Lodja komentáře u knih
Tak jako Elizabeth přistupovala pyšně a s předsudky k Darcymu, já jsem přistupovala k této knize. Vždyť austenovská romantika je jasná četba pro staré panny a jsem já copak zatrpklá babka bydlící jenom s kočkou a svojí červenou knihovnou?
Nic naplat, děj mi prostě letěl pod očima jako zběsilý a najednou už jenom láska, svatba a konec. Až jsem nemohla uvěřit, jak to ta Jane Austenová dokázala, že jsem zase seděla, nevnímala okolí a posledních sto stránek přečetla doslova jedním dechem. Protože kdyby nic, tak minimálně za ty konce ona stojí.
A ještě si dovolím malé srovnání s Rozumem a citem, mojí první zkušeností s touto autorkou. Obě díla se mi velmi líbila, ale když se na to dívám zpětně, sídlo Dashwoodových bylo popisováno jako hotové nebe na zemi, dvě dívky, které učarují každému. Zatímco Bennetovic famílie, to je kurník, kterému se každý normální muž či žena musí vyhnout snad už kvůli dvěma nejmladším ratolestem. A přestože je to divné, jaksi intuitivně je mi ten kurník před sídlem světic bližší.
Americká, naivní, zjednodušující, autor je někdy až moc velký egoista, ale přesto přináší úplně skvělou myšlenku, pro kterou si tuto knížku stojí za to přečíst. I přes vyjmenovaná negativa. Docela se těším na aplikování do praxe :)
"Mé sebevědomí určuje partnerova láska. Nakonec jestliže mě miluje, musí ve mně být něco, co je lásky hodno. Rodiče to možná tak jasně neviděli, možná mi dávali najevo nedůvěru, ale můj parter mě zná jako dospělého člověka a miluje ě. Má sebedůvěra roste z jeho lásky."
Nejraději bych ji omlátila o hlavu některým svým spolužákům, kteří si v hodinách literatury zacpávají uši, aby jim neušel příběh. "Vždyť podstatou klasické literatury není příběh," chce se mi na ně vykřiknout. Mají zacpané uši, tak nic...
Přijde mi, že kdyby člověk svůj život okleštil na příběh, vzniklo by z toho "Olivie se rozešla s Janem, rok na to začala chodit s Pavlem, kterého si následně i vzala, měla s ním dvě děti, pak se rozvedla a umřela." Zní to nudně, ale troufl by si někdo o Olivii tvrdit, že je nudná, že nestojí za zmínku? Jsme bytosti plastické, které mají city, emoce, rozum, víru, své sny, strachy a naděje, a to všechno se v nás někdy snoubí, někdy pře. A tohle Kundera vypichuje - fakt, že Tomáš s Terezou zemřou je vlastně takový okrajový, nezáleží na něm a dozvídáme se ho už někdy uprostřed.
Všichni se tu tisíckrát poznáme, analogicky to přirovnáváme ke svému životu a zkušenostem a přece je každá postava úplně vevnitř jiná. Nejedná se však o karikatury typu "blbá sekretářka, přísný šéf", ale o uvěřitelné bytosti.
Celá Nesnesitelná lehkost bytí je hrozně samozřejmá. No vždyť jo, říkáte si, poznávajíce se v něčem na každé straně. Ale zatímco u běžných smrtelníků je to někde hluboko v podvědomí, Kundera s tím nekompromisně přichází ven, tahá naše niterná tajemství na světlo. Někdy jste rádi, někdy úplně ne, každým pádem, kvůli tomuto je pro mě Nesnesitelná lehkost bytí úplně výjimečná a příběh je v ní poslední příběh, který by vám musel zajímat.
Měla strašnou touhu mu říct jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: "Jsem strašně ráda, že jsem s tebou." Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říct.
Rowlingová se zase nezdá! Snad se mi ještě nestal, že bych nějakou knížku od ní četla delší dobu než jeden týden. U Kukačky mě zvlášť bavil celý ten pokrytecký svět celebrit a "celebrit" a to, jak každému jde jenom o svoje dobro. (Brr, doufám, že takhle taky neskončím)
A rozuzlení mě hrozně hrozně bavilo a překvapilo. Upřímně řečeno, u Kukačky asi poruším nepsaný detektivkovský kodex a přečtu si to ráda znovu s tím, že si budu moct všímat malých detailů a hlavně ústředního padoucha.
Přijde mi, že knížka pro děti mi měla být veselá a sluníčková, aby se po čtení mohlo hezky zavřít oči a spokojeně usnout. A nemyslím si, že by toto Broučci splňovali - to spíš abych se před spaním bála, že na mě vyletí obří žluva a sežere mne. Možná na tom větší děti a dospělí ocení nějakou tu lyriku, o které se zde v popisu knížky píše, ale já to už nebudu zkoušet - jednak nemám ráda členovce a taky bych riskovala nějaké špatné až depresivní nálady. Děkuji, nezájem, to si radši pustím Fíka nebo Boba a bobka.
Je mi to líto, ráda bych se taky zapojila do takové té LOTR mánie a řešila nejmenší detaily z Nedokončených příběhů či Silmarillionu, ale prostě mi celá triologie přijde hrozně chudá. Plná postav plošších než žehlící prkno (např. starý a moudrý pán, sexy mladý odvážný král, krásná elfka, popletení hobitci a mnoho dalších). Asi jsem proti tomu moc zaujatá, ale skutečně v tom nevidím tu hodnotu, co ostatní. A nebýt Sama Křepelky, postavy, která mi jako jediná opravdu přirostla k srdci, asi bych nedočetla ani první díl.
Nebudu to rozepisovat ke každé knize zvlášť, protože tato série je naprosto úžasná, moje snad úplně nejoblíbenější. Jistěže, musíte být tak trošku zvrhlík s odporným černým humorem, mít hodně rádi steampunk a počítat s tím, že některé motivy se prostě omílají pořád dokola. A přestože kniha někdy vypadá jako výkladový slovník a někdy slouží jako vyznání lásky fiktivního spisovatele fiktivní osobě, je prostě skvělá a každá věková skupina si tam najde své. Děti své úžasné hrdiny a jejich hororový příběh a ti starší úžasný černý humor se spoustou narážek a temným nádechem. Hrozně doporučuju!
Jo a kamarád David Pokora nechápe, proč mu závidím jeho jméno. Vy ano? :)
Psychologie davu je čítankový příklad toho, že některá četba prostě trestuhodně zastarává a my jako společnost bychom se od ní neměli bát se odstřihnout a "dekanonizovat ji".
Samozřejmě, že byl Le Bon na svoji dobu progresivní. Doba je už úplně někde jinde, do našich životů vstupuje mnohem více faktorů než jsou ty, o nichž autor pojednává, a tato tematika byla zpracována už lépe a moderněji.
Taktéž souhlasím se zmíněným názorem - Psychologie davu postrádá vědeckost. Le Bon prostě pohazuje sociologickými fakty sem a tam, aniž by se je namáhal jakkoli dokazovat nebo se odkazovat na literaturu.
A poslední má výtka míří na autorův mužský šovinismus. Posuďte sami:
"Některé zvláštní vlastnosti davů, jako impulzivnost, dráždivost, neschopnost rozumně uvažovat, nedostatek soudnosti a kritického ducha, přehánění citů atd., můžeme rovněž považovat u bytostí, které jsou na nižším stupni vývoje, jako ženy, divoši a děti."
Takže pokud jste konzervativní inteligentní bytost s dostatkem soudnosti a kritického ducha, hurá do toho. Pokud jste ženy, divoch nebo dítě, přepište název na NEKOREKTNÍ NEVĚDECKÝ ÚVOD DO PSYCHOLOGIE DAVŮ, přečtěte si názvy kapitol a dále s touto knihou neztrácejte čas.
Parádní prvky magického realismu a exkurze do doby, v níž se zrovna dějiny ještě nelámaly, ale i tak je na ní nějaké přetavování z novověku i do moderní doby znát. A hlavně je v ní úplně úžasná mystifikace z naratologického hlediska. Ono to dává smysl, že každý člověk má jiný pohled na věci kolem sebe, ale vsadila bych se, že byste se nechali hlavní vypravěčkou - služkou Stefkou tahat za nos úplně stejně jako já.
Felix Austria určitě stojí za to a jeho konec dvojnásob.
Jojo, té síly díl. Wolandovi a jeho nohsledům se nedá upřít, že mají styl a že jejich popichování celé pokrytecké Moskvy stojí za přečtení. Musím říct, že krutě satirickou kritiku jsem si přečetla s chutí a ráda, zároveň jsem už byla celá na trní a čekala nějaké to faustovské vygradování, kdy se teda konečně "dozvím", co je zlo a co je dobro, jak fungují a proč jednoho bez druhého nelze.
A namísto toho jsem si přečetla jeden fantaskní příběh o létající holce, odpuštění a pravé lásce. Tuhle zápletku bych ale radši přenechala Saxáně nebo jiné pohádce s menšími ambicemi... Vztah Mistra a Markéty je popsán hezky, ale velká láska se jako červená nit vine literaturou už pěkně dlouho a sama o sobě dech úplně nevyrazí. A tu filosofickou část jsem tam nějak neodhalila. Takže fantazárna dobrá, ovšem nemyslím si, že takovýto kult by kolem MaM byl kvůli fantasy prvkům a jedné velké a trochu divné lovestory. Cítila jsem se docela podvedeně...
Neuvěřitelně vtipná knížka využívající absurdního humoru a narážek na českou maloměšťáckou (a jinou) kulturu. Ladislav je mému srdci blízký i tím, jaký je to "spořivý člověk" a jak rád podniká pěší výlety (v poněkud jiném rozsahu, ale myšlenka je stejná! :) Geniální je také to, jak nepodává zprávu o muslimech jako o krvelačných bestiích, co chtějí rozbourat EU, ale o obyčejných pohostinných lidech, co mají rádi svoji zemi. A poslední věc, co bych ráda vypíchla je takový originální optimismus. Žádné ohrané fráze, žádné zaslepené sluníčkářství, ale stejně se musíte polovinu knížky usmívat a říkat si, že když to zvládl on na rozpálené silnici uprostřed leda tak slunečnic, pro vás na luxusním chodníku při cestě do školy to přece není zas tak velká výzva.
Zvláštní je, že já prostě nedokážu číst tak víc než tři kapitoly naráz. Vedle postele mi to leží už dobrého půl roku a čas od času to někde otevřu a přečtu si pár stránek. Protože to jižní Turecko je přece jenom asi pořád na jedno brdo, ať je Zibura komik sebelepší.
Ach jo, proč jsou vždycky vtipné jenom ty knížky o partě kluků (Mikuláš, Rychlé Šípy, Bořík a spol) a o partě holek nikdy? Moje feministické já se bouří, ale to já, které se chce bavit a smát, s chutí dává pět hvězdiček!
Bezkonkurenčně nejlepší! Rowlingová je tak výjimečná v lektvarech, protože zvládla i ten nejsložitější recept na naprosto dokonalou knížku - hrst na jemno nasekaných školních strastí okořenila usušenými studentskými láskami, za slabého ohně povařila a postupně přilívala odkrývání historie hrozivého černokněžníka. Pětkrát zamíchala proti směru hodinových ručiček a přihodila ještě marinované tajemno, silný výluh z dobrodružství a ještě postavy mnohovrstevné jako cibule. Po dovaření ještě dochutila pár opravdu dobrými a vtipnými situacemi a Princ dvojí krve byl na světě.
Pokud je něco kniha mého srdce, tak určitě šestý díl Harryho Pottera.
3 hvězdičky patří jenom k oddělení dílů v rámci celé hodně dobré série. Bohužel, jak jsem u některých dílů trnula, aby to neskončilo a já si ještě mohla chvíli číst, u tady Halta v nebezpečí to úplně není pravda. A výjimečně mám i pár smysluplných argumentů!
Tak tedy hned název - stejný nešvar jako u Výkupného za Eraka. Prostě se napíše jméno jedné z postav a přívlastkem se popíše, co se mu bude dít. Jiné názvy jsou jednak hezčí a taky nevím, co si pod nimi mám představit - a to je podle mě správně. Další vada, a u té bych se nebála říct, že je ještě horší, je podle mě hrozně málo postav. V celé knížce jsou pořádně jenom 4 postavy a teda padouši Tennyson a Genovesané, ale o těch se spíš jenom mluví, než že by pořádně jednali. Řekla bych, že takhle by dostali za chvíli pěknou ponoru a měli by sebe dost. Taky mi tam jaksi chybí dámská společnost a už se těším na další díl, kterého se zúčastní dámy obě.
No a takové ty vady typu neoriginální vlastní jména a přílišná dokonalost postav, ty už nechávám plavat.
Co mě naopak hrozně bavilo, byl (již tradičně) Horác a jeho nově objevené maskovací schopnosti. Geniální! Je to sice slabší díl, ale stále to patří pod Hraničářova učně.
Musím říct, že se povedla. Sice nevím, jestli by širokou veřejnost, která jména Svojsík nebo Baden-Powell v životě neslyšela, mohla tato knížka zaujmout, ale já jakožto hrdý skaut dávám palec nahoru. Je zde tak akorát obrázků, akorát textu a navíc se v ní jde normálně vyznat (dokonce musím říct, že graficky se mi vážně líbí), takže když mě například zajímá druhá světová válka, nemusím to hledat půl dne podle rejstříku. Povedeno jako vzhledově tak i obsahově.
Navíc musím říct, že tahle knížka mě ještě utužila v přesvědčení, že skauti nejsou jenom nějací blbečci v maskáčích, co sbírají v lese odpadky a převádí stařenky přes přechod, ale že to je organizace, která měla, má a bude mít smysl. A nejen smysl, ale taky hrdiny a příběh, který je poutavější, zajímavější a dobrodružnější než kdejaká superhrdinská komiksová veledíla. Říkám to často a ráda a řeknu to tedy i teď - jsem na skauting opravdu pyšná.
Příběh mi přijde hrozně laciný. Je mi jasné, že Shakespeare ho měl první a potom se všichni ostatní začali po něm opičit, ale to mě nijak neutvrdí v tom, abych začala Romea a Julii milovat. Navíc (ale to je asi u všech Vildových her, co jsem četla) mi přijde, že dialogy jsou hrozně mrtvolné - kdybych někoho tak vášnivě milovala, dala bych mu to najevo snad jinak než těmi odměřenými kecy u balkónu. A navíc, když jsem se v hodině literatury dozvěděla, jak jsou Romeo a Julie staří, poslední kousky obdivu k tomuto dílu navždy zmizely.
Skvělá a velmi silná knížka. Abych pravdu řekla, kam se hrabe Lustig vykrádající sám sebe, když máme Deník Anny Frankové, který není psán, aby dojímal davy lidí, ale neskutečně lidsky. Jak taky autorka mohla vědět, že se něco takového stane, že deník bude vydán a stane se takovou klasikou. Mě je snad ještě bližší, protože Anna je ve zhruba stejně stará jako teď já a nedovedu si představit sebe v její situaci, bez naprostého spojení se světem jenom s pár lidmi okolo. Docela ji obdivuji, že se nezbláznila a optimisticky doufala až do poslední chvíle. Budiž nám fotografie usměvavé Anny a její tragický osud varováním před podobnými experimenty, jako byla druhá světová válka.
Bylo to na pět hvězd. Kvůli úžasnému jazyku a jemnému, dětskému, dokonalému humoru. Škoda jen, že knížka získala nálepku povinné četby, což z ní předem dělá něco nepopulárně nuceného.
Pro mě Pipi nad Dětmi z Bullerbynu a ostatními knížkami od Astrid Lindgrenové vítězí na plné čáře. Pipi je hrdinka, se kterou se ztotožní snad každé dítě a potom už to jde snadno. Příběhy jsou tak nevině a roztomile vtipné, že u čtení se musí rozplývat snad i rodiče. A slova pililulka, nábosilka či spunk by se měla zařadit do slovníku spisovné češtiny, už jenom proto, jak výborně a pipiovsky zní.
Pro mě Hobit určitě převyšuje Pána prstenů. Sice se v něm zase "jenom" jde tam a potom zpátky, ale přijde mi, že zatímco Pán prstenů už má být takový dospělý a vážný, Hobit je prostě hobití - pohádkový, veselý a hravý.