Lískaran komentáře u knih

Piranesi mi – nejspíš zasazením do gigantického prostoru neznámého účelu a plného soch - jaksi evokoval poetiku Doctora Who, čímž ale nechci říct, že by to byla nějaká odvozenina. Vize Domu je svébytná a úžasná a je požitek nechat se jím Piranesim provádět a takhle podivné místo si představovat. A i když se důvod přítomnosti hlavní postavy v Domě objasní, tápání zůstává. Nejde nakonec o platónskou říši idejí, kde se v podobě soch nacházejí dokonalé předobrazy všech věcí, nesrovnatelné s jejich pouhými stíny, mezi kterými žijeme?

7 24.06.2022

Miluju vůni Zatracení po ránu. Vážně, ty stránky úžasně voní. A kresba je taky pěkná, jenže ten obsah… Ze Zatracení přímo čiší snaha, aby si čtenář řekl „Sakra, to je temný jak Batmanovy trenky v jeskyni!“ Takže tu máme rádoby hluboký filosofický voiceover libující si v paradoxech a k tomu další pitvání se v Batmanově dětství, konkrétně v jeho klíčovém zážitku a traumatu. A některé psychologické postřehy jsou tak hluboké, až nedávají smysl:

„To se snad chceš zabít?“ „Je smutné ptát se na něco takového dítěte, opravdu smutné. Taková otázka by do něj mohla vetknout bohabojnost… Vyděsit ho… Zmrzačit… Nebo ještě něco horšího.“

Tradiční disciplínou je pak patetický doslov jednoho z autorů.

2 14.05.2022

„Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprve myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi.“

Půvabná vize kolonizace Měsíce, ve které Neff boduje jak vtipnými nápady a prognózami („Na Měsíci se makalo, to především. Makalo se tam ostošest už hezkých pár let, od té doby, kdy OSN schválila Zelený balík a zakázala jakýkoli průmyslový provoz“), tak věrohodným slangem havířů a později občanů Arkádie. Všechny ty psychiny, sněhuláci, ploštice, orákly a šutráci působí přirozeně a dodnes živě.
A je to setsakra zábava, ať už jde o natáčení spacernu, nelehkou domluvu s polským muslimem Jerzym Zasadou nebo rozhovor v náborové kanceláři Českopolské (což je mimochodem jediná pasáž, kde je Kuba oslovován „soudruhu“ – na Měsíci evidentně soudruzi nejsou). Anebo pasáže vyloženě dramatické. Ale taky se příběhem line nevyřčené poznání, že ať je pro někoho Měsíc „tam nahoře“, nebo „tam dole“, lidé se nezmění a pořád mezi nimi budou fanatici, bezohlední šmejdi i lidé jimi zmanipulovaní.

8 25.04.2022

Vtahující i iritující kniha, nabízející tápání po smyslu i intenzivní prožitek prožívání. Jestli to zní divně, tak s tím souhlasím. Potulky po pařížských mostech a kavárnách osamotě i s osudovou láskou Bosorkou, neustálé pití maté a argentinské noční vedro, glygličtina a opilé unášení se v otáčkách jazzových desek (na youtube můžete najít soundtrack posládaný přesně podle pořadí písní z oněch jazzových kapitol: (1202) Jazzuela. Julio Cortázar y el Jazz - YouTube).

"Přemýšlím o všech suchých listech, které neuvidím já, jejich sběratel, o všech věcech, které tu určitě visí ve vzduchu a moje oči, ti ubozí netopýři románů, kin a vysušených květin, je nespatří. Všude je jistě plno lamp a suchých listů, které neuvidím."

"Naproti v okně však nebyl nikdo. Traveler se vyklonil do té horké jámy a podíval se na ulici, kde se bezbranně povalovaly rozevřené noviny a četla si je obloha, plná hvězd a jakoby nadosah."

23.04.2022

Z politických dějin Fanfárie mě zaujala pozdější instituce „tajného krále“: „Kdyby se ve Fanfárii začaly dít nějaké nepravosti, tak by se ujal kralování. Ale protože je tam všechno v pořádku, tak o něm nikdo neví! Proč by měl sedět někde na hradě? Chce si žít stejně jako ostatní skřítkové ve Fanfárii. Těm se žije báječně a nic jim nechybí. Proč by si král neměl žít taky tak?“ Nemluvě o prevenci lobbingu a korupce…

Je lepší znát před přečtením Kouzelnou školku, i když asi ne bezpodmínečně nutně. Občas se mi zdálo, že tam chybí návaznost, ale jinak je to celkem fajn. Krátké kapitoly, hravé nápady a bohatě a půvabně ilustrováno Lucií Dvořákovou.

1 11.01.2022

Trochu mě zarazilo, že sedmnáctiletá holka, která se chlubí jedničkou z biologie, neví, že včela poté, co dá žihadlo, umírá. Chápu, že ve Skotsku možná nedávají Včelku Máju, ale stejně… I bez toho mi ovšem tahle „odvážná školačka“ k srdci moc nepřirostla. Druhá linie s vypravěčem, který zapomněl, kým je, a je tak sám sobě cizincem (téma důležitosti paměti a její ztráty se vlastně neobjevuje jen u hlavní postavy, ale i jinde v příběhu - a svoji identitu vlastně nehledá jen muž vyplavený na pobřeží, ale i dívka Karen), je zajímavější. Až na finále, které je trochu nuceně akční a „samozřejmě“ za zuřící bouře.

Jinak autorovo upozorňování na závažný civilizační/ekologický problém skrz napínavý příběh je záslužné. Mayova Skála je sice lepší a soudržnější, ale rozhodně to není špatné.

5 09.01.2022

Námětově pestrá sbírka - je tu báseň o chyceném pardálovi i o automatu na sodovku, zbásněný vlastní rodokmen nebo revize výsledku soubojů Lermontova a Puškina, případně skladba o dešti, který následuje hrdinku všude jako pejsek. Víc než celé básně na mě zapůsobily některé pasáže a obrazy:

"Tak svezte – nasedám – a jeďme,
pusťte mě ale za volant! -
Usmál se – umíte? i ve tmě? –
A zmáčkl plyn a do tmy vpad

Povídala jsem šoférovi
- luna je dneska veliká…
a pod hladinou asi loví
karasy v bahně rybíka"
(Sloky z panenské půdy)

"A zas jak od martinských pecí
nad temnem blesky lížou krov.
Kdo vlastně vyhrál souboj v kleči,
Martynov, nebo Lermontov?"
(Souboje)

2 23.12.2021

Spousta kratičkých povídek a u většiny nebudu zakrátko vědět, o čem byly. Autorka si taky mohla odpustit zálibu v žertovných jménech (pan Nenovák, paní Hroznýšová nebo horal Juraj Kečup), ale jinak píše sympaticky stručně a vtipně. A taky svět novinářů, sekretářek, manželů a milenek zpestřuje mimozemšťany, Xantipou, biblickou Evou nebo smlouvou s ďáblem. Od doby vzniku jsou některé povídky trochu vyčpělé, ale zase nabízejí sociologický vhled:
„Tak k sakru, proč nejste šťastnej? Pivo vám chutná, konvertor na druhý televizní program jste sehnal, tužkové baterie do tranzistoráku taky; toaletní papír vám posílá strejda ze Švédska, Slavie zůstala v I. lize, auto máte, chatu, krásně zařízený byt, krucinál, co vám ještě chybí?“ čertil se ďábel…

1 13.12.2021

Ellison se s tím nemaže. Nevysvětluje, ale rovnou chrlí lávu příběhu. Některé povídky jsem asi úplně nepochopil, ale o důvod víc, proč se k nim jednou vrátit. Originální, až výstřední nápady a schopnost vcucnout čtenáře do způsobu prožívání cizích entit a zprostředkovat (mimo)smyslové vjemy a zkušenosti, které jsme nikdy nemohli prožít. A taky zkušenost člověka vězněného strojem či vlastní myslí, nebo naopak duše ztrácející se v čase i prostoru.
Řízný i poetický jazyk a občas absence rozcestníků a jiných orientačních bodů.
I ve Vrcholu vulkánu je pro mě nejlepší povídka, která mě vtáhla a ohromila někdy před dvaceti lety v Ikarii – Mefisto z onyxu.

3 14.11.2021

Kriminálníci si nadávají slovy ze Shakespearových dramat a Prospero si obléká plášť ušitý z plyšáků… Atwoodové pocta bardově Bouři je svižná, odvážná i vtipná, a i když se občas něco jeví příliš přitažené za vlasy, je to nejspíš důsledné zrcadlení toho, že Bouře je vlastně svým způsobem pohádka – nebo sen. Právě to zrcadlení či paralely Felixova příběhu s Bouří, které se postupně odkrývají, posouvají Kus temnoty výš. A Atwoodové husarský kousek je to, že čteme zábavnou knihu o tom, čím vším je zajímavé jedno drama ze 17. století a čím vším může být aktuální – a hlavně jak se o něm dá přemýšlet. A zároveň knihu o vykupitelské schopnosti divadla a rolí, o ztrátách a o „zasutinách času“…

„Věděl vůbec vždy, co dělá, nebo jsou jeho verše výplodem náměsíčníka? Tryskaly z něj proudem? Psal je ve vytržení? Dával průchod kouzlu, v jehož moci se sám nacházel?“

„Jsme ze stejné látky, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem“.

8 23.09.2021

Divoké sny notorického vláčkového modeláře, který ne a ne dočíst Bílou velrybu a do toho hraje Fallout a taky má rád Šíleného Maxe. Miéville se ale úzkostlivě nedrží inspirace „cool postapo světy“ a klidně při své odyseji nasadí kolejmořskou verzi Skylly a Charybdy nebo postavu nápadně připomínající jednu figuru z Mašinky Tomáše – což trochu připomíná i právě falloutovskou ironii.

V Kolejmoří jsem na druhou stranu nenašel nějaké prokreslení postav či psychologickou hloubku, je to prostě dobrodružný příběh, kterému jsou poplatná i určitá zjednodušení. Ale je to příběh založený na smělé a zábavné představě a plný nápadů (rekuperáty, vlakařská mytologie), svět, který autor ovládá svým jazykem (např. „rachotjména“) tak suverénně jako zmíněný modelář svůj panel s tunely, semafory a výhybčičkami.

P. S. Zajímalo by mě, jestli Miéville zná sci-fi ságu Ledová společnost (když začala vycházet, bylo mu osm), která sice není uvedena mezi inspiračními zdroji (viz obálka), ale přitom se odehrává po jakémsi kolapsu civilizace, kde klíčovou roli hrají vlaky - včetně těch pirátských - ve světě protkaném hustou sítí kolejí…

2 19.07.2021

Čtyřlístek v nejlepší formě. Žasnu, jaké jsou v Pokladu kapitána Kida perspektivy, kompozice a vypiplané atmosférické celky (za všechny večer na moři nebo bouře). Tentokrát temnější tón vnášejí do příběhu dvě poměrně pochmurná retrospektivní pirátská vyprávění, opět skvěle obrazově vyprávěná. No a na konci (trochu mi to teď připomnělo závěr filmu Rošťáci) jsem i po pětadvaceti letech od dětského čtení musel předstírat, že mi něco spadlo do oka.

5 08.05.2021

Nejen vodnický kluk Okounek zvědavý na svět nad hladinou, ale i ztracený Doubravníček, kterého si lidé pletou s hříbkem, nebo mlsná koza na útěku od paní ježibaby jsou někteří z pestrých hrdinů knihy Hastrmánci. Celkem milé příběhy jsou i o Kubíkovi ze mlýna setkávajícím se s hvězdou nebo bludičkami, jen Metík a Routička mě nějak nudili.

08.05.2021

Vtipné a krvavé eskapády hospodských kumpánů / sympatických zabijáků pořád fungují – s tím, že nejzábavnější nejsou přestřelky a destrukce, ale sarkastické pošťuchování mezi výbuchy a komiksové momenty, které se špatně popisují – třeba detail Tommyho a Nattových rukou podávajících si balíček cigaret s lakonickou otázkou „Máš ještě ten pancerfaust, cos koupil od rybáře Timmyho?“ přičemž za zdmi zdemolované koupelny zuří v ulicích jurský armageddon. Nebo nenápadná cedule „Peckinpahova třída“ před barem U Noonana, naznačující Ennisův inspirační zdroj a zároveň ironicky informující o charakteru lokality.

Co se jednotlivých příběhů týká, ten titulní mohl ubrat na patosu (a přidat na dějepisu – vzpomínaný příběh z druhé světové se těžko mohl odehrát „na samým konci čtyřicátých let“). „Úžasňák“ je zasloužená pocta superhrdinskému týmu složeného z těch nejbizarnějších magorů, kdy hlavně jejich schůze stojí za to. Nejvíc se mi ale nakonec líbilo na pohled jednoduché „Čerstvé maso“ – protože je vlastně o lásce k dinosaurům.

1 15.04.2021

Porodní bába potvrzuje, že láska je slepá. Ale podle všeho má silně vyvinutý čich.
Víločka nejedná racionálně, řídí se svými pudy, city a smysly, a autorka to (hlavně ty všemožné pachy) skvěle popisuje jakýmsi poetickým naturalismem. Ostatně knihu si lze vychutnat i jako slovníček z oblasti botaniky a gynekologických synonym.

Příběh ukazující, co je člověk schopen udělat druhým - a sobě kvůli druhým, prostředí a jazyk, to jsou silné stránky. Jakmile se ale autorka vzdálí od Víločky a jejího prožívání, objevují se občas věci, které nezní úplně věrohodně. Zajatecký tábor vypadá, že je otevřený jak nákupní středisko, a dokonce odtud zajatec může odkráčet - kolem stráží - v uniformě velitele tábora. No a ten nešťastník Johannes – chápu, že je poznamenán prožitým traumatem, ale když jako důstojník SS pořád hledá rýč a chodí sám kopat jámy a ještě mele o koupacích nádržích, je to jak z nějakého skeče od Monty Pythonů.

2 21.02.2021

Velinský zhušťuje detektivku na situaci, ve které se Poiroti většinou předvádějí až na posledních stránkách – všichni podezřelí shromáždění na jednom místě. Jenže Velinský to nasazuje už od začátku a svému velikému detektivovi nastavuje obtížnost na „ultra hard“ – v nohách osmdesátikilometrový pochod, pod nohama mrtvola. Les, noc, tma jako v pytli a déšť a déšť. Což jsou - kromě stovek cigaret - skoro jediné kulisy a rekvizity. Pěkná ukázka jednoty místa, času a děje. Ale ani přes tenhle úsporný časoprostor nehrozí monotónnost nebo nuda a Velinský udržuje rovnováhu mezi tíživou atmosférou příběhu a typickými ostrovtipnými dialogy svých postav – a do toho občas utrousí přirovnání jako „Chřípí se mu dmulo, jako by sledoval stádo netopýrů hledím šestihlavňové brokovnice.“

8 28.01.2021

Marshall McLuhan o svém vlastním díle: „Nepředstírám, že mu rozumím. Jsou to ostatně velice složité věci.“

Škoda, že se McLuhan nedožil internetu, youtube, sociálních sítí a smartphonů. Vážně by mě zajímalo, jak by to zapadalo do toho, co píše o filmu, televizi či novinách – a o horkých a studených médiích, o médiích jako prostředí a o tom, co to s námi dělá.

Pro čtení McLuhana není důležité jen to, o čem píše, ale také jak – aforisticky, metaforicky, formou slovních hříček (muselo být peklo to překládat) a pomocí příkladů ze Sherlocka Holmese i Jamese Joyce. A místy píše zatraceně nesrozumitelně (i když chyba může být na mém přijímači). Ale je zjevné, že se tím dobře baví, i když se s některými předpovědmi prokazatelně sekl (viz výrok o válce v televizi).

06.01.2021

Dvojznačný název odkazuje jak na nové horizonty objevované žánrem SF, tak i na různost zemí původu zastoupených autorů – kromě angloamerických klasiků, Italů a Poláků tu najdeme i autora z Indie, Egypta nebo Kostariky. A jako kuriozita sem byla zařazena i povídka přeložená z lužické srbštiny.

Antologii tvoří převážně krátké povídky (taky se jich sem vešlo třicet dva), často založené na vtipné pointě, takže působí trochu jako rozvedené sci-fi anekdoty.

Jazykově zajímavější je Silverbergův Šestý palác, který mi připomněl Lemovy pohádkově-poetické Bajky robotů nebo Kyberiádu, povídka Darktouch od J. P. Somtowa nebo slangová jízda Pár scének německého autora Ronald M. Hahna.

Žádná povídka není špatná, ale není tu moc toho, co by člověka posadilo na zadek. Nejlepší věci:

- Damon Knight: Čtyři jednou ranou – člověk na neznámé planetě chycený do úplně jiného způsobu existence a objevující jeho zákonitosti
- Alan E. Nourse: Padělek – „věcoidní“ příběh z paluby lodi, vracející se domů
- John Christopher: Zbraň ze snu – skvělá pointa, úderná jak atomový výbuch, načasovaná až do úplně posledního slova povídky

Poněkud zarážející je ale „Několik slov o autorech“ – řada tvůrců zde bez uvedení důvodu chybí (Zelazny, Moorcock, Seabright nebo Tubb a další) a u Poula Andersona je napsáno, že ho snad není třeba představovat, takže představen (kromě autorství Strážců času) není…

2 24.12.2020

Jednoduché básně mají většinou totéž schéma – je představena vybraná složka armády a její přínos a zároveň obdiv některého z chlapců k ní. Každou báseň provází celostránková ilustrace.

Příklad - Polní dělostřelectvo: "Plným tryskem jako když hrom bije, / přihnala se polní baterie. // Potom, když zahřměla děla,/země třásla se a chvěla,/šeptal Jirka svému druhu,/jak tu všichni stáli v kruhu:// Věř mně, Jendo, na mou víru,/že chci být u – kanonýrů!“

Z celé knihy si asi nejvíc budu pamatovat reklamní slogan, že „Brent Ghelfi píše jako Dostojevského vnuk na speedu“, ale není to špatné čtivo. Volk sice až příliš často používá jako propustku to, že někoho sejme rovnou ve dveřích, ať je to kdokoliv, a Ghelfimu moc nejde vykreslit ho nějak plasticky, nicméně není to blbě napsané. Příběh odsýpá, autorovi se daří načrtnout scenérii výstižnou metaforou nebo přirovnáním a příběhem komentovat bolavá místa současného Ruska, jako je rusko-čečenský konflikt. Jen ta Fabergého kraslice má v ději (a pro všechny zúčastněné) nakonec stejnou platnost asi jako kindervejce (jakkoliv to má být spíš bondovská rekvizita nebo snaha o „MacGuffin“).

27.10.2020