LenysekC komentáře u knih
SPOILERY
Dokonalý otec. Dokonalý manžel. Žádné předchozí zklamání, citové zranění (krom toho, že nepoznala vlastní mámu), žádné problémy. Pak teda dobře - nehoda, při které přišla o oba. Ale nastoupila dokonalá babička, dokonalí sousedi, dokonalé městečko s dokonalou kartářkou a dokonce dokonalí spolupachatelé té nehody, nemluvě o dokonalé extchýni a extchánovi a dokonalých dvojčatech, která navíc původně ani nechtěla. Tak si říkám, co by dělala, kdyby jen jedna věc nebyla tak bezchybná. Nebo kdyby jí někdo jednou řekl i to, co nechtěla slyšet. A další věc - autorka je o dva roky mladší, než já. Hrdince má být čtyřiadvacet. Pak ale nechápu, proč v knížce nikdo nepoužívá mobil, proč hrdinka posílá fotky z ultrazvuku tchýni do Ženevy dopisem a ne mailem, a proč jí ten věk prostě vůbec nevěřím. Jí ani supermuži číslo dvě.
Přečetla jsem skoro všechny autorčiny knihy, takže vím, že píše stále podle jedné šablony, za to body nestrhávám. Ale v téhle knize jako by ani tu šablonu nedotáhla do konce. Chápu, že moc chtěla napsat román o svém předkovi, kor když to byl tak významný muž. Kdo by nechtěl. Ale románu to uškodilo. V knize jsou pasáže, které vůbec, ale vůbec s dějem nesouvisí a nejspíš jsou tam jen proto, aby autorka zapasovala do knihy i skutečná fakta. A i dějová linka nějak o ničem. Hlavní záporáci jsou prostě záporáci bez důvodu a bez vývoje, hlavní klaďasové jsou zase všichni do jednoho Jasoňové bez poskvrnky, sama hlavní hrdinka tak trochu pipinka, díky čemuž se dostává do situací, kdy musí zasáhnout některý z Jasoňů... A opravdu má autorka zapotřebí dodávat dramatičnost (a objem) střídáním dob po odstavcích, přičemž se v nich dozvíme jen to, že si v současnosti někdo uvařil kafe a otočil stránku v deníku?
Dřív se člověk na konci aspoň dozvěděl, že hrdina se v současnosti chová tak, jak se chová, proto, že v minulém životě byl zlej/vězněnej/podvedenej. Ale tady nic. Přitom náznaků, kdy by se daly charaktery takhle propojit, tam byla fůra, ale zase ne tolik, aby bylo jasné, že si to má čtenář domyslet sám. Prostě zatím nejhorší od autorky.
Velmi reálné, bez příkras, nenaivní, jako většina amerických knížek s podobným tématem. Kdyby to bylo ještě navíc vyprávené ichformou, to mi v tomhle žánru vyhovuje víc, tak dám určitě pět hvězd.
Nějak se teď se čtením peru, ale tohle bylo přečtené za večer. Není to nijak náročné, ani to pošramocení z minulosti jsem jim moc nevěřila, a na konci tááák přeslazené... Ale kvůli tomu se do toho člověk pouští, že.
Nejdřív jsem si říkala, že dobrý, znám spoustu případů, kdy od sebe lidi takhle prchají, protože se prostě bojí dát se všanc, jsou zraněný z minula a tak... A jo, někdy to trvá dlouho, a je to pořád dokola. Ale do knížky to podle mě nepatří. Ne tak rozvlekle. A důvod toho všeho? No ty vole... Kolik že jim bylo? Čtrnáct? Nicméně jednoho autorka docílila: fakt mě zajímá, jak mohla stejným příběhem popsat dalších patnáctset stran? Jen kvůli tomu se možná někdy pustím do dalších dílů.
Vlastně nechápu, proč ten název. Ale jinak dobré, čtivé a nutí k zamyšlení. Na druhou stranu ale i zjednodušené a takové sladkobolné. Ale to bylo pro udržení tempa asi nezbytné. Nicméně dalo by se z toho asi vytěžit víc.
Tohle bylo zatím to nejhůř stravitelné, co jsem od Junga četla. Asi proto, že je to opravdu základní a obecné. Sotva se něco začne rýsovat, už se od toho jde dál. Trápila jsem se s tím přes dva měsíce a ani to nezvládla celé, skončila jsem v osobnostních typech, zcela ztracená a nenaplněná.
Zase čteno v aj a zase mám pocit, že je to nejlepší kniha autorky. Takže si začínám říkat, že české překlady stojí za prdku. Ale možná je to jen tím, že mi sedlo téma - jít sama se sebou proti davu, nebo proti sobě s davem?
Atlasovka a Zdroj mi sedly víc. Tady je Ayn dost militantní. A trochu zapomíná, že ateismus je taky jenom forma víry. Sama při psaní zjistila, že spirituálním pojmům se nejde vyhnout, a bylo celkem zábavné sledovat, jak zuřivě vysvětluje, že pojem "duše" myslí tak a tak a tak.
Člověk prostě je i spirituálně založený, tečka. A rozumovému jednání to vůbec nebrání. Není to rozpor. Spíš naopak, někdy je to dost dobrej tunning.
Další věc, která mě zarazila, byl dvojí metr, který měla pro některé pojmy. Nic jako "společnost" neexistuje, takže se na ni nemá brát ohled, ale něco jako "stát" ano? Ekonomika se má nechat laissez-faire, ale stát se má svázat jasně danými zákony? Navíc co nejpřísněji vymezenými, aby byl jednotlivec chráněn (!) ?
To mě na tom asi zaráželo nejvíc - ona vidí, jaké zlo stát páchá, ale zároveň ho obhajuje jako jediného možného poskytovatele některých služeb. Jako by neviděla, že i ty služby budou mít na starosti jednotlivci (kteří budou jednat ve svůj prospěch - a teď to nemyslím pejorativně, pouze jako konstatování faktu, že jejich práce jim nebude nabízet žádný rozvoj a oni si dříve či později začnou hledat způsob, jak se rozvíjet, což je hlavní lidská přirozenost - i podle Ayn), a že veškeré zákony jsou jen slova na papíře, která se dají kdykoli přepsat.
Pokud má být stát pro občany výhodou, měl by fungovat i metodou laissez-faire, a ne aby bylo nutné ho jakkoli svazovat, ne? Protože jakmile je tohle zapotřebí, jde o hrozbu, i kdyby s nějakou tou výhodou. A pokud svobodně fungovat nebude, převálcuje ho prostě jiný systém. Tak to chodí.
Jinak už ale můžu jenom souhlasit.
Jestli měla být poselstvím bezmoc, tak ok. Ale asi nejsem predestinovaná k bezmoci.
Strhávám body za tu šílenou charitativní agitku. A ani podstata Lilyiných rozhodnutí mi nepřijde nijak omračující. Řekla bych, že přes všechny ty rádobyvznešené důvody je to jádro někde jinde.
Báječnej popis kocoviny:
Měl pocit, jako kdyby se v teplém a příjemném pelíšku jeho lebky probudila lasička, zpanikařila, že je tam zavřená, a pokoušela se prokousat a prodrápat očima ven.
Já jsem asi nepochopila, co že si to vlastně udělali, krom toho, že si to mockrát udělali...
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Za mě něco mezi, a za propracovanost nakonec dávám ty čtyři. Ale něco mi tam nesedělo. Nezasáhlo mě to tak, jak asi bylo zamýšleno.
Krásně švihlý, všichni. Jednoduchá, ale milá oddechovka. Po dlouhé době knížka, u které jsem neměla pocit, že to autorka napsala, jen aby to napsala, ale že ji to bavilo vymýšlet.
Jo, jo, jo! Od první stránky mi zářily oči. A to mi dávno není šestnáct. Ale kdoví, jestli bych ji v šestnácti plně ocenila. Na druhou stranu, mohla jsem být někdo jinej, kdybych ji četla tenkrát. Protože tahle knížka se u mě řadí k těm, které mají potenciál člověka změnit. Spousta vět by se dalo z fleku tesat do kamene.
A nevím, proč byste Lea chtěly bít, holky? Navenek oblíbenej bavič a floutek, uvnitř křehkej, citlivej kluk. A přesně takový je chceme, jen to přiznejte! Kdyby nebyli občas na přesdržku, tak nás to s nima nebaví :)
Říkám: slza
tvrdíte: Banalita
Říkám: láska
tvrdíte: Banalita
Říkám: smrt
tvrdíte: Banalita
Konečně přesvědčen
říkám banalita
vašim slzám
vaší lásce
vaší smrti
A vy
tvrdíte: Cynismus
Naprostý souhlas s camelopardus. Ve výboru z díla se člověk dozví jasněji (i když víc do hloubky), vo co go, a nemusí si text trhat, aby si přečetl i popisky k obrázkům, které tam jsou navíc opravdu víceméně zbytečně.
No, tak je to za mnou, hurá! První část ještě budiž, ale ta druhá... Celé mi to nějak unikalo. Za líbivost veršů můžu asi poděkovat panu Fischerovi, tomu klobouk dolů. Ale nejvíc za to, že to dopřekládal až do konce. Já to měla jen číst a trápila jsem se s tím dobře měsíc. Upřímně by mě zajímalo, kolik lidí, kteří to tady chválí, to opravdu tak sebralo, a kolik to píše jen proto, aby nebyli za burany :)
Jedna část mě ale hodně pobavila, asi v souvislosti s tím, že jsem nedávno četla Robota na konci tunelu (Šichtařová, Pikora). Těch pár veršů naprosto vystihuje, jak funguje dnešní ekonomika (zkráceno, vyzobáno):
KANCLÉŘ:
Nechť každému ta poukázka dí:
Stát za ni tisíc korun vyplatí.
Je spolehlivou kryta zárukou:
poklady všemi, pod zemí jež jsou.
CÍSAŘ:
Jak! Bezpříkladný zločin se tu stal!
Kdo císařův že podpis padělal?
A neztrestáno je to? Nepomstěno?
SPRÁVCE POKLADU:
Vzpomeň! Ty sám jsi podepsal své jméno.
Dnes v noci bylo to. Tys Panem byl,
kancléř tě s námi takto oslovil:
"K oslavě dne a k obecnému blahu
rač, prosím, psát: jen něco stačí tahů!"
Tys podepsal; a v noci podpis ten
na lístků tisících byl rozmnožen.
Pak, aby všichni, co jim patří, brali,
my celé stohy orazítkovali:
to platí deset - padesát - to sto.
A nadšení, jež vyvolalo to!
CÍSAŘ:
To že je zlato mým poddaným?
Vojsko i dvůr že platí lístkem tím?
Nu, ať jen platí, ač mi to jak div je!
MEFISTOFELES:
Ne zlato, perly ne, jen papír dáš;
tak pohodlný je, neb víš, co máš;
netřeba hrdlit se či smlouvat jíti,
lze láskou, vínem dosyta se zpíti.
Směnárník, chceš-li, mince dá ti zas;
a nemá-li, jen kopej krátký čas,
pak řetěz, pohár do dražby je dán,
a papír, ihned amortizován,
těm, kdo v něj nevěří, se vysměje.
Tak to svět chce a tak to zvykem je.
Tuhle knížku jsem četla někdy před dvanácti lety, ještě na střední. Byla jsem z ní úplně urvaná, tak jsem si ji teď, když vyšla po pětadvaceti letech s dodatečnou kapitolou, zase koupila. A nedala bych jí ani dvě hvězdy. Tři jako průměr obou čtení.
Z dnešního úhlu pohledu - dialogy šroubované (OK, to může být překladem), postavy ploché, nepoučitelné a s prominutím fakt blbé. Chápu, že někdy jednaly pod vlivem lidí z minulosti, nebo hypnózy, ale o to prokreslenější a jasnější charakter by měli mít v "normálu", ne?
(SPOILER!)
Ale i postavy v minulosti se chovaly neskutečně hloupě. Hrdost nespočívá v tom, že si na někoho jenom otvírám hubu, ale že si ji otvírám s vědomím toho, jaký to bude mít následky. A ne se pak divit, že skončím v hladomorně.
A dodatečná kapitola? Nikdo se nikam nepohnul, nikdo se nepoučil, prostě pětadvacet let zdrhají. A pak se někdo jednou pomodlí a pohoda, problem solved. Styl psaní akčnější než Dan Brown, podtón určité senzačnosti za každou cenu, nulové poselství. Ne-e prostě.