Lilithen komentáře u knih
Při povrchním čtení tohoto románu se musíte smát a obdivovat, jakým způsobem autor dokázal vystihnout Hitlerovu osobnost, při hlubším čtení se do vás pustí hrůza a začnete si uvědomovat, jak moc snadno by to mohla být pravda...
Kniha mě bavila a byla velmi čtivá, vadila mi však neustále se opakující slovní spojení. Hlavní hrdinka pořád buď cítila kovový pach krve nebo měla v ústech nakyslou pachuť. Navíc spisovatelé jako by se snažili zatraktivnit své dílo tím, že všude cpali samé násilí, krev, mrtvoly a usekané hlavy. Ne že bych byla citlivka a vadilo mi to, ale vůbec mi to zde nepřišlo "přirozené".
Pro mě jakožto pro studentku historie je to užitečná kniha. Obsahuje velmi vyčerpávající (v dobrém slova smyslu :) ) výklad o dějinách českého a slovenského dějepisectví, ke zkoušce vlastně nepotřebuji nic jiného než tuto obsáhlou knihu. Je fakt, že se nečte snadno, ale to už u odborných knih občas bývá. :)
Trvalo mi dlouho, než jsem tuto knihu dočetla. Ačkoli jsem při jejím čtení nebyla kdovíjak napjatá a děj samotný nebyl takový, aby u něj čtenář zůstal se zatajeným dechem a s pusou otevřenou, okouzlil mne svou osobitostí, melancholií a realističností. Už jsem si pořídila další knihu od Liona Feichtwangera a doufám, že i ta mne okouzlí minimálně tak, jako mě okouzlil Goya.
Chris Carter mě baví. Už u Popravčího jsem se nemohla odtrhnout od četby, Nočního lovce jsem měla přečteného za pár dní. Těším se na další knihu a již teď jsem hodně zvědavá, jaký sadistický psychopat se z autorovy mysli zrodí tentokrát. Psychopaty totiž Carter opravdu umí...
Kniha mi silně připomínala historické romány od Catherine Coulterové a Rexanne Becnel. Děj byl plný klišé, naprosto předvídatelný, ale na druhou stranu to bylo velmi čtivé. Abych se přiznala, více než dějová linie s Jessicou se mi líbila dějová linie s Hester, která byla alespoň jistým způsobem napínavá (to domácí násilí to celé okořenilo).
Tuto knihu jsem si zakoupila v antikvariátu v době, kdy jsem byla v obtížné životní situaci. Když jsem knihu začala číst, zjistila jsem, že jsem snad nějakou velmi podivnou náhodou sáhla po něčem, co vlastně v obrysech popisuje to, čím jsem právě procházela. Navzdory tomu, jak je kniha depresivní a krutá, jsem díky ní načerpala sílu. Když mi je nejhůře, dodnes se k ní ráda vracím.
Knihu jsem dočetla zhruba do poloviny, dál už jsem se ani přes značné vypětí sil dostat nedokázala. Přišlo mi, že autorka si přečetla Padesát odstínů ..., udělala si z toho poznámky a ty pak sestavila do knihy. Omlouvám se těm, kterým se to líbilo, ale ve mně kniha evokovala pocit, že je to jen další titul přiživující se na úspěchu Padesáti odstínů ... .
Ve všech Ecových knihách se dokonale snoubí jeho vypravěčský talent s odborníkem v něm. Je to možná spíše filozof, historik a sémiolog než spisovatel beletrie, čemuž mnozí čtenáři evidentně (dle předchozích komentářů) nemohou příjít na chuť. Každému se holt líbí něco jiného. :) Já právě pro tohle jeho knihy zbožňuji. Pražský hřbitov mne zaujal hned od prvních odstavců a moje nadšení se s přibývajícími přečtenými stránkami stupňovalo. Musím obdivovat to, jaké množství informací si autor musel dohledat a jaké znalosti má. Nechci hodnotit Pražský hřbitov v kontextu s ostatními autorovými knihami, protože každá z nich mi přišla úplně jiná a něco jiného mi i dala. Rozhodně u Eca zůstanu a nechám se (doufám) ohromit dalším titulem od něj. :)
Už když mi v balíku knih od nakladatelství Fantom Print přišel letáček s ukázkou z této knihy, věděla jsem, že si ji prostě musím přečíst. Upíři, zombie a vlkodlaci v té nejtemnější podobě (nic pro ty, co si upíry a vlkodlaky představují tak, jak jsou vykresleni ve Stmívání), to vše okořeněno notnou dávkou sarkasmu, černého humoru (u některých pasáží jsem se smála jako šílenec a každému, kdo mě byl ochoten pár minut poslouchat, jsem je předčítala), cynismu, krve a střev... Lepší fantasy už jsem dlouho nečetla. :)
Stejně jako všechny knihy od Dana Browna, které jsem zatím četla, i Pavučina lží pro mne byla velmi čtivou. Sice jsem už zhruba od poloviny knihy tušila, kdo za vším stojí, vlastně jsem téměř pokaždé uhodla, jaký dějový zvrat autor zamýšlí, ale i tak jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Pro mě byla Pavučina lží oddechovou četbou, na kterou jsem se každou noc po těžkém dni těšila. :-)
Tato kniha patří mezi ty odborné tituly, které se mi četly velice dobře. Málokdy se mi stává, že bych se od nějaké odborné knihy nemohla odtrhnout.
Kniha mne ničím výjimečným nepřekvapila, na druhou stranu mne ale ani nezklamala. Bez lékařského prostředí by to byla naprosto tuctová fantasy s upíry, vlkodlaky a zombíky. Zápletka mi moc vzrušení nepřinesla, i když jinak byla kniha velmi čtivá. Vlastně jedna věc mne na knize pobavila, a to velmi netradiční přítel hlavní hrdinky. :-D
Od knihy jsem rozhodně neočekávala kdovíjaký umělecký zážitek, ale určitě bych ji nezařadila do brakové literatury, i když o nějakém propracovaném příběhu tu nemůže být řeč. Svýmy popisy mi trochu připomínala knihy od Markýze de Sade, i když byla o dost méně "perverzní". Dokonce jsem se i zasmála, a to u této části:
"Vždyť to nemusí být stále jen ta kunda, promiň, drahá Cecilie, tak mi to vyklouzlo, ale jistě už jsi to slovo někdy slyšela nebo viděla načmárané na ohradách nebo na vratech a tak, třeba i s obrazcem, no mlč, prosím tě, já vím, že je to vulgární, ale my muži mezi sebou toho termínu užíváme běžně, ostatně je to původu latinského, což ty ovšem nemůžeš vědět, nějak se ta píča musí nazvat! Přece nechceš, abychom o tak rozkošném a užitečném ženském údu mluvili nějakými nejapnými opisy, jichž užívají básnici a jiní krasoduchové. Je to kunda, vypadá to jako kunda, chová se to jako kunda, tak je to zkrátka kunda, a basta! Anebo píča."
Poslední díl se mi líbil snad nejvíce, i když se mi to vcelku těžko posuzuje vzhledem k tomu, jak velký časový odstup jsem měla při čtení Vražedné pomsty a Síly vzdoru. Nepřijde mi, že by byla hlavní hrdinka přehnaně depresivní, já bych tak možná reagovala také, kdybych prožila to, co ona. Překvapením byl pro mne konec, který byl sice poněkud useknutý, ale i tak jsem zlikvidovala několik papírových kapesníčků. Líbilo se mi i to, že epilog nebyl vůbec happy-endový. Byl to takový hořkosladký konec, nadějný i beznadějný zároveň, což si myslím, že autorka provedla dobře, protože kdyby Katniss na všechno zapomněla, hodila to za hlavu a žila dlouhým a spokojeným životem, bylo by to... divné a nereálné.
Tato biografie Františka Josefa I. se mi četla velmi dobře. Vyprávění plynule přecházelo od popisů tehdejších politických událostí k soukromému životu Františka Josefa I. Ony "soukromé" části mne bavily více, ale chápu, že biografie císaře se bez popisu politických pletich jeho doby prostě neobejde :).
Příběh mne velmi překvapil. Autor má evidentně smysl pro humor a umí je umě použít tak, že i velmi vážné pasáže jsou díky sarkastickým poznámkám postav vtipné.
Až dosud jsem nebyla zrovna fanoušek komiksů. Americký upír mne zaujal především proto, že se na něm skvělo jméno Stephena Kinga, což je pro mě zárukou kvality. A ani tentokrát jsem se nezklamala, i když je King autorem jen jedné linie příběhu. Celou knihu jsem měla zhltlou za necelé tři hodiny. Do té dynamické a živé kresby plné emocí jsem se zamilovala. Rafael Albuquerque to prostě umí. Stejně tak jsem jásala nad tím, že upíři už konečně nejsou prezentováni jako uhlazení gentlemani blýskající se na slunci. Třikrát hurá.