Lmslaver komentáře u knih
Dortmunder a jeho vypečená partička jdou opět do akce a tentokrát mají požehnáno od toho nejvyššího, jo úplně toho nejvyššího. Jdou zachránit jeptišku a samozřejmě přitom zmáknou další menší prácičku, aby se to rentovalo. Plán není nijak moc sofistikovaný, ale to by nebyl Dortmunder, aby se vše nezkomplikovalo. Příběh se zpočátku sice trochu vleče, než nabere potřebné obrátky, ale jak jsme zvyklý je protkán jemným Westakeho humorem, který potěší a vyvolá úsměv. Vysoko nastavené laťky ze smaragdu, nebo ukradené banky nebyly překonány, i tak jsem se bavil královsky.
Malá ukázka z náboru specialisty do akce:
„Jo. Takže Wallyho problém je, že je v týhle branži prostě moc dobrej,“ Kelp zavrtěl hlavou. „Ukažte Wallymu zámek, on se s ním pomazlí, píchne do něj a zjistí, jak funguje. No a pak se dostal přes první dveře, a pak přes pár dalších a když se chtěl vrátit, tak zjistil, že loď odplula.“
„Loď,“ zopakoval Dortmunder. Nezdálo se mu, že by předtím byla o lodi v celém příběhu nějaká zmínka.
„Ta, co na ní byl,“ řekl Kelp, „a nevěděl o tom. Chystala se odplout a Wally prošel dveřmi, který vedly ze skladiště na loď. A stalo se to, že z nějakýho důvodu, který znali jen oni, potřebovali odplout uprostřed noci. Takže ho nenechali vystoupit. Tak je s nima a teď je v Brazílii bez možnosti extradice.“
Miluji postapo, kdysi dávno jsem hrál Fallout jedničku, dvojku i Tactics (a ne jednou), takže je mi jasné, kde bral autor část inspirace pro sérii SPAD, což není výtka, naopak. Není nic špatného na tom, nechat se inspirovat legendami. Ve Spadu a Poločasu rozpadu se to povedlo, ale třetí díl Rázová vlna bohužel nepřináší nic nového. Po infiltraci a sabotáži na základně měnitelů už sledujeme pouze ústup, bitvu, přesun krajinou a zase bitvu, a tak stále dokola. Málem bych zapomněl, že před bitvou je vždy nějaký ten odstavec se sexem, který určitě nadchne nějakého mimoně (sorry teď se vlastně používá slovo nerd). Už žádná nová zajímavá lokace, žádné pozoruhodné společenství přeživších lidí, už se jen od jedné bitvy k druhé prodíráme tím, s čím jsme se seznámili ve dvojce. Cesta do finále příběhu je dlážděna stovkami mrtvých, smrt je tu tak běžná až vyznívá naprázdno a hlášku která by ji občas odlehčila, aby čtenář pohledal. Myslím, že by bohatě stačilo přidat k Poločasu rozpadu padesát až sto stránek a důstojně to ukončit. Rázová vlna je už jen továrna na slova, která vyplní poslední díl třemi stovkami hluchých stran. Škoda.
Při čtení téhle knihy jsem měl bohužel dojem, že Robertu B. Parkerovi dochází dech a detektivní múza se mu zatoulala neznámo kam. Soukromý vyšetřovatel Spencer bloumá od čerta k ďáblu, aniž by řešil pořádný případ a dloubá do mezilidských (hlavně sexuálních) vztahů a snaží se je urovnat. Všechno hlavně psychologicky rozebírá se svou přítelkyní cvokařkou Susan, kterou strašně miluje (s popisy kde to všude spolu dělali, co dobrého jedli a kde to pak zase dělali) až mi to posledních pár knih už docela leze krkem. První vražda se koná daleko za půlkou příběhu a o pár stránek dál je všem (kromě policie) jasné kdo je vrah, jen je problém mu to dokázat. Spencer je ale neúnavný šťoura, a tak absolvuje další kolo dotěrných dotazů a šmírování, které nevedou nikam a případ se nakonec uzavře tak nějak sám průběhem událostí. Všechny přítomné dožene příčina jejich skutků, jak osudné ale bohužel nezáživné. Hodnocení vidím tak na padesát procent, ale k úctě autorovi, který napsal řadu dobrých detektivek, a protože jsem hodný kluk zaokrouhluji nahoru na tři hvězdy.
Starší povídky o Havranovi se mi líbily a byl jsem z nich kdysi nadšený, přepracování a spojení do jednoho celku, ještě navíc s šílenou krávou Skočdopolovou už u mě takové nadšení nevyvolalo. Skočdopolka je totiž bžúžasně užvaněná, pitomá trubka (a to se hodně krotím), do které bych nasypal celý zásobník už v první povídce (nebo kapitole).
Ústní výplach Skočdopolové:
„Hledala jsem vás. Na začátku jsme skočili na špek dvěma kašparům, pak jsem dostala na prdel od arabáčů, ale nakonec jsme se sešli, vy a já. A to je bžúžasný, no ne?“
„Bžúžasny?“
„Ještě lepší než úžasný, úžasný na druhou.“
Akce je hodně podána z pohledu Skočdopolky, takže než se ta ženská vzpamatuje a rozkouká, tak už je dávno po akci a jako čtenář mám pocit, že mi to nějak rychle proteklo mezi prsty, aniž bych si to pořádně vychutnal a užil. U pana Šlechty mi prostě nesedí ženské hrdinky (jako předchozí Emma z umírajícího města) a tak raději přejdu k lepší stránce knížky. Syrové a drsné prostředí zničené české kotliny po apokalypse je popsáno zajímavě a připomíná mi proč se mi líbily původní povídky s Havranem. Narážky na Agenta JFK mě pobavily, obálka je perfektní a určitě dává knize pár bodíků navíc, ale víc jak na tři hvězdy to není.
Přeskočil jsem pár dílů, abych věděl, jak si vede Harry Bosch v současnosti a musím uznat, že Connellyho styl je v Přeběhlíkovi vybroušen do dokonalosti diamantu. Hned v prvních odstavcích je čtenářům hozená návnada v podobě zajímavé zápletky, aby se museli drát kupředu kapitolami k jejímu rozuzlení jako Bosch po horké stopě za vrahem. Případ je sice přímočarý, bez dech beroucích zvratů, ale to mu vůbec neupírá na čtivosti, spíše potvrzuje autenticitu vyšetřování. Přeběhlík mě jen utvrdil v tom, že Connelly patří mezi současnou špičku detektivní literatury.
Byl to dobrý tah zkrátit si dlouhou chvíli na rozpálené pláži Poločasem rozpadu od masaře z Bruntálu, který mě vtáhne do Čech po apokalyptické jaderné válce. Plukovník Michálek, hrdina z Istanbulu nemá zrovna na práci nic menšího než záchranu už jednou zničeného světa. Vykouří u toho víc doutníků, nežli utrousí hlášek, což mi vyhovuje (tím nechci schvalovat kouření), protože nepotřebuju mít mezi jednotlivými výstřely z akáčka pokaždé nějaký vtipný bonmot. I tak se mi dostala dostatečná porce fórků mezi podřezanými hrdly, průstřely těl, cákanci krve, mozků a dalšími chuťovkami. Nevadí mi ustřelené hlavy, useknuté ruce, nebo jiné končetiny ale useknutý konec knížky mě dokáže namíchnout a Poločas rozpadu je vlastně jen polovina příběhu, který je ukončen v následující Rázové vlně. Škoda, tohle je má jediná malá výhrada, ale i tak je to hodně dobré čtení, obzvlášť na rozžhavený písek. Stále se griluju na slunci vedle manželky, slyším cizí uřvaná děcka pobíhající po břehu a před očima se mi míhají prapodivná tetování na obézních tělech. Vracím do plážové tašky kotletovku a marně šátrám po šestiranném pythonu kterým bych nejraději zkropil okolní písek krví a odebral se na vychlazený čepovaný San Miguel…
Maxe Holmana čerstvě propustili po deseti letech z kriminálu za loupeže v bankách, ale místo aby se radoval z nabité svobody dostává životní ránu ve formě zprávy, že mu zabili syna – hlídkového policistu. Holman se nespokojí s verzi policejního vyšetřování a rozjíždí pátrání na vlastní pěst, aby dopadl vraha. U Holmana dochází ke změnám nálad od plných vzteku a rozhořčení k frustraci a depresivní sebelítosti z nichž mu nejvíc sedí jako u protřelého kriminálníka ta rozhořčená poloha. Protože moc nevěřím, že by vězení napravilo ostříleného mukla pohybujícího se celý život na hraně zákona, tak to pro mě bohužel občas zní jako pohádka o napraveném recidivistovi, bývalém feťákovi a lupiči ve kterém se hnulo svědomí. Tohle je ale asi jediná věc, která v ději skřípe, jenže Robert Crais je skvělý vypravěč a svůj příběh naservíruje s elegancí, že mu ho zbaštíte ani nevíte jak, a ještě se přistihnete, že hlasitě mlaskáte.
Kdybych četl tuhle knihu v době železné opony, kdy mi bylo nějakých náct let, v televizi vládla Adéla ještě nevečeřela a byl hlad po jakékoliv dobrodružné nebo detektivní literatuře, tak bych byl určitě nadšený. Dnes už příběhy Nicka Cartra vyznívají trochu naivně a není divu, vždyť originál vyšel někdy v roce 1904. Kdysi dramatické pasáže, teď už vyvolávají místo napětí spíše úsměv na tváři. Padouchové skrytými dveřmi prchají tajnými chodbami, detektiv i jeho protivníci používají důmyslné převleky a vzájemně na sebe kladou spletité nástrahy.
V současnosti už tahle šestáková četba asi neosloví moc čtenářů, čas se na nich nesmazatelně podepsal. I desetiletá dítka jsou otrlé sledováním potoků krve z PC nebo televize a do knihovny můžou sáhnout po nějaké říznější knížce od bruntálského řezníka, nebo drsné severské krimi. Nick Carter je už asi jen nostalgická vzpomínka pro milovníky starých příběhů jako jsem já.
Lovci přízraků je čtivá a zábavná oggerdovka s detektivní zápletkou. Vyšetřovací linka je ale trochu moc přímočará a je upřednostněna na úkor akce, takže jsem se bohužel nedočkal, že by Oggerd někoho naporcoval svým monomolekulárním řezákem. Závěrečná řežba je jen odbyta na pár odstavců a přitom by knížka pár stránek navíc ještě snesla. Gowery řeší mimo vraždu i další místní záhady, lze tu najít i pár dalších střípků z historie císařství a příběh tak doplňuje skládačku tohohle zajímavého Šlechtova světa.
Do série s Davidem Rakerem jsem naskočil do čtvrtého dílu (ostatně jako první vyšel i u Mystery Press), ale až na pár odkazů ze soukromého života a pozůstatky po dramatičtějším zakončení z předchozí knížky, to nemá na zápletku Není cesty zpět žádný význam. Tim Weaver rozhodně nepřepálí start a velmi pomalu rozjíždí tajemný příběh a buduje detektivní zápletku. První kapitoly na mě působily trochu vlažně, ale s každou přibývající stránkou bylo těžší knížku odložit, napětí pozvolna stupňuje, děj je proložen akčními pasážemi.
„Náhody neexistují,“ říká David Raker, ale mě těch náhod stejně přišlo ke konci románu nějak moc. Přesto je to vynikající detektivní thriller a těším se na další díl.
Nápis na thonnierickém nároží: Král se vrátí
V knize Kukaččí mláďata se vracíme do známého, neznámého Pohraničí. Děj se odehrává s odstupem času, kdy Thomsonovy čtyři potomci, které zplodil v Thonnierice, téměř dospěli a dostávají se do víru událostí kolem návratu krále, který zmizel před mnoha lety. Církev rozehrává špinavou hru, aby posílila své mocenské aktivity, neštítí se ani páchání násilí proti obyvatelům města a dostává se do křížku s mladými hrdiny.
Knížka má uzavírat vše co bylo o Pohraničí napsáno (dle autorova doslovu), ale mám spíš pocit, že více otvírá novou etapu tohoto cyklu (dosvědčuje to i připravovaná kniha Zima v Thonnierice). Oblíbené postavičky jako Thompson, Roger Schnirega, nebo Floyd Barttlett už jsou pryč (škoda) a zůstaly po nich jen odkazy a vzpomínky. Čtenář se ve známém prostředí Pohraničí seznamujeme s novými postavami, to znamená prokousat se prvními sedmdesáti stranami, než se začne něco dít, ale potom přijde odměna v podobě hodně dobrého příběhu.
Nebudu prozrazovat, jestli se král vrátí, nebo ne, ale vím že se vrátil český král zálesácké fantasy Vladimír Šlechta. Po rozpačitých recyklačních experimentech (Emma, Havran) napsal opět skvělou knížku, kterou je radost číst.
S každou přečtenou stránkou se mi tenhle případ Harryho Bosche dostával čím dál víc pod kůži až jsem nakonec nedokázal knihu odložit, dokud jsem ji nedočetl. Connelly rozehrál skvělou partii mezi Boschem a sériovým vrahem, vykreslil zkostnatělost a byrokracii policejního sboru i špinavost zkorumpované politiky, předhodil čtenářům překvapivý, ale uvěřitelný zvrat ve vyšetřování, občas okořenil děj špetkou akce a pak to vše završil skvělým finále. Stoprocentní ukázková krimi.
Při čtení Černé nenávisti se na vás sesype kulometná palba skvělých hlášek, brilantní akce a kvalitní detektivní práce dvou hlavních hrdinů. Série Kenzie a Gennaro se Lehanemu povedla na jedničku a je jen škoda, že není v češtině vydána kompletně.
První příběh Harryho Bosche nebyla má první kniha s tímto detektivním hrdinou, ale nijak nebyla pozadu v čtivosti a napínavosti s pozdějšími případy od Michaela Connellyho. Dostal jsem přesně to, co jsem očekával, pořádnou porci detektivního thrilleru se špetkou akčního koření v závěru.
Předchozí Dobrodruh 3 (Třetí triarcha) nastavil laťku hodně vysoko a Ďáblova obrazárna měla nelehký úkol, a i když se ji nepodařilo překonat trojku, tak se důstojně zařadila do této série. Čtvrtý Dobrodruh byl na první pohled rozdroben do několika povídek a novel, mezi delšími příběhy jsou vloženy povídky, kde ani známého hrdinu Franka Frantu nenajdete. Teprve až po přečtení celé knihy, vám všechno zapadne jako puzzle skládačka a vytvoří celkový obraz (téměř ďáblův) do jednoho celistvého příběhu. Leonard Medek opět dokázal uchopit a popsat ducha doby a poslat takřka čtenáře strojem času do Jižní Ameriky (i Evropy) roku 1916.
Dvě stě stran kvalitního detektivního příběhu, který se obejde i bez ohromujících kotrmelcových zvratů, to je Connellyho Vyhlídka. Detektiv Bosch ve strhujícím případu v boji nejen se zločinem, ale i s mašinérií kolosu FBI. Byť není zápletka nijak moc komplikovaná, postup vyšetřování je dobře vystavěn a nepostrádá čtivost. Žádná zbytečná vata navíc, všechno do sebe zapadá jako ozubená kolečka hodin až do finální akce.
Citát: „Toho dne Bosch pochopil, že lidé s hodností často svádějí bitvy spíše s vnitřními nepřáteli.“
Joe Pike přijal nelehký úkol ochránit mladou dívku Larkin – svědkyni na první pohled banální dopravní nehody. Když se na scéně objeví federální agenti a najatí zabijáci vstupuje do hry i Elvis Cole a další Pikeovi přátelé, aby rozpletli tenhle podivný případ a zjistili před kým vlastně dívku musí chránit. Ochránce je bezesporu další poutavý detektivní thriller s několika dějovými zvraty, tak jak jsme u Roberta Craise zvyklí.
Další střípky z apokalypsy, tentokrát roztříštěné z různých období putování Goweryho, Oggerda a Harga po císařství. Povídky sice odkazují na situace, které se staly v dobrodružstvích popsaných v různých knihách – zejména ta poslední (Kočičí dvířka), ale ani čtenář neznalý Oggerdova světa, nebo ten kdo je četl velmi dávno (jako já) nemusí mít obavu, že se v nich ztratí a nepochopí o co v příběhu jde. Zápletka není nijak komplikovaná, ale zase nechci naznačit, že by byla nezajímavá, Vladimír Šlechta umí vtáhnout do děje a když přidáme poutavé kulisy rozpadajícího se světa s přiměřenou porcí akce, tak máme v ruce tři sta stran velmi dobrého čtení. Jedinou věc, kterou jsem tak nějak těžce překousával byli mluvící psi a inteligentní havrani. Tahle knížka u mě určitě nepřekonala laťku nastavenou díly Kyborgovo jméno, Projekt Berserkr nebo Keltská brána ale příjemně vyplňuje prostor před chystaným Posledním velkoměstem.
Joe Coughlin si vybral kariéru gangstera se vším co k němu patří. Denně přemýšlí, jak obejít systém, jak si vybudovat svět podle vlastních pravidel. Jeho životní cestu ale lemují nejen kolosální kšefty se štosy bankovek, ale i mrtví které zabil, nebo nechal zabít. Možná tuší, ale nechce si to připustit, že ho tenhle styl existence jednou dožene a předloží mu účet i s úroky. Zmizelý svět má možná trochu pomalejší rozjezd, ale postupem děje přidává na otáčkách a závěr je zběsilá a strhující jízda až do cíle. Jako příznivce žánru nemůžu dát menší hodnocení než 100 %.
Napínavá akční jízda od začátku až do poslední stránky. Craisův dokonale vybroušený styl s brilantně zvládnutým kriminálním příběhem.