LenkaStr
komentáře u knih
Láska mého života
Penelope Ward
Varování: jestli se nechcete nas*at hned v úvodu, přeskočte prolog a přečtěte si ho až po skončení první části, protože přesně tam patří.
Jo, já vím, tyhle příběhy mají vždycky stejné schéma: dva se potkají, postupně a s překážkami vzniká vztah a když to začne vypadat růžově, totálně se to podělá. Ale přesto, přečíst si hned v úvodu, jak zhruba a kdy tak asi se to stane, je podpásovka a já to fakt nesnáším. Koneckonců, proto nečtu anotace, že vždycky vyslepičí víc, než by se mi líbilo. No nic, tak jsem se vyvztekala a teď ke knize:
Ne u každé story se mi stane, že ji současně se čtením opravdu prožívám, ale u téhle to fungovalo na sto procent a emoce tomu odpovídaly. Jo, vytáhnout tohle v práci, když máte chvíli prostoj, je fakt blbej nápad. Ta jedna hvězda dole je vlastně jen za ten prolog.
Až léto skončí
Penelope Ward
Pětatřicet je starší muž? Kdo ty anotace píše, prokrista?! Chápu, jak je to myšleno, ale ta formulace je celkem zavádějící. Asi jako trailery k filmům, ty toho taky většinou nakecají... No nic, ke knize!
Ona je často střevo na pěst, on se k ní místy chová, jako by ji vychovával, což vlastně dává smysl, vzhledem k jejímu věku, akorát že to pak působí skoro až incestně. Škoda. A to jak Noah trval na tom odloučení, aby se děvče vybouřilo a ujasnilo si, co doopravdy chce, tak to je vyloženě uvěřitelné, no. Ale podané je to čtivě, to zase musím autorce přiznat.
Jo a taky musím vyzdvihnout obálku. Konečně týpek v triku.
Řekni něco legračního
Penelope Ward
Uf, tohle mi moc nesedlo. Zpočátku mě poměrně dost iritovala Rana, jednak svojí lehkomyslností ohledně toho pošahaného spolubydlícího, ale hlavně tím, jak se cukala Landonovi ukázat. Ta křeč, v jaké ohledně toho byla, mi vůbec nepřišla adekvátní. Když odhlédnu od tohohle a budu příběh hodnotit jako celek, musím říct, že mi přišel zpracovaný docela uspěchaně, chemie mezi hrdiny pro mě nefungovala a celkově to na mě působilo spíš jako takové klouzání po povrchu. Emočně se to trochu zvedlo, až když začali analyzovat ty adopce, ale celek to už moc nezachránilo.
Pan Pracháč
Vi Keeland
Jako takhle: napsat totální hovadinu a podat ji tak skvěle, že to člověku nepřijde, dokud nad tím nezačne přemýšlet zpětně, to je vlastně docela husarský kousek. Protože přiznejme si to, tohle bylo tak nereálný, až to bolí a ten prvek a'la mexická novela tomu nasadil korunu. Ale přitom se to (opět) četlo jedním dechem a většinu času mě to bavilo. Upřímně, nejvíc asi v první třetině, která měla hodně vtipných momentů, ale i jako celek pořád dost dobrý. Ke konci jsem tedy hodně myslela na to, zda přijde slavný Cimrmanův Vichr z hor, ale když nepřišel, taky jsem to zvládla.
Krásny omyl
Vi Keeland
Tak si říkám, proč sakra jsou tyhle knihy označovány jako erotické romány. Taky si říkám, čím to je, že ta explicitní mluva, ať už v erotických scénách, nebo jen v debatách na to téma, mi zní ve slovenštině výrazně míň vulgárně než v češtině. Tak si říkám, že když po přečtení knihy dumám nad tímhle a ne nad příběhem, tak buď je něco špatně se mnou nebo s příběhem. No nic. Cením, že se tu řeší víc, než jen běžné klišé nadřízený – podřízená, i když, kam zhruba to povede, bylo celkem jasné už po prvním Cainově flashbacku. Trochu problém jsem měla s Cainem. Vysokoškolský profesor s rebelskou minulostí, proč ne, ale ta aura sexy arogantního blba mi k němu stejně neseděla. Čili abych to shrnula: i když jsem knihu přečetla na jeden zátah a nenudila jsem se, nečekám, že ve mně zůstane nějak dlouho rezonovat. Spíš tak jako vůbec.
Rivalové
Vi Keeland
Je to čtivé? Ano. Má to spád? Ano. Je to předvídatelné? Ano. Je to uvěřitelné? Ani omylem. Jasně, u tohohle typu knížek nejde o uvěřitelnost, ale sakra aspoň ten přerod z hovada na milovníka mohl být pozvolnější a ne div že obrat o sto osmdesát stupňů. Mimochodem, jen žasnu, kolik lidí tu píše, že Weston byl miláček nebo sympaťák, já mu přinejmenším do půlky knihy chtěla dát pěstí snad pokaždé, co otevřel klapačku. Ale abych se vrátila: uvěřitelné to sice nebylo, ale nenudila jsem se a zabila jsem čas v posteli s bacilem. A to se vyplatí, Horste. Za tři. Zítra už si asi budu pamatovat kulový.
Hříšné dopisy
Vi Keeland
Tak jo, když se nad tím zamyslím zpětně, mohla bych kritizovat nereálnost postav, protože ruku na srdce, Griffin je až moc dokonalý v tom, jak se k Lučinu problému staví a vztah doktor – pacientka zase více než nadstandardní. Ale víte co? Sama jsem to řekla: zpětně. Při čtení mi ani jedno z toho nepřišlo na mysl a nijak mě to nevyrušovalo, takže nevidím důvod, aby to mělo mít vliv na moje hodnocení. Takže: je to čtivé, je to romantické, je to dojemné a paradoxně, i když místy bolavé, je to stejně pohlazení po duši. Rozhodně doporučuju. A tomu pytlík bonbonů (Luca říkala, že lékořice je fajn, a já to podepisuju) a balíček kapesníků.
Osudový dopis
Vi Keeland
Takže celý vesmír se spojil, aby dal ty tři dohromady, jo? Ty autorky (myšleno obecně) si zkrátka nemůžou pomoct, co? Ale jo, četlo se to dobře, zápletka je sice dost přitažená za vlasy, ale jinak jde o nenáročnou romantickou oddechovku, žádní záporáci, žádná dramata, žádné velké zvraty, vyvážená dávka humoru a pes. Prostě na pohodu. Akorát ta žádost o ruku byla trochu na h.vno ;-) Dělám si srandu, bylo super, že to nebylo pomilionté omleté sentimentální klišé.
Pan Náladový
Penelope Ward
Moje první setkání s autorkou, takže nemůžu hodnotit ve srovnání s jinými tituly. A přiznávám, vybírala jsem namátkou podle obálky, protože za a) ty macho shirtless mě obecně na první pohled odrazují, za b) Moody je sympaťák s pohledem raněného koloucha. Vlastně ani nevím, co jsem čekala, podle anotace spíš něco laciného, ale odradit jsem se nenechala. Naštěstí, protože překvapivě jsem dostala tak trochu jinou love story s přesahem, která byla až na pár vtipných slovních přestřelek a gagů vlastně docela moody. To jsem čekat mohla, co? Rozhodně bych to nenazvala oddechovkou jako někteří, sama jsem při čtení byla taky dost moody. A i když mám ráda happyendy, v tomhle případě by mě možná víc uspokojil závěr, který by zůstal v duchu celého příběhu. S autorkou rozhodně hodlám pokračovat, přinejmenším dokud někdo nepřeloží nějakou další Miu Sheridan nebo ideálně další Runy do Christiny Courtenay.
Stingerův pád
Mia Sheridan
Pád? Jak jako pád? A kam přesně Carson spadl? Nebo odkud? Nebo... Co ten název krucinál znamená? Však Carson naopak... Nebo to jako že spadl z trůnu světáckého sexsymbolu, co má všechno na salámu? Nebo co mi uniklo? No nic, originální název je Stinger, takže tohle jde za tím, kdo je odpovědný, za český název, což nemusí být nutně překladatelka. Chjo, někdy je ta kreativita v českých názvech fakt na... Matoucí.
No nic, k příběhu. Jenže... Hm... Víte co? Dumat nad ním je stejně zbytečné, jako dumat nad tím názvem, protože je neuvěřitelný a nelogický na tolika úrovních, že je zkrátka lepší přijmout fakt, že čtete přesně to, čím se Carson živil a nad nějakou logikou vůbec nedumat. Ale připouštím, že jsem to přečetla jedním dechem a nenudila jsem se. Oči v sloup jsem obracela, to jo. A asi jsem konečně pochopila, co moje kolegyně myslí, když řekne romantické porno.
Runy osudu
Christina Courtenay
(SPOILER) První díl mám o něco radši. Ano, i tahle kniha mě bavila, ano měla zápletku a spád, příběh byl napínavý, vztahy mezi hrdiny se vyvíjely pozvolna a uvěřitelně, podíl "padouchů", nebezpečí a intrik byl tak akorát, aby nezačal být otravný (na rozdíl třeba od Cizinky, když už jsme u toho cestování časem), takže ano, užívala jsem si příběh a před koncem jsem uronila i nějakou tu kroupu. Ale...
No jasně, nebýt tam to ale, dala bych plný počet, to dá rozum. Takže přes to všechno, co jsem napsala výše, to přece jen trochu drhlo. Jednak, stejně jako u prvního dílu, konec knihy je trochu uspěchaný, příliš snadné rozhodnutí, skoro žádná dilemata atakdále. A pak jsem také očekávala trochu víc odkazů na předchozí díl než jen ty sotva letmé zmínky, ale hlavně jsem stále vyhlížela nějaký náhled do současnosti, jak Haakon s Miou šílí a strejda profesor mlátí hlavou o zeď, že to dopustil a probíhá nějaké to marné pátrání (případně obviňování policajtů z neschopnosti). A za druhé se na můj vkus Linnea se vším vyrovnávala až moc snadno a ***** POZOR SPOILER ***** až moc snadno a ochotně se vzdala svého života v současnosti. Nekonalo se žádné velké dilema, že opouští rodinu a přátele a také samozřejmě vymoženosti naší doby, co si budem. Totéž platí o Haakonovi. Vážně by to otec přijal s takovým klidem? Ani trochu by do dcery nehučel, ať to nedělá? Mimochodem, to, že jim to dilema usnadnila ta opakovaně použitelná brož, to vlastně trochu shazuje, bylo to až moc snadné a bez následků. ***** KONEC SPOILERU *****
A jelikož vím něco o překládání (a také proto, že první díl přeložil někdo jiný a níže uvedené se v ní nevyskytuje), troufám si tvrdit, že to, co v knize drhlo nejvíc, jde za překladatelkou. Myslím tím styl vyprávění, minulý čas použitý tam, kde zní přirozeněji přítomný (pro ilustraci, něco jako: "Řekl jí, že se jmenoval Hrafn", což je očividný otrocký překlad a školácká chyba 2v1) a místy neobratně zvolené výrazy (namátkou mě napadá třeba "položil své rty na její" namísto "přitiskl" nebo "začal se hýbat" namísto "pohybovat", když jde o to, co následovalo krátce po tom polibku). Trochu jsem váhala, zda i tohle neoznačit jako spoiler, ale však to bylo předvídatelné, nebo ne? No nic, abych se vrátila... Takže jmelí.... Všimli jste si, co se letos... Ne, dělám si srandu, ten překlad! Hlavně ty nešikovné formulace tak nějak podporují můj názor, že pro překládání nestačí umět cizí jazyk. Když chcete překládat knihy, musíte mít cit i pro ten vlastní a nejspíš i kousek toho spisovatelského střeva. Plus by tedy profík (nebo aspoň jeho korektor, ale ideálně samozřejmě oba) měl vědět, že se píše "šel JSI" a ne "šel SI"! Na to, aby to byl překlep nebo přehlédnutí jsem si toho všimla přece jen víckrát, než je zdrávo. Nechci tím v žádném případě říct, že překlad tu knihu vysloveně znehodnocuje, to v žádném případě! Jak jsem řekla, prostě to drhlo. A upřímně, setkala jsem se už s mnohem většími perlami.
Fantom Manhattanu
Frederick Forsyth
Jako velká fanynka Fantoma opery jsem po tomhle volném pokračování samozřejmě také kdysi sáhla. No, co bych tak…
Pokud mám tenhle příběh skutečně hodnotit jako pokračování Fantoma opery, tak neobstojí ani v jednom bodě, vždyť v kontextu původního příběhu nedává v první řadě smysl sám Erik. Ale budiž, dejme tomu, že nezemřel v Paříži, dejme tomu, že by si skutečně vybral prchnout za oceán, kde ho nikdo nezná, dejme tomu, že by nedokázal zapomenout a po letech tam chtěl vylákat i Christinu. A tím veškerá logika končí, nic dalšího nedává smysl.
Když se od Fantoma opery oprostím a budu knihu hodnotit jako samostatný příběh, tak, dejme tomu, vznikl docela dojemný příběh, který funguje a docela by člověka i vtáhnul, ale i tak nic převratného nebo ohromujícího. Plus nemám moc ráda příběhy sestavené jako kaleidoskop vyprávění příliš mnoha postav. O předlouhé předmluvě a nesmyslně mnoha stránkách věnovaných na konci autorovi nemluvě.
Pokud je tahle kniha skutečně předlohou k Webberově Love Never Dies, tak s ní naštěstí naložil dost volně a vynechal, co mě nejvíc dráždilo, ale i tak ji moc nemusím. Platí o ní totéž, co o knize: jako pokračování Fantoma nedává smysl. Plus i hudebně mu sahá tak s bídou po kolena, abych nebyla tak úplně drsná, ale to sem fakt nepatří.
Zlomená princezna
L. J. Shen
Shen má očividně úchylku na toxické bad boye a mafii, protože to dle anotací narve úplně všude. Totéž nejspíš platí o nesnesitelných vedlejších postavách a že tyhle teda stály za to. To, jak snadno je hrdinka akceptovala zpět ve svém životě po tom, co všechno na ní napáchali, mě dost zklamalo. Tohle byla moje čtvrtá kniha od autorky a další si radši odpustím.
Zas tak moc souzeni si nejsme
Meghan Quinn
Většinu času jsem měla pocit, že tohle byla úplně jiná Kelsey, než ta nad věcí ségra z prvního dílu a hlavně nejmíň tak první třetinu knihy mi připadala tak moc toxická, že jsem nechápala, proč by ji měl proboha J.P. chtít. Ale i tak jsem se při jejich slovních přestřelkách nasmála. Jarmil Prdel zůstane v mé mysli už navždy. Pokud jde o romantickou stránku, tak ta mi přišla slabší. Ale i tak stojí za přečtení.
Zas tak moc ho nežeru
Meghan Quinn
Vtipné, svižné, vážně jsem se bavila. A to někdy stačí. Doporučuju.
Strážce
Nika Peas (p)
Těšila jsem se na téma bodyguard vs. klientka, ale jsem spíš na rozpacích. Hrdinka si sama vyžádá ochranku, aby jí pak jak ta zpovykaná kráva dělala naschvály? Ach jo. A ty zdrobněliny? Děs! Ale pokud se nad tohle povznesete, dostanete pořád slušnou romantiku, která je ale za mě ze série nejslabší.
Znám tě?
Nika Peas (p)
Tohle byl docela úlet. Ale když se povznesete nad všechny krkolomnosti a nelogičnosti, je to čtivá, romantická oddechovka.
Pan Masters
T. L. Swan
Podepisuju každé slovo, které pode mnou napsala Dellphi, protože líp bych to neřekla. Snad jen dodám, že i přes ty drobné výhrady knihu (i autorku obecně) rozhodně doporučuju. Sem s dalším dílem, prosím.
Čekanka
Julia Quinn
Penelope Featheringtonová, CEO všech přehlížených podceňovaných holek od vedle. Kdo by jí nefandil, že? Místy vtipné, místy dojemné, tak akorát v tom správném poměru. Nemůžu se rozhodnout, jestli to předčilo Nevhodný návrh. Možná o fous.
Nevhodný návrh
Julia Quinn
Jsem ráda, že jsem to po prvním díle nevzdala, protože tahle série má (zatím) vzestupnou tendenci a tenhle díl u mě i přes to popelkoidní klišé s přehledem vede. Hlásím se k týmu Benedict. A taky k týmu Violet, protože to jak vyjebala s hraběnkou? Jasná včelí královna.
