Litocha
komentáře u knih

Vizuální podobu miluji od dětství (ze samotného večerníčku jsem si ale moc nepamatovala), pan Smetana se tady opravdu vytáhl. Hlavní myšlenku příběhu oceňuji a konec je povedený, ale děj je na mě příliš epizodický (čekala jsem větší provázanost) a průběh jednotlivých příhod dost jednotvárný. Z Preusslerových knih u mě vede Čarodějův učeň, ale nějakou další ještě ráda zkusím.


Nenáročné (na nenáročné je důraz), nijak originální, ale docela milé čtení. Nejsem příliš příznivcem trapasů (Bridget mi moc neseděla), takže plus za to, že jich nebylo zas tak strašně moc a že nebyly zas tak strašně trapné. Když pominu obskurní povolání hlavní hrdinky (které prezentuje jako smrtelně vážnou záležitost), byla mi vlastně celkem sympatická (teda až na tu zabejčenost ke konci), k tomu některé zajímavé figurky a atraktivní prostředí, zidealizovaný hrdina - jako čtení do tramvaje ideální.


Jednoduchý, předvídatelný příběh. Emily má ale některé sympatické osobnostní rysy (snahu si nezadat a podceňování se přehlížím a připisuji věku hrdinky, k dospívání to prostě patří), třeba schopnost nebrat se smrtelně vážně (aspoň někdy). Je tady několik fakt absurdních situací (ale jo, zasmála jsem se). Nečekejte žádné hlubokomyslné dílo, ale myslím, že pro mladší čtenářky to může být příjemné čtení (jen by si možná knížka zasloužila zdařilejší překlad a pečlivější korekturu).


Četla jsem až po Isle, která mě okouzlila, ale vůbec to nevadilo. I tady se situace opakovala a moc jsem si to užila. Navíc bylo docela zajímavé sledovat postavy, o kterých jsem už věděla, jak to s nimi bude dál. Anna mi byla víc než sympatická, líbilo se mi líčení jejího sžívání se s novou situací, s novou kulturou. Prožívala jsem její trampoty i malá vítězství, měla pochopení pro její vnitřní konflikty a nejistoty. Étienne je skvělý. Autorka má dar úžasně zachytit ducha místa. Jedna z knížek, kde ani v nejmenším nevadilo, že je určená pro mladší čtenářky.


Na knížku jsem byla natěšená, ale moc nadšení u mě nevzbudila. Předně mi titulní postava byla většinu doby nesympatická - takovou herdekbabu bych za sousedku asi nechtěla.
Nad absurdními situacemi jsem zpočátku zdvihala obočí, ale časem jsem si zvykla. Taky línější tempo mi moc nevyhovovalo. Spíše než detektivka to většinou bylo líčení toho, jak si stárnoucí rázná žena z Londýna zvyká na anglickou vesnici, snaží se zapadnout a pozvolna se mění. Poměrně malým počtem stran jsem se prokousávala nečekaně dlouho (taky chyby působily občas rušivě, taková výřivka mě vyloženě nadzdvihla). Spád to nabralo až těsně před koncem, to taky můj dojem vylepšilo natolik, že možná časem sáhnu po dalším dílu. (Nový soused vypadá docela slibně, rýsují se tady zajímavé interakce.)


Na jedné straně oceňuji, že se autorka snažila realisticky zachytit myšlenkové pochody dospívající holky (i když mi Molly připadala spíš na čtrnáct než na sedmnáct), na druhé straně mě to moc nebavilo číst. Molly se pořád babrala ve svých pocitech (pořád stejných), komplexech (pořád stejných) a nejistotách (pořád stejných). Přestože jsem jí docela fandila, skoro celou dobu jsem si přála, aby už se konečně probrala. Když jí vadí, že je tlustá, proč s tím, hergot, místo sebelítostivých výlevů něco neudělá? Taky by neškodilo si uvědomit, že se všechno na světě netočí jen kolem ní. (Jasně, k dospívajícím tahle zahleděnost do sobe sama patří, ale tohle bylo na mě prostě moc.) Taky kvůli neustálému sebezpytování utrpělo tempo knihy.
Z dalších postav mě dráždil hlavně Will (a naprosto okrajový Max), který na mě od začátku působil jako pako a jehož chování jsem nepochopila. Ani Cassie mě svým překrucováním dvakrát neuchvátila. Když připočtu chvílemi nesmyslné dialogy a dost tuctový příběh spolu s těžce nepravděpodobnou rodinou, vychází mí tahle knížka jako průměrná.
Přesto se mi leccos i líbilo - jednak se autorce celkem podařilo vtisknout postavám osobité rysy, jednak se mi líbilo uvěřitelné líčení všednodenních záležitostí. Simonovo kouzlo se ale tady bohužel neopakovalo.


První díl se mi asi líbil více, i když ani z něj jsem neskákala nadšením. Připadalo mi, že je tady o poznání méně humoru, chybělo mi větší jiskření mezi ústřední dvojicí, detektivní zápletka přišla až někde ve dvou třetinách knihy (do té doby se vlastně nic moc - kromě rodinných záležitostí a drbů - neřešilo) a byla celkem slabá, hlavní zloduch byl divný a divně to s ním dopadlo, zato "(ne)typických Maddisonů" a "(ne)typických Hartových" bylo i tady jako máku. Anotace je mnohem dramatičtější než samotná kniha. Krentz/Quick má na svém kontě určitě i povedenější kousky.


U téhle edice mi vadí recyklované obrázky převzaté z jiných příběhů. I náš malý už hlásí, kde tyhle obrázky viděl původně. Taky název knížky jsem moc nepochopila. Ale musím uznat, že tentokrát se Žáčkovi básničky povedly.


Oproti jiným knížkám o Krtkovi v téhle postrádají ilustrace kouzlo a říkanky jsou ještě horší. Okatě didaktické a mnohdy nelogické, rýmy taky často nestojí za moc. Skvost na konci tomu nasadil korunu: "Heč, já dostal jedničku! Uč se taky, človíčku! Každá radost bývá sladká s lízátkem i bez lízátka." Tak nějak jsem o Michalu Černíkovi měla lepší mínění. Tady odvedl podprůměrnou práci.


Bavilo mě to. Zajímavý případ ze zajímavého prostředí, zajímavé postavy (opravdu jsem si oblíbila Daisy a jsem ráda, že se objevila i v téhle knížce), mělo to napětí i spád, dokonce i nějaké to překvapení by se našlo. Jen ta Tempina nešťastná tendence strkat do všeho nos a hlavně se hnát bez rozmyslu do nebezpečí mi dost pije krev. A taky jsem dost dobře nechápala tu její přepjatou emancipovanost.


Jediná knížka ze série, kterou jsem nedočetla (a to si tohohle dílu autorka mimořádně cení). Četla jsem před delší dobou a téma mě nějak neoslovilo. Nakonec jsem knížku musela vrátit, tak jsem zbytek jen prolistovala a nemám pocit, že bych o něco zásadního přišla.

Knížka je sice docela předvídatelná a příběh není zvlášť originální, ale nad průměr ji pro mě pozvedávají dvě věci: sympatické postavy (tedy hlavně Lina, její nejlepší kamarádka, Ren a Howard), kterým jsem prostě musela fandit, a skvěle zachycené prostředí Florencie - skoro jsem tu Itálii cítila na jazyku, z knížky navíc dýchá léto a radost z objevování. Jde poznat, že autorka zažila Itálii na vlastní kůži. Dalším plusem je určitá uměřenost - přestože některé situace jsou docela dramatické, knížka není přepjatá a přeslazená.


Kdybych ji četla jako dítě, možná bych ji hodnotila jinak, ale jako dospělou mě neuchvátila. Oceňuji dost přesně odpozorované chování, vyjadřování a nápady malých dětí (soucítila jsem s paní učitelkou), ale jako celek je na mě knížka málo dobrodružná nebo poetická a Mikulkovy ilustrace jsem nikdy moc nemusela, i když k téhle knížce se docela hodí.


Knížka mi úplně nesedla. Působila na mě tak nějak naivně, příběh byl jednoduchoučký a místy nelogický, s nepříliš umně zakomponovanou magií, hrdinka ne zrovna sympatická a místy docela natvrdlá, zkrátka takový slabší průměr.


Ladovy ilustrace jsou dost specifické. Mě v dětství trošku děsily, všechny ty kozy a prasata pochodující po dvou zadních na mě byly moc. Samotná říkadla jsou někdy vybrána dobře, jiná mě neoslovila. Ke knížce se ale čas od času se synem vracíme.


Odkládám po čtyřiceti stranách, tohle není nic pro mě. Plytké a nevěrohodné, ale hlavně že je to prošpikováno vulgarismy.

Zpočátku jsem byla nadšená (více než z prvního dílu, přestože/protože neobsahuje tolik humorných vložek a protože je tady o něco méně určité křečovitosti, která mě na začátku předchozí knihy dráždila). Je to opravdu příjemný civilní příběh s poměrně hodnověrně popsanými charaktery. Honor si od začátku získala mé sympatie.
Jak ale knížka postupovala, některé věci mi začaly víc vadit. Honořina vajíčka. Vzpomněla jsem si (a ne v dobrém) na jistou vnitřní bohyni, která mě taky pěkně otravovala.
Tom. Hlavně ve vztahu k bývalé snoubence byl vykreslený jako fouňa. Který chlap bude pokorně čekat, až se k němu vrátí snoubenka nasazující mu parohy?
Honořina starší sestra. Její sexuální eskapády a narážky byly dost protivné. Navíc v první knize jsem získala dojem, že ji všechna tahle dobrodružství spíše obtěžují. Tady z ní byla nejednou nadšená sexuální dračice.
Určitá přepjatost. Některé osoby/scény byly na mě trošku moc vyhraněné. Možná to mělo působit vtipně, ale ne vždycky se to povedlo.
Nic to ale nemění na faktu, že to byla po delší době kniha podobného žánru, kterou jsem přečetla s potěšením. (Nicméně do S. E. Phillipsové autorce podle mě tak dva stupínky chybí.)


Moje nejoblíbenější kniha této autorky (asi si ji brzy budu muset zase přečíst). Nanejvýš sympatická hrdinka, chlapácký hrdina a vztah, kde to jiskří. A samozřejmě humor. Za mě palec nahoru.

Nemůžu si pomoci, připadalo mi to jako parazitování na Jane Austenové. A kdyby ta nebožačka věděla, jaká sentimentální slátanina postrádající veškeré kouzlo a vytříbenost stylu je v knize prezentována jako její prvotina, nestačila by se divit.

Knížka nebyla tak dobře napsaná, aby mě přinutila přivřít oči nad všemi nesrovnalostmi a věcmi přitaženými za vlasy (namátkou - Opravdu v Americe pouštějí z nemocnice domů den po operaci srdce? Opravdu by bylo tak jednoduché uzavřít celý případ - hotovo, žádná zlá krev? Dramatické vyvrcholení bylo tak naivně napsané, až jsem se musela smát.)
Vadila mi i nekonzistentnost povahy hrdinky - chvíli se chová jako nadutá snobka, vzápětí je to holka do nepohody; jednou by se matky zřekla, vzápětí by pro ni skočila do ohně; chvíli je věrná až za hrob, jen o chvíli později ji nějaká věrnost netrápí...
Celkově mě knížka moc nezaujala.
