Lískaran
komentáře u knih
Pidilidi
Mary Norton
Ten, kdo viděl pár animáků, by si mohl v souvislosti s pidilidmi hned představit souboje s kočkou nebo nějaké kličkování mezi kuchyňskými noži, ale žádné takové eskapády u Mary Nortonové nejsou. Spíše popisy domova malých človíčků (praktikujících pěknou cirkulační ekonomiku) a Arielčinu snahu z tohoto domova, který je pro ni klecí, alespoň na chvíli uniknout. Ne že by kniha nebyla napínavá - zvlášť ke konci je to pořádně dramatické. Starosvětskou atmosféru anglických venkovských sídel a doby, kdy Anglie byla koloniální říší, dokreslují krásné černobílé ilustrace Františka Skály. Poslední věta knihy je ovšem podpásovka…
Muž sedmi sester
Jaroslav Havlíček
„Každým pohybem, slovem i gestem nabízela se duchaplnému porovnání s květinou, oblohou nebo vůní. Emil však zůstával lhostejný ke vší té dorážející na něho poezii a odporně se šklebil, drze olizuje brutálními pohledy dívčino skryté a neuvědomělé ženství.“
Jaroslav Havlíček zůstává neúprosným naturalistou a bystrým pozorovatelem, ale k tomu je nově chlívákem a humoristou. A od všeho je tu požehnaně. Předmětem humoru jsou tu dost amorální skutky, ale / navíc (vyberte si) literárně neodolatelně podané. A Emil, jehož postoj k životu vystihuje známé úsloví „sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli“, je fascinující svou vůlí dotáhnout své žerty opravdu do konce. Svým inscenováním událostí a účastí veřejnosti je zároveň smějící se bestií i jakýmsi performerem.
Zajímalo by mě, jestli stařičkou adventuru „7 dni a 7 nocí“, kdy hráč musí každý den svést jednu ze sedmi dcer místního boháče, inspirovala tahle Havlíčkova hříčka.
Hrobka
Howard Phillips Lovecraft
Řadu raných povídek (Bílá loď, Celephais) spojuje hledání krásy – jako by ji Lovecraft nemohl najít v realitě, a tak ji nachází mimo náš smyslový svět. I když je to krása starobylých civilizací, která nejspíš nikdy neexistovala, nebo taková, která vznikne právě díky tomu, že si ji někdo vysnil… A zároveň se už v jiných povídkách rodí mýtus Cthulhu – mimo náš viditelný svět existují i nevýslovné hrůzy.
Vedle vynikajících příběhů, jako je Dagon, jsou tu i docela bláboly (Ulice, Starý poděs). Skvělá je pronikavá a nepřezíravá esej o Lovecraftovi od Josefa Škvoreckého. I díky ní dávám ****
Dámy a pánové
Terry Pratchett
Po dvou letech jsem se rozhodl, že si zase přečtu nějakého Pratchetta a po pár stránkách jsem se divil, že jsem to neudělal daleko dřív.
Příběh o síle mýtů, ale zároveň i o jejich nevyhnutelném slábnutí. A taky o životních výhybkách, s čímž souvisí motiv paralelních (a zde také parazitních) vesmírů. A samozřejmě o spoustě jiných věcí, jak je u Zeměplochy zvykem, stejně jako je zvykem našlapanost knihy úžasným humorem, jiskřivými postřehy i silnými scénami (zde mládí Esme Zlopočasné, Magráta ve zbrojnici nebo návštěva kovárny NĚKÝM, kdo není jmenován a popsán, ale všichni víme, kdo to je). A že u Pratchetta jsou i malé postavy vždy velké, o tom svědčí „druhý největší milenec na světě“ Casanovlez nebo Herne, malý bůh lovu (ovšem na straně lovených).
Ostrov plavčíků
Vladimír Saksonov (p)
Příběh kluků ze školy pro námořní důstojníky na Soloveckých ostrovech. Trocha patosu a politiky, ale víc vztahu ke spolužákům a autoritám (zde ale bez vzdoru či zpochybňování) a osobnostního růstu v tvrdých podmínkách. Žádná velká psychologická hloubka, ale autor umí líčení přírody i třeba scénu citového okouzlení – když hlavní hrdina veze na loďce kapitánovu dceru Natašu (na borůvky), je to napínavější než nálet Junkersu.
Mijazaki a jeho svět
Susan J. Napier
Není to Mijazakiho životopis, ale kniha o „Mijazakiho světě“, jehož obraz autorka skládá na základě rozboru jednotlivých filmů. Kdo se zajímá o Mijazakiho soukromý život, tolik se toho nedozví (ostatně co podle všeho jeho život vyplňuje nejvíc, je jeho práce), kdo se zajímá o vyznění a myšlenky jeho snímků, o to, co představují postavy nebo čím je inspirováno zvolené prostředí či jak se v umělcově tvorbě odráží jeho hodnoty a vztah k japonské společnosti, dozví se hodně. A je to i dobrá ukázka toho, jak se dá o viděném filmu přemýšlet a co všechno tam lze vidět – ať už s tou kterou interpretací člověk souhlasí, nebo ne.
Mikeš
Josef Lada
Mikeš je kniha vtipná i dojemná. Můžeme se smát Mikešovu jednání v nových situacích (mezi dětmi ve škole, poprvé v divadle, rozhovor s ředitelem Pepíkovy školy), ale v nich se vždycky také ukáže kocourkova odvaha, upřímnost i dobrotivost. Lada dojímá hrdinovým útěkem kvůli babiččinu rozbitému krajáči, jeho steskem po domově, ale i vloženými příběhy o jiných postavách, jako třeba o Vánocích psa Lyšaje.
A přestože jde o veselé příhody, knihou nenásilně prostupuje silné sociální cítění zahrnující lidský i zvířecí svět – po své cirkusové kariéře Mikeš na Vánoce obdaruje chudé děti, aby smutně nekoukaly těm šťastnějším do oken, a odvděčí se i pasáčkům, kteří pro něj coby pro tuláka uspořádali sbírku. Postupně díky vydělaným penězům vybuduje „Zlatý domov“ (neplést si se stejnojmenným projektem realitních šmejdů ze seriálu Čarokolo), kde žije s přáteli a kde ubytuje i vysloužilá zvířata z cirkusu – a nakonec i pohádkového dědečka.
Půvab Mikeše je i ve vyobrazení jeho světa – ve skutečných Hrusicích a okolí (Mnichovice, Třemblat…) se dá najít kouzelná hůl z pohádky, pohybují se zde oživlé věci (trakař, flašinet Klikotoč), ale patří sem už i automobily nebo motorka, na které uhání Mikeš s Pašíkem z pouti.
Výstup na horu Říp
Josef Rumler
Lepší nehodnotit. Básně o autorově rodném kraji (Chlumec nad Cidlinou, potažmo východní Čechy) jsou docela pěkné, ale v posledních dvou třetinách přibývá odpudivých veršů reagujících z pozice normalizace na pražské jaro. A když se spojí patos s agitačním kýčem, je to hodně blbý po všech stránkách. Třeba „I šedesátý osmý / kdyby byl Únorem vzat / do učení – jak jinak / jinak moh vypadat“ nebo „A všude kolem i v nás je tolik tolik / čerstvé úpěnlivé krásy / s říjnovým leitmotivem: Se Sovětským / svazem na věčné časy.“ Psát to ještě po srpnu 1968, to už chce opravdu pevný světonázor…
Sudetenland
Leoš Kyša
Potká se Čech, Němec a Cikán... Kyšovo obsazení postav vypadá právě jak z vtipů, které se vyprávěly v 90. letech. A podařilo se mu dát dohromady devadesátky, které jsou momentálně v módě, a nácky, kteří jsou v módě pořád. A zatímco alternativních historií, kdy Německo vyhrálo druhou světovou, je celá řada, tak lokální zacílení na to, co kdyby Němci nebyli po válce odsunuti z Československa, je zajímavý nápad.
Autor ho sice nedokázal nějak mistrovsky podat a postavy nejsou bůhvíjak vykreslené (a sarkastické dovětky vypravěče jsou na ose vtipnost/křečovitost tak půl na půl), ale kladné body těží právě už z toho úvodního nápadu a celkem zručného nakládání s očekávanými věcmi, jako jsou zakořeněné křivdy nedovolující smíření, odkrývání svinstev v minulosti postav, tajemství starých fotografií a zapomenutých míst, ve kterých tiká minulost. *** a půl.
Třída jako řemen
Milan Pávek
„Jihočeská bufonerie“, zní podtitul knihy a slova jako nadsázka nebo fraška opravdu její styl dost vystihují. Příběhy jedné třídy základní školy jsou zábavné, originální a říznuté absurditou (patová situace na jihočeské poušti, výprava do podškolního labyrintu školníka a vynálezce Lojzy Kudláčka, invaze zvířat do třídy nebo cizinci z Chicaga mající zájem o koupi města), jenom to vypravěčovo pábení je místy už trochu moc zbytečně ukecané – hlavně v posledních kapitolách. Ale musím říct, že po přečtení jsem na Veselí nad Lužnicí a jeho písečné duny docela zvědavý. Ke knize pěkně sedí divoké a zalidněné ilustrace Jindřicha Kovaříka.
Za kloboukem déšť
Václav Hons
Řada básní se vyznačuje až surrealistickou obrazností, kdy se čtenář nemá čeho chytit, i když i bez pochopení smyslu texty nabízí pár působivých obrazů. A na druhou stranu (zvlášť v posledních oddílech knihy) tu najdeme jakési říkanky působící až trochu křečovitě a nevkusně a také tak, jako by autor právě objevil, že některá slova se podobají a měl nutkání tvořit slovní hříčky.
Šestá roční doba
Avram Davidson
Avram Davidson mě překvapil hned s povídkou Moře plná ústřic – potměšilý příběh odehrávající se v opravně kol působí, jako by ho napsal Ray Bradbury. A klasika připomíná i žánrová nevyhraněnost nebo kritika chování naší civilizace k jiným, ať už to jsou indiáni nebo primitivní obyvatelé jiných planet. A taky různorodost – příběh na téma „podivný přístroj“, nezvyklý důvod pronikání mimozemšťanů na Zemi nebo variace na „zvláštní obchod, kde mají zrovna něco pro vás“, který lehce připomene pozdější Nezbytné věci či Slunečního psa od Stephena Kinga.
S prominutím řečeno
Michael Žantovský
Jakkoliv je mi autor sympatický jako překladatel a znalec Woodyho Allena, tuhle knihu bych sám od sebe nečetl – historky z vyšší společnosti mě zajímají stejně málo jako šlechtické rody a zlaté písmo na obálce mě odpuzuje. Nakonec bylo čtení fajn. Žantovský je místy ohromně vtipný, i když než si na to člověk zvykne, pořád v tom vidí ten allenovský humor – ironické sebeshazování a míchání vysokého s nízkým, stejně jako sklon k absurditě a tendence prodat za fór i vlastní babičku. A spíš ke kladům patří i to, že je nejspíš tohle „bájné vyprávění starců“ věrohodné asi jako Hájkova (nemyslím toho od Klause) Kronika česká.
Nová cesta
Vilém Veletovský
Zatímco mnozí si neumí představit Kolín bez železnice a nádraží, Nová cesta ukazuje, jak si obyvatelé Kolína neuměli představit své město se železnicí. Veletovský kreslí živý, plastický obraz kolínského života před polovinou 19. století a řekl bych, že poskytuje bohatý materiál pro historika i sociologa.
Oceán na konci uličky
Neil Gaiman
Název knihy skvěle vystihuje neomezenost dětského světa – tedy kromě toho, že tam ten oceán fakt je. Gaiman je působivý právě v ponoru do dětského prožívání – vypravěčova osamělost, úzkost a bezmoc vůči nedůvěře nebo rovnou zlovůli dospělých postav je opravdová (jen s věkem to trochu přehnal, řekl bych, že hrdinovi by podle všeho mělo být aspoň devět, ne sedm). K tomu to, co člověk od Gaimana očekává – nápady překračující běžnou fantastiku. Akorát se mi zdá, že z toho vznikl příběh, který nedokázal dobře zkrotit, a tak to místo něj udělal „deus ex machina“. Ale i tak to pořád stojí za to.
S Komenským do komiksu – Únikovka s Amosem
Klára Smolíková
Komiks o životě J. A. Komenského je střídán příběhem dívky Filipy a jejích kamarádů asi jako motivace pro čtení o Komenském a pro udržení pozornosti mladých čtenářů, ale na mě (asi celkem pochopitelně) ty části fungovaly spíš opačně. A k tomu příběh o únikovce končí prostě tehdy, kdy to autorka potřebovala – a proto docela nelogicky. Proč se tam nakonec zjevila i ta učitelka, se kterou si třída vůbec nerozumí? V ději ta náhlá změna vztahů nemá vůbec žádné opodstatnění.
Na druhou stranu Komenského životní příběh je podán poutavě a výtvarně zdařile - obzvlášť Fibrichovy mapy jsou krásné a díky velkorysému vydání knihy ještě vyniknou. Je fér, že J. A. K. jako člověk velkého formátu dostal publikaci přesně takových rozměrů.
Řád padá
Gilette Ziegler
Víc prostoru než kriminální motiv má reflexe Francie konce 50. let – opadnutí odbojářského étosu, úpadek socialistických idejí a k tomu politikaření (a v pozadí nepokoje v Alžírsku). To, co z Zieglerové knihy zastaralo míň než tehdejší politika, je psychologická rovina – pohled vypravěčky, novinářky a nezávislé osobnosti kriticky glosující okolí i sebe.
Kuna z Brna
Markéta Pilátová
Protože kuny jsou asi leckdy rozumnější než lidé, dva rody – Lesňáci a Skalňáci - překonají vzájemnou nevraživost a zachrání babičku a sestřenici kuny z Brna. Fajn příběh, trochu napínavý i vtipný (drsné kuny z brněnské Bandy mluví částečně hantecem) a bohatě ilustrovaný.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Kdybych chtěl Rudišovu knihu zkritizovat, už to napsal za mě (na straně 138):
Příliš mrtvol.
Příliš vlaků.
Příliš baedekru.
Příliš krematoria.
Příliš historie.
Příliš historek.
Příliš Winterberga.
Je to tak repetitivní, že to může někoho otrávit (a otrávenci nejsou hezké mrtvoly), nebo se to člověku dostane pod kůži. Možná by takhle měly být psané učebnice, kde by příběh sloužil jako vehikl pro to, co si v něm člověk přečte tolikrát, až si to zapamatuje, i kdyby nechtěl
Rudišův manifest smíření, smíření s tragičností života a dějin.
Bedekr po ztracených časech plný zajímavých postřehů a se smyslem pro překvapivé i groteskní souvislosti a paralely.
Jen mi přijde, že příběh byl vymyšlen až příliš na druhé koleji a postavy jsou hlavně k tomu, aby mohlo formou románu zaznít všechno to, čím je autor fascinován. Ale poslední scéna je krásná.
Strašidlo minulosti
Jaroslav Velinský
Ota Fink zase musí vytáhnout svůj alias Pavla Vodsloně, když se před ním jednoho červnového dne objeví minulost a praští ho přímo mezi oči. Pátrání ho vede od nejzapadlejších pražských putyk až po kanceláře velkých zvířat a časově zpět do osudového setkání před dvanácti lety, ale i před druhou světovou válku. A odhalovaný příběh, jak žánr vyžaduje, postupně temní.
Ale co je hlavní, je jako obvykle Velinského jazyk - živé dialogy, vtipná přirovnání (i když na konci kapitoly obvykle přijde dějový direkt, po kterém člověka na chvíli humor přejde) a charakteristiky, přirozené zacházení se slangem. A taky barvité postavy - hulkovsky nemluvný ranař Bimbo a jeho hubená ségra House zamilovaná do Oty a mistrovsky ovládající prak jsou skoro jak z komiksu od Franka Millera, ale zároveň jsou ve Velinského světě uvěřitelní.
Jsem rád, že nedostupné finkovky začaly znovu vycházet - a zároveň doufám, že nikoho nenapadne to zfilmovat.