Libkuci komentáře u knih

Hned jsem na začátku poznala, že jsem něco podobného četla, Dámy z Missalonghi je skoro kniha přes kopírák. Pro mě ta kniha je příjemně čtivá pro svou útlost a jako romantická vsuvka mezi drsnějšími tituly.

To byl pošetilý nápad použít jména postav z románu Malomocná. Jak mohu číst známá jména v jiném příběhu. Ale díky, vzpomněla jsem si na Malomocnou a tu vezmu do ruky mnohem raději a po létech opakovaně. Aspoň tak. Jdu hledat v mé knihovně.

Tak tedy nevím, zda mám hodnotit knihu, ve které jsem teprve v polovině, ale zhruba polovinu mých počátečních sympatií už hrdinka pozbyla a líhne se z ní pěkná potvůrka. To je tak, když někomu je jeho svět malý. Už si asi nejsem jistá, zda dočtu až do konce. Uvidím :)

Zvláštní kniha ze zvláštního prostředí. Možný spoiler! Autorka zřejmě především chtěla vytvořit kladnou hrdinku. Všechny její možné negativní vlastnosti prezentuje čtenáři tak, aby během děje ji více chápal i s jejími činy. Proto jsou rozebírány ze všech možných úhlů, přesto normální chlap by něco takového u manželky sotva skousl. Ale dobře, ve svém prostředí má Lana určité opodstatnění a já, obyčejná ženská, o tom nemám ani páry, abych mohla soudit. Přesto zařazení Lany, jako tajnou agentku nějakého bratrstva spravedlnosti, mě přijde naivní. A nemusím být zrovna Gándhí, abych s jejím počínáním nesouhlasila, navíc nemám ráda tajné spolky, na to příliš pochybuji o jejich užitečnosti a čistotě konání. Jako nitka se v Lanině příběhu objevují zmínky o válce v bývalé Jugoslávii. Ta nakonec byla rozhodující v mém hodnocení, neboť ji propojila zanedbatelná realita mého života, hned po jejím dočtení. Knihu jsem dočetla v parku a ve chvíli jejího zažití jsem uslyšela z dětského koutku mužský hlas, zpívající svému potomku říkadlo Houpy, houpy, kočka snědla kroupy. Kolik otců za jmenované války nemohlo zpívat svým synkům a dcerkám říkadla a písničky. A nejenom v ní, i současně v celém válečném světě. I pro tu náhodu, která vstoupila do přemýšlení o právě uzavřené knize, dávám tři*

Narodila jsem se do doby, kdy jsem byla normální. Vzhledem k tomu, jak se dnes duhoví agresivně po celém světě prezentují, jsem možná nepostřehla, že třeba již hetero není normální. Ač ateistka, tady se přidržím ráda Bible. Bůh stvořil Adama a Evu a ne Adama a Pištu. Omlouvám se autorovi, že nehodnotím jeho literární skvost, bohužel o tomhle by se psát vůbec nemělo.

Možná i spoiler? Tentokrát si neodpustím komentář, ale hodnocení ano. Celá kniha je jako velká matrjoška a její jednoslovná podstata a skutečnost je uschována v té nejmenší poslední minipanence na samém konci knihy. Tady jsem tentokrát zalitovala, že nemám zlozvyk některých čtenářů, co se nejdříve kouknou na konec knihy, než ji začnou číst. Každopádně si ušetří tvrdou realitu, která se odehrává v blízkosti smrti. Podrobné a nechutné popisování pitvy, u které smrt a ostatky člověka nemá žádnou důstojnost. Chápu jiný úhel mladého a otrlého člověka dnešní doby, ale ti, kdo již ztratili někoho milovaného a blízkého a pořád mají po jeho odchodu bolest na srdíčku, to asi chápou jinak. Já uznávám potřebu, užitečnost a realitu pitvy, ale nemusím ji znát až do takových nuancí, mozek do břicha a místo něho buničina. Vždyť nebožtíkovi je to už šumáfuk :( A nepomohly ani vzletné citáty, že mrtví učí živé. Mě ne. No na každý pád jsem si vyhledala, v jakých případech je pitva povinná a zjistila, že málokdo má šanci se jí vyhnout. A z těchto důvodů vytýkám autorům, že celý děj knihy je vlastně od začátku až do konce obyčejné vodění za nos. Takže tohle si znovu už nikdy nepřečtu a ani nic podobného číst nechci.

Asi je lepší si znovu přečíst: Když v ráji pršelo. Aspoň já to tak vidím.

Za mě žádný zázrak, četlo se to dobře, ale hodnotím to jako jednorázovou konzumovku, kterou po druhé už nikdy nedám, která upadne do zapomnění. Jako by u dnešních autorů se vytrácela osobitost a styl psaní a pera, který umí okouzlit a přinutit čtenáře, aby se ke knize vrátili a znovu se nechali potěšit vyjímečností. Dávám upocené tři.

4 11.06.2017

Přesně jak píše tetapetra, milovaná kniha i mého tatínka a pro mě láska na celý život. Čtu již poněkolikáté a stále se nechávám okouzlit krásným obsahem této knihy. To je prostě osud :)

3 26.05.2017

Tak často člověk bere své zdraví a zdraví svých blízkých jako samozřejmost. Stačí tenhle malý počin zázraků a vše vidíme jinak. Přinejmenším cítíme vděčnost, aspoň na nějaký čas. U mě je to nejinak.

11.04.2017

Po Trhlině velké zklamání. Tohle nebylo fér, tak dlouho tahat čtenáře za nos, stejně jako svého hrdinu. A pak konec a zůstaly jen překročené meze v zahrávání s čtenářem a velké otazníky. Ke konci jsem se již zrácela jak hrdina a nevěděla jsem co je skutečnost a co není. Celá kniha byla vlastně takový monolog, sem tam dialog s vlastním diktafonem. A to bylo všechno :/ Asi si teď dám s panem Karikou pauzu, ale neodmítám ho. Jen si nechám odeznít skepsi k další knize a dala mu i sobě šanci.

5 20.03.2017

Předesílám, že tuhle paní autorku mám jako jednu z nejoblíbenějších a tento titul jako jeden z jejích nejlepší. Tak nějak mimoděk mě připomíná starou knihu po mamince Anna a její lidé. O tom, jak ženy dovedou trpět a přitom se smát a těšit ze života a všem ještě dodávat odvahu a úsměv. Prostě nádherné čtení...

Parádní jízda od první až po poslední stránku... Sice Hunterovo docvaknutí mě přišlo moc náhodné, ale v dané souvislosti docela možné. Konec konců lidská mysl a mozek je nepřekonatelný počítač. Tak proč ne....

3 27.01.2017

Vzhledem k tomu, že téma reinkarnace mám ráda, tak se mě to líbilo. Snad jen by se příběh mohl odehrát na méně stránkách. Ale dialogy a chování hrdinů bylo docela přirozené a nenásilné, vše v závěru vysvětlené do puntíku. Početla jsem si.

14.01.2017

Takový něžný a křehký počin, jednohubka na jedno odpoledne.

2 12.01.2017