Lenka4 komentáře u knih
Příběh nabitý událostmi nutí k rychlému čtení. Zdá se, že se jím nechal unést i sám autor a občas mu něco uniklo, či vše věrohodně nevysvětlil. Pozorného čtenáře pak jistě zaujme třeba scéna, jak se Oldřich z Chlumu potýká s protivníky a dokonce „snadno přeskakuje stůl“, aniž by mu přitom překážel meč ukrytý v nohavici.
Kdo přijme pozvání do soukromé galerie Jany Štroblové, odchází sice mírně posmutnělý, ale obohacený o nevšední umělecký zážitek. Kajícný obraz: „Mám úzkostný sen, že jdu mým, cizím však městem. Cit mi někdo sebral? Skrze stud se už prodrat neumím k člověku, co tu na kolenou žebrá. Jakoby nevšímavě jdu. Nevím, kam s očima, kam pro očistu. Být Veronikou, možná nesvedu otřít tvář zmučenému Kristu.“
Nápaditá grafika – názvy básní jako popisky pod obrazy.
Zajímavé téma. Autor jistě strávil drahnou dobu bádáním v archivech a studiem literatury. Výsledkem je však přebujelý a nezáživně psaný text.
Velice silný příběh. Autor zvolil vhodný způsob jeho zprostředkování - střízlivý, věcný styl. Čtenáře tak více zasáhne vlastní obsah sdělení.
Celkový dojem z knihy je trochu rozpačitý. Vzpomínky jsou psány suše, střízlivě, bez beletristického zpracování. To jim sice dodává na autentičnosti, ale zároveň místy ubírá srozumitelnosti. Škoda, že místo obecných historických přehledů v přílohách není více prostoru věnováno okolnostem vývoje zbraní V1 a V2. Rozhovor s autorem, který knihu uzavírá, je bohužel velmi nepovedený.
Snahu Pavla Hoška představit čtenářům neznámou malgašskou poezii lze jen uvítat. Velmi cenný je historický úvod. Žel, překlad přináší jen povědomí o obsahu veršů, navíc k porozumění jinotajů jsou třeba vysvětlující poznámky. O zvukomalebnosti a slovních hříčkách originálu svědčí pár básní v původním znění. Tato významná součást poezie je pochopitelně ztracena v překladu. Ale nevadí, výlet na Madagaskar je v každém případě zajímavý a nevšední. "Řekni mrakům, ať počkají na vítr, jenž se blíží. Řekni jezeru, ať zapomene na ptáky, kteří se k němu na noc již nevrátí. Není dobré zapomenout náhle. Dobré je zapomínat postupně."
Vzpomínky na dětství a dospívání jsou léty obroušeny, vyprávění poklidně plyne. Ovšem emotivní epilog tvrdě připomene hrůzy, kterými si židovské obyvatelstvo za války prošlo.
Životopisný román má svižné tempo, kterého autorka dosáhla střídáním časových rovin. Z počátku možná až příliš častým a tím trochu nepřehledným. Sympatické je, že se umělce snaží přestavit jako člověka s dobrými i horšími vlastnostmi. Veškerá pozornost je soustředěna na něj, ostatní postavy jsou vykresleny pouze schematicky, což snižuje kvalitu díla.
Ptáci koupající se v kašně: "V ruce jsem držel vlastní oko. Hledělo na mne podivným nepřirozeným paprskem udivené a vytržené z dlouhé trubice mého vnitřního kolejiště. Oblékalo mne vnímajícím světlem, byl jsem barelem naprostého konce jedné cesty."
Co tím chtěl básník říci?
První část sbírky je psána srdcem, další pocitem povinnosti. S oslavnými ódami si autor sice dal práci, ale výsledek neuchvátí. Ale už jen pro ty úvodní básně stojí za to sbírku číst. Dluh chce se platit: "Co máme, máme; kdož to jasně cítí, že přijde den, kdy nebudem to míti? Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů. Pro matku dítě nemá dosti času. Co činí matka, je tak samozřejmé. Povinnost k díku z nás tak ráda sejme. Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou. A potom v chvíli mrazivou a bědnou zavrou se oči matky, tolik bdělé. Dluh chce se platit. Není věřitele."
Marně pod Kunětickou horou sténají konvice varné. Zapamatovatelná je snad jen vtipná hříčka V supermarketu: "Jogurt aktivní bílý. Jogurt pasivní černý."
Jak pěkné by to byly básně, kdyby autor užil spisovného jazyka a nehyzdil je výrazy hrubšího zrna. Labutí píseň: " Přimrzla labuť k hladině řeky, když v noci prošel krajinou mráz. Sedí tam chvíli. Sedí tam věky. Přimrzla labuť k hladině řeky. K ledu co dělí nás. Vidím tě jasně. Díváš se na mě. Chci se tě dotknout. Studená zeď. Dýcháme na led ve vlčí jámě. Vidím tě jasně. Díváš se na mě. Led chutná jako měď. Labutí píseň mění se v skřeky. Zbyla hrst peří. Zbyla hrst vět. Přimrzla labuť k hladině řeky. Labutí píseň mění se v skřeky. Voda se mění v led."
Cenný je popis každodenního života zajatců v Rusku a konfrontace zidealizovaného ryzího vlastenectví mladého muže s jednáním mnoha jeho spolubojovníků, velitelů a bratrů v táborech i se vztahy mezi příslušníky různých národností. Z konkrétních situací zaujmou například tehdejší metody léčby cukrovky.
Vzpomínky z období služby v PTP se u jednotlivých autorů téměř neliší. Zajímavé jsou jejich další životní osudy po návratu do civilu.
Básně nejsou špatné, ale něčím se mi nelíbí. Tedy až na závěrečnou část Závěti, která je velmi působivá. Úryvek z Pláně: „A to je vše! Jen hadry, kůže, kosti, má duše lítostná, v soutěsce přítomnosti, tak nepomíjivé v své pomíjejícnosti jak pouhopouhý dech, nach vybuchnuvší růže, a to je vše, jen hadry, kosti, kůže, a jistá masitost lstné nahmatatelnosti – byť z utápání,“
Publikace má lákavé téma, pěkný obrazový doprovod a dobře se čte. Nepřináší však nové poznatky. Časté opakování již sděleného navozuje otázku, zda se opravdu jedná o nosné téma pro knihu daného rozsahu.
Domácí poezie psaná srdcem. „Při příchodu ukládám boty na místo. Vejdu do všech dveří, všude pozdravím, ale jako bych mluvila cizím jazykem. Stojí na mnoha místech zároveň, čekám na hrdelní zvuk, který znamená rozkaz, otázku i znepokojení. Chci ji obejmout, ale nevím jak, nevím, která z nich je zrovna přístupná mému tichu.“
Publikace upoutá už svojí obálkou. Obrazový doprovod je velmi bohatý. Módu autorka představuje v pevném kontextu s politickými událostmi. Osobně bych uvítala více informací o výrobních podnicích textilu, oděvů a doplňků.
Po příspěvcích o možnostech podnikání žen v historii jsem očekávala více zaměření na konkrétní ženy - jako je například pěkná studie o životě Elisabeth Arden. Kapitoly věnované současnosti však přinášejí hlavně obecně známé skutečnosti založené na statistických přehledech.
Autor přehledně shrnuje snad vše, co by bylo možné zařadit mezi paranormální jevy. Nezbývá však prostor pro detailnější rozbory a více příkladů.