Lískaran komentáře u knih

Komiks o životě J. A. Komenského je střídán příběhem dívky Filipy a jejích kamarádů asi jako motivace pro čtení o Komenském a pro udržení pozornosti mladých čtenářů, ale na mě (asi celkem pochopitelně) ty části fungovaly spíš opačně. A k tomu příběh o únikovce končí prostě tehdy, kdy to autorka potřebovala – a proto docela nelogicky. Proč se tam nakonec zjevila i ta učitelka, se kterou si třída vůbec nerozumí? V ději ta náhlá změna vztahů nemá vůbec žádné opodstatnění.

Na druhou stranu Komenského životní příběh je podán poutavě a výtvarně zdařile - obzvlášť Fibrichovy mapy jsou krásné a díky velkorysému vydání knihy ještě vyniknou. Je fér, že J. A. K. jako člověk velkého formátu dostal publikaci přesně takových rozměrů.

1 25.11.2023

Víc prostoru než kriminální motiv má reflexe Francie konce 50. let – opadnutí odbojářského étosu, úpadek socialistických idejí a k tomu politikaření (a v pozadí nepokoje v Alžírsku). To, co z Zieglerové knihy zastaralo míň než tehdejší politika, je psychologická rovina – pohled vypravěčky, novinářky a nezávislé osobnosti kriticky glosující okolí i sebe.

11.11.2023

Protože kuny jsou asi leckdy rozumnější než lidé, dva rody – Lesňáci a Skalňáci - překonají vzájemnou nevraživost a zachrání babičku a sestřenici kuny z Brna. Fajn příběh, trochu napínavý i vtipný (drsné kuny z brněnské Bandy mluví částečně hantecem) a bohatě ilustrovaný.

1 24.10.2023

Kdybych chtěl Rudišovu knihu zkritizovat, už to napsal za mě (na straně 138):

Příliš mrtvol.
Příliš vlaků.
Příliš baedekru.
Příliš krematoria.
Příliš historie.
Příliš historek.
Příliš Winterberga.

Je to tak repetitivní, že to může někoho otrávit (a otrávenci nejsou hezké mrtvoly), nebo se to člověku dostane pod kůži. Možná by takhle měly být psané učebnice, kde by příběh sloužil jako vehikl pro to, co si v něm člověk přečte tolikrát, až si to zapamatuje, i kdyby nechtěl

Rudišův manifest smíření, smíření s tragičností života a dějin.
Bedekr po ztracených časech plný zajímavých postřehů a se smyslem pro překvapivé i groteskní souvislosti a paralely.

Jen mi přijde, že příběh byl vymyšlen až příliš na druhé koleji a postavy jsou hlavně k tomu, aby mohlo formou románu zaznít všechno to, čím je autor fascinován. Ale poslední scéna je krásná.

15 21.09.2023

Ota Fink zase musí vytáhnout svůj alias Pavla Vodsloně, když se před ním jednoho červnového dne objeví minulost a praští ho přímo mezi oči. Pátrání ho vede od nejzapadlejších pražských putyk až po kanceláře velkých zvířat a časově zpět do osudového setkání před dvanácti lety, ale i před druhou světovou válku. A odhalovaný příběh, jak žánr vyžaduje, postupně temní.

Ale co je hlavní, je jako obvykle Velinského jazyk - živé dialogy, vtipná přirovnání (i když na konci kapitoly obvykle přijde dějový direkt, po kterém člověka na chvíli humor přejde) a charakteristiky, přirozené zacházení se slangem. A taky barvité postavy - hulkovsky nemluvný ranař Bimbo a jeho hubená ségra House zamilovaná do Oty a mistrovsky ovládající prak jsou skoro jak z komiksu od Franka Millera, ale zároveň jsou ve Velinského světě uvěřitelní.

Jsem rád, že nedostupné finkovky začaly znovu vycházet - a zároveň doufám, že nikoho nenapadne to zfilmovat.

11 24.08.2023

Kdysi jsem si tuhle Ballardovu sbírku koupil v Levných knihách, když mě okouzlila obálka a vlastně i ten název. Přečetl jsem ji ale až po mnoha letech a musím říct, že tenkrát (asi v sedmnácti) bych se jí těžko prokousával. Ballardův styl se vyznačuje básnickými obrazy a uměním detailu, zatímco souvislý děj se občas rozpadá stejně jako hlavní (občas trochu vyšinuté) postavy autorových příběhů.

Geometrie prázdných bazénů, mysli posedlé nutkavou myšlenkou, působení světla a času na člověka, tlak technické civilizace a s ní související odcizení. Ale taky reportáž z budoucí občanské války ve Spojeném království za intervence amerických vojáků nebo příběh o náklaďáku mrtvých na sklonku druhé světové války v Japonskem okupované Číně.

22.08.2023

Přínosná publikace, ovšem zamrzí chyby v gramatice i interpunkci. Kniha záslužně přináší informace (mimo jiné) o pozapomenutých autorech, ale mohla dát větší prostor i některým spisovatelům současným.

Psát o Švejkovi několikařádkový komentář je jako snažit se nasytit Balouna rohlíkem.

Encyklopedie blbosti a směšnosti.
Slavné protiválečné dílo, ve kterém se hlavní postavy do bojů vůbec nedostanou a ve kterém se hrůzy války a vůbec svinstva sdělují jen tak mimochodem, mezi řečí o něčem úplně jiném.
Epos, kde se putuje (stejně jako u Homéra jsme postrkováni osudem, hněvem bohů - a špatnou orientací v jižních Čechách), ale místo dobrodružství se většinou jen žvaní, vykecává, vypráví.
Kniha, kde hlavní hrdina téměř neustále mluví (pokud mu zrovna není doporučeno, aby držel hubu), ale asi jen třikrát se dozvíme, že si něco myslí.
A mnoho dalšího.

17 01.06.2023

Když někomu nasazují psí hlavu, nemusí to být vždycky špatné, jak dokazuje Dogman, cajt právě s psí hlavou. A když se k němu přidá kotě Peťulka, aby potírali zločin, navíc pod hemingwayovským názvem Komu letí meruna a místy se záměrně dětinskou kresbou, je to neodolatelná kombinace. A hlavně - kromě ulítlých fórů, chmatáckých merun, robokrys a komických padouchů je to dojemný příběh o tom, jak i dítě (kotě) může něco naučit svého tátu, a o hledání vztahu ke světu.

06.05.2023

Trochu magický realismus, kde se děti mění ve zvířata a nikomu to nepřijde neuvěřitelné. Ostatně vždycky někdo ví, že je potřeba zavolat do Dětského zvěřince, který je tu právě pro takové případy. Příběhy ukazují, že děti se ve zvířata mění kvůli problematickým vlastnostem nebo nezvládnutým emocím, což ovšem často souvisí i s tím, jak se chovají dospělí. Výchovnost je ale schovaná až za imaginací a laskavým i humorným stylem vyprávění. Ředitel Dětského zvěřince si mě hned získal - měří jen 127 centimetrů, a tak v každém příběhu vyráží do akce nikoli autem, ale na svém výjezdním superprkně Tornádo - a s pochopením pro děti.

08.04.2023

Jakési mystérium fotbalového zápasu odehrávajícího se vždy ve vlastním čase vytrženém z času všedního se tu setkává s konkrétním vesnickým hřištěm za druhé světové války, jak už naznačuje název sbírky. Jsou tu poetické postřehy o hře i vzpomínky na spontánní zápas proti německým vojákům.

Jen na tomto
kousku země,
ohraničeném
čarami z vápna,
trvají
v této obklíčené
zemi
pravidla
o vztahu
člověka
k člověku.

1 27.03.2023

Generace Nula svědčí o pestré škále stylů (někdy i v rámci jednoho příběhu - Karel Jerie) i žánrů tehdy mladých autorů, ale kdybych měl říct, co si z toho zapamatuju, už to taková sláva nebude. Když to srovnám s antologií Generace 89, výtvarný standard je asi celkově výš, ale zase tu není nic tak vynikajícího jako eroticko-parodická Sheila nebo famózní Dračí let. Ne že by mě to nebavilo, ale není tu moc extra kousků a možná by to bylo zábavnější bez zahánění do tematických chlívků, které tomu už předem dávají nějakou nálepku.

1 21.03.2023

Dnes se hodně užívá obrat, že někdo někomu dává hlas ve smyslu nechává svým dílem promluvit někoho přehlíženého či utlačovaného. Margaret Atwoodová dává hlas červené slepičce nebo Hamletově matce či pohádkovým macechám. Ale nejde tu jen o ženské postavy zakleté ve své roli - Atwoodová dává hlas třeba taky netopýrům. Další povídky to dovádí dál. V nich je například pohledem zvnějšku nahlíženo lidstvo - vidíme se cize a místy ve vtipné zkratce (každá z povídek má jen pár stránek). Ale jiné jsou zase o stárnutí či smrti. Anebo taky o citu Raymonda Chandlera pro popis nábytku. Povídky, které se nedají převyprávět.

1 04.03.2023

Velice vtipná a snad až příliš lehce napsaná kniha. Jako by autor marnotratně nadhodil příběh, který by si zasloužil víc… A že je toho dost. Máme tu nejstarší a převratné autentické svědectví o Ježíšovi – které se při prezentaci samozřejmě musí podřídit pravidlům šoubyznysu a knižního trhu. A jaké by asi byly „recenze“ čtenářů/zákazníků? Právě tohle autorovo napodobení různých výlevů je úžasně trefné a vtipné – je vidět, že už pěkných pár takových četl. Ale Evangelium ohně je i zamyšlení nad tím, jak slova a knihy mohou změnit náš život – ať už jsme jejich autorem nebo čtenářem. A se slovy si hraje i autor – hlavní hrdina objeví a vydá text, který hrozí otřást vírou, a přece se jmenuje Theo (tedy jménem odvozeným od Boha). A zatímco v kapitole Genesis se svitky zrodí z břicha sochy bohyně poničené výbuchem, jako Exodus je nazvána kapitola, kde Theo dostává kopačky od své přítelkyně…

1 10.01.2023

Fajnové spojení. Suchánkův styl připomíná kreslíře Steva Dillona, a vynikající Neffovy povídky tak dostaly kabát, za který by se nemusel stydět ani Marvel nebo DC. Ale proč ta prostřední povídka? "Nápad za všechny prachy" má nápad vážně dobrý, ale ne na komiksovou adaptaci. Většinu krátkého příběhu tvoří docela statické dialogy v jedné místnosti, což mezi zbylými příběhy působí vizuálně trochu chudě. Navíc do knihy moc nezapadá ani tematicky - "Jitro pro strašnou radost" i "Konec dobrý, všechno dobré" se vyznačují různou podobou perverzí a společenských korektností a napětím mezi nimi, kdežto v "Nápadu za všechny prachy" ty „děsivé radosti“ moc nejsou. Bonusem jsou Neffovy komentáře ke vzniku uvedených povídek – o tom bych klidně četl celou knihu.

2 04.01.2023

Největší potěchou z tohohle komiksu je to, jak v obou příbězích Joann Sfar svou tužkou a fantazií oživuje rozličná pitoreskní stvoření. Ale přestože některá jsou až hororově laděná, zlé věci tu dělají hlavně lidé (samozřejmě ne všichni lidé). Malý upírek je sympaťák. A taky jsem zjistil, že pojem meniskus znamená i něco o dost jiného, než jsem si doposud myslel.

31.12.2022

Stejně jako se mezi herci říká, že není malých rolí, autor Výprav vzbuzuje dojem, že není nezajímavých míst. A taky jakousi lehkostí vzbuzuje dojem, že je docela jednoduché o navštívených městech svoje postřehy psát. A to už je docela umění… Jiří Peňás si sbalil na cesty poučený, ale nepoučující pohled, zvídavost a trochu poťouchlý smysl pro humor.

3 30.10.2022

„Nevěřil, že je blázen, to vůbec ne, ale začínal cítit, že jestli tohle nevyřeší, tak se zbláznit může. Připadalo mu, jako by objevil uprostřed hlavy díru tak hlubokou, že když do ní něco hodíte, neuslyšíte žádný dopad, žádné šplouchnutí, bez ohledu na to, jak velkou věc jste tam hodili a jak dlouho jste na ten zvuk s nastraženýma ušima čekali.“

Neodehrává se v Kingově oblíbeném Maine (potažmo v Nové Anglii), ale v Iowě. A vypadalo to, že další změna bude v tom, že půjde o cosi odlehčeného, alespoň podle anotace: „Kdysi si v místní knihovně vypůjčil knihy, které ztratil, a teď musí včas objevit pravdu, aby unikl jak zlé knihovnici, tak policajtovi z knihovny, který nemilosrdně trestá,“ četl jsem na obalu. To zní skoro jako kniha pro děti, přičemž samozřejmě opak je pravdou a jde o obvyklé děsivé svinstvo (to myslím jako pochvalu). Ale přece jenom se mi zdá, že autor tady něco neuhlídal – béčkové vyvrcholení jede trochu pohodlně na vlně klišé a zároveň není jasné, jak „to“ tedy vlastně funguje (víc nechci spoilerovat). A výroky postav o víře a poctivosti šustí papírem.
Ale přesto, že si King vybral slabší chvilku, pořád je to napínavé, děsivé, nabité výstižnými přirovnáními a Daveovo vyprávění o Ardelii je vynikající a hypnotické.

Co se týká Slunečního psa, ten má opravdu nebývalou zápletku, které by ale slušel spíš formát povídky. Antireklama na Polaroid.

1 16.09.2022

Foltýnovy básně psané volným veršem jsou skeptické k moderní civilizaci a upozorňují na její dopady – ničení přírody, ztrátu hodnot, chladnou racionalitu snažící se vyhubit tajemství, konzumerismus a vůbec vyprázdnění lidské duše. A také se zabývají tím, jak žít. Srozumitelnost někdy přechází v doslovnost, ale autor většinou dokáže vystihnout podstatu věci.

Obraz F. K. Foltýna (nejen jako výtvarníka či jako osobnost s mnoha zájmy, ale hlavně jako člověka) pak dokreslují vzpomínky jeho přátel.

„Nelze přeci sloučit plamenomet se sonetem / jenže obé je plodem téže civilizace“

20.07.2022

Když na začátku knihy člověk předčítá svému dítěti Birlibánovy obvyklé prohřešky, alespoň jednou nejspíš řekne „To je jak ty!“ A pohádkové místo, kam se Birlibán dostává, je očistec špatně se chovajících dětí, ale maskovaný jako ráj. I když „očistec“ samozřejmě úměrný dětským nectnostem. A tak se dostáváme do Bonbónovic či Neposluch, případně do paralyzující utopie zvané Lenošinda. Je to svět následků zpočátku neuvědomovaných či ignorovaných, které ale náhle před člověkem vyvstanou jako třeba housková hora. Hrdina má při svém putování i pozoruhodné společníky – maňáska Janečka, píchlou mičudu a panenku bez ruky. A aby nedošlo k omylu, Birlibán je nejen kniha docela výchovná, ale v první řadě zábavná a dobře napsaná.

8 04.07.2022