Lenka4 komentáře u knih
Podtitul Střípky vzpomínek je zcela výstižný. Autorka se nesnaží popsat celou svoji životní anabázi. Jen zachycuje citově nejsilnější události a okamžiky. Ty, které nikdy z paměti nevymizí.
Zaujal mě výzkum v rodinách, jejichž počet sice nebyl velký, ale k podobným výsledkům by patrně dospěl i při širším záběru. Vlastně z něj vyplývá, že rodina je, co se paměti týká, hodně velký sklerotik. Tradované vzpomínky spíše vystihuje označení rodinná legenda. Osobní zážitky jsou nepřenositelné a každý vypravěč si je více méně upraví. Včetně onoho prvotního.
Stručné záznamy svědčí o fyzické zdatnosti putujících tovaryšů, kteří zvládali celkem bez problémů denní mnohahodinové pochody. Překvapivý je pak systém zajišťující jim na cestách základní životní potřeby – stravu a nocleh. Kniha má pěkný obrazový doprovod, rušivě však působí jeho grafické rozložení až k samým okrajům stránek.
„Atmosféra strachu, zoufalství a všudypřítomné StB, která stála v zákulisí natáčení.“ Tato dramatická věta evokuje představu skupiny ozbrojených mužů sledujících každé gesto a slovo herců s ještě větší ostražitostí než sám režisér. Přitom autorovým přínosem je pouze zveřejnění spisu příslušníka StB, který dostal za úkol zjistit ve filmových ateliérech určité informace. Dá se říci, že právě osudy tohoto muže jsou tím nejzajímavějším, co knížka obsahuje. O samotném průběhu natáčení Císařova pekaře se téměř nic nedozvíme. Zato si můžeme v závěru knihy přečíst medailonky herců, z nichž někteří ani ve filmu nehráli. Jejich zařazení je patrně důsledkem nedostatku materiálu pro stanovený rozsah textu. Tomu napovídá i časté opakování již řečeného, namísto prohloubení badatelské činnosti a rozpracování a doplnění povrchních informací. O tom, že samotné novinové články nejsou vhodným zdrojem k serióznímu odbornému dílu, svědčí reprodukování tradovaných omylů (první manžel Lídy Baarové Jan Kopecký nebyl synem ministra techniky Jana Kopeckého, který nebyl bratrem ministra informací a později kultury Václava Kopeckého).
Příliš mnoho krve a agentů. Návraty v čase brzdí tempo. Psychologické vykreslení postav se moc nepovedlo. Nad některými jejich úvahami, činy a množstvím nectností zůstává rozum stát.
Román zahrnuje několik tematických linií, které se různě prolínají. Většina z nich je postavena na konfliktech mezi starými tradicemi a novými životními trendy odrážejícími zejména rozvoj podnikání a uvědomování si lidských práv.
Přílišná stručnost a strohost portrétů neumožňuje vcítit se do životních příběhů představovaných lidí. Obsáhlejší rozpracování jejich osudů by v myslích čtenářů jistě zanechalo silnější dojem.
Hodně smutný přehled lidské zloby, závisti, prospěchářství, nenávisti, touhy po moci, zvrácenosti.
Doporučení pro nakladatele – místo drahého křídového papíru používat obyčejný a ušetřené peníze věnovat na korektury textu. Značné množství chyb a překlepů působí rušivě a dílo znehodnocuje.
Konfrontace výpovědí z archivních dokumentů, informací z publikací a článků dobově ovlivněných a různých svědectví, které se autorovi podařilo sesbírat. Navzájem si odporující tvrzení vzápětí za sebou kladená jsou protichůdná jen na první dojem. Díky nim si lze totiž sestavit plastičtější obraz člověka v jádru dobrého a statečného, možná trochu lehkomyslného, na jehož skutky lze hledět s pochopením. Text sice působí poněkud kostrbatě, ale je velmi dobrým podnětem k zamyšlení.
Přiblížení vývoje politické situace po 1. světové válce v Rakousku na osudech členů rodiny Eduarda Blocha byl šťastný nápad. Celkem poutavým způsobem si tak rozšíří obzory i čtenář, který by po čistě odborné knize o dějinách sousední země nesáhl. Drobné výhrady lze mít ke stylistice. Hlavně v závěru text ztrácí kompaktnost.
Počáteční rozladění z toho, že v knize není mnoho textu a novinek ze života samotářů, postupně mizí. Výpověď autora o dojmech, které si odnáší ze setkání s nimi, je klidná, laskavá, přivádějící k zamyšlení. Fotografie však ve svém množství působí příliš temně a zadumaně.
Prolog vzbuzující zvědavost. Svižný děj nabitý událostmi. Vondruškův styl psaní detektivek je zcela ustálený. Naštěstí autor nachází pro zločiny pořád nové originální náměty.
Tento příběh se moc nepovedl. Je plný spletitých spekulací a dedukcí, chybí mu však napětí a dramatická akce. Navíc vše, co týká zlatovlasé krásné panny, působí dost nedůvěryhodně. Zdá se, že i mistr pera se někdy upíše.
Autorům bych udělila bobříka za psaní kronik. Stručné, avšak obsažné pojednání historie hnutí, různých událostí, medailonky významných osobností, nápadité grafické zpracování, množství fotografií. Kniha určitě zaujme a poučí i čtenáře, jehož jediným setkáním se skautingem byla v mládí četba foglarovek.
Existence historických lékařských konsilií není všeobecně známá. Připomenutí těchto textů je největším přínosem publikace. Zaměření na francouzskou nemoc se jeví jako druhotné téma. Knížka sama budí dojem úvodu k edici, takže určitým zklamáním je, že obsahuje pouze jediné celé konsilium.
Od jiných návodů na osobnostní rozvoj se knížka originálně odlišuje tím, že pro příklady nevědomě špatného jednání napraveného po jemně udělené lekci je použito milé zvíře. Kočičí povídání si čtenář asi zapamatuje více, než poučky uzavírající každou kapitolu. Ty jsou sice předkládány v budhistickém obalu, ale většina z nich je v různých formách obecně známá.
Autorce se podařilo po celý děj udržet napětí a vyvolávat obavy, že se někomu něco stane. A to vše v takové míře, že se čtenář snaží knihu přečíst na jeden zátah, ale nepřivodí mu noční můry. Skvělá detektivka!
Udržet v celku tak rozkošatělý román, umně splétat příběhy, zasazovat je do historických reálií a zaujmout čtenáře natolik, aby si s chutí přečetli všech sedm částí, je výkon hodný mistra.
Obdivuji autora, že dokáže vymyslet zápletky, události a životní příběhy tolika postav. A vše umí podat tak čtivě, že po dočtení tohoto dílu hned beru do ruky další.