Lili komentáře u knih

Povídky byly čtivé a jak název napovídal, místy i dost drsné. Časem asi vyblednou, ale co, pro tuhle chvíli to byl dobře strávený čas.

13.04.2020

Tak jsem se ujistila, že jsem od Lema fakt nic nečetla a tahle první mě za srdce nechytila. Moc jsem se nebavila, na jeho humor se ne a ne napojit. Asi jsem čekala něco vážnějšího, v podobném duchu jako „Den Trifidů“, z kterýho jsem byla nadšená, ale tady jsem měla podobný pocit jako při čtení „Stopařova průvodce Galaxií“, kde jsem taky byla mimo. Záchranné lano mi Lem nakonec přeci jen hodil, a to povídkou „Z hvězdných deníků Ijona Tichého“, kde jsem se bavila hlavním hrdinou, který letěl v raketě kdesi vesmírem, dostal se do časové smyčky a potkával svá minulá i budoucí já.
A vůbec, povídky z druhý poloviny se mi zdály daleko lepší a zajímavější. Takže hůl nelámu a určitě se ještě pokusím splašit Solaris, ta určitě stojí za přečtení.

09.11.2019

Jedním slovem dokonalost! Člověka, který má aspoň kousek srdce, musí zasáhnout přímo tam.

05.07.2019

Nesnadné čtení, ke kterému vlastně nevím, proč se pořád vracím. Od McEwana se mi dobře četla snad jen Betonová zahrada a Cizinci ve městě.
Tady nebylo nic čeho bych se chytila a k mínusu všeho, jedna z hlavních postav byl skladatel vážný hudby. Doslova jsem se otravovala čtením pasáží, které měly co společné s notami. Do toho příměs politiky a bylo to zabitý. Marně jsem čekala, že se mi zavděčí aspoň konečným rozuzlením.

„Jak málo o sobě víme. Plujeme životem, ponořeni pod povrch jako ledové kry, a nad hladinu projektujeme svá viditelná, společenská já, studená a bílá.“

29.06.2019

Na Andersenovy pohádky jen tak nezapomenu. Něco tak nešťastného a pomateného jsem vážně nečekala. Některé působily až krutě, tak podivně poučné. Nevím, jestli by tohle děti pochopily a neměly pak těžkou hlavu a zlé sny.
Aby té pomatenosti nebylo málo, ilustrace byly rozesety halabala a s pohádkami se dokonale míjely. Četla jsem o Malé mořské víle a koukala na ilustraci kachny a káčátka; na začátku pohádky Slavík zase vykukuje nešťastná mořská víla a takhle ta obrázková nelogičnost pokračuje dál.
Nejznámější pro mě byly Císařovy nové šaty, Malá mořská víla a Ošklivé káčátko. V pohádce „Přítel na cestách“ jsem rozpoznala kdysi dávno viděnou pohádku s Evou Vejmělkovou „O Janovi a podivuhodném příteli“, která ve mně už tehdy vyvolávala pocit strachu.
Jedna z mála knížek, ke kterým jsem cestu opravdu nenašla.

28.06.2019

Copak „Milionová“ , ta nebyla špatná, ale u zbytku povídek se na Twainův humor ne a ne napojit.

12.04.2019

Kentaur, už svojí mýtickou atmosférou, se mi opravdu líbil, ale pokračování O farmě bylo o dost slabší. Ceněná poetičnost tu sice byla, jenže dialogy mě jednoduše nebavily. K žádné postavě jsem se nepřimkla. A úplně nejvíc mi asi vadilo to, že příběh byl hozený někam doprostřed – o dvacet let později – kdy měl Joey už svou druhou ženu. Líbilo by se mi číst o tom, jak se seznámil se svou první ženou, jak se stal otcem svých třech dětí, proč si zvolil to zaměstnání, které měl atd. Mně to takhle přišlo nějak uťaté z obou stran a nemohla jsem se do příběhu vžít.
Ono s pokračováním čehokoli je vždycky problém, protože zkrátka čekáme něco dost podobného, ale zároveň něco, co se nebudu úplně opakovat.

„V roce dva tisíce jedno sto,“ řekl Richard, „připadne na každého člověka asi tak jeden čtvereční yard země, zrovna aby se měl kde postavit, včetně všech pouští a horských vrcholů.“
- Vize, který Updika napadaly byly děsivý, ale možná v roce 2100 nebude ani ten někdo, kdo by nějaký představy mohl mít.

- A pak je tady spousta pravd...
„Příroda, ta se nikdy neopakuje; tenhle srpnový večer ještě nikdy nebyl a už nikdy nebude.“

20.11.2018

Tak maličká knížka se nezalekla ani velkého přání, které splnila, sfoukla levou zadní a víc mě ani potěšit nemohla! Ze srdce děkuju!

08.06.2016

Patrick Chauvel je blázen. Člověk za hranicí normálnosti. Ale nebýt takových bláznů o hodně bychom přišli! Prostřednictvím jeho fotek měli lidé naději, že jejich příběh bude žít! Nemůžu jinak než obdivovat ho.

29.01.2016

Capote je pro mě pan Spisovatel. Ať je to román nebo povídky, nikdy nezklame.
Někdo takový by se musel učit jak se dělá kýč. A chválabohu že to neumí.


LUČNÍ HARFA, úryvek:

Zamířili jsme k řece, Riley šel napřed. Nohavice jeho plátěných kalhot šustily. Každou chvilku se zastavoval a protahoval, jako cestující ve vlaku. Dál jsme narazili na mraveniště čilých pilných červených mravenců. Riley si rozepnul poklopec a začal je polévat; nevím, jestli to bylo k smíchu, ale smál jsem se, abych netrhal partu. Ale urazil se, když se otočil a počural mi boty. Myslel jsem, že to znamená, že si mě vůbec neváží. Řekl jsem mu: Že se ti chce? Copak nerozumíš legraci? - odpověděl a vzal mě kolem ramenou.
Dají-li se takové události datovat, řekl bych, že právě v tomto okamžiku jsme se stali s Riley Hendersonem přáteli, nebo že aspoň v této chvíli v něm vznikla náklonnost ke mně, která živila moje sympatie k němu.


Capoteho obrazotvornost:

...děcko leželo stočené kolem jejího prsu jako růžové ucho...

...tváře měla jako jahodové záhony...

...vítr metal písek vztekle jako slon...

...déšť zhoustl, ryby by byly mohly plavat ve vzduchu...

...budka zůstávala suchá jako semínko v promáčené rostlině...

...jenom vzdechy úlevy Dlouhána Eddieho by odfoukly draka...


STROM NOCI A JINÉ POVÍDKY

Nejvíc se mi líbily povídky “Děti o svých narozeninách“ a “Z mého hlediska.“ Tady Capote vážně zaperlil!

17.01.2016

Už jen samotné přečtení jména Karel Zeisig mi navodilo nenáviděný seriál Doktor z hor. A tak nějak jsem tušila, že v tomhle "prostém" duchu bude ubíhat celý děj. Postrádala jsem souvětí, nebo jen věty, které chytře aspoň vypadaly a to vtipné jsem tam jaksi nenašla. Nápad, udělat kohosi obyčejného jasnovidcem nebyl špatný, ale v Jaegerovém podání se mi ani trochu nelíbil. Nebyly mi sympatické postavy, dokonce ani ten pes ne. A to už je co říct!

UKÁZKA
(z povídky Ručně vyřezávané rakvičky)

ADDIE: ...Mám se sestrou na poště schránku, to, čemu se říká přihrádka - ne že bychom měly tolik korespondence, ale odebíráme hodně časopisů. No a na cestě ze školy domů jsem se zastavila vybrat poštu a v naší přihrádce byl balík, docela velký, ale velice lehký. Byl zabalený do starého pomačkaného hnědého papíru, který vypadal, jako by byl použitý dříve, a převázán byl starým provázkem. Razítko pošty bylo místní a balík byl adresován mně. Mé jméno bylo přesně napsáno hrubým černým inkoustem. Už předtím, než jsem ho otevřela, jsem si myslela: Co je to za nesmysl?
Vy samozřejmě všechno o těch rakvičkách víte?
TC: Jednu jsem viděl, ano.

25.05.2012