lordchaos
komentáře u knih

Je to čtivé, hororové a dokonce inspirované historickou realitou. V rámci žánru nemám co vytknout.


Že to je moc přímočaré? Jednoduché? No a?! Tady to sedí jak... můj klobouk. Výborná kresba, hutná atmosféra. Zima, sníh, pomsta a smrt. I vyvolená rasa musí někdy zaplatit nejvyšší cenu.


Kdo má rád Coppolův film, bude se mu líbit i Mignolův komiks. Akorát si nejsem zcela jist, zda výsostně ocení i uctívači Stmívání.


Byl jsem až překvapen, kolik zásadních a neprovařených informací o Janu Werichovi lze v této útlé knížečce najít. Ideální na vhodných místech proložit TV pořady: Co tomu říkáte, pane Werich? a Přiložte životopis. Pak je to úplně plastické.


Mám rád Lovecrafta a nyni už i Krieka*!
Nádherná pečlivá kresba. Komorní atmosféra s trochou tajemna i příjemného napětí. Škoda jen, že byla, ačkoli jsem ji ochutnával velice pozvolna a mazlil se s ní hodně pomalu, tak rychle přečtená.
*Dle informací z nakladatelství se (snad ještě letos) můžeme těšit na jeho další komiks.


Protože se mi líbila první kniha, pořídil jsem si i další. Některé informace se napříč knihou (i s knihou předchozí) opakují, což mi zas tak úplně nevadí. Aspoň je paměť více fixována! Rozhodně bych ale přivítal nějaké citace… Kde se co autor dočetl, odkud čerpá… V předchozí knize (viz můj komentář) jsem narazil na drobnou nesrovnalost, která by se dala považovat za překlep, nicméně zde jsem byl nemile překvapen mnohem více. Konkrétně v kapitole o úhoři Pepíkovi. Příběh znám z vyprávění Jana Wericha (Táto povídej) a sám jsem si pak zjišťoval, jaký úhoř dnes v kašně žije. Pepík I., který pamatoval malého Jeníčka W., již v kašně nežije (uhynul 1976), googlením jsem dospěl k informaci, že v současné době kraluje v kašně Pepík III. (Pepík II. uhynul, pravděpodobně z důvodu častého stěhování, již v roce 2005). Autor tedy v knize mylně uvádí, že v současnosti v kašně žije Pepík II.
https://prazska.drbna.cz/zpravy/spolecnost/7185-budovu-pojistovny-v-centru-prahy-hlida-od-roku-1914-zivy-uhor-jmenuje-se-pepa.html
Stejně jako u první knihy se ptám, kolik takových chybiček, kterých si nepovšimnu, v knize ještě je? U knihy, jistě s láskou k Praze připravované, to zamrzí. Další si však přesto zakoupím, neboť tomu fandím;.-)
Pozn. 1: V komentářích jsem často narazil na chválu fotografií pohřební tramvaje. Kdo čte knihu (a popisky obrázků) pozorně, zjistí, že se jedná o ilustrace.
Pozn. 2: Na straně 86 je vlevo dole pod obrázkem uvedeno: „Astronomická věž Klementina byla postavena v roce 1722 do výšky 68 metrů. Pracovali zde například Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku.“ Kdo se podívá na životopisná data zmíněných vědců, zjistí, že by bylo mnohem smysluplnější napsat, že pánové pracovali v Klementinu. Aby to nevyvolávalo dojem, že pracovali ve věži, která v době jejich života ještě nestála.
Suma sumárum kniha se mi líbila. Strávil jsem s ní u lampičky moc příjemné sobotní odpoledne v koutečku pražského bytečku a sáhnul jsem po ní ihned po přečtení knihy předchozí. Čte se to a prohlíží opravdu hezky a lehce. Zbývající dvě knihy z této série jsem si pak vzápětí také objednal.


Oddechovější díl. Nicměně, kdo už má se zombíky (a lidmi) trochu zkušeností, ví, že nic netrvá věčně...


Kristovy roky na krku a jak se postavit k minulosti, přítomnosti a potažmo i budoucnosti? Komorní příběh, který se neodehrává ani tolik v podvodních hlubinách, jako spíše v hlubinách vlastního já a tíživých vzpomínek ukrytých v podvědomí. Originální ilustrace, které (možná to je umělecký záměr), na mě občas působily skoro až odfláknutě (nebo minimálně kreslené rychlou rukou). Konec může vyznít jako dobrý i jako špatný, záleží na tom, jaký má konkrétní čtenář pohled na svět.


Vynikající počin! Kompletní noty, akordy i texty. Stačí vzít do ruky sladké dřevo..., ale ani klavír či flétna nezní špatně. Kdo miluje Kryla, ví, že v jeho tvorbě není špatných písní.


Nemám co vytknout, vše skvěle ladí dohromady a nic nikde nedrhne. Trocha ironie, špetka napětí a sem tam nějaké to překvapení. Za mě nejlepší Hillův komiks. Přímočařejší a vzdušnější než série Zámek a klíč, která je sice z mého pohledu nadprůměrná, ale tohle mi sedlo stoprocentně.


Nejsem sice z autorova kraje, ale ona ta naše vlast není zase tak veliká, aby se jeden nemohl někam zajet podívat. Vzhledem k tomu, že mám rád pověsti a velice se mi líbí styl D. Nesnídala, nemohu knihu hodnotit jinak než navýsost kladně.


2. díl je na naprosto stejné úrovni jako díl 1. Kdo má rád místní pověsti a hezké obrázky, rozhodně nesáhne vedle.


Když jsem viděl M. Bártu hovořit v Dobrém ránu na Čt 1, řekl několik zajímavých informací, které mě na knihu okamžitě nalákaly. Jak i sám v pořadu zmínil, jednalo se zrovna o informace nejzajímavější. Na knize je trochu znát (autorem přiznaný fakt), že je sestavená z více původně samostatných částí. Obrazový doprovod velice povedený. Koupě knihy určitě nelituji a i po přečtení (zhltání) zůstává na čestném místě v mé knihovně.


O knihách tohoto typu je těžké napsat, že kniha se mi líbila, neboť slovo líbit se nejde vůbec dohromady s hrůzami v ní popisovanými. Přesto je dobré a poučné si ji přečist.


NČ psát umí, místy velice obrazně a živě. Ovšem v okamžiku, kdy postavy začínají jednat, jakkoli je to vlastně v rámci žánru žádoucí, příliš zhovadile, začne být průhledné, kam to asi tak celé směřuje. V tu chvíli si řeknu "škoda", mohlo to být ještě daleko lepší. U balad bych se asi srovnání s Erbenem vyhnul, v autorčině veršotepectví jsou ještě cítit určité řemeslné rezervy (pokud to není umělecký záměr). Nicméně Erbenovy básně ve mně rezonují i po letech a stále si dovedu vybavit jejich silné momenty. Zde zhruba po měsíci od přečtení knihy zjišťuji, že v mé paměti zůstala pouze novela - z básní ani Ň.


Tradičně se mi libí fotografie a formát knihy, ale tento již v pořadí třetí díl, byl pro mě nejméně zajímavý. V předchozích dílech to na mě působilo více úderně. Taková bonboniéra drobných laskomin. Asi mi prostě více vyhovoval formát zejména kratších textů obohacených hezkými obrázky. Zde hezké obrázky zůstaly, ale témata mi nepřišla tolik zajímavá (to může být samozřejmě jen můj problém), ovšem především čtivo celkově působilo spíše učebnicově. Nicméně, i tak jsem rád, že někdo takové věci píše a vydává, naše Praha umí být hodně krásná, tajemná i zajímavá a občas je velice osvěžující vypadnout z její šedé každodennosti a okoukaných ulic, nebo se na ty okoukané ulice podívat novýma očima. Minimálně k tomuto účelu slouží knihy Davida Černého výborně!


(SPOILER) Skvělé sci-fi! Kresba, atmosféra i příběh super. Zejména tedy část příběhu v samotné lodi. Konec má sice tak trochu americký nádech, ale celkový dojem nezkazí.

(SPOILER) První díl byl příjemnou brutální pastvou pro oči, kde šlo nalézt stopy určitého příběhu, vtip a nějaké konkrétnější postavy padouchů. Šel jsem tedy i do druhého dílu. Nejdříve jsem byl překvapen textovým úvodem, který mi svou formou ke komiksu sedí. Trocha nadsázky a vtipné ironie, byť se v určitých frázích trochu opakuje (může být autorským záměrem). Více mi však vadila ta prťavá písmenka, sice jsem si ověřil, že brýle na čtení dosud nepotřebuji, ale byl by takový problém, kdyby byl text větší a rozsah komiksu by se navýšil např. o nějaké 2 strany?
Když jsem přelouskal úvodní příběh (nazvaný vlastně shrnutím předešlého děje), dal jsem se do prohlížení samotných obrázků. Zde nemůže být o nějakém čtení ani řeč, neb v drtivé většině obrazů žádný významný text není. O to více se mohou pást oči.
Perspektivy a okénka se dramaticky mění a přetřásají různé náhledy na téma likvidace protivníka.
Přiznám se, že byť je to zběsilá jízda, začal jsem se po chvíli nudit. Žádní extra záporáci, jen jednotvárná řežba mrtváků. Až ten konec tomu zvednul laťku a dal celému řáděni i nějaký svůj absurdní smysl:-)


Příběh není nijak extra složitý, ani nenutí k hlubšímu zamyšlení, ale je to skvěle vykreslený (i nakreslený) divoký západ se vším všudy a v nádherných barvách. Další knihu mám určitě na mušce.


No, nebylo to špatné, ale ani úplně vynikající. Dost bude záležet na tom, kdo to čte. Embéčko bylo součastí mého dětství. Jako mnozí jiní jsme s ním jeli s rodiči do Německa či do Jugoslávie. Náš vůz byl dokonce svařen ze dvou kusů. Táta s ním strávil mnoho hodin při pravidelné údržbě i drobných opravách (jako je např. generálka motoru). Náhradních dílů jsme s sebou možná vozili více než vlastních zavazadel. Přesto (a možná i trochu proto) nás Škodovka nikdy nikde nenechala. Ve světle těch nostalgických vzpomínek, mi přišla upřímnost vztahu obou mladých mužů k vozu sporná. Působilo to celé špíše na efekt. Jedeme Embéčkem kolem světa a koukejte, jak jsme hustý! Také mě asi trochu dráždilo i jejich neumětelství. Od knihy napsané v současnosti a nazvané Embéčkem kolem světa bych čekal více toho Embéčka a méně toho Já (My). Samozřejmě je to jen můj dojem.
