Lembac komentáře u knih
Začátek knihy byl docela akční a plný zvratů, ale v dalších kapitolách knížce trochu došel dech. Hlavní hrdinové se začali nípat ve svých emocích a zabředávat do zpytování svého svědomí, aniž by je to někam posunulo. V závěru dílka se sice děj trochu rozproudil, jenže Lazarovo hnutí mysli (ve vztahu k Allegře) mi přišlo nelogické a mírně mi konec románu znechutil.
Jsem docela překvapená, jak moc se mi knížka líbila. Tím spíš, že na duchařinu si v literatuře nepotrpím. Jenže ono v tomto románu jde o spiritusmus až v druhé řadě, v popředí stojí mezilidské vztahy.
Edward Stuyvesant-French byl někdy na pěst, jenže když se člověk zamyslel, reagoval by ve většině situací stejně jako on. Měl morální právo na své straně, někdy to ale s tou spravedlností - hlavně vůči Lavinii - trochu přeháněl. Vlastě byl celou knížku permanentně naštvaný. Proto taky moc nechápu, co na něm Lavinia viděla. No, vem to ďas, je to prostě (duchařská) pohádka na ukrácení dlouhé chvíle. :-)
Rhiannon Fitzgeraldová je zamyšlená žena s očima dítěte, která sedí v pomalovaném voze, toužebně se ohlíží za svou minulostí a snaží se zachytit zlomek světa, který tolik milovala. Jednoho dne najde v ruinách Ballyaroonu zraněného kapitána Lionela Redmayna a vrhne na něj veškerou dobrotu a laskavost svého srdce. Tak silnému útoku nemůže tvrdoslupkatý Lion odolat a stává se lepším, ba nejlepším na celém světě.
V této knížce jsou kladní hrdinové, tedy především Rhiannon, tak strašně pozitivní, až z toho trnou zuby. Ve skutečnosti by osoba s tak minimálním pudem sebezáchovy nemohla vůbec přežít. Záporák je popsán taky velmi jednorozměrně. Je to prostě hnusný zloduch, vedle kterého působí lord Voldemort jako docela přátelský strejda.
Příběh byl vyprávěn na můj vkus trochu rozvlekle - na každou "akci" připadají nejméně dvě až tři stránky stále se opakujících vnitřních monologů hlavních hrdinů, které jsou autorkou vyšperkovány stovkami veeeelmi květnatých metafor.
Naprosto se ztotožňuji s názorem od michaela8804.
Ještě bych dodala, že jsem moc nepochopila, proč se vlastně musel Phin vydávat za lupiče. Jak mu to pomohlo v pátrání?
Knížka nezklame, ale ani nenadchne.
V prvním díle série Reid Family vědomě ničila sobecká a manipulativní Ophelie životy jiných lidí. Proto jsem byla zvědavá, jak ji v této knize autorka polidští. Bohužel si myslím, že se polepšení potvory moc nepovedlo. Důvody jejího prohnaného chování nebyly vysvětleny přesvědčivě. Její konání bylo zlehčováno a omlouváno. Vliv jejího otce mi přišel přehnaný a jeho motivace nelogická. Vždyť byl sám vévoda, tak do jakých vyšších vrstev chtěl svou dceru proboxovat?
Raphael byl celkem kladný hlavní hrdina. Jen mi přišla trochu úsměvná "léčebná kúra", kterou Ophelii jako psycholog-amatér naordinoval. Hlavně terapie sexem mě rozesmála.
Knížka je obsahově průměrná, ale čtivá (a naštěstí relativně krátká).
Duncan se Sabrinou mi byli celkem sympatičtí, ale proradnou Ophelii jsem vydýchávala docela dlouho. Jsem zvědavá, jak z té potvory autorka vykřeše alespoň trochu ucházející hrdinku další knížky (Zkrocená láskou).
Námět knihy není zvlášť originální (nucení nebohého jinocha do sňatku), ale příběh trochu ozvláštňuje vzájemné špičkování dědečků-dohazovačů. Závěr románu bych trochu zkrátila - hlavně historku s výkupným. Taky mi ke konci přišlo, že jinak sebevědomá a rozumná Sabrina až příliš podlehá citům a Duncan se chová trochu zmateně.
Knižka právem patří do přihrádky červená knihovna: je naivní, černobílá (ta bídná Ophelie!) a srdcebolná, ale mně se docela líbila.
No, je to pohádka. Pořádně romantická pohádka. Ale četla se dobře.
V knize se toho zase až tak moc neodehrává. Sullivan jde sice sem tam vyloupit nějaký ten dům, ale jinak se poctivě věnuje výcviku Isabeliny kobylky Zefiry. Při té příležitosti si oba hlavní hrdinove vyměňují (nejen) žhavé pohledy a trochu se i hádají. Překvapila mě velmi tolerantní Isabelina rodina.
Ničím zvláštní, trochu rozvleklý román.
Propojení časových pásem bylo zajímavé, i když těch dopisů do minulosti zase tolik neodešlo.
Líbilo se mi:
+ popis osob a událostí z doby občanské války
+ cestování v čase
Nebyla jsem nadšená:
- nadpozemská krása hlavních hrdinů (počítala jsem s tím, že Margaret bude i v minulosti sama sebou - i v nedokonalém těle)
- extrémní Ashtonova oblíbenost - kam přišel, tam ho všichni milovali - dokonce i nepřítel
- závěrečná část knihy odehrávající se v cizině
Nevím, čím to je, ale kniha se mi nečetla plynule. Často jsem se musela v textu vracet, abych pochopila, kdo co komu říká. Buď je tak kostrbatý překlad, nebo jsem se na četbu dostatečně nesoustředila.
Klady:
+ vtipné Robertiny glosy na poezii jejího otce
+ vztah Roberty a Damona
+ Teddy
+ celkově (morálně) uvolněná atmosféra tehdejší společnosti
Zápory:
- nedokončené příběhy dalších dvou párů - snad se jich dočkám v dalších dílech série
- Jemma mi svou frivolností někdy lezla na nervy
- šachy - vím, že je kniha z větší části právě o nich, ale mě osobně zrovna moc nezaujaly
Ztracená duše je upíry prostoupena dost intenzivně, ale ani tak mě nadpřirozeno (k mému vlastnímu údivu) příliš nerušilo. Vztah prokletého Juliana a Portie je smutný, skoro až tragický, ale přesto moc hezký.
Lady Roselyn Harringtonová a sir Spencer Thornton byli lapeni do sňatkové pasti, vůbec se neznali a oba si v sobě hýčkali nějaký ten nepěkný předsudek vůči tomu druhému. Není proto divu, že vystrašená Roselyn ztratila nervy a doslova utekla od oltáře. O dva roky později je obrovská náhoda znovu svede dohromady na ostrově Wight, kde jsou okolnostmi donuceni dohnat to, co jim před svatbou nebylo dopřáno....pořádně se poznat.
Knížka se čte velmi lehce. Příběh je komorní a tichý. Emoce autorka popisuje úměrně, nemá tendenci tlačit na pilu. Špionážní Spencerova historie se do milostného románu hodí, rušivě nevyčnívá.
Vyprávění se mi líbilo a s čistým svědomím ho můžu dál doporučit.
Hezký romantický příběh, ve kterém mě nerušila ani pravděpodobná přítomnost upírů.
Jsem naprosto nadšená! Tato romance má naprosto všechno, co od červené knihovny očekávám. Svižný děj, vtipné dialogy, dojemné i veselé momenty, sympatickou hlavní hrdinku a sexy hlavního hrdinu. Klidně bych dala těch hvězdiček třeba sedm. :-) Vřele doporučuji.
Začátek a konec knížky je dobrý, ale prostřední část se docela táhla. V této nudnější části se převážně jen konverzuje, dohaduje, uráží a sarkasticky usmívá. Příklad: Jack se otáže, Grace vybuchne, Jack na ni vrhne svatouškovský pohled, Grace se zlobí, Jack pokrčí rameny, Grace zůstane nechápavě hledět, Jack pokračuje posměšným tónem, Grace popuzeně povzdechne....a tak pořád dokola.
Některé Jackovy poznámky jsou vtipné, ale bohužel ne všechny. Docela líto mi bylo Grace, která se prostě nikdy nemohla zavděčit všem.
Zakončení příběhu bylo sice napínavé, ale ani to nevyvážilo neslaný nemastný prostředek. Chtěla jsem si hned v návaznosti na tuto knížku přečíst druhý díl (Pan Cavendish, jestli se nemýlím), ale protože se vlastně jedná o stejný příběh jen vyprávěný z pozice druhého páru, raději s četbou počkám. Zas takový literární klenot tento román není.
Po přečtení anotace jsem měla obavy, že z bitev a rozepří mezi Vikingy a Sasy v této knížce nevýjdeme, ale opak je pravdou. Byla jsem mile překvapená poměrnou mírumilovností děje. Nejlítější boje mezi sebou vedou Kristen a Royce - a to především slovní. I když i pár tělesných sporů se najde. Někdy jsem se trochu ztrácela v momentálních náladách Kristen, která snad ani sama netušila, co konkrétně po Roycovi chce. Nebo to věděla, ale nechápala, že pro Royce není celá situace vůbec jednoduchá.
Lehké čtení s přímočarým dějem a předpokládatelným zakončením.
Tato knížka je milým standardem milostné literatury. Téma příběhu není nijak originální, takže průběh Zachariášovy převýchovy má celkem předvídatelný konec. Líbilo se mi, že jednoduchý děj knihy rychle odsýpal a neměl příliš hluchých míst. Na druhou stranu mi přišlo pár věcí krajně nepravděpodobných.
SPOILER: Třeba způsob, jak se dostal Zachariáš ke svému neuvěřitelnému majetku. Podle svých slov nevzdělaný rváč byl schopen vybudovat za velmi krátkou dobu - jen na základě čeho? Svých instinktů? - obrovské impérium, které dominuje skoro celé Anglii. Ale dobře, je to pohádka. :-)
Další věc, která se mi moc nezdá, je ochota lady Holly přestěhovat se k pro ni naprosto neznámému chlapovi. Holly pouze konstatuje, že si prací u Zachariáše jen trochu pošramotí pověst a šup...už s ním bydlí. Vím, je vdova a nežije s ním sama, ale i tak...hm.
Intermezzo s Ravenhillem si podle mě mohla autorka taky odspustit.
Celkově je knížka o.k., ale už jsem četla na podobné téma i lepší. Buď byly vzájemné dialogy vtipnější, nebo to mezi hlavními hrdiny víc jiskřilo....tady je to všechno takové vlažné...
Poctivě přečteno jen prvních sto stran, potom jsem už stránky přeskakovala. Nebavilo mě neustálé opakování faktu, že Allegra je ta nejnejnejbohatší nevěsta Anglie, a že Quinton má sice velmi modrou krev, ale jinak je chudý jak kostelní myš. Jejich vzájemný vztah mi přišel zvláštně bezkrevný a bez emocí. A to i tehdy, když už by do sebe měli být zamilování.
Kniha je velmi dlouhá...až rozvláčná. Můj šálek čaje to není, ale někomu jinému se jistě líbit může. Možná se příběh jen zrovna netrefil do mojí nynější nálady.
Celkem hezký příběh, i když na můj vkus obsahoval až moc artušovské mystiky.
Klasická romantická "detektivka", ve které hlavní hrdinové - Luisa a Anthony - pátrají po hnusném zločinci, ale také si najdou čas na nějaké to techtle mechtle. :-)
Amanda Quick se v podobných příbězích dost vyžívá, obsahově se její romány s kriminální zápletkou mezi sebou příliš neliší. Na druhou stranu jsou její knihy napsány čtivě, takže když mám chuť na typickou červenou knihovnu, sáhnu po knížkách právě od ní.