Lenka4 komentáře u knih
Obraz Ameriky zasmušilý a unavený, stejně jako pan Howard T. Lewis, oděný v šedivý svrchník a hnědý klobouk ve stanici podzemní dráhy. Hodně silná je báseň Býčí zápasy.
"Někdo pobíhá,
někdo jen větří,
někdo hrabe do země, ale je tvrdá.
Červené hadry lítají kolem
a pikador na vypolštářované herce
zasazuje první ránu
slabomyslným kopím.
Černá krev kypí mezi lopatkami.
Hrudník k prasknutí,
jazyk vyplazený k hlubinám.
Kopyta hrabou o vlastní újmě.
Tři páry banderillos v zádech.
A matador už táhne meč
přes brlení.
A tu se někdo (zbrocený, vyčerpaný)
zastaví a volá:
Pojďte, nechme toho,
pojďte, nechme toho,
pojďte za řeku a mezi stromy,
pojďte za řeku a mezi stromy,
nechme těch červených hadrů,
pojďme jinam,
tak volá,
anebo sípá,
anebo šeptá,
a bariéry řvou a
nikdo nerozumí, protože
všichni jsou na tom stejně,
černý a rudý býk padne
a bude odtažen
a bude odtažen
a bude odtažen,
aniž by pochopil běh světa."
Židovské anekdoty nezklamou. Ani když se do sbírky vloudí některé známé z jiných souborů.
Začátek slibuje mnohé, avšak po dočtení přijde pocit jistého zklamání. Vsuvky ze současnosti mají nejspíše vyvolávat napětí. Jejich nevysvětlená podivnost spíše budí úvahy o tom, zda jsou události logické a uvěření hodné. Kunhutu pak opouštíme v nejzajímavějších chvílích jejího života. Inu, co dělat, když slavná spisovatelka Anna Březinová raději odevzdá polotovar, jen aby splnila termín odevzdání.
A pak - moje paměti budou mít cenu historickou a sociologickou; budou cenné tím, o kom píšu; díky zmínkám o slavných lidech, jež jsem dobře znával, nebo s nimiž jsem se i kamarádil. Tato vize Jiřího Sehnala je sice přehnaná, nicméně seznámit se s jeho spletitými životními cestami není marné a díky vtipné formě ani nudné.
Knížka pro dobrou náladu. Skoro detektivka, skoro humoristický román. A jako bonus krásné ilustrace.
Zuzana Růžičková svou vášní pro hudbu nakazí i čtenáře, pro kterého je nejkrásnější hudbou ticho. Obdivuhodná je její cílevědomost a píle. Osobnosti, s nimiž se v životě potkala a které poznamenaly její hudební dráhu, představuje mile úsměvně a laskavě. Přibližuje a zlidšťuje tak postavy stojící vysoko na piedestalu slávy.
Oceňuji, že autor věnoval pozornost i méně významným postavám a představil jejich minulé i současné životy. Příběh tím získal na barvitosti. A protože nechybí ani jemný humor, výsledkem je lobogo četba.
Originální zápletky a překvapivá přeměna románu v detektivku.
Ušlechtilá četba mnohá poučení z historie národa přinášející a správné mravné chování čtenářstvu ukazující. Tedy až na Klicperovu povídku Pindar a Korinna, která je nadmíru nudná. Osobám s křehkou nervovou soustavou nedoporučuje se čísti horor Loupežnický hrad. Všichni milovníci staré krásné květnaté české mluvy zde naleznou bohatý zdroj k obohacení svých výrazových prostředků.
Pan Pavlíček měl talent vidět poezii všedního života a dařilo se mu ji zachytit. Černobílé fotografie vyvolávají nostalgickou náladu i úsměv při vzpomínkách na vlastní dětství.
Ve sborníku najdeme reklamní akce, odvážné vzduchoplavce i mytí hlavy na pekingské ulici (patrně nikoliv výrobkem firmy Unilever).
Pražská kanalizace je obdivuhodné dílo, které používáme s naprostou samozřejmostí. Počíst si o situaci kolem jejího budování a navštívit pak starou čistírnu odpadních vod v Bubenči lze jen doporučit.
Tento experiment ukazuje, že když tři dělají totéž, k dobrému výsledku to nevede. Úroveň zpracování připomíná školní slohové práce. Těžko posoudit, zda by se projevil kvalitativní posun v případě samostatného uchopení tématu jedním autorem. Od vyhledávání další tvorby zde zúčastněných tento projekt spíše odrazuje.
Kam až musí člověk padnout, aby se přestal potácet ve svém marasmu, začal konečně bojovat se svou závislostí a vytrval?
Velmi krátké povídky, často úsměvné, někdy v nostalgickém tónu, více či méně zdařilé.
I na první pohled podivné existence v sobě mají širokou ruskou duši. Jejich s vtipem i smutkem popisovaná cesta životem ukazuje, že každá tíživá situace má nějaké východisko (občas i dost bizarní). Vcelku jde o vydařenou satiru na současnou realitu života v Rusku.
Myslí muži tak, jak si myslí ženy, že muži myslí? Obsahově ani zpracováním povídky příliš nezaujmou. V mysli zůstane déle jen lehce melancholická nálada, která je všechny prostupuje.
Klobouk dolů! Tak napínavý popis hledání elektrického vedení v archivech každý nesvede. Deník nadšeného badatele je místy vtipný, místy chaotický. Nepřehlednost narůstá zvláště ke konci, patrně vlivem blížící se uzávěrky odevzdání rukopisu. K oživení vzpomínek na strasti života v covidovém období dobře poslouží poznámky v úvodech kapitol. I kdyby se autorova interpretace písemností či dějů někdy ukázala odlišnou od skutečnosti, není na škodu o možných souvislostech zdánlivě nahodilých věcí přemýšlet.
Povídání o hubnutí, rodině a sousedech může mít dobrý ohlas při živém setkání s kamarádkami. Z textu knížky se však záhy vynořuje šeď opakujících se všedních dní. Chybí více fantazie a schopnost dodat jiskru drobným příhodám či zážitkům tak, aby se opravdu staly událostmi hodnými zaznamenání.
Tématika smrti, stáří, nemoci či deprese není zpracována pochmurným způsobem. Verše, které si nehrají na vysoké umění, v sobě mají skutečnost prožitku a přinášejí vnitřní potěchu, povzbuzení a smíření.
Nesnáším noc,
kdy nemám moc
nad svými sny.
Nechci snít v noci,
když mohu snít si
po celé dny!
Jsou to jen mé sny,
tak právo mám,
snít jenom o tom,
o čem chci sám.