japonska plné nucených zastávek, různých dramatických okolností a začátek pobytu v Japonsku. Třetí díl Krev popisuje postupnou likvidaci katolického křesťanství a křesťanu v Japonsku, zde je dobré podotknout, že za pomoci nekatolických Evropanů a nesvornosti mezi jednotlivými mnišskými řády samotných katolíků. Díl končí v den zatčení Karla Spinoly 13.12.1618. Čtvrtý díl Oheň pojednává o období Spinolova věznění a končí v den násilné mučednické smrti jeho a jeho druhů 10.9.1622. (Čili nedávno si znalí připomněli 400 let výročí jejich smrti). (Dále viz Pokračování II)

5 24.12.2022

(Pokračování II)
3. Zejména v prvém díle se nesnažte hledat logiku textu, ale vnímejte atmosféru. Např. nesnažte se ve druhé kapitole pochopit, co vedlo mladého Carla Caraffu (1561-1633, budoucího lidumila, který po vojenské epizodě nalezl smysl života v pomoci a vzdělávání nejbídnějších lidí, což se ovšem z knihy nedovíme) k tomu, že se v jezuitském noviciátě chová tak povýšeně (nepochybně je to pouze pubertální nezralost), vnímejte kontrast mezi ním a Karlem Spinolou a zejména správcem noviciátu Bartolomeem Riccim, který s pokorou přijal tuto práci a během této kapitoly je (stejně jako čtenář!) pozvolna proveden a doveden stavem zmatenosti k tomu, že poslechne náhlé Boží vnuknutí a řekne Karlovi Spinolovi, že naplnění jeho života je v misijní cestě do Japonska. Při tom (opět, spolu se čtenářem!) postupně nalézá souvislost mezi svým životem a životem oslátka, smyslem jehož existence bylo pouze to, aby na něm Kristus vjel do Jeruzaléma. Potom byl už život Bartolomea Ricciho opět jen všední pokornou službou.
4. Kupodivu v této knize nalezneme i velmi osobitý humor. Ve druhém díle se jedná o kapitolu Strasti patera superiora, blíže nekomentuji, čtenáři připravte se na skvělou oddechovku. Humor ale i najdeme tam, kde bychom to vůbec nečekali, a sice ve velmi závažné čtvrté kapitole prvého dílu (Katedrála). Poslední větou se tato kapitola mění ve velmi vtipnou anekdotu. Durychovskou ironií je tato věta uvedena latinsky, pochopitelně nepřeložená. Čtenáři, Tvůj problém. Když to nedokážeš přeložit, vtip Ti uteče, aniž si to uvědomíš, pouze Ti zůstane další z četných dojmů, jiných než je zaujetí, v tomto případě ponechání v nevědomosti. Takže si zde dovolím vůči panu Durychovi podobnou škodolibou ironii, jakou on vůči čtenářům s pocitem, že on se někde v Nebi teď na mne připonaštve že mu tak kazím ten zanechaný dojem neurčitosti ve čtenáři, a tu větu zde přeložím: Latinsky: Quo Nolana Cathedralis miserabile casu corruit. Česky: Z kteréhožto nešťastného důvodu se zřítila nolská katedrála. Ten vtip čtenář ocení pochopitelně až poté, co před uvedenou větou celou kapitolu pečlivě pročte.
5. Většinou se ale místo humoru v románě setkáváme s typickým durychovským fenoménem – ironií a to v širokém rozsahu od jemné s náznakem vtipu, přes velmi černý humor, až po skutečně mrazivou, kterou jsou doslova prolezné třetí a čtvrtý díl knihy. Při pozorném a opakovaném čtení si můžeme všimnout, že Jaroslav Durych dokáže svou ironii dobře diferencovat. Např. pokud používá ironii při líčení poprav křesťanů, tak vycítíme, že má poněkud škodolibý charakter tam, kde dotyční křesťané předtím podlehli iluzi (iluze je ďáblova náhrada za božskou ctnost naděje), že z jejich stav může vyřešit občanská válka a to, že v ní podpoří stranu, která je v opozici proti současnému vládci. V té válce (je excelentně durychovsky popsaná ve třetím díle v kapitole Osaka, čtenář je přímo v ději a dostává jak informace, tak dezinformace – jako ve válce, a navíc mu jsou přímo vkládány do hlavy myšlenky těch, kteří dezinformacím podléhají) zvítězil ale právě ten současný vládce z klanu Tokugawa (zahájil tím šogunát tohoto rodu, trvající až do druhé poloviny 19. století), pro kterého nebylo problémem nejprve zlikvidovat z křesťanů právě tyto angažované. Příklad jemné humorné ironie z prvého dílu: Dobře situovaný muž přichází do ženského kláštera, kam si zvykl chodit jako do nevěstince. To ještě netuší, že zde je již kněz Karel Spinola, který zde velmi úspěšně provádí se souhlasem zdejších řádových sester reformu. Očekává svou vyvolenou, místo ní přichází kněz. Hovor začíná kněz, cituji: „ „Co si přejete?“ „Jste zde sluhou?“, ptal se nedbale čekající. „Jsem.“ Tato odpověď se nezdála věrohodna.“ Příklad černého humoru ze čtvrtého dílu při líčení nového vězení: „Aby se místo rozkoše stalo opravdu nejrozkošnější, uslyšeli vězňové, že už jim není dovoleno vcházet mezi ohradu vnitřní a ohradu vnější. Nebylo širší toto místo než pouhých šest pídí, byla však v jeho jihozápadním rohu kruhová kálecí jáma. Co teď? Přišli otroci s lopatami a rozšířili ji tak, aby dosahovala dovnitř. Jistě to byla nenadálá pozornost, která ušetřovala vězňům mnoho zbytečných kroků, nezdálo se však, že by si této pozornosti byli vážili.“ Příklad ironie, při které běhá mráz po zádech, ale přece jen asi poněkud škodolibé: „ Na jeho zvláštní prosbu dovoleno bylo převoru bosých poustevníků, aby políbil meč. Tomu meči to zalichotilo a uťal mu hlavu jednou ranou.“ Na další příklad mírně uštěpačné ironie z níž jde mráz po zádech zde jen upozorním (na citaci je dlouhá). V Kapitole Máj ve třetím díle se čtenář doví, že dominikán a jezuita se ocitli ve společné rakvi proto, že oběma byla sťata hlava třemi ranami meče. Pro nepoučeného čtenáře: jezuité a dominikáni měli v dějinách velké spory. Takže zde došlo ke "sjednocení"... Jaroslav Durych dokáže ironii dávkovat i tak, že při jejím použití cítíme, že je to jen prostředek k vyjádření obrovské úcty ke skutečně svatým mučedníkům. Příklad takovéto ironie z třetího dílu z kapitoly Stín doma Protasia: „ Přišli, uctivě pozdravili. I Mathias Koiči je uctivě vítal. Pak se zmínili o tom, že jdou vyměřit hřbitov a při tom si postěžovali, že si ve spěchu zapomněli doma tabák. Ihned otevřel skříň a skloniv se, vytahoval z ní různé potřeby pro kuřáky. Tehdy jeden z nich skočil, a vytasiv meč, ťal tak chybně a neobratně, že mu rozťal jen šíji. A Mathias Koiči by jistě byl v té chvíli projevil podivení nad tak zvláštními zvyky, kterých, pokud sám věděl, jiní kuřáci neužívají, ale náhle mu bylo po té ráně tak mdlo, že už mohl jen vysloviti jméno našeho Pána a přesvaté Panny a klesnouti na kolena. Tu přiskočil druhý…“ K postavám některých mučedníků se ale autor vyjádří bez náznaku ironie. Čtenář zde jen až strnule zírá na svatost. Tak je tomu např. u blahoslavených Isabelly Fernandez, jejího manžela Dominika Jorge a jejich syna Ignácia Jorge. (Kapitola Isabella, a další, zmíním se o ní ještě níže). (Dále viz Pokračování III)

5 24.12.2022

Pokládám za vhodné se právě u Výrostka zmínit o zde přítomných negativních komentářích na Dostojevského a vlastně i jiné autory, jejichž díla jsou spíše psychologicko-filozoficky zaměřená, než že by zaujaly čtenáře například akčním napínavým dějem. Komentář píšu po paměti, Výrostka jsem četl před řadou let a vlastně bych mohl ty negativní komentáře zopakovat. Chaos v ději, chaos v ruských jménech (konkrétně u tohoto románu jsem si jména postav vypisoval, vím, že jedna postava byla pouze zmíněna a již dále nebyla, jiná dokonce změnila jméno - naštěstí na to překladatel upozornil), chaos v dialozích, nepřehlednost. Toto vše mi z knihy zůstalo a já si vlastně ani nepamatuji o čem to bylo, pouze dva dojmy, z nichž za ten druhý dávám knize plný počet hvězd.
Prvý dojem: Již jsem ho vlastně popsal - totální, strašlivý chaos ze všech stran, utrpení to číst.
Druhý dojem: Stránky, které se podrobně věnují Makarovi. Nejenže byl najednou veškerý chaos pryč, ale text se úplně zpřehledněl a rozzářil. Jakoby nade mnou najednou zmizely chuchvalce mlh a mraků, zjevilo se jasně modré nebe a na něm slunce. Úplně u vytržení jsem zíral, jak ze stránek na mne září z postavy Makara svatost. Po skončení těchto stránek se opět objevil zmíněný chaos a šeď nudné všednosti.
Za to, že těch jasných nádherných stránek s Makarem bylo tak málo a toho chaosu tak mnoho, jsem dal původně jen čtyři hvězdy. Ale uvědomil jsem si, že ty roky co na tu knihu občas vzpomenu, si vzpomenu právě na ten kontrast okamžiku rozzářené svatosti v zoufalé šedi chaosu toho zbytku. Kdyby těch stránek s Makarem bylo více, nezůstal by ve mně ten dojem jedné náhle rozzářené jiskry uprostřed rozbabrané nekonečné šedi. Proto jsem přidal tu pátou hvězdu.
A zde bych něco vzkázal čtenářům, kteří se kriticky (mnohdy značně kriticky) vyjadřují k podobné literatuře jako je tato. Rozhodně nemíním autory těchto negativních hodnocení nijak napadat. To, že je někdo schopen zde napsat negativní hodnocení na Dostojevského román znamená, že ten román vzal do rukou a četl, což je v současné době zkratkovitých esemesek obdivuhodná záležitost. Nicméně vážení čtenáři, kteří chcete psát, že např. s Dostojevským nejste z toho nebo onoho důvodu spokojeni, zvažte si, zda skutečně strhující děj a čtenář udržený v napětí je to hlavní, co od knih očekávat. Ono v těchto knihách bývá často něco jiného, něco podstatnějšího, a přijít na to co to je rozhodně stojí za to. Já osobně už Výrostka s největší pravděpodobností znovu číst nebudu, ale ten výsledný dojem blesku svatosti z mračna chaotické šedi...

5 31.07.2022

Tento komentář se týká celé trilogie. Při čtení jsem byl dost nepříjemně překvapen povrchností a nepropracovaností postav, jakoby to psal někdo jiný než autor úžasného románu Třináctá komnata. Ale právě proto, že jsem četl Třináctou komnatu jsem si říkal - to není možné, je to přece stejný autor, musí na tom něco být než jen taková ta tuctová dobrodružná zábava aby se to dobře četlo a moc se nad tím nepřemýšlelo. A postupně ve mně vznikal dojem (i když ne moc přesvědčivý), za který dávám tři hvězdy:
Petr Kukaň z Kukaně šíří kolem sebe v době přelomu šestnáctého a sedmnáctého století s do očí bijící naivitou socialistické a komunistické názory. A vždy, když se snaží je realizovat, tak je z toho neuvěřitelné fiasko. Chápu to jako alegorii, autor tady dává najevo, že když se socialisticky a komunisticky dělá cokoliv, dopadá to špatně. Při tom to zakamufloval velmi bohatým dějem, na kterém nešetřil fantazií. (Např. variace na valdštejnské téma v posledním díle s vymyšlením důvodu proč byl Valdštejn zavražděn - to už chce opravdu dost originální spisovatelskou invenci.) Dobový cenzor musel být zaujat dějem natolik, že si průšvihů, které vyplývaly ze socialistickokomunisticky jednající hlavní postavy ani nevšiml.
Nicméně nepatří to ke knihám, ke kterým bych se chtěl vrátit.

5 12.07.2022

Vynikající. Nic bližšího psát nebudu. Podařilo se mi totiž knihu vzít a přečíst aniž bych měl o ní předem jakékoliv informace. A na základě této zkušenosti jsem přesvědčen, že kdyby mi o té knize někdo cokoliv předem řekl, bylo by to nežádoucí. Pokud jste to nečetli, nic o tomto románu nevíte, uvěříte prvému slovu mého komentáře a přečtete si to, tak mi asi dáte za pravdu.
Varování před filmem: Filmová verze je špatná, své skvělé literární předloze vyloženě ubližuje.

5 12.07.2022