Lenka4 komentáře u knih
Prostinký příběh, zábavný jako Milunin designový nábytek. Děj je předvídatelný, několik pěkných nápadů se rozmělní opakováním. Situaci nezachrání ani zprvu nadějná Macour, jejíž rejstřík projevů se záhy ukáže jako dost omezený.
Hospodský úvod spíše svádí k odložení knihy než k natěšení čtenáře. To se změní, jakmile se začne vyšetřovat. Děj se zamotává a o překvapení není nouze.
Příběh je jako vždy spletitý, mrtvol skoro přespříliš. Zaujme posun myšlení u Oldřicha a Oty, kteří si začínají uvědomovat svůj věk.
Příjemná letní detektivka. Děj není nervy drásající, celkem svižně se odvíjí a zbyl i prostor pro detailnější vystižení postav.
Tento příběh není příliš velká brnkačka na nervy. Proto lépe vynikne psychické obnažování hlavních postav. Když se k vlastním démonům přidá další zvenčí, nepřekvapí jimi zvolený způsob úniku. Oceňuji pokus o vědecké odstranění přízraku. Snad autor v nějaké další knize předloží jiný nápad, který bude opravdu účinný.
Psychopatovy skutky mimo domácnost působí hodně zveličeně, což ubírá příběhu na zdání reality. Přitom důvody soužití s tyranem jsou ukázány velmi dobře od samého počátku vztahu. Rovněž tak uvažování Kateřiny i její obavy svěřit se. Smutné je, že pokud oběť nenajde opravdu silnou oporu, která jí uvěří a bude pomáhat, těžko se sama z takové situace dostane. Zbavit se úplně strachu z tyrana snad ani nejde a utéci před ním na konec světa při dnešních komunikačních možnostech také nemusí být úspěšným řešením. Co tedy dělat?
Příběh připomíná skalní bludiště, ve kterém se částečně odehrává. Je spletitý, občas končí ve slepé uličce, či se objeví nečekaný pohled. Když se bloudící čtenář s úlevou nakonec ze skal i z příběhu vymotá, nemá už sil procházet celou cestu znovu a pečlivě sledovat, zda vše v ději do sebe opravdu zapadá.
Škoda, že si smrtka Blasia neodnesla. Měli bychom jistotu, že už ani omylem nesáhneme po knize, v níž místo očekávané napínavé historické detektivky bude mnich neustále přemýšlet o svém milostném životě a hledat podnik, kde za něj někdo zaplatí pití.
Povídky mají lehce posmutnělý nádech, třebaže je jejich vyznění vesměs optimistické.
Autorka má evidentně velmi racionální pohled na svět, proto se rozhodla, že šeptuchám žádnou reklamu dělat nebude. Vylíčila je tak, že se čtenář diví, jak za nimi vůbec mohou lidé do zapadlého kraje zoufalců jezdit. Roztěkaný styl psaní má možná maskovat skutečnost, že kniha je tak nějak o ničem.
Výborný psychologický román zalidněný svéráznými postavami plnými duševního neklidu, či neklid u druhých vzbuzujícími.
Vzpomínky na dětství a mládí jsou mile vtipné, pan Dvořák s humorem líčí i události, které se příliš nepovedly. Překvapivý je široký záběr jeho činností, například angažmá v dřevěném cirkusu na Karlově náměstí. Patrně postupující věk a náročnost zaměstnání v televizi z hlediska požadavků na angažovanost jsou příčinou jakési únavy, která se postupně vkrádá ke konci knihy. I to dodává textu na opravdovosti.
Začátek dobrý, realita všedního dne mateřství vypadá jinak, než ukazují naaranžované snímky šťastné rodinky. Ovšem záhy mi začalo vadit používání jazykových výrazů, které příliš neodpovídají slovníku kultivované učitelky a také její evidentní hloupnutí.
Zbourat, či nezbourat? Výborně popsané argumenty obou stran. Některé stavby mohou paradoxně budit odlišné vášně při svém vzniku (nestavět!) a při zániku (nebourat!). Mezitím většinou nikoho nezajímají. Co v knize chybí, jsou snímky současného stavu míst. Každý nemá možnost je všechna osobně navštívit a porovnat tak „dříve“ a „nyní“.
Jaké příběhy o mužích asi v té době slyšely zdi hradu Karlíka z úst královny a jejích dvorních dam?
U některých příběhů lehce mrazí. A nejen u těch, které se odehrávají za noci, kdy sněhovou vánici doprovází táhlé vlčí vytí. Většinou jsou to však slabší vyprávěnky omšelé časem.
Na konci detektivek se zpravidla dozvíme, kdo byl vrah, jak zločin spáchal a jaký měl motiv. Tato kniha v závěru odhalí sama sebe a prozradí, že je jen splácaninou s chatrnou a občas i nesmyslnou konstrukcí děje, a podivně uvažujícími a jednajícími postavami.
Pro koho je tato pohádka vlastně určena? Přemíra sexu vylučuje děti, nadpřirozené bytosti odradí dospělé. Začátek vypadá slibně, sympatické je použití květnatého jazyka. Možná stačilo sepsat příběh dívky, která se sžívá s novým prostředím. Bez čarování, s logicky lépe vystavěným dějem a prostředím, kde se jednotlivé události odehrávají a s propracovanější psychologií postav.
Příběhy dětí jsou strhující na rozdíl od částí věnovaných vysoké politice, v nichž vystupuje Stalin. Možná je to z důvodu mé detailní neznalosti postav ruských dějin první poloviny 20. století. Vžít se do problémů obyčejných lidí a představit si atmosféru doby však lze snadno. O gulazích již různá svědectví vyšla, tento román seznamuje s další formou trestu vyhnanstvím.
Ženy se umějí dívat nejen za roh, ale hlavně kolem sebe. Čtenářky tak mohou nabýt dojmu, že čtou o osobách či situacích, které jsou jim nějak povědomé. Žel, pár dobrých povídek lehce zanikne mezi většinou ne příliš vydařených.