Lenka4 komentáře u knih

Skutečné verše z blázince. Těžkopádné. I přes lopotnou snahu jejich ironie vzbudí jen hodně hořký úsměv.
Budovatelé blázinců
Kdyby z lidí nedělali blázny,
blázinec by musil býti prázdný,
jenom pan ošetřovatel
zbyl by tam co - budovatel!
P.S.
Co se týče primáře,
to je věc archiváře.

1 25.06.2021

Fotografie jsou vpravdě exkluzivní. Doprovodný text již méně. Autor se nechává příliš unášet svou ideologií a tvrdě odsuzuje vše, co s ní nesouzní. Filmy i lidi, kteří se kolem jejich výroby pohybovali. Přitom prožitek z umění je ryze individuální záležitost. I zdánlivý kýč poplatný době může člověka potěšit více, než výtvor ověnčený cenami kritiků.

1 17.06.2021

Rozumět všem básním je nad mé síly, ale oddíl Rozhovory promlouvá jasně a nese v sobě moudrost.
Stoletá s pravnučkou
„Nechte mi tady
tu malou. – Jak se stydí!
Bojíš se báby?
Vem si…“ „Od cizích lidí
ne!“ „Čas nás skamarádí…“

1 16.06.2021

Obrazová i textová stránka spolu vzácně ladí. Obě si hrají na umění a obě marně. Výsledkem je upachtěný kýč. Básně se sice krásně rýmují, ale jedná o nenápadité veršíky s prázdným obsahem. Fotografie nepůsobí esteticky.

1 09.06.2021

Temné verše vzniklé v temné době.
Čas zuby skřípe
a znovu počíná.
Sype se, sype
červotočina.
Bič vichrů plení,
až stromy úpějí.
To bouře žení
prach s první krůpějí.
Vřesem, jenž sténá,
jde, cítíc každý šleh,
česká žena
s rakvičkou na zádech.
Čas zuby skřípe
a lůna samosvá
v tvou slzu sype
si na noc prášky dva …

1 02.06.2021

Z moře naplavených slov, s často nezřetelnou souvislostí, náhle vyvstal slon, pro něj je dobré sbírku čísti. Sbohem a kel:
Slon dosloužil
spustili ho na dvůr a teď se v depozitáři
bude dál potichu rozpadat jak mrakem
vlastní nehybností složitě obklopený oblakem
tak obrozensky rušným až je z toho
krušno v tichu depozitáře nečekaný host
mermomocí chtěl by se dočkat svého vlastního
zániku
Vycpaná
zvířata v sobě mají smutek jenž si nezaslouží
být okukován davy …

1 25.05.2021

Značná míra exaltovanosti v osobité interpretaci biblických témat kupodivu nepůsobí nátlakově či hrozivě. Patrně díky nádhernému poetickému jazyku. Nevšední sbírka, která nezve k opětovnému čtení, ale zůstane dlouho v mysli.
Straka na zahradě
Květem holý stromek láká,
ne, to haluz zasněžená,
ne, to usedla tam straka
lesklá, modrá a zelená,
bílá jako moře pěna,
černá jako trpké saze,
barvy neviny a hříchu;
něžně, tajemně a blaze
straka září na haluzi,
ďáblu podobna i mnichu,
radosti květ a květ hrůzy,
hladu píseň, runa dávná,
křovin láska neúnavná;
na mne do okna se dívá
lesklým zrakem zima živá,
tichá úzkost úpěnlivá,
v zasněženém sadě straka;
smrtkou kvete mi na sněti,
miluje mne, neodletí;
oko drahé zřím, ne ptáka.

1 14.05.2021

Letmé náznaky dojmů ze zažitého. Zestručněné na nejvyšší míru. Někdy až za ni.
Vimperský hřbitov
Ticho mezi jmény
Déšť mezi jmény
jejich mráz
Dotek stromů.
Jediné roční období
smrt

1 06.05.2021

Verše plynou v poklidné rovině, kterou místy rozčeří originální nápad. Vydařený kromě Sledování neosloveného muže je například i Kapitán.
Kapitán brečí v hospůdce na nábřeží
a v jeho srdci noha dřevěná.
Každá bouře na moři je smutná bez vichřice
Fanfáry kouře a v pivu malá kra.
- Tak rád by šel pyšně s lodí ke dnu -

1 05.05.2021

Myšlenkový svět Zdeňka Rotrekla chrání kamenná zeď, která je pro mne neproniknutelná. Ani neláká k tomu, spatřit, co je za ní. Spíše odrazuje. Jediným slunečním paprskem je báseň Marii:
Hudbo vzňatá na psím víně
za klášterní zdí
když v soumraku neodbytně
žal se rozední
V soukolí nás cosi vplétá
pohyb ruky tma
jak líbezná prostá věta
nedořečená
Jenom stesk jenž včera zcela
chtivě ovíjel
ruce oči temná včela
na kůň sedl – jel
Kalliopé v rosném šeru
prchá – mizí – je –
Za podnos si měsíc beru
růže vadne v rosném šeru
vadne – mizí – je -

1 04.05.2021

Stojím před mírně pootevřenými dveřmi do světa, kterému moc nerozumím, příliš mě neuchvacuje, ale mohu se v něm kochat neobvyklými slovními zpotvořeninkami.
Letní měsíce spí.
Kudrny do čela.
nedomyto, nedomilováno, v ledovém kanále:
do půli kolen Září.
Něčí sykot. Není náš.
"Někoho tu, matko, máš!"
Nějakou šelemnost.
Nějakou běseň.
Obzor jak uhozen štanglí
už nabíhá...
Pozejtří jeseň.

1 22.04.2021

Hle, kolik barev může mít světlo. Například Černosvit:
Přilétla jsi za mnou po dvou dnech
Babočka za kloboukem
Motýl ČERNOSVIT
Jsi tu jen na pár chvil
a pak chceš mít klid
Střídáš můj klobouk s kopretinou
jako bys zjistit chtěla
kde Ti bude líp
Žárlivost sobecky mne svírá
a louka pláče pro motýla
jenž mizí do nebe
Navždy si mohu svítit Tebou
nocí bez Tebe
neb zabil bych Tě podruhé
kdybych si Tě chyt
Jsi moje světlo ve tmě
Motýl ČERNOSVIT

1 15.04.2021

Člověk z vnějšku těžko ocení mnohé jinotaje a ne příliš propracované verše budou za pár dní z jeho mysli vymazány.
Den po včerejšku
mám přátele
kteří se podílejí
na řízení státu
nebo jsou i jinak důležití
umějí třeba krájet zelí
do salátu
na dně sklenky oko ovce vidět
po dopití
vidím ho
- někdo z nich říká
den který s důvěrou vycházel
a byl z toho případ:
crtl+c ctrl+v
del

1 11.04.2021

Tato kniha na rozdíl od Štorchových románů nejspíš žádné dítko pro archeologii nenadchne. Spíše přispěje k oživení pozapomenutých školních vědomostí o nejstarší historii, kdysi načerpaných v hodinách dějepisu. Chodit doslovně po místech literárních fikcí inspirovaných skutečnostmi a uvádět je na pravou míru asi není nejlepší nápad. Krajina se hodně mění i během jednoho lidského života a projekce příběhů do reálného stavu lokality určitě potřebuje mnohem větší dávku fantazie, než se kterou pracoval Eduard Štorch a ke které čtenář přidává tu svoji. Pro mne budou lovci mamutů už trvale žít v prostředí představeném obrazy Zdeňka Buriana.

1 30.03.2021

Srovnávat lze nejen básnické pojetí dojmů z cest jednotlivých autorů, ale pokud čtenář některá místa sám navštívil, tak i s vlastním prožitkem. Hodně působivé jsou verše Františka Gellnera a Josefa Macha. Závěr jeho Noci v Chicagu:
"Brutálně hudba zní a tanec smysly zpíjí,
drsný to paskvil o lásce a síle.
Lhát lásku namáhají s apatií
se prostitutky barevné i bílé.

A všecko opřádá svou smyslností
omamný parfém poskvrněné krásy,
zatímco venku káže o mravnosti
nějaká ženská od Armády spásy.

Ze starých vlastí lodi zatím plují
sem přes oceán, jenž je kdesi v dálce.
Město plá světly: krásný drak v své sluji
hltavě čeká na přistěhovalce."

1 29.01.2021

Potlesk pro Hanzlíka! Verše jsou možná temné a drsné, ale cesta života procházívá i růžovými zahradami s keři černě kvetoucími.
xxx
Kdo jede s černým kočárem
v tomto neútěšném dešti
kdo nešetří schvácených koní
a kol topících se v blátě

kdo jede s kočárem
touto krajinou bez zájezdních hostinců
a hořících loučí
kdo nedbá bezúsvitné noci

kdo jede
tuto marnou cestu potopeným světem
na kost zbědován

kdo jede s kočárem prázdným
kdo ne-li hrobař jenž jako kapitán
umírá poslední

1 17.01.2021

Sbírka upoutá rozmanitostí forem textů a přináší i náměty k zamyšlení. Celkově však působí poněkud chladně.
Napíšu ti
Dal jí všechno, co muž může dát
a udělal snad víc, než by měl udělat.
Sfoukl by někdo plamen bezstarostněji,
slyšel kdy někdo sbohem línější a takhle bez doznění?
"Napíšu ti," utrousila hravě
a tvář jen stočila ku zdvořilému políbení.
Poté odešla, bez pohledu či ohlédnutí...
Dopisy psané a frankované v hlavě -
marně bys hledal poštu v městě smrti.

1 31.12.2020

Svět viděný člověkem znaveným životem jako monotónně smutná zahrada. Radost do ní nevnese ani majitel, který ji občas navštíví s káravými slovy:
"každý provolává
nějakou svou potřebu, nějakou tu absolutní pravdu
a v jejím jménu bez ustání
dusí ty druhé
na rozlehlém poli"

1 08.12.2020

Začátek obsahující zážitky z dětství je skvělý. Ovšem od vojny se potěšení z četby začne vytrácet až k úplnému vytracení. Politikaření na fakultě, zjednodušené dělení na přátele a nepřátele, výčty účastníků nekonečných pitek, reprodukce hospodských řečí, které jsou možná zábavné v atmosféře posezení kruhu známých s určitou hladinou alkoholu v krvi a značná vulgarita. To vše celkový dojem z knihy notně kazí.

1 24.11.2020

Atmosféra beznaděje nuzného života je vyjádřena někdy až deprimujícím způsobem. Jakou cenu má takový život? Stojí za to ho žít? Z modlitby Charlotty k Panně Marii o štědrovečerní noci:
"Nechci nic na tobě … špinavýho!
Udělej jenom, abych našla
ňákou tu portmonku s prachama,
ztracenou některym keťasem
(přej mi ji rači než metaři)!
Portmonku s flokama, svatá Panno,
i dyby v ní byl jen dvouvoják,
aspoň bych mohla se někam skovat,
vydržet do zejtřka, naprásknout se
za deset suváků klobásou.
Dybys ale snad nemohla,
nebo snad nechtěla, Maria Panno,
řekni mi třebas, že jsem smělá,
ale … rač zbavit mě života!
A potom mě můžeš k sobě vzít,
k sobě, tam do svýho ráje v nebi,
kde je furt teplo a kde je krásně,
a kde bych už nemusela žít"

1 20.11.2020