Lískaran komentáře u knih

V době Youtube se knižní popisování brankářských zákroků může zdát stejně nesmyslné jako telefonní budka pro domluvu s kamarády, jenže vtip je v tom, že třeba takového Zamoru na Youtube nenajdete – nikdo tenkrát netočil. Jediným záznamem akce těch nejstarších brankářů jsou tedy slova. A kromě klíčových momentů kariér tu najdeme i vyprávění o jejich začátcích a životních peripetiích. Co zamrzí, jsou chybějící informace o autorech – každý profil je od někoho jiného, ale čtenář se nedozví, kdo to je, ani kdy to psal, případně kde to bylo publikováno.

2 20.05.2018

Vlastně nejmíň dobré jsou ty šermířské a jiné souboje (v Otázce ceny je to vyloženě nuda). V čem totiž Sapkowski vyniká, jsou dialogy – více než v bitkách je v nich napětí i vtip a Geralt (a autor) se v nich ukazuje jako znalec lidských povah, který právě dialogem jako v detektivkách dokáže odkrýt, že něco je jinak. A to je další plus povídek, že je vždy něco jinak, než jak se to na první pohled jeví. Nebo než jak to známe z některých pohádek, jejichž motivy autor občas předestře a pak ukáže, že „doopravdy“ to bylo mnohem míň černobílé a mnohem víc necudné. Právě přítomnost sexuality stejně jako nejednoznačnost postav tuhle fantasy polidšťuje. Suma sumárum, kdybych to četl tenkrát na střední škole, kdy mě při mém fantasy boomu zrovna tahle klasika minula, byl bych ze Zaklínače u vytržení.

5 07.05.2018

Pohádkové vyprávění docela klasického střihu, tedy na poměry Neila Gaimana. Ale je to pořád Gaiman, takže události známého příběhu vidí trochu jinak (taky je tu v současnosti povinná aktivní a akční ženská hrdinka) a některé její prvky jsou tím posunem hned trochu hororové. Tvůrce Sandmana mohl těžko odolat zrovna pohádce, kde jde tolik o spánek a snění… Hezké ilustrace.

4 18.02.2018

Existuje nějaký jiný autor, jehož soukromým detektivem by byl český důchodce, který se vyzná ve rvačkách a zručně ohání bouchačkou, řítí se v žigulíku, svádí ho ženy různého věku a nebylo to přitom trapné a ani to nebyla parodie? Těžko. Tohle umí jenom Velinský.

Číst Posla neštěstí je zase požitek, jenom tentokrát to podle mě není úplně fér detektivka, co se týká obvyklých pravidel žánru. Naštěstí vtipná a nabušená brilantními dialogy je jako vždycky, a dokonce se s Otou Finkem podíváme i do Hong Kongu a Tádžmahálu, přestože nejvzdálenější destinace jsou Roztoky u Berouna.

5 26.01.2018

Kreslíř Duncan Fegredo je mignolovský tak, že z mnoha panelů bych vůbec nepoznal, že to není M. M. A to je dobře – už třeba to, jak oba kreslí sochy a architekturu, je požitek (škoda, že zrovna Pražského upíra dělal někdo jiný). A těch je řada – zchátralé svatyně, reje čarodějnic a vůbec podivné postavy, které se o určitých nocích potloukají po anglickém venkově, ale hlavně pohlcení slovanskou mytologií. Pro toho, kdo v dětství četl ruské pohádky nebo později prožíval Quest for Glory IV, to bude dotek něčeho důvěrného (třeba takový domovoj), možná dokonce krása nesmírná… Člověka pak trochu překvapí, že Hellboy neví takovou samozřejmost, jako k čemu je v pohádkách na útěku před pronásledovateli hřeben:-)

2 06.01.2018

„…a pohřbený“ a „Zamrznutí“ jsou příběhy, které byste sehráli i v bytovém divadle, i když těžko tak, jak je sehrávají Azzarello a Dillon / Frusin. Oba se odehrávají prostřednictvím dialogů a pohledů převážně asi tak ve dvou místnostech, vlastně v lokálech. Hospody jsou místem, kam chodí lidi pít a někdy hledat úkryt, ale kde se neschovají před svojí minulostí… Nejlepší z knihy je titulní Zamrznutí. Jeden motorest v krásně zimním zapadákově a jeho osazenstvo, od kterého nevíte, co čekat – a oni zase, co čekat od nově příchozích. Atmosféra houstne tak, že by se dala rozhánět lopatou na sníh, a zatímco v prvním příběhu se mluví o Constantinově talentu štvát (slušně řečeno) lidi, tady to naplno dokazuje - a jeho škleb se v žebříčku uklidňujících výrazů řadí někam za Jokera a Jacka Nicholsona v Osvícení. A atmosféra houstne značnou měrou díky Frusinově kresbě. Bez „Pokojových psíků a anglických pánů“ bych se ale obešel. Myslím, že postava jako Hellblazer má mít minulost spíš nejasnou než takovou, kde je v roli mladého punkýše s telecím pohledem, což souvisí i s Davisovou kresbou. Jinde třeba, ale sem se nehodí a vedle „Zamrznutí“ jsou to omalovánky.

1 28.12.2017

Antologie sestavená z povídek otištěných dosud jen v časopisech vzbuzuje očekávání buď zapomenutých pokladů, nebo béčkových vykopávek. Ódy v předmluvě jsou samozřejmě typicky přehnané – zřejmě povinnost, které se nevyhnul ani sám Bradbury – ale suma sumárum jde o příjemně starosvětské horory jak dělané k večerům u krbu. Převážně neškodné, ale je vidět, že jejich autoři prostě psát uměli. Z bezpečného rámce se vymykají Dualisté Brama Stokera znejišťující rozporem mezi obsahem a podáním – autor ironicky laskavým dickensovským tónem popisuje hrozná svinstva, na kterých vlastně není nic nadpřirozeného – a to je to děsivé. V takovém sousedství pak těžce prohrává Tajemná mumie – není to horor a je to nuda. Osmdesátý třetí s atmosférou skoro postapokalyptického bezčasí si k budování znepokojení a zvědavosti vystačí s náznaky a dohady a je překvapivější, když víte, že ho napsala žena v době první světové války.

O duchařském oddílu knihy se dá říct to samé co o hororech – příliš nevyděsí, ale vkus neurazí. Stapledonův Moderní čaroděj trochu připomíná Dotek medúzy (ale škoda toho konce), žánrovým škatulkám se vymyká Sinclairův Nadčlověk.

Pro třetí oddíl Fantastické povídky platí nejlepší nakonec (jen zařazení některých je pochybné - např. Lovecraftova povídka je spíš horor/sci-fi, podobně jako Gardnerovy Hrůzy jara). Žádné meče a magie, žádné družiny, elfové a trpaslíci, zato osvěžující imaginace, ať už jsou to poetické Stárnoucí faun od Arthura Ransoma a Louka, kde tančili satyři od lorda Dunsanyho, burtonovský melancholicky hravý Bidulf nebo Údolní země, kde se rytířská fantasy propadá k mýtu a snové surreálnosti připomínající Novalise.

1 21.10.2017

Dobře napsaná, ale pořád jen duchařina s provařenými rekvizitami jako spiritistická tabulka nebo brána na onen svět. Po slibném seznámení s majitelem morbidní sbírky a novátorském způsobu, jak získat ducha, rychle odsýpající děj zároveň pomalu sklouzává k tomu, čemu se říká klišé, a k béčkovým výjevům, kdy krví ulepeným hrdinům přibývá tělesných otvorů jak voodoo panence a z dívek se vyklubou vrhačky nožů. Joe Hill ale taky předvádí silné momenty a třeba postava Craddocka je zatraceně životná (a to nejen na někoho, kdo je po smrti). A pod tím duchařským příběhem tu vlastně jde i o nežánrové, reálné přízraky a duchy minulosti - o vliv otců na jejich děti.
Už tahle knížka ukazuje (a Rohy to potvrzují), jak je pro autora důležitá hudba. Ostatně už ten nirvanovský název knihy Heart-shaped Box, kterým se Joe Hill hlásí k přízračným výjevům a narušeným vztahům… *** a půl.

1 03.09.2017

Adéla ještě nevečeřela (pro komisaře Durmana hrozná představa), zato si něco šňupla.

Bohatý jazyk marnotratně chrlící metafory jako lokomotiva dým, pokleslými žánry ošlehaný příběh, který kromě epických eskapád nabízí v nadsazeně velkorysém množství i to, co braková literatura na rozdíl od líčení mordů cudně naznačuje – gastronomické a sexuální zážitky. Autor hází z uhláku nápadů plnými lopatami, ať už jde o kabinet kuriozit ve vetešnictví starého žida Mandelbluta srkajícího písmenkovou polévku z hebrejské abecedy, myšlenkovou centrifugu či teorii Maxmiliána Habsburského. Ironicko-tajnosnubné názvy kapitol jako Cval dutých hříbat či Bábovka v bordelu jsou už jen třešničkou na všech chodech, co komisař během příběhu sežere (ostatně, když už jsme u názvů, kdo by si nechtěl přečíst knihu, která se jmenuje Mlýn na mumie? Já tedy chtěl), stejně jako postřehy o pohybu dějin a o tom, že časy se mění.

7 26.08.2017

Uměřenost, jednu ze základních ctností antického Řecka, si asi zvolil jako zásadu pro svůj román i Viktor Fischl. V příběhu filosofa vrcholícího zmanipulovaným soudním procesem mají navrch dialogy – jak taky u Sókrata jinak – a vyprávění o jeho životě. Nejsou tu popisy interiérů ani vojenské výstroje hoplítů, nejsou tu poetická líčení athénských zákoutí ani bojišť. Autor jde přímo k jádru a soustřeďuje se na Sókratovy myšlenky, pohnutky, ale i vztahy s přáteli a rodinou (Xantipa se tu oproti obvyklému zobrazení ukazuje v úplně jiném světle) – a taky ukazuje filosofa, který se často zastavil uprostřed ulice, aby mohl přemýšlet, jako vojáka vyznamenaného za statečnost. To, jak příběh antického myslitele Fischl propojil se svým častým tématem, židovsko-křesťanským Bohem, mi ale připadá dost násilné.

1 08.08.2017

Ta Nobelovka mě měla varovat. Něco do sebe Nový život má, hlavně ke konci, ale celé včetně motivace postav je to mlhavé a kvůli opakování úvah a citových rozpoložení i únavné. Jako by mi kamarád vyprávěl, že ho nějaká kniha úplně odrovnala, ale nedokázal by mi říct čím a ani o čem vlastně je. Zásadní poznatek: pokud už vás nebaví ruská ruleta, zkuste turecký autobus.

1 24.07.2017

„Za všechny kočky, ježky, kterým zlomil hnát, teď musí se zvířátky účet vyrovnat.“ Jako by tuhle knížku napsal na motivy Fanánkova textu Miloš Urban. „Morální thriller“ (jak se zde píše), kritizující nenažranost moderní společnosti a její bezohlednost k tradicím či přírodě, je i jeho doména. Stejně jako atraktivní nápad, ale i trochu papírové, jednorozměrné postavy. K tomu trocha mystiky – William Blake, astrologie. A ten nápad? Myšlenka, že lhostejně či ze sportu zabitá zvířata by se - stejně jako ve zmíněné písničce Tří sester - mohla mstít. A že by to bylo docela po právu, alespoň v očích paní Dušejkové, když tedy nebudu ztotožňovat pohled vypravěče a autora. Bonusem jsou úvahy vypravěčky o idylickém Česku.

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zající hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu..."

8 10.07.2017

„Když ti před Moskvou dojde pervitin,“ zpívají J.A.R. a vědí o čem. Když Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků nazvali kapitolu o nacistickém Německu „Několik let v absolutním jinde“, byli zdá se naprosto trefní, přestože tím mysleli odtržení od okolní reality jejím zahalením do blouznění (?) o nadčlověku a okultních silách či prosazování bizarní nordické vědy a slídění po mocných artefaktech. Ohlerovo „jinde“ je prozaičtější: pervitin. Zatímco v Jitru kouzelníků jsou Hitlerovy změny stavu popisovány tak, jako by se stal médiem, Ohler přesvědčivě dokazuje, že byl prostě v rauši. Sakra! Fascinuje mě, že existuje tolik paralelních a vzájemně izolovaných neučebnicových výkladů Třetí říše. Neposoudím, nakolik je tahle kniha objevná (pro mě ano), ale každopádně autor píše zapáleně, kriticky a neváhá sahat pro příměry ke Goethovi či vedle citování zdrojů fabulovat o tom, jak se Hitler ploužil bunkrem s fleky od polívky na uniformě. Neříká, že běsnění, nelidskost a vymknutí se z normality způsobila chemie v německé krvi - ale řada věcí se tím docela vyjasňuje. Tahle knížka je bystrá a nadupaná jak Heinrich Böll po balíčku od maminky.

11 30.04.2017

Jen pro doplnění strohé anotace: Nečekejte kosatky, vratiplachty a srovnávání výtlaků, ale kromě kapitol o objevitelských plavbách spíš různé „kulturní“ aspekty námořnictví. Odkud přišla námořnická záliba v tetování, proč se na lodích tolik pil rum, jak – a za co – se trestalo a popravovalo, proč se pirátům říkalo bukanýři či flibustýři (a vlastně proč piráti), o pověrách mezi lodníky nebo o otázce žen na palubě (případně v podpalubí).

2 30.04.2017

Takhle by měla vypadat kázání. Fulghum začíná od konkrétní obyčejné věci či situace, která pak přerůstá v metaforu, v postřeh o důležitých věcech o životě, vesmíru a tak vůbec. A dělá to pořád, takže po pár kapitolkách sice vytušíte, kam autor míří, jenomže to dělá - v duchu podtitulu knihy - neobyčejně, se smyslem pro humor a se schopností to podat, vypointovat. Manuál pozitivního pohledu na svět. Nijak hluboký, ale sympatický.

9 12.03.2017

Lítosti, tvoje jméno je Sojčák. Malý ušmudlaný opeřenec, který si před hlasem matky a pohledem hrdinných předků na portrétech připadá ještě menší a ušmudlanější. Až jednou… Působivý komiks, který by se bez těch pár dialogů obešel, když už potlačil zvukové efekty (nebo je šlo vést v ptačí řeči – za mě by stačilo nechat to ve finštině). A škoda, že pointa je až příliš jednoznačná. Jinak Kafku tam moc nevidím, to spíš Freuda – myslím, že Sojčák si pravdu uvědomí, ale vytěsní ji za zatlučené a zrušené dveře, jak metaforicky, tak doslovně. A ostatně ta matka…

4 24.02.2017

Zatímco se Umberto Eco ve Skepticích a těšitelích zaobíral popkulturou a tzv. nízkými žánry jako teoretik či esejista, v Tajemném plameni je probírání haldami knih a desek tohohle ražení součástí románu – metodou, která má vzdělanému italskému knihomolovi, ročník 1932, oživit ztracenou paměť. Že by tak trochu Ecova čtenářská autobiografie a tím pádem jeho nejosobnější kniha? Každopádně kniha příběhem nejmíň rozmáchlá, protože tady ti detektivové, spiklenci a plány přehazující výhybku dějin jsou leda tak součástí příběhů čtených na půdě. A přesto je tu tajemství, tajemství jednoho života a jeho výhybek, které se zatím ztrácí v mlze, jejíž líčení si bůhvíproč vypravěč Yambo z různých příběhů opisoval. Labužnicky pomalé objevování si tentokrát nejspíš užije člověk tím víc, čím víc má společného s Yambem, ale myslím, že Tajemný plamen královny Loany může oslovit každého, kdo – třebaže ne ve fašistické Itálii – prožil dětství. A hodně přitom četl, samozřejmě :-).

2 07.02.2017

Řekl bych, že knize trochu škodí očekávání, že jde o horory (jak tvrdí i český název). V některých povídkách jde spíš o reflexi žánru (povídka Nejlepší nový horor se skvěle podaným koncem) a nejvíc asi o atmosféru dětství a dospívání, ke které snění, tajemství, hrůzy a traumata patří - zvlášť u některých autorů (Ahoj tati, říká Joe Hill).

Nejlepší povídky: Dobrovolná internace, Černý telefon a surrealistická Otcova maska.

1 29.11.2016

Kdyby psal Charles Dickens fantasy, mohla by vypadat takhle.

4 11.11.2016

Berlínské metro, ve kterém se dá hrát i ukončit život a které spojuje různé části města a jako jediné drží různorodý Berlín pohromadě, hlavně východní a západní část. Strojvůdci úbánu a jejich historky a postřehy, nádraží a zastávky, kluby a berlínské čtvrti, punkové koncerty, David Bowie a Iggy Pop, sebevrah Bertrám, který žije v „nebi pod Berlínem“ (a hlavní hrdina má schopnost ho vidět). Vzpomínky na východní blok a NDR, (n)ostalgie, Češi jako „potápěči z východu“ , Lennonova mírová mafie.

Knížka se skvělou atmosférou, schopností vystihnout genia loci a s lehkým stylem, objevují se „nebelovské“ motivy. A taky momenty a postřehy docela hrabalovské – berlínští strojvůdci, probodávaní očima sebevrahů, taxikáři a další „lidoví vypravěči“, v podstatě něco jako pábitelé, představují sugestivně vyprávěné příběhy a sociologické úvahy s citem pro krásu všednosti.

7 05.11.2016