Legens komentáře u knih

Velmi hodnotné dílo, které pokud je mi známo beletristicky jako prvé z pera českého autora zpracovává (a to velmi kvalitně) téma osudu Němců v českých zemích po 2. sv. válce (termín odsun či vyhnání si dle libosti dosaďte sami). Dovolím si zde upozornit na významnou durychovskou reminiscenci, a sice mezi povídkou Valdice (3. povídka z Menší valdštejnské trilogie Rekviem), kde se z hrobu vytahují lidské ostatky, a touto novelou, kde jsou naopak rozkládající se lidské ostatky jsou pohřbeny. V Rekviem v tom vidím symboliku pomíjivosti (ti kteří Valdštejnovy ostatky vytahovali z hrobu jsou dávno ve stejném stavu, jako to, co vytahovali), v Boží duze symbolika naděje (něco se smířlivě končí a do budoucna se snažíme hledět se skutečnou určitou mírou naděje).

2 04.02.2023

Bohaté nejen na příběhy ale i na informace o daných místech včetně historie. To, že je to z pohledu katolického kněze vidím jako jednoznačný přínos.

2 30.01.2023

Užitečná knížka pro každého. Každý totiž chceme nějaké peníze. A při pozorném pročtení zde dostaneme slušný návod jak si je udržet, resp. jak o ně nepřijít hloupým způsobem. Vybírám jednu definici:
Loterie: Dobrovolná daň placená lidmi, kteří jsou slabší v matematice.

Nicméně jednu hvězdu ubírám, a to proto, že ani z této knihy se nedovíte stěžejní informaci o zacházení s penězi, a sice jak se počítají úroky, pokud si vezmete půjčku. Jistěže si můžete vzít na pomoc internet, ale tam je vše rozpitváno do takových podrobností, že z babrání se v detailu Vám uteče to nejpodstatnější.
Takže pokud to nevíte a hodláte netrávit bezesné noci z toho, že nejste schopni splatit půjčku (kterou vyřídit zvládne hravě každé dítě), tak si přečtěte následující řádky.
Za dobu, ke které se uvážete splácet, budete splácet jistinu a úroky. Nejlépe se to vysvětluje na příkladu: Půjčíte si jeden milión na desetiprocentní úrok se splatností deset let. To znamená, že každý rok musíte splatit jistinu - desetinu z půjčené částky (v našem případě 100000,- Kč) a úrok, který představuje 10% z doposud nesplacené částky. Čili prvý rok zaplatíte 200000,- Kč (100000 jistina a 100000 deset procent z nesplacené částky - miliónu). Druhý rok zaplatíte jistinu - 100000,- Kč (opět desetina z půjčky - splácíme 10 let) a 10% ze zbytku nesplacené částky (900000,-Kč, 100000,- Kč jsme zaplatili již prvý rok) - čili 90000,- Kč. Dohromady tedy druhý rok zaplatíme 190000,- Kč. Třetí rok opět jistina 100000,- Kč a 10% z nezaplaceného zbytku jistiny - čili dohromady 180000,- Kč, čtvrtý rok 170000,- Kč, pátý rok 160000,-Kč a tak dále až nakonec desátý rok 110000,- Kč. Čili celkově zaplatíte jistinu i s úrokem 1550000,- Kč. Tuto částku nebudete ale pořád při platbách snižovat, banka Vám to rozpočte tak, abyste vše zvládli jedním trvalým příkazem a budete platit každý rok desetinu celé částky, čili 155000,- Kč, čili necelých 12920,- Kč měsíčně. (K tomu si připočítejte různé poplatky, pojištění atd. takže to bude ještě o nějakou tu stovku více).
Ale to ještě není všechno, ten největší fígl teprve přijde. Radostně splácíte půjčku a myslíte si, že za 5 let máte splacenou polovinu jistiny. Omyl!!! Banka po Vás totiž bude chtít nejprve ty úroky. Ji zajímá, aby měla co nejdříve co největší částku z těch pětsetpadesáti tisíc Kč, které máte zaplatit na úrocích. Takže ten prvý rok nemáte splacenou desetinu jistiny, ale její podstatně menší částku. Jak přesně velkou, to už nevím (asi chtějí celý úrok - čili 100000 za prvý rok za prvý rok a z jistiny odečte jen 55000 - to co zbývá do 155000 Kč, opravdu to nevím přesně), ale důležité je vědět, že to tak je. A další rok sice tu částku s úroků sníží, ale stále to bude dostatek na to, aby co nejdříve měla ty úroky v kapse. Banka Vám totiž k půjčce ještě dá tzv. fixaci úroků. To znamená, že ten desetiprocentní úrok Vám bude garantovat například po dobu pěti let. A to si pište, že se bude maximálně snažit, aby za těch pět let dostala co nejvíce z těch úroků a jistinu Vám snížila co nejméně, aby Vám při změně úrokové sazby mohla zase naměřit pro sebe co největší částku na těch úrocích. Vy si budete myslet, že jste splatili z jistiny za 5 let 500000,- Kč, čili polovinu půjčky, a najednou zjistíte, že máte splaceno podstatně méně, kolik přesně to nevím, ale dovědět se po pěti letech splácení, že mám zaplaceno místo půl miliónu jenom např. 350000,- Kč, přičemž jste bance za těch pět let včetně úroků zaplatili již 775000,- Kč, to je pro neinformovaného hodně silné kafe, ale je to tak, je třeba se na to připravit. Potom po oněch pěti letech, když Vám stanoví novou úrokovou sazbu, i kdyby to bylo třeba jen 9%, tak to bude 9% s té jen mírně snížené jistiny. A začne stejné počítání - zaplatit zbytek jistiny za 5 let s devítiprocentním úrokem - čili prvý rok pětina (přesně to nevím, ale raději si nedělám iluze, že desetina) z 650000 Kč + 9% procent z 650000 a tak dále, opět se to změní ve stále stejnou částku (už si spočítejte sami, zda bude měsíční splátka ve skutečnosti vyšší nebo nižší, důležité je, že opět bude banka chtít nejprve úroky, takže jistina Vám bude klesat pěkně pomalu a Vy budete platit a platit úroky a budete se divit, jak je to možné, že stále tolik dlužíte, když už jste tolik zaplatili...). Naštěstí bývá ale možno se domluvit, že při v termínu změny úrokové sazby je možno splatit najednou celou jistinu a splácení půjčky tím skončit, na což je vhodné se připravit a vše rozpočítat tak, abyste to tak mohli udělat.
Na detailní počty při úroku např. tři a půl miliónu na 2,4% na třicet let s fixací úroku na 10 let a podobně si to už spočítejte sami, nebo si to nechte spočítat, ale principiálně je to stejné jako jsem výše popsal.
Ještě je dobré si uvědomit, že banku nezajímají Vaše bezesné noci, ji zajímá to, zdali jste schopni úroky splácet. A to si o Vás zjistila předem podle Vašich příjmů. Tudíž když Vám bankovní úředník řekne lichotivě znějící větu, že jste perspektivní klient, tak to znamená, že jste dobře oškubatelný. (Viz heslo "klient" v této komentované knize.) A Vy sami si musíte s použitím mozku zjistit jak moc budete oškubán, zda míra oškubání je pro Vás únosná a zda Vám to za to stojí. Jedině takto Vám totiž může půjčka může opravdu pomoci a ne Vás přivést k zoufalství.

Dělám si iluze, že toto poučení v Ďáblově slovníku ekonomie a financí chybí asi proto, protože to prostě nejde popsat tak, aby se u toho člověk smál. Pravda ale asi bude jiná, to tady ale raději psát nebudu.

2 25.10.2022

Geniální je kapitola, kde se srovnává mariáš s bridžem.

2 24.08.2022

Zpracovat uměleckým způsobem Lidickou tragédii, událost, o které jsem přesvědčen, že se osobně dotýká každého Čecha, je u nás nesmírně choulostivá záležitost. A pan František Křelina, skutečný Pan Spisovatel, toto zvládl excelentním způsobem. Pokud jste to četli, asi se mnou budete souhlasit, že to byl zážitek opravdu mimořádný, i když podruhé to již chtít číst nebudete - právě pro ty hrozné emoce, které se v každém z nás při četbě vznítí. Je to podobné jako osobní návštěva v Lidicích - byl jsem tam jednou, mám pocit, že to ze mne udělalo jiného člověka, ale podruhé už tam nepůjdu. Jeden zážitek stačí, dojmy jsou trvalé a nehasnoucí.

2 17.08.2022

Velmi zvláštní kniha, kterou autor vyvolal bouři pohoršení a sesypala se na něj vlna kritiky. Dovolil si zde totiž nevídanou věc - oproti nesčetným dílům, kde dva mladí zamilovaní lidé někdy úspěšně a jindy neúspěšně bojují proti vůli rodičů je zde hrdinkou naopak matka, která své dceři a synovi usměrňuje život tak, aby oni si vzali toho, koho chce ona. A je jí zde dáváno za pravdu. Strašné, co? Aniž by to člověk četl, tak již na základě této informace máte chuť autorovi hned nadávat. Ten nápor kritiky byl tak silný, že Jaroslav Durych jako reakci prohlásil, že přestane psát beletrii (naštěstí to neudělal). Čtěte, stojí to za to. Tři detailnější postřehy:
1. Z toho, jak je líčena dcera paní Berkové Veronika, je každému čtenáři jasné, že muž, který se s ní ožení, v ní získá velmi dobrou manželku.
2. Citát: "Pravá láska začíná až po deseti letech manželství."
3. Jednu hvězdu ubírám za to, jak autor popisuje operní představení jakoby se jednalo o mimořádně odpuzující záležitost. On svým způsobem má pravdu - líčí zde průměrné uvedení průměrné opery 19. století, které jsou vesměs psané tzv. deklamačním zpěvem, což je v té době vzniklé (a závazné) estetické pravidlo, že dlouhá slabika v textu musí být zpívána dlouhou notou a krátká krátkou. Skladatelé jsou tímto pravidlem svazování a důsledkem bývá, že ty opery si bývají podobné. Problém je v tom, že ne všechny, jsou skladatelé, kteří v tomto stylu napsali skvělé věci, což bohužel z textu Jaroslava Durycha nevyplývá. Je to prostě jedno z jeho literárních provokování, a jelikož já mám hudbu rád, tak mu z osobních důvodů tu jednu hvězdu uberu.

2 10.07.2022

Uživatel Serja zde napsal dobrý komentář: "Povinná četba v poslanecké sněmovně." Trochu bych jeho tezi upravil: nikoliv povinná, ale velmi chtěná.
Hvězdy dávám za to, že kniha je velmi dobrá, jednu ubírám proto, že popisuje svinstvo.
Ale pozor, ať nekřivdím autorovi. Tuto knihu nepsal proto, aby čtenáři umožnil vyhrát každý slovní spor i když nemá pravdu, ale aby odhalil tyto metody právě proti těm lidem, kteří je používají. Bohužel tím docílil opaku - poskytl lotrům návod jak to dělat. Problém je totiž v tom, že jednodušší lidé si tuto a podobné knihy nepřečtou, a i kdyby je začali číst, tak jim nerozumí a po několika odstavcích je odloží. Většinou nejsou schopni pochopit, že takováto svinstva vůbec existují. Pochopitelně pomocí těchto odporných metod je s nimi snadno manipulováno a oni tomu rádi a ochotně podléhají s pocitem, že dotyčný vítěz řečnického souboje má naprostou pravdu. Náš jistý velmi dobře známý politik v obou předvolebních kampaních zde popsané způsoby argumentace používal naprosto nemilosrdně hnusným způsobem a takto zneužívaje prostotu lidí (jak sám dříve řekl - v této společnosti je třetina debilů) jsa si vědom, že tito lidé mají hlasy, které ho zvolí, se jim přesně zde popsanými argumenty podbízel, podvedl je tím a volby vyhrál. Slušnému protikandidátovi podobného syčáka nezbude nic jiného, než tento způsob argumentace rovněž používat. Holt pravda a láska zatím za tou lží a nenávistí stále nějak pokulhávají.

Toto dopisuji po prezidentských volbách r. 2023: Vítězný kandidát byl krásným (a pro mne překvapujícím) příkladem, že těchto metod se dá i využívat, ne pouze zneužívat. On je znal, a z toho, co jsem viděl (všechny předvolební debaty jsem neviděl) jsem ocenil to, že použil tyto způsoby diskuze jen tam, kde na něho bylo takto zaútočeno. A dělal to excelentně a velmi úspěšně.

2 24.05.2022

Vynikající kniha pro milovníky historie, zejména období baroka. Z detailnějších záležitostí, které mne zaujaly vybírám aspoň něco:
1. Kapitola "Krásné umění válečné" líčí velmi přesvědčivě dobový vojenský život. Byl jsem zde seznámen s grafikem, kterého jsem neznal a který je téměř jakoby "fotografem" tehdejšího běžného vojenského života - Georg Philipp Rugendas starší.
2. Jednou z nejkrásnějších barokních sochařských památek u nás je náhrobek Václava Vladislava z Mitrovic od sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa v kostele sv. Jakuba ve Starém městě v Praze. Díky této knize jsem se dověděl o koho vlastně se jedná a jak významným člověkem Václav Vladislav z Mitrovic ve své době byl.
3. V knize je zpracována i jakási posmrtná "legenda" stran Eugena Savojského. Byla to osobnost natolik výrazná, že se jí chopili politici všech možných režimů a z různou mírou odvahy či drzosti s na ni odvolávali. Je tomu věnována dobrá čtvrtina knihy.¨
4. Perfektní vysvětlení proč a kdy musel zemřít Dumasův d´Artagnan ze Tří mušketýrů. Viz můj komentář k této knize.
5. Kapitola "Cesty šlechetného rytíře" je věnována písni "Prinz Eugen der edle Ritter", a to včetně jejích různých textových obměn, např. té komunistické "Vstanou noví bojovníci", hrdinsky pěné ve stejnojmenném propagandistickém filmu. Bezvadné jsou parodie na ni, zde rovněž uvedené, nemají chybu, cituji:
"Princ Evžen, šlechetný rytíř,
Císaři chce vybojovat
Město, pevnost Bělehrad...
Trumpetýr má cíl svůj blíže
Dávno už se vykrad´ tiše:
S markytánkou milovat."

2 08.05.2022

Podle mého názoru vrcholná autorova kniha. Blíže nic neprozradím, čtěte. Jen jedno zcela nespoilerové upozornění: Kniha v prvé polovině zdánlivě ztrácí spád, to je ale záměr, který čtenář pochopí a ocení v závěru. V knize sedí každé slovo.
U této knihy si dovolím zveřejnit jednu velkou výtku překladatelům do češtiny, a sice, že naprosto nemilosrdně nepřekládají originální názvy knih. Je to u našich překladatelů automaticky zavedený a dost příšerný folklór. U této Dahlovy knihy to bije do očí přímo extrémně: Jak mohl někdo tak úžasnou knihu s plně výstižným a troufnu si i napsat geniálním původním názvem "Sometime Never" vydat v češtině pod tak idiotským titulem "Hon na lišku"!!??!!

2 01.05.2022

Tento můj komentář se může vztahovat nejen ke knize Sedmikráska, ale i Píseň o růži. Musím na to ale oklikou:
Pokud znáte závěrečnou větu 4. větu Finale Presto z klavírní sonáty b moll Fryderyka Chopina op. 35, tak již víte, o čem asi je řeč. Pokud ji neznáte, tak si ji najděte na Youtube a poslechněte si ji, a to i když Vám hudba nic neříká. Neznalým pro uklidnění předem oznamuji že je to věta velmi rychlá a velmi krátká. Dojem na posluchače jak hudbymilovné, tak ty druhé je kupodivu dost podobný. Zmatek, chaos, co to je?? Po letech jsem došel k názoru: Toto je absolutní koncentrát skutečného umění. Jakoby nádoba toho nejostřejšího koření, kterým musíte více či méně okořenit to, co se tímto aktem stane pravým uměleckým dílem. Pokud tam toto koření není (aspoň minimálně), jedná se o kýč.
Uvedené Durychovy knihy bych charakterizoval takto: Vezměte červenou knihovnu a těžce ji okořeňte uvedeným kořením. Výsledkem je zvláštní dojemné velmi působivé poetično.

2 13.04.2022

V poslední kapitole této skvělé knihy je snad nejlépe beletristicky zpracována postava Boha Otce. Pozor, je nutno si to přečíst v knize, ve filmu z r. 1948 je tato stěžejní kapitola dost zkrácena.

1 23.02.2025

Z této knihy bych poukázal na jeden velmi užitečný detail, a sice seznámení se s tím, co to je hřešit myšlením. Je zde uvedeno pět stupňů myšlenek na hřích, až ten čtvrtý je skutečným hříchem. Je to výborné poučení pro věřící, kteří si dělají zbytečné výčitky, že se nemohou zbavit myšlenek na hřích. Dovolím si zde tyto stupně uvést:
1. Navádění. Člověka napadne hříšná myšlenka, to není ještě hřích. Nejlépe je mávnout nad tím rukou a nechat ji odplavat.
2. Rozhovor. Člověk o hříšné myšlence uvažuje (Co kdybych to udělal?).
3. Boj. Díky uvažování o hříšné myšlence (rozhovoru), se tato myšlenka usadí v srdci a člověk bojuje s tím, aby tento hřích nevykonal. Jak druhý, tak třetí stupeň stále ještě nejsou hříchem. Velkou nevýhodou setrvávání ve druhém nebo třetím stupni je zbytečně promarněný čas. Je proto velmi dobré, když se naučíme hříšnou myšlenku zastavit již v prvém stupni.
4. Souhlas. Ano, toto už hřích je. Znamená to, že kdyby dotyčný měl příležitost, proměnil by tu myšlenku již ve skutek. Teprve souhlas s hříšnou myšlenkou je skutečným hříchem v mysli.
5. Vášeň. Znamená podlehnutí špatným myšlenkám natolik, že to ovlivňuje charakter člověka ve smyslu náklonnosti ke zlu, zlé myšlenky si člověka zotročují.
Opakuji, že jsem výše upozornil pouze na jeden detail. Celkový záběr knihy je pochopitelně podstatně širší. Jejím cílem je skutečně docílit "čistoty srdce". Myslím, že si tento stav můžeme vyložit i známým pojmenováním "ráj srdce" a můj dojem je jednoznačně ten, že pro účely dosažení tohoto stavu je komentovaná knížka pana kardinála Špidlíka podstatně užitečnější, než známá kniha Jana Amose Komenského.

Zvláštní kniha. Moc se o ní nesnažím přemýšlet, jelikož díky Bohu jsem neprožil válku.

1 20.01.2025

Osobně si myslím, že zoufalství a beznaděj, které z knihy vyplývají, mají být šokovou terapií pro čtenáře, aby se dokázal dívat kolem sebe, a nebyl pouze zahleděn do svých problémů. Toto platí pro všechny, včetně samotné Mušky.

1 08.01.2025

Líbí se mi sentence uživatelky haki34 pro tuto knihu - literární film pro pamětníky.
Při čtení jsem si říkal, to je ale pěkná idyla, tak pěkná, že vlastně ani nemůže existovat. Ty mezilidské vztahy zde vylíčené - to je jen iluze a zbožné přání autora. Postupně se mi ale objevovala a stále sílila myšlenka, že to žádná iluze nemusí být - záleží jen na nás, abychom si takovéto vztahy vytvořili a udrželi, a to nejen ve studentském, ale i v dospělém životě.
Knihou nás nenásilně, ale důsledně provází autorův katolicismus, mimo jiné s nápovědou, že české dějiny, např. v pohledu na středověk a husitství, mohou být vnímány jinak, než se to oficiálně prezentuje.
Studentské průpovídky napsané na lavici uvedené v prvé kapitole (jedna z nich je latinsky a s potěšením jsem zjistil, že si ji dokáži přeložit) nemají chybu, cituji dvě:

Zde v této lavici
v zcela dobré kondici
roky dva jsem dřímal,
sem tam něco vnímal,
většinou však klímal,
i když kantor hřímal:
a teď, dík své nátuře,
dotáhl to k matuře.

V této lavici jsem seděla,
na tabuli hloupě hleděla,
někdy také něco věděla,
v úctě Procházková Anděla.

1 27.11.2024

Vynikající vhled do četných problémů a psychiky římskokatolických kněží. Hlavní postavou je mladý muž, seznamujeme se s ním ještě v období středoškolských studií, posléze již jako s mladým knězem. Jsou zde četné interakce se světským i duchovním prostředím (mnohdy pro dotyčného velmi nepříjemné, včetně vlastního svědomí), je zde poukázáno na rafinovaná pokušení, kterým jsou duchovní osoby vystaveny a velmi praktický návod, jak se s nimi vypořádat. Doporučení zde uvedená mají jednoznačně nadčasový význam. Nestudoval jsem teologii, ale pokud problematika v této knize uvedená není součástí kněžského studia, měla by tato kniha být pro římskokatolické bohoslovce povinnou literaturou. Dovolím si tři citáty:
1. "Svět přijímá kněze mezi sebe jen buď jako kněze ve víře, s vyšší láskou a úctou, anebo - jako zvrhlého člověka, aby jeho neřestí zakryl vlastní hříchy. Svět, pokud vůbec má s knězem jednati, uznává kněze buď nad sebou, je-li věrný, anebo pod sebou, je-li padlý. Jako sobě rovného nepřipustí ho do své společnosti nikdy. Kněz po celý život jde sám a sám."
2. (Zde mluví starý kněz mladému): "Může se leccos přihoditi mladému knězi, nezná-li dobře poměrů, do nichž se dostal. Je předmětem obdivu a pozornosti. Pronásledují vás takřka láskou. Ale horší bude, až vás budou pronásledovati špínou. Zkoumají vás. Chtějí vás míti tam, kde jsou sami, abyste jim nemohl býti výčitkou. Svět chce, abychom mu byli podobni v nízkosti a hanbě. Je potřebí veliké opatrnosti."
3. Solí země a světlem světa je kněz. Oběť jeho musí zářiti světu. Dobrovolná a svatě zachovávaná oběť jeho vzorem musí svítiti těm, kteří nésti musí oběť nedobrovolnou. Nucená oběť vdovy, jíž ve válce padl muž, nucená oběť mrzáka a invalidy, jenž neštěstím svým navždy je vyloučen z radostí života rodinného, má míti posilu a důkaz možnosti v dobrovolné oběti knězově. Kněz kráčí v čele obětovaných. Mezi obětovaným a neobětovaným, mezi knězem a světem je rozdíl jak mezi smrtí a životem.
Závěrem smutná poznámka: Knihu vydanou v roce 1947 jsem koupil v antikvariátě. Má razítko "FARNÍ KNIHOVNA" (+ název obce), pod tímto razítkem je nápadnější červené razítko "VYŘAZENO".

1 24.11.2024

(SPOILER) Spoiler jen částečný, týká se vlastně jen odstavce 2.
Kniha má výstižný komentář uživatele Knišíl. Dovolím si ho doplnit některými mými názory.
1. Kapitoly o sociálních bouřích v Miláně perfektně ukazují nesmyslnost a bezúčelnost takovýchto akcí. Pokud by tyto kapitoly četlo lidstvo pozorněji, než komunistický manifest, mohla se sociální politika ubírat jiným směrem, než tím tragickým experimentem, zvaným socialismus.
2. Mistrovským kouskem je vylíčení příběhu Gertrudy. Při jeho čtení jsem byl doslova zavalen soucitem s tím nešťastným děvčátkem, které krutá společenská konvence vehnala do kláštera, do zcela jiného způsobu života, než si ona přála. A nemohla proti tomu udělat nic. A její následný život v klášteře, jak si kompenzovala frustrace z dětství až k tomu, co se s ní postupně stávalo, a jak jsem si uvědomil, že moje empatie vůči ní stále narůstá a spojuje se s mým vlastním zoufalstvím, protože sleduji, jak se postupně dostává a zamotává do přediva stále horších zločinů, ze kterého nemůže uniknout, přestože by to udělala ráda. A poslední slova, která řekla Lucii poté, co ji vydala pohůnkům Nejmenovaného (nedobrovolně, byla pod vyděračským tlakem prozrazení vlastních zločinů) dost jednoznačně ukazují, že následně musela prožívat těžké deprese z výčitek svědomí. Mohu jí jen přát, aby ta část jejího života, která je naznačena v závěru knihy, jí s pomocí kvalifikovaného zpovědníka přinesla sice přísnou vězeňskou klauzuru, ale i duševní klid a vysvobození od ďábla (o tom ale v knize není psáno již nic).
3. Příběh a konverze Nejmenovaného je jistě úžasný, ale ve mně budil rozporné pocity zcela ve stylu glosy "Quod licet Iovi, non licet bovi, - Co je dovolenou bohovi, není dovoleno volovi." On byl natolik mocný, že si mohl se svým životem dělat co chtěl, třeba i konvertovat a stát se světcem. Co kdyby to ale udělal před jeho konverzí některý z jeho podřízených, kteří se spolupodíleli na jeho zločinech? Je naprosto jasné, jak by dotyčný dopadl. Postavy Nejmenovaného a Bedřicha Boromejského na mne působí trochu strojeně, maličko jako Deus ex machina. To postava Otce Kryštofa je podstatně přesvědčivější, má předobraz v četných dobových řeholnících (mimo jiné včetně našeho Bedřicha Bridela).
4. Kapitoly líčící mor v Miláně v r. 1630 mne naplnily velkým smutkem, jelikož mi opět vytáhly z podvědomí myšlenku, že pokud lidstvo na něco zajde, tak je to na blbost. Paralela s chováním lidí v době koronavirové pandemie je do očí bijící. Uživatel Knišíl nechce srovnávat závažnost milánského moru s našimi problémy v letech 2020-2022, já ale zde napíši, že srovnatelné jsou. Lidé uprostřed epidemie moru měli k dispozici jen minimální vědecké poznatky (o to obdivuhodnější byla práce těch kteří se těmito omezenými poznatky řídili a snažili se podle nich situaci řešit) ale bezprostředně viděli strašlivé následky moru. Přesto se zde velmi úspěšně šířily dezinformace a vyloženě nesmyslné názory. V současnosti máme poznatků a možností jak s epidemií bojovat nesrovnatelně více, přesto je boj s pandemií stejně obtížný jako s morem v r. 1630, a to díky kombinaci hlouposti (i u vzdělaných!!!), sobectví, gramotnosti, přístupu na internet a práva volit. Prostě od r. 1630 do současnosti postoupily jak věda, tak možnosti jak šířit hloupost a sobectví. Důsledky jsou tytéž.
5. Vylíčení bídy uprostřed třicetileté války je zde snad nejpřesvědčivější z toho, co jsem k této problematice četl. Asi nikde jinde jsem se nesetkal s tak odevřeným názorem, že vojáci v té době se nechávali naverbovat s tím, že nepočítali se žoldem, jelikož si to mohou nahradit zcela legálními loupežemi a drancováním civilního obyvatelstva. Strašná doba.
6. Samotný příběh Lucie a Renza (aspoň pro mne) poněkud ve světle výšeuvedených vylíčení dobových problémů ustoupil do pozadí. Nicméně kniha by bez něj nebyla tím, čím je a ony celospolečenské kapitoly pravděpodobně vynikají právě proto, že jsou propojeny s vylíčením příběhů jednotlivých lidí.

Tak to je opravdu síla. Čtěte. Perfektní komentář uživatele muf-rodrigo, k tomu není co dodat.

1 28.09.2024

Při četbě této knihy jsem si dával klasickou otázku: "Co tím chtěl básník říci?"
Moje odpověď: Nechtěl říci nic, bavil se. Jana Weisse pokládám za surrealistu, a ony ty sny dosti často nic neznamenají, některé mohou být zábavné.

1 16.09.2024

Ve svém prepubertálním dětství jsem tím byl nadšen, a za vzpomínky na toto nadšení dávám tři hvězdy. Nyní bych s tím nadšením již slevil.
Nicméně si zpětně uvědomuji, že to byl jakýsi prvý podvědomý podnět k mé následné až po letech se projevující celoživotní jen málo úspěšné snaze - naučit se latinsky.
Citát z Horácia "Quo, quo, scelesti, ruitis" je tam již v začátku prvé kapitoly.

1 21.08.2024