Lenka4 komentáře u knih
"Některým umělcům se při pozorování světa stává totéž co mnohým filosofům. Usilují o formu a při tom se jim ztrácí obsah." Nad některými historkami je třeba více se zamyslet, aby čtenář pochopil, co jimi chtěl pan Keuner - Bertolt Brecht říci, ale obecně jsou podané přístupnou formou. Mezi nejzdařilejší patří Kdyby žraloci byli lidmi. Řada myšlenek a postřehů je aktuální i v současné době a pokud je budou lidé číst za sto let, určitě se s nimi ztotožní také. "Bezpráví nabývá často charakteru práva čistě tím, že se vyskytuje často."
Ze čtyř hlavních postav si nejde nikoho oblíbit. Všichni jednají nervózně, až hystericky. Nebo tak působí autorův přepjatý styl líčení jejich duševních traumat. Čtení to není nudné, ale zneklidňující. Neklid hlavních hrdinů jako by se přenášel na čtenáře.
Ačkoliv knížka vyšla v edici Úsměvy, příliš úsměvná není. Spíše trochu nostalgická, s velkým obdivem ke klasikovi. Osobní kouzlo a humor Jana Wericha se přes vzpomínky jeho kolegů a známých předat nepodařilo. Možná se mnou nebudou souhlasit lidé, kteří se s ním setkali, či zažili atmosféru představení Osvobozeného divadla a při čtení se jim zážitky vybavují. Je to ovšem nepřenositelná generační zkušenost.
Autorův básnický slovník nepůsobí přitažlivě. Kladně lze hodnotit, že i přes značnou syrovost není vulgární. Básně mají atmosféru, jsou v nich trefné postřehy všedního dne. (Návrat: ... V čekárně na nádraží už mají reproduktor, a tak vám kanálie v hudební směně neodvolatelně rozvrací den už zrána. Vrátíte se tedy domů, vyhledat něco, co nezasáhla kupčící zvůle člověka. Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.) Teprve ve druhé polovině sbírky se mi básně zdály přístupnější, nejspíše proto, že jsem si na autorův styl zvykla. Tento pocit však do druhého dne zmizel a opět jsem se k nim musela těžce propracovávat. Knížka je to osobitá, nepodbízivá a netuctová.
Cenné svědectví o životě v koncentračním táboře Buchenwald od přímého účastníka. Škoda, že ho autor nepodal ve formě svých pamětí. Bylo by autentičtější a o to působivější. V románu působí dost nevěrohodně způsob, jakým se dítě do tábora dostalo. Hlavní postavy jsou vylíčeny velmi zjednodušeně a charakterově rozděleny na dobré a zlé. Závěr je však napsán tak napínavě, že knihu před dočtením nelze odložit.
Sbírka rozhodně není jednobarevná. Sice jí dává rámec střídání ročních období a je propojena opakujícími se drobnými či většími motivy (tygr, žena ve mně), ale básně nemají stejnou polohu, liší se atmosférou. U některých mi vadila hrubost, působily téměř agresivně. Naštěstí takových není mnoho. Nejsilněji působí závěrečná část Podzim, zima. Je to takové smíření s života během, malinko nostalgické, ale vyrovnané. Autor je dobrý pozorovatel přírody i dění kolem. Chůze: "Tma, vítr nad silnicí. Tiše a rovnoměrně vržou boty, pravidelně šustí záhyb reflexní vesty. Neslyšně pracuje sval pod hrudní kostí. Ještě je ticho. Ještě nikde nikdo, štvanci zisků spí. Je třeba bdít, být, kráčet, než se probudí, dokud na cestě hrozí jen zajíci, divočáci, srny, samota, ticho, stíny."
Místo očekávané detektivky jsem s překvapením zjistila, že čtu celkem pěknou satiru na současnost, ovšem úhledně zabalenou do historického hávu. Toto vybočení do jiného žánru lze jen uvítat. Čtenář uvyklý na stavbu příběhu "zločin - vyšetřování - potrestání viníka" se musí přeladit a zbystřit pozornost. Autor si vyhrál s názvy míst i jmény osob. Snad jen toho mlází a piva bylo až příliš.
Vcelku obyčejné příběhy ze života, trochu filosofování, mírně vtipné. V porovnání s knihami podobného žánru (povídky se zážitky vlastními či vyposlechnutými, vzpomínky na příhody z dětství nebo studií, různé veselé či smutné historky ze života) od jiných amerických autorů, které u nás vycházejí, jde o průměr, a to i v literárním zpracování. Nejzajímavější otázka: "Je život před smrtí?".
Je dobré otevírat dveře do minulosti? A co dělat, když se za nimi objeví kostlivec? Hrdinka knihy našla, myslím, správné odpovědi na obě otázky. Průhledy do života v Anglii v posledním roce druhé světové války mají zvláštní silnou atmosféru. Příběh je zajímavý tématem i zpracováním. Vytknout lze snad jen ten nesouvisející a zavádějící titul. Doufejme, že šlo opravdu jen o výjimečný případ a nakladatel se napříště bude držet originálních názvů, nikoliv svého vydavatelského plánu.
Ústředním tématem knihy měly být vzpomínky na Annu Frankovou. Nelze se divit, že jich mnoho není. Kdo si po desítkách let pamatuje všechny spolužáky, se kterými chodil do školy, jací byli, co říkali, co dělali. Cenné jsou však zážitky těch, kteří přežili a mohou tak sdělit své pocity, přiblížit atmosféru doby a říci, jaké vůbec měli povědomí o situaci v zemi a její vážnosti. Kniha postavená na osudech pamětníků, lépe sepsaná a chronologicky utříděná, by byla velmi přínosným počinem. Ale nejspíš by se neprodávala tak dobře, jako se slavným jménem v podtitulu.
Sbírka děl známých, méně známých i zcela neznámých autorů přináší možnost srovnání tvorby v daném regionu a období. Právě době vzniku je poplatné hlavní téma básní - ženská krása. Je však opěvována podobnými slovy a přirovnáními (těžko na tomto poli vymýšlet něco neotřelého), mnoha veršům chybí vnitřní hloubka. Zdá se, jako by vznikaly účelově, řemeslně. Veršované lichotky dávaly dvoření kavalírů větší lesk. Skutečným citem prodchnutých básní je málo. Milým zpestřením sbírky jsou verše humorné či skoro rozpustilé, jejichž autoři se na lásku dívají s nadhledem, či básně naučné (Lorenzo de´ Medici: "Dostalas, má dcerko mladá vychování víc než dosti. Chovej se mi v společnosti, jak se sluší, patří žádá...... Tak to, dcerko, dcerkám sluší, to ti bude k cti a chvále; zalahoď své mladé duši, okřej v bále, čile, dbale, využij čas dokonale na všecko, co život skýtá; přejde ples a hoň pak bycha: žádná nejsme věčně mladá."
Život přináší často hodně krušné okamžiky. Pozitivní je, když se z děsivých denních můr postupně stanou veselé historky, jejichž vyprávěním postižený nejen pobaví své okolí, ale sám tak sobě pomůže překonávat neblahé psychické důsledky přetrpěného příkoří. Možná by knížce prospělo nechat téma ještě chvilku uležet a více propracovat, ale to od paní Deváté evidentně nelze očekávat. Ono vlastně i to překotné a trochu neuspořádané povídání má také své osobité kouzlo.
Konec korunuje dílo. Závěrečná část trilogie o královně Žofii je nejzdařilejší. Autorovi se podařilo dobře a celkem přehledně vylíčit události kolem vzniku husitství a jeho jednotlivých aktérů a stran. Jak vidno, každou dobrou myšlenku mohou zcela zvrátit a zničit bezohledné mocenské ambice, fanatismus či touha po zisku.
Velmi vtipné a nápadité. Už dlouho jsem se u knížky tak nezasmála.
Autor si zaslouží pochvalu za nápad. O manželkách prezidentů již nějaké publikace vyšly, ale ženy dalších vrcholných politiků, které se později nestaly prvními dámami, zůstávají tak trochu v utajení. Přitom z jejich osudů se dozvídáme i o životních a sociálních podmínkách v různých dobách trvání Československa a v různých vrstvách společnosti a také o politickém vývoji v republice, který jejich životy často neblaze poznamenal. V některých kapitolách je více prostoru věnováno premiérům, neboť se nepodařilo o jejich manželkách sehnat více informací, což je sice škoda, ale každý má právo na soukromí. Oceňuji také obrazový doprovod, hlavně svatební fotografie, které jsou zajímavé z hlediska dějin módy.
Verše to nejsou nijak úchvatné, ovšem vynikající obsah zcela přebíjí někdy klopotné rýmy. Balady v sobě mají život - napětí, dramatičnost, sílu sdělení. Přímo z nich čiší revoluční odhodlání sedláků plynoucí ze zoufalství. Autor se nerozpakuje líčit i hodně drastické scény, které mají v celku sbírky svoji nezastupitelnou úlohu. Říci, že básně ke čtenáři promlouvají, je slabé. V tomto případě totiž mluví hodně nahlas.
Příběh splňuje všechno, co od české detektivky očekávám. Není drastický. Napínavý je však tak, že knihu sice lze odložit, ale ne na dlouho, neboť láká k brzkému dočtení. Myslím, že žádný čtenář nemá šanci vraha odhalit a jeho totožnost tak vyjde najevo až v samotném závěru. Líbila se mi záhada mrtvých myší. Naštěstí se autorka včasným objasněním vyhnula lacinému hororu, ke kterému událost přímo vybízela.
Velice zajímavé přiblížení života obyvatel Roudnice nad Labem v 18. století. A to nejen z pera autorů pamětí, ale také autorů sborníku, kteří vyhledávali dokumenty události potvrzující. Z původních zápisů kožešníka Samuela Bernarda Brodského je zřejmý jeho zájem o válečné události, Václav Mikuláš Brodský si více všímá dění ve svém okolí. Zápisy Jílků jsou stručnější. Paměti obsahují zprávy politické (např. boje s Prusy), hospodářské (daně, úroda, neúroda), společenské (úmrtí, narození), černou kroniku (požáry, ukradený elefantový zub), o počasí (teplé zimy, mrazy koncem května, velká hřmění). Knihu snad nelze doporučit ke čtení jen ministrovi financí, neboť by se mohl inspirovat zde zmíněným patentem českého gubernia z 5.12.1763, jímž se vyhlašovala povinnost zaplatit dlužní daň (daň na umoření státního dluhu). Obyvatelé byly rozděleni do 12 tříd podle příslušnosti, majetnosti a výdělku. Ženy v tomto směru nabyly jisté rovnoprávnosti s muži, neboť měly platit stejnou částku jako oni. Nezaopatřené děti platily jen 5. díl.
Vzpomínky jsou psány poněkud suše a s odstupem. Autor se věnuje hlavně svému politickému a filosofickému zrání a směřování, pracovní žurnalistické činnosti. Zajímavé jsou jeho zkušenosti s životem v Praze v období hospodářské krize, kdy denní snahou bylo zajištění jídla a levného ubytování. O svých láskách se sice zmiňuje, leč velmi sporadicky. Stejně tak se nijak zvlášť nerozepisuje o svém vztahu k budoucí ženě. Toto téma patrně gentlemansky vynechává, určitě nejde o nedostatek citu. Naštěstí nevynechává napínavé životní okamžiky, např. útěk před nacisty přes Polsko a své zážitky prostého vojáka z bojů ve Francii. Naprosto neuvěřitelná scéna je s fungující poštou ve válečném chaosu. A při líčení emigrantského prostředí v Anglii si čtenář uvědomí, ostatně stejně jako během četby celé knihy, že lidské charaktery jsou pořád stejné v každé době a často se poznají až ve zlomových okamžicích. Jako třešnička na dortu působí závěrečný dodatek, kdy autor vypráví, jak si šel převzít řád. Příhoda je líčena s lehkostí a vtipem. Škoda, že trochu té lehkosti a vtipu F. Beer nevyužil i ve vzpomínkách. Ale nejspíš je považoval za tak vážné a závažné, že je nechtěl žádným způsobem zlehčovat.
Většinou se jedná o texty lidových písní či popěvků, a to poměrně neznámých, pozapomenutých. Jsou to prosté, neumělé verše, které bez znalosti nápěvu a melodie nelze úplně docenit. Při zpěvu hudební složka dost často zastiňuje text a tak se v písni jeho případné nedokonalosti ztratí. Pokud však máme k dispozici jen slova, můžeme pocítit zklamání a mít dojem, že ty písničky nejsou moc hezké a vlastně se ani nerýmují. Sbírka má však velký význam pro etnografy a je dobře, že vznikla, neboť texty, které jsou nyní pozapomenuté, za nedlouhý čas mohou být zapomenuté. A to by byla škoda, protože jsou součástí našich kulturních tradic.