Lískaran komentáře u knih
Finsko, městečko Zaječín. Laskavé vyprávění plné jmen jako Aura Potůčková, Ingrid Kočičková či Dušan Chlum sycené náhlými a čím dál častějšími postřehy o mrtvolách a sexu. Kniha, která klame tělem, plná nápadů, jako je knihovna se zmutovanými výtisky (ostatně jako trochu nečekaně zmutovaná pohádková kniha může Literární spolek působit), Lauřiny knihy o potvůrkách nebo Mytologické mapování (nadpřirozených bytostí na vašem pozemku). Moc milá knížka.
Skvěle napsáno (všechna ta přirovnání, metafory, zobrazení atmosféry, vše kolem sněhu a ledu – například grónské výrazy pro různé druhy) a nečekané vyústění příběhu, ale pro mě pokulhává motivace postav a - jak to říct - pravděpodobnost. Smilla Jaspersenová je taková předchůdkyně Lisbeth Salanderové: hyperinteligentní (odbornice na sníh a led, vášeň pro matematiku), tvrdohlavá, problémová, samotářská, mimořádné orientační schopnosti, svou odolností a tahem na bránu spíš Terminátor...
Nový epochální výlet pana Adolfa, tentokráte do jednadvacátého století.
A tak trochu fejeton natažený na 367 stran. Ne nějak třeskutě vtipný, ale k zamyšlení.
Hrdinský epos plný putování, bojů (a často taky útěků), obětí a překážek. Putování, na jehož konci jste jiní než na začátku a během kterého vznikají přátelství silnější než smrt. A na jehož konci čeká boj, kde nejde jen o život, ale i o budoucí generace a o to, jestli všechny předchozí útrapy měly smysl. Hrdinové si cestou vyprávějí mýty, které jsou pro ně posilou – a sami se stávají součástí mytologie. A všichni jsou to králíci, samozřejmě. Citlivý vypravěč přibližuje králičí zvyky, slovník (pozor hlavně na elil a hrududu) a ústní králičí slovesnost, ale je i botanickým průvodcem - tolik názvů nejrůznějších rostlin jsem v žádné jiné knize neviděl - výseku anglické krajiny. A co je hlavní, umožňuje nám být svědky nezapomenutelných a nečekaně dramatických postav a scén. Chycení do oka. Kousky králičího kulturního hrdiny El-Hrérana. Bouře a útěk z Efrafy. Černý králík z Inlé. Hlavoun. Generál Čistec. A Lískáč. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Slast z detektivního pátrání a vychutnávání dedukce chladné jak Occamova břitva Skála moc nepřináší, a pokud ano, rozhodně ne na prvním místě. Ani na druhém. To první totiž zabírají skotské Vnější Hebridy (krajina se skalami a bez stromů, s horizontálním deštěm a vzduchem prosyceným rašelinou přikládanou na ohýnek, vichr a vřesoviště, iniciační rituál lovu na tereje) to druhé vzpomínky na formující události dětství a dospívání – osudová láska, tápání, rozhodnutí, která by člověk chtěl vzít zpátky, a tragédie. Zásadní momenty, které si člověk vryje do paměti a které pořád někde jsou, i když už nejsou vidět, a ožívají, když se člověk vrací na TA MÍSTA… Síla v popisu atraktivního prostředí (doporučená četba ke slohovému útvaru líčení) a v retrospektivě, ale těch tragédií a vin schovaných v minulosti je tolik, že by Oidipus spílal bohům, že má jen dvě oči, které si může vypíchnout. Detektivka to moc není, ale silná knížka rozhodně.
Chutně rouhavý dezert upečený na návštěvě Lovecrafta (jehož rysy se otiskly i ve tváři nešťastného pana Herberta) v Poeově domě Usherů. Inspirováno gotickou gastronomií (tzv. „černá kuchyně“).