LenkaStr
komentáře u knih
Děti z Bullerbynu
Astrid Lindgren
Kdyby se mě někdo zeptal na oblíbenou knihu mého dětství a směla bych vybrat jen jedinou, byla by to tahle. Četla jsem ji tolikrát, až už sotva držela pohromadě, měla jsem to brožované vydání z osmdesátých let, jehož obálka je tu vyobrazená (jo, jsem stará větev a nestydím se za to). Jistě, po letech si vybavuju už spíš jen střípky, ale stejně pořád cítím tu atmosféru, jak vyprávění poklidně plynulo, žádná velká dramata a zvraty, prostě pohoda, milé postavy, soudržnost té pidikomunity stranou od civilizace. Achjojo. Těžko říct, zda bych knihu po těch letech vnímala jinak, nejspíš jo, takže to nebudu pokoušet. A ilustrace Heleny Zmatlíkové? Luxus!
Šéf
Vi Keeland
Proč vždycky, když podle obalu čekám lacinou sra*ku, dostanu příběh, co mě chytne za srdce a nakopat? Tedy naopak! A proč se z toho konečně nepoučím? To je fuk, jde o to že do Šéfa se mi pro tu trapnou obálku vážně nechtělo, a přitom mi nakonec neskutečně sedl. Má přesně tu správnou dávku romantiky, vtipných situací a dramatu, abych se od ní nedokázala odtrhnout a neskutečně jsem si ji užila. Přísahám, že už nikdy nebudu soudit knihu podle obalu. Nebo se o to přinejmenším pokusím, protože někdy je to fakt těžký. Tahle sekce by se v knihkupectví měla z „Romány pro ženy“ přejmenovat na „Shirtless týpci“.
Archerův hlas
Mia Sheridan
Nesuď knihu podle obalu, řikali. No, nebudu, i když mě dost odrazoval, na první pohled jsem čekala lacinou sr... To je fuk. Odradit jsem se nenechala a teď to mám, jsem úplně rozbitá. Ale teď vážně...
Ačkoli já vlastně nevím. Nevím, jak hodnotit. Na jedné straně je tu krásný dojemný příběh, možná trochu předimenzovaný, pokud jde o dramata, ale co už. Na druhé straně je nám naservírováno tolik klišé a předvídatelnosti, až to bolí. A na třetí straně je pak ta neuvěřitelná spousta popisného sexu, který to celé tak trochu sráží na úroveň soft porna. Ale zároveň ne. Zároveň to všechno dohromady funguje stejně jako Listerova smaženka s chilli a čatní a vyždímalo to ze mě tolik emocí, jako už dlouho nic, a i s časovým odstupem to ve mně pořád rezonuje.
Co mě trochu rozčilovalo, byl přepis znakové řeči. Já nevím, neznám osobně nikoho, kdo by ji používal, ale mám pocit, že se v ní snad ani nedá vyjadřovat tak košatě, jako to dělají Bree s Archerem, a to nemluvím o všech těch „no“, „takže“, „tedy“ a podobných, která se sice běžně používají v hovoru, ale při znakování? Vážně?
A ta paralela s Cheirónem Já chápu, proč měla autorka potřebu na ni upozornit, ale fakt bylo nutné omlátit ji čtenáři o hlavu tak polopaticky? Chjo.
Každopádně, i přes ta „ale“ knihu rozhodně doporučují. Ideálně s balíčkem kapesníků u ruky. Nebo dvěma. Tak jo, dávám plný počet, protože, i když bych srazila jednu za tu předvídatelnost, Archer ční vysoko nad ostatními Miinými knihami a jak jinak to odlišit, než těma hvězdama?
Pan Spencer
T. L. Swan
T.L. mám ráda, píše čtivě, bez hluchých míst a zatím si stále drží laťku, kterou nasadila první knihou ze série o bratrech Milesových. Pokud jde o tuhle sérii, Spencer mě bavil víc než Masters (který byl, co si budem, jako postava toxic as hell), setkání se známými postavami potěšilo a akorátní dávka vtipných momentů jakbysmet. Rozhodně doporučuji.
On
Elle Kennedy
Kdo by to byl řek, že mě chytne za srdce gay romance, navíc z hokejového prostředí? A hele, ono jo. Těm dvěma blbounům prostě nemůžete nefandit a celé je to takové miloučké a přitom emotivní, až jsem místy nedýchala. Pravda, čekala jsem možná víc nějakého zápasu se sebepřijetím a s reakcemi okolí, na můj vkus to až na toho jednoho homofoba a Wesovy rodiče, brali všichni až moc s klidem, než aby to působilo věrohodně, ale co já vím, možná jsou amíci skutečně až tak nad věcí.
Jednou za život
T. L. Swan
Byly chvíle, kdy mě Emily iritovala a byly chvíle, kdy jsem Jamesonovi chtěla dát pěstí, ale to je nejspíš důkaz, jak dobře to je napsané. A přesto, že zde je po milion první obehrané téma šéf versus podřízená, tak to ani trochu nevadí, protože o něj vlastně primárně nejde. Jo, užila jsem si to a slovy jistého R.S., áchla jsem si. Výhradu mám vlastně jedinou: proč zase ta kreativita v českém názvu? Co je špatného na původním Mezipřistání, které aspoň dává smysl? No nic, jede se dál, Tristan čeká.
Drzý bastard
Vi Keeland
„Vyděsila jsi chudáka Skopovýho, až se z toho posral strachy. A to doslova.“
Když je do story namontované zvíře, mám radši, když je to vtipné než sentimentální, a ta koza a Chanceovy interakce s ní byl přesně ten správně ujetý prvek, aby mi to sedlo. Příběh se jako obvykle četl úplně sám, zhltla jsem ho na jeden zátah a řekla bych, že dokud byl Chance tajemnej jak hrad v Karpatech, bavilo mě to krapet víc, než druhá část.
Dokonalá hra
Vi Keeland
Hezky zpracovaná rodinná šlamastika s ex-partnerem a jeho bratrem. Četlo se to opět úplně samo, jediné, co mi lezlo na nerv, byl přístup Presley v momentě, kdy se vnutil Tanner. Ale tak chápu, že kdyby s ním nekompromisně vyběhla, bylo by to sice uvěřitelnější, ale v ten moment by mohl rovnou následovat epilog :-D
Nesnáším tě
Vi Keeland
(SPOILER) Něco modrého... Nejspíš by to taky nebyl kdovíjak cool název, ale podle mě by, na rozdíl od zavádějícího Nesnáším tě, sednul jak pr.el na hrnec. Ale k příběhu: Asi to bude tou diagnózou, která dává příběhu hlubší přesah, a nejspíš taky mojí vlastní sentimentalitou, ale tohle bylo zatím nejlepší, co jsem od autorek četla. Oficiálně miluju babičku Iris a tu střelenou Zlatovlásku chci za kámošku. Možná bych mohla mít výhrady k hledání biologické matky, které je tu tak trochu redundantní, ale nakonec, něco ten Charlottin úprk přes půl Evropy odstartovat muselo, no ne? No jo. Epilog po letech byl přesně tak sentimentální, jak se dalo čekat, ale koneckonců naprosto v duchu celého příběhu, takže za mě cajk. Aj kroupu jsem uronila. A mimochodně, vřele neděkuju své fantazii za tu scénku se žádostí o ruku, tu představu už nikdy nedokážu odvidět.
Pozvánka
Vi Keeland
Po dlouhé době relativně poklidně plynoucí romantika, u které jsem se nesvíjela očekáváním, kdy se to pohnojí (ale samozřejmě, že pohnojí, to k tomuhle žánru zkrátka patří a bylo by zklamání, kdyby se nepohnojilo... ehm, kdy jsem začala psát zahrádkářské okénko?) a u které jsem se i docela nasmála. To s tím deníkem bylo sice dost předvídatelné, ale co už. Jen nechápu, že obal tvrdí něco o erotickém románu, zase tolik té érotiky tam není a když už jsme u toho, tak první polibek po dvoustech stránkách z celkových třista něco? To si nestěžuju, jen mám pod tím označením asi jiné očekávání ;-) Vlastně jediné, co mi vadilo, bylo to oslovování "miláčku". Pominu, že ho vnímám negativně obecně, ale prostě mi sedlo tak leda k Fisherovi, ale k Hudsonovi ani omylem.
edit: ten miláček je v originále sweetheart, já bych to teda překládala jako zlato nebo něco v tom vyznění. A stejně tak shit bych nepřekládala jako do p.dele, mi to tak zkrátka v kontextu většinou nevyznívá. Konec překladatelského okénka ;-)
Calder
Mia Sheridan
Muset po tom cliffhangáru na konci čekat na pokračování, asi by mi hráblo. Naštěstí jsem Miu objevila teprve nedávno a pokračování bylo dávno (asi) na světě. Teoreticky bych tedy mohla hodnotit duet jako celek, jenže... Ne. Tedy jo, je to celek, ale taky ne, protože ty dvě části jsou vlastně dost odlišné. Tohle bylo... Drsný. Síla. Jiný. Hodně jiný. Emoční horská dráha. A bohužel uvěřitelný. Svíjela jsem se strachy o ty dva, vlastně tři (striktně vzato o všechny) a svíjela jsem se nenávistí k Hectorovi, přemýšlela jsem nad jeho motivací a také nad tím, co lidi vede k tomu, že se nechají tak dokonale zmanipulovat. Ještě pochopím ty, co se do té komunity narodili a nic jiného neznali, ale jak může někdo i jen s půlkou mozku uvěřit tak děsným blábolům vyšinutého psychopata? No nic, to jen dokazuje, jak dobře je to napsaný. Nicméně i přes to, že hodnotím plným počtem, pochybuji, že se k tomuhle příběhu (na rozdíl od ostatních Miiných) ještě někdy vrátím, protože to téma... Prostě ne, bylo to drsný a jednou mi to stačilo.
Jo a mimochodem, tím epilogem maskovaným za prolog, to se Mia inspirovala u Ericha Segala nebo co? To byla pěkná podpásovka! Po většinu knihy mě to akorát rušilo, úplně stejně jako kdysi u Love story, kterou jsem tehdy chtěla po první větě mrsknout do kouta.
Ozvěny run
Christina Courtenay
Tohle byla romantika podle mého gusta! Žádná prvoplánová červená knihovna, ale příběh (tedy dva) se zápletkou. Obvykle přeskakovaní mezi více časovými rovinami nemusím, vytrhuje mě to ze soustředění, občas se ztrácím atd., ale tady mě to vůbec nerušilo, ty linky se prolínaly naprosto přirozeně a obě mě zcela pohltily. A oceňuji, že autorka nechává na čtenářově fantazii, aby si sám vybral nakolik jsou Mia s Haakonem spřízněni s Ceri a Hauknem. Reinkarnace? Předci? Nějaké vikingské čáry máry, které hrdiny trolí skrze ty prsteny? Nebo jen jejich zjitřená fantazie podpořená shodou mnoha náhod? Každý se může vybrat podle svého gusta.
Kráska a hráč
Ilsa Madden-Mills
Romantické, sladké, vtipné. Od všeho tak akorát. Jen tedy jedna připomínka: to vážně můžete v Americe učit na střední škole bez pedagogického vzdělání? Prostě si nastudujete látku samostudiem a jdete na to?
Božský bastard
Christina Lauren
Bože, tohle bylo ale totálně o hov… Dvěstě stran čistokrevnýho porna, pak něco, co měl být jakože dramatický zvrat (no, to je hodně nadsazené, ale chápeme se, ne?) a konečně posledních zhruba třicet stran čehosi, co by asi šlo nazvat dějem. Jak Bennet tak Chloe byli permanentně na ránu, ona si neustále stěžovala, jakej je on hajzl, ale sama se většinu času chovala jako mrcha, takže ve mně moc sympatií nevzbuzovala. Doufám, že další díly budou lepší, když jsem si já blbka musela pořídit rovnou celou sérii.
Jen mezi námi
T. L. Swan
Celá tahle série je naprosto boží. Hned první díl nasadil laťku vysoko a udržel si ji po celou dobu. Tahle série je taky jak horská dráha: chvíli srandičky, srandičky, a vzápětí emoce, že by jeden vylít z kůže. A přitom je oboje tak akorát v rovnováze a hlavně jsem se ani na moment nenudila.
Francouzská lekce
Natasha Boyd
Tak je to „jen“ pohádka, co si budem, ale propracovaná a nabitá emocemi. Většinou knihy prostě čtu a užívám si, málokdy je opravdu prožívám, ale tady? Jo! Do posledního písmenka. Souhlasím, že mohlo být víc kapitol z Xavierova pohledu a trochu mi chyběl alespoň krátký epilog, ne že by ten závěr nebyl i tak dost přeslazený. Co mi lehce zabrnkalo na nerv, byla ta Xavierova „pošli Tatea do p*dele“ akce, to mi přišlo přestřelený i na nechutně bohatého milionáře.
Pozlacená
Raven Kennedy
Tohle byl očividně jen úvod do série, ze kterého jsme se nedozvěděli prakticky nic, hlavně ne to, co je sakra hlavní hrdinka zač. Někdo tu napsal, že začátek se nepříjemně vlekl. Za sebe můžu říct, že se to nepříjemně vleklo celé a ta spousta popisného balastu, která ukrutně pomalý děj ještě zpomalovala, mě neskutečně iritovala. Jako vyplýtvat několik stran na soutěž v zírání mezi Auren a Ripem? Mimochodem ta jedna hvězda je za Saila, jinak je to tam jeden vedle druhýho samý debil nebo blbeček. Ne, pardon, támhle vzadu, král Midas, to je snad jediná výjimka, to je kolosální kretén. A i když by mě na jednu stranu zajímalo, co z toho dál vyleze (kdo je kdo a co je co a kdo jí tohle, kuře, co?), na druhou stranu nemám na autorčin otravný vypravěčský styl nerv (ne, ani jeden), takže díky ale ne, tohle mi stačilo.
Pravidla randění
Vi Keeland
Tahle kniha mi sedla neskutečně: chemie mezi postavami fungovala bezvadně, vtipných momentů bylo tak akorát a když došlo na ty vážnější, dostávaly mě přesně tím způsobem, jak to mám ráda. Rozhodně jde do mých top.
Nevhodné!
Vi Keeland
Šéf šéfa vašeho šéfa, říká anotace. Naštěstí jsem ji nečetla, takže mě nemohla odradit, což je dobře, protože tohle klišé je jen odrazový můstek a ne nosné téma. Díkybohu, příběhů o nevhodném vztahu na pracovišti jsou mraky. Na druhou stranu, milionář s traumatem a drzá holka, co ho vytáhne z ulity, je taky klišé jak prase. Ale víte co? Mě to tentokrát nějak nevadilo. Možná proto, že to pro jednou nebyl arogantní blbeček, jak už to v tomhle schématu bývá. Souhlasím s těmi, kdo tady kritizují slovník u erotických scén, ta mluva je fakt děs a asi bych to hodila na triko spíš překladu než autorce. A když už jsme u kritizování, bylo by fajn, kdyby si Ikar najal pečlivější korektory, těch chyb zůstalo v textu opravdu nadstandardně.
Eden
Mia Sheridan
Au, tohle se četlo těžko, a to i přes to, že na rozdíl od Caldera v téhle knize nejsou žádné velké zvraty (a že jsem je čekala a byla jak na trní), je to hlavně o hledání sebe sama v normálním světě a o hledání nejen vlastní identity, ale i identity toho vyšinutce a jeho motivů. I tak to byla emoční horská dráha, nejmíň půlku knihy jsem na čtení neviděla přes vodu v očích a většinu času jsem čekala, kdy se to už konečně pos... Kdy se objeví Clive, nebo nedejbože Hector, který přece jen nějak..., že ti agenti FBI jsou falešní... No, paranoidní jsem byla slušně. No nic. Jak se do Acadie dostal Calder, mě zase tak moc nepřekvapilo, byla to jedna z mých teorií, ačkoli spíš než to hovado, jsem tipovala nějaké bezdomovce, tuláky nebo ilegální imigranty. Ani u zjištění identity staré Willy se žádný wow efekt nedostavil, ale ta koneckonců bila do očí, a hlavně o ni ani nešlo.
To spíš když si poskládáte, kdo je tu nakonec hlavním viníkem, nebo dobře, katalyzátorem, protože to tak jako tak Hectora neopravedlňuje, je to... Ježíš, já nevim. Fakt nevim, co si s tím počít natož jak to sesumírovat. Totéž platí o té rozporuplné Hectorově roli v Calderově životě. Jo, je to fakt dobře napsaný a jako celek to ve mně bude rezonovat asi hezky dlouho.
