LuccBizon komentáře u knih

Začnu oklikou. Znáte takové ty řetězové emaily, co možná posílají i vaši rodiče nebo prarodiče? Jak u videí o úžasných výkonech čínských artistů či umělců, u fotografií dechberoucích nebo alespoň praktických technických novinek, lávek přes obrovské propasti a výtahů na nedostupné skály probublává taková ta podprahová reklama, že Čína je super? Že je vlastně lepší než my Evropané, Češi, euroatlanťáci? Že tam mají pořádek a už i blahobyt? Že jsou dál, že je to země snů? Že už jsme prohráli? Při čtení Problému tří těles (nebo spíš hajpu okolo nich) mne opakovaně napadlo, zda ten román také není jistý druh podprahového sdělení. Zda není ze stejné líhně. Hned z kraje příběhu byla dokonce připuštěna i jistá rehabilitace lidí semletých režimem a naznačeno, že soudruh Rudé Slunce Mao a strana a vláda se možná dokonce i někdy mýlili a dělali přehmaty (cukr), ale jen odcamcáď po camcáď a nyní jsme pevní a neotřesitelní a ti jediní správní (bič s nagelovaným řemenem) a chyby dělali jednotlivci a vyvodili jsme z nich poučení a osobní zodpovědnost těchto chybujících (muehehehe). Takový ten socialismus s lidskou tváří = furt stejné svinstvo, jen přelakované. A za to já mám ještě platit, že je mi propagováno? Tak nějak jsem k tomu raději přistupoval - s obezřetností. A mimochodem, to, že jsme už prohráli, rezonuje i celým závěrem knihy, byť je to přece jen podané z mírně odlišné perspektivy.

Nyní raději ke knize samotné. Další závěry ať si už udělá každý sám. Knihu mi vnutil kamarád, že je naprosto super a hned mi dal i další 2 díly. Jedno se jí musí přiznat - četla se mi velmi dobře. A je to dost překvapující, protože je napsaná docela špatně. Přesněji řečeno jinak. Od zručného spisovatele bychom nečekali, že scifi thriller bude asi ze třetiny napsán jako vyprávění, jako popis toho, co se stalo, očima jediné postavy. Dokonce i tato hloupě napsaná část se ale četla fajn. Nechápu, ale je to tak.

Jinak je ale kniha docela špatná. Kromě stylistického skřípání nefunguje dobře ani svým zaměřením. Profiluje se jako hard scifi, pojednává většinou o vědcích a intelektuálech, ale je plná chyb a nevědeckého přístupu. Třeba bude něco objasněno v dalších dílech a budu svá slova muset vzít zpět, ale způsob uvažování některých lidí i trisolaranů je strašně nevěrohodný až chybný. Jak by mohl trisolaran chápat, že mu chybí kultura, city, vztahy, když nic z toho nemá, jak by mohl u pozemšťanů objevovat? Jen proto, aby autor obhájil svůj nezbytný příběhový prvek, že lidstvo ví. A takových much a nedorazů tam bylo víc.

Neumím úplně zhodnotit, nakolik je vědecká část v pořádku, obzvláště manipulace s protonem, ale třeba dimenzionální pohledy, citera, sluneční zesilovač nebo historie Trisolaris mi přišly pravděpodobné nebo minimálně zajímavé. Věda je tu podávána jako docela zábava, jako vášeň. Proč ne? Sice je většina postav asociály a i ti, co mají rodinu nebo blízké, na ně z vysoka kašlou, ale opět – proč ne? Možná to tak je. Opravdové vědce žádné neznám, jen pár příštipkářů. Ale jinak jsou postavy spíše figurkami na šachovnici než lidmi.

Proč se ale kniha tolika lidem líbí? Je plná nápadů, které jsou místy hodně zajímavé a místy dost švihlé. Má šmrnc orientální exotiky. Je hodně eko bio, ale zároveň je zakotvena v konzervativních hodnotách, čili tak rozkročená, že si v ní najde každý svoje. Někdo se vidí v tom, který zachraňuje jiřičky, někdo v tom, kdo chytá zločince a je ve způsobu zločineckého myšlení stejně dobrý jako oni, někdo by si rád hrál ve virtuálním obleku za cizí peníze a řešil si tak krizi středního věku, někdo se zase identifikuje jako zachránce celé planety prostřednictvím něčeho na způsob high tech Extincion Rebelion a někdo zase (sou)cítí s tím, kdo je smýkán dějinnými událostmi. Navíc celou dobu, kdy je lidstvo odhalováno jako nehodné existence, jsem nepochyboval, že autor je humanista a naopak lidstvu drží palce. Čili je tam to dobrodružství, ta líbivost. No a je to prostě i politikum. Podívejme na Oskary, Hugy, World Fantasy Aword a další velké ceny. Mnohdy je to politicky zabarvená cena. No a Čína je v kurzu. A na doporučení, ceny a hype lidé slyší. Přijde mi to dost chucpe, ale s bambiliony peněz, které Země středu pumpuje do celého světa, aby se stala příznivěji vnímanou, se názor obyčejného českého svobodymilného člověka nemůže měřit.

16 28.05.2024

Angličané si zakládali(-jí) na své civilizovanosti. Pán much tuto ideu v 50. letech rozmetal jako domeček z karet. Autorova vize je zcela uvěřitelná a na tuto chatrnou stavbu vlétla se silou uragánu. Proto je také kniha ve zlatém fondu literatury. Ne pro její způsob napsání, protože v něm jsou mezery, ale právě kvůli té vizi. Můžeme namítat, že je prvoplánovitá až agitační, ale to přece ještě neznamená, že není pravdivá. Nejsem antropolog ani sociolog, ale mám načteného třeba Holdstocka a ten je s Goldingem zcela v souladu. Masky, zdobení a malování, ... a násilí. To vše tam někde je. Ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby takto ztroskotala skupina dospělých obou pohlaví. Asi něco mezi Dickovými Dny fešandy Pat, Ketchumovým Po sezóně a Holdstockovým Ryhopským cyklem.
Někdo moudrý řekl, že civilizaci od barbarství dělí 3 chody. Golding se s tímto tvrzením, kterému bezmezně věřím, vypořádal dostatkem dostupné potravy pro chlapce v podobě ovoce. Naopak na méně dostupné potravě, prasatech, postavil konflikt mezi lovci a zbytkem party. Vznikla vyšší kasta. Proto se rozpad civilizovanosti se konal o něco později než při nedostatku potravy a proběhl jiným způsobem.
Proč se mu nepodařilo zabránit? Třeba proto, že chlapci měli trochu smůly (parašutista). A také proto, že Ralph je příliš plný strachu, než aby se postavil Jackovi, přestože má na začátku převahu. Je mírumilovný a nemá vlastně ani důvod. Je to jak s Evropou a Hitlerem. Tak dlouho jej silní nechali růst, až už bylo nemožné jej porazit bez nezměrného utrpení desítek milionů. Nevyhnutelnost? Ani ne. Autor píše tak, že je možné po pár stránkách očekávat cokoliv. Klidně mohl Ralph převzít moc silou a stát se krvavým náčelníkem, který zlomil světskou mocí moc církevní (Jack má roli šamana). Ale neudělal to. Napsal to právě takto a měl otěže děje pevně ve svých rukou.
Golding byl spíš levičák a tím pádem k církvím všeho druhu skeptický až antagonistický, přesto je jeho nejslavnější dílo silně propojeno s náboženstvím potažmo s vírou (Pán much je Belzebub, kdyby někdo nevěděl). A kupodivu ne kriticky, spíš naopak. Vidíme to na příkladu citlivého snílka Simona, kterého Zlo na ostrově (na světě, v nás, ...) zahubí jako prvního, protože jen on je na něj schopen poukázat a tím ho ohrozit. Vidíme to na mystických pasážích. A cítíme to na každé stránce. Animismus, šamanismus, uctívání sil přírody, modlářství a fetišismus (lastura, prasečí hlava). Pane autore, díky vám. Díky, že nejste prvoplánovitě proti, jen proto, že to bylo tehdy ve flóru. Díky. Díky za vaši silnou a pravdivou vizi.

15 14.12.2022

JKR zakončuje střet bílé a černé magie ve velkém stylu, jen se k tomu zakončení musí hrdinové prokousat přes nějaké to putování a poznávání druhých i sebe sama. Plánovací pasáž v Doupěti, stanování nebo třeba úsek v Lasturové vile se nám mohou nelíbit, ale jsou dějově věrohodné. Logika si bere volno spíš v zákonitostech světa, ale to byl nešvar všech dílů snad kromě prvního. Od Tolkiena si půjčila vliv viteálu na mysl toho, kdo jej nese, i když jiné viteály to nedělaly. Jenže tím přece jen dodala stanování a roztržce hlavních hrdinů nějaký šmrnc, takže to chápu. Takových věcí bylo víc, ale stržen proudem akce jsem je míjel jen s malým ušklíbnutím nebo dokonce bez něj.
Postavy se chovají velmi uvěřitelně. Váhají, čekají, plánují, dělají chyby. Až to skoro škodí dynamice příběhu. Překvapilo mě to třeba v Bradavicích, kdy se učitelé chovali opravdu velmi logicky. Hrdinství ano, ale v první řadě zodpovědnost za ty, kteří hrdiny být nechtějí nebo nemohou. Přitom čtenář by asi ani nepostřehl, kdyby prostě jen zaveleli k obraně a na oběti nebrali ohled, protože dějiny se neptají.
Také oceňuji, že autorka vše za čtenáře nepředžvýkala. Většinu logických návazností příběhu sice nějak v textu vypíchne, ale něco nechala na domyšlení (např. druhý chlapec věštby a jeho role).
Čeho je asi škoda, je docela nevěrohodná konstrukce „zásvětí“ nebo jak to popsat. Opravdu to bylo potřeba? Ano, pokud autorka chtěla příběh uzavřít, jak jej uzavřela. Já z této autorské zvůle pociťuji jistou nelibost. Vím, původně to byla série pro děti, ale ty už vyrostly snesly by jistě i víc, než se JKR domnívá. Na druhou stranu nemohu její záměr ani provedení jednoznačně odsoudit nebo označit za zfušovaný. Jen se s ním prostě osobně tolik neztotožňuji.
To byla ale jen malá kaňka na jinak opravdu povedeném a řekněme i důstojném zakončení dlouhého epického příběhu chlapce, který přežil.
89 %. Nadhodnocuji, ale jen trochu. Četlo se mi to fakt pěkně, což je v mém věku to hlavní.

12 06.09.2022

Poslechnuto jako audiokniha s perfektním Jiřím Lábusem, jehož hlasové eskapády, hudba a zvuky zážitek z knihy posunují o dost výš, v podstatě až někam k rozhlasové dramatizaci. Doporučuji.

Když kdysi přišel HP do módy, byl jsem v postpubertálním módu "fuj fuj komerce, jak to mohou lidi číst". Teď jsem už o více než 20 let moudřejší, proto to vidím jinak. V prvé řadě je potřeba hodně nahlas říct, že Kámen mudrců je kniha pro děti. Čtenář proto nemůže očekávat příliš spletitý příběh a logika si občas dá dvacet. Ale pro děti s neořezanou fantasií a fantastikou dosud nepolíbené to rozhodně může být iniciační kniha.
Druhým dechem je třeba dodat, že vytýkat knize neoriginalitu je směšné. Jako snad veškerá obecně oblíbená fantasy vychází z široce známé mytologie, převážně řecké a anglosaské. V knize tedy potkáte kentaury, jednorožce, draky, plášť neviditelnosti, létací košťata, kouzelné hůlky a podobné propriety. Tak to mají čtenáři rádi, brnká to na strunu tajemna, které ale až tak tajemné není, protože je zasuté kdesi hluboko v nás samých. Proto kniha měla takový úspěch. Fantastika založená na zcela originálních vizích nikdy nebude celosvětově úspěšná. Globalizovaný svět je v tomto neúprosný. Může si vytvořit svou fanouškovskou základnu, ale masovosti podle mne nikdy nedosáhne. Porovnejte např. Malaz s Hrou o trůny, Pánem prstenů nebo právě HP.
Třetím dechem chci a musím říct, že přes všechnu neoriginálnost dokázala autorka do příběhu vložit i kousky něčeho nového (famfrpál, propojení a zároveň rozdílnost světa mudlů a čarodějů) a celé to protřepat a zamíchat do příjemného koktejlu. Ingredience tohoto koktejlu originální nejsou, příjemně nové je však jejich spojení. Není to literatura, která by uzemnila sečtělého dospělého, ale nedá se jí upřít kvalita. Pro děti je pak přímo vynikající.

12 23.03.2022

Lehce perverzním způsobem jsem vítal tezovitost a odtažitost a až stranickou traktátovitost Temného lesa. Jako když máte v oblibě Hrabalovo pábení a o realitu a přísnou logiku vám nejde. Vždyť to vše, co jsem od Hrabala četl, se přesně tak mohlo stát. U Liou Cch-Sina to je podobné.
Román je, jak už jsem poznal u prvního dílu, hodně poplatný tomu, kdo jej píše. Je to svým způsobem čínské PR. Soudruh je až svátostná forma oslovení, obzvláště to vynikne při kontaktu s Kapkou. Socialistické, stádní smýšlení a politické řešení všeho, včetně konfliktu s Trisolarany a rozměr vesmírného programu je z toho cítit na sto honů. Nikdo se nebouří, nikdo významně neháže klacky pod nohy a když, tak je tomu rychle a efektivně, ale vlastně mírumilovně a s úsměvem seshora učiněna přítrž. Všichni jednají v rukavičkách, byť osnují a provádějí kosmickou vraždu. Samospráva i státní správa fungují rozumně, rychle a efektivně. Lidé se bez větších problémů přizpůsobují diskomfortu. Přestože se autor snaží o lidský rozměr, je z textu kolektivismus a podřízení se autoritě cítit na sto honů. No prostě pro nás utopie. Ale hezky se o tom čte. Jako u toho Hrabala.
Tím, že postavy byly vlastně neživotné, je úplně jedno, jak se jmenují a že si je nezapamatujete. Už jsem ani nelistoval dopředu na seznam, bylo to zbytečné. Střední část románu byla natahovaná a nudná, ale konec to vynahradil. Bavilo mne odhalování plánů meditátorů. Byly opravdu důmyslné a fascinuje mě, že to dokázali vymyslet jen tak, bez možnosti si dělat poznámky, konzultovat, počítat,... Jejich plány byly více či méně pokřivené, ale ze strategického hlediska měly smysl. Pro meditátory rozhodně. Autor to měl dobře rozmyšlené. Ale to bylo na střední části vše, co bych pochválil. Konec je naopak skvělý. Ta všeobjímající positivita, která vystřídala zmar. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že vím, kam to směřuje. A moc jsem se nemýlil.
Hodně zajímavá byla boční linka s, jak to říct, pozemskými exulanty. O té ještě určitě uslyšíme v třetím díle. Liou Cch-Sin není žádný brilantní vypravěč, spíš je zajímavý osnováním příběhů než jeho expresí, ale tady se mu dilema posádek podařilo vykreslit pěkně a postava probuzeného generála, která se jako jedna z mála vine celou knihou, a která je podávána jako positivní, získává docela jiný rozměr. Takový... třídně uvědomělý. Skoro jako Maresjev. Plochý hrdina. A kdože první stiskl tlačítko? Nebyla to evropská loď :-D
Nejsem jediný, komu Temný les přišel lepší než první díl. Asi jsem si zvykl na zvláštnost "komoušského" psaní a umím ocenit úžas a jakousi mystičnost toho, kam svou budoucnost autor vede.

11 31.07.2024

Předpokládám, že impulsem pro napsání bylo setkání s emigrantkou a jedná se tak možná do jisté míry o knihu vzpomínek, kterým dal autor jen "fantasy" rámec. Zlodějka knih se vymyká běžným válečným knihám i knihám o holokaustu v tom, že píše ponejvíce o Němcích, dokonce o dětech. Ukazuje život ve válkou postupně víc a více zasaženém městečku u Mnichova a její dopad na běžné lidi. Ukazuje jejich hrdinství i devótnost, odhaluje jejich sobecké i altruistické stránky. Je psána přiměřeně básnicky, jak se na knihu o moci slov patří, ale nebojte, text se čte sám. Skoro až moc. Členění do krátkých kapitol s velmi zručně napsanými úvodními "ochutnávkami, co bude dál", dává textu šmrnc. Autor to se slovy umí a nechybí mu ani fantasie (knihy, které Zlodějce v příběhu projdou rukama jsou imho zcela vymyšlené, taktéž fantasie ukrytého žida jsou artové až uhozené). Dojemnost v příběhu nechybí, ale zase to není nějaký účelový slzopudný výplach. Prostě opravdu skvělá kniha.
Proč tedy nehodnotím plným počtem? Těžko popsat, ale možná postačí fakt, že jsem ji četl snad půl roku. Na dlouhé týdny jsem od ní odbíhal. Ne proto, že by se četla těžce nebo že bych se bál, co za hrůzy bude na dalších stranách. Naopak. Ale prostě se mi do ní nechtělo. Když už jsem se ale začetl, bylo těžké se odtrhnout. Něco podobného jsem pociťoval už u Zusakovy prvotiny Posel. Nevím, co o tom mám soudit, ale plné hodnocení Zlodějka knih prostě nedostane, i když si jej objektivně asi zaslouží.

11 13.12.2023

Touto knihou F. Backman odstartoval svou popularitu a já chápu důvod, proč byla tak úspěšná. Je milá. Opravdu milá. I divní nebo zlí lidé v ní vypadají vlastně jako hodní nebo alespoň k politování (Tom). To zvláštní backmanovské kouzlo se vine zatím vším, co jsem od něj četl (respektive slyšel) a z Oveho činí bezmála pohádku. Je to krásný hladivý příběh, kde ani velké životní průsery nezamlží obzor... ale je vůbec nějaký? Oveho životní optimismus skrytý za fasádou mrzoutství mi přišel neukotvený, z ničeho nepramenící. Kniha je pěkná, líbivá, místy se zdá být hlubokou, ale je vlastně plytká. Je nadýchaná jako cukrová vata. Velké sladké nic. Ale je milá, to ano. Jenže takhle se lidé nechovají, a to ani na švédském předměstí. Frederik umí psát, to v Ovem ukázal. Až na občas přepálená přirovnání. Ale umí psát i lépe. Pravdivěji. Třeba takové Co by můj syn měl vědět o světe je lepší. A Medvědín asi také. Pravdivější rozhodně.

11 08.10.2022

Zručně napsaný atmosférický detektivní historický thriller s přesahem. Na pozadí příběhu šlechtice ztrácejícího a opět nabývajícího vliv, který nechtěl, vypráví autor o změnách v Praze a české společnosti na přelomu století, o odpovědnosti za své činy a o sice pozdní, ale přece jen dokonané proměně floutka na poživačného, ale odpovědného člověka. Miloš Urban zručně fabuluje na reálných základech. Hraběcí rod Arco (mimochodem k hradu v městě severně od Lago di Garda, odkud rodina pochází, vede příjemná a jednoduchá via ferrata, kterou jsem 2x lezl), asanace Prahy, Mrštíkova Bestia triumphans, Hoffmannův heroický prášek od Bayera, Stránov (byť rodině Arco asi nikdy nepatřil), sokolské sbírky a cvičení, národnostní třenice a spoustu jiných faktů nebo skorofaktů vytváří uvěřitelné pozadí poměrně prázdného příběhu o dvou hrabatech, jejich rodině a suitě, která je obklopuje. To je asi hlavní slabina příběhu. Je to jen jakási freska, která nemá silné poselství. Snad jím má být neuhýbání před zvůlí vrchnosti a totalitními praktikami státu? Nebo nalezení smyslu života? Nevím, ale autor to nejspíše neví také nebo dokonce záměrně příběh tímto směrem nevede. Smířil jsem se tím, ale jistá pachuť mi na patře zůstává.
Silnou postavou je na rozdíl od mnoha jiných faktů vymyšlené židovské strašidlo Kleinfleisch, jakási antiteze Péráka nebo Široka. Na něm by se dalo stavět. Úplně si umím představit nějaký komiks o tomto masovém vrahovi v uličkách staré Prahy. Brrr.

Audiokniha byla načtená přímo autorem. Jeho hlas je posazen poměrně vysoko a ze začátku mi přišel docela amatérský. To jsem nevěděl, že čte přímo Miloš Urban. Po pár kapitolách jsem si ale na hlas zvykl a ocenil jeho přednosti. Ví, co čte, proto umí hlas modulovat, např. napodobit německý přízvuk Manyho. Občas ho změní o něco později nebo jinak, ale měl jsem nakonec ze čtení dobrý pocit. Audiokniha využívá i zvukových efektů (echo) a vložených zvuků a melodii výborně dokreslujících atmosféru.

Sečteno a podtrženo je Lord Mord velmi dobrý a čtivý román, který je požitek konzumovat v písemné či audio podobě. Jen nesmíte čekat hluboký psychologický rozbor postav a naprostou uvěřitelnost jejich chování. Spíše jsou smýkáni událostmi, dějinami a svými často nízkými pudy a jsou autorem sledovány s až bulvárním zaujetím, ne s dokumentaristickou přesností.

10 21.06.2023

Můj první Backman a hned jsem hodně rozpolcený. Autor umí psát. Umí jen tak trousit silné věty o životě, sportu, šikaně, o pocitech oběti... Jenže je to jako s limonádou, v které je moc cukru. Děti se po ní utlučou, ale dospělým trnou zuby. Dají si možná ještě jeden lok, ale pak se jim už sladkost zají. Cukr má také tu vlastnost, že lepí. Táhne se. Občas mi poslech připadal jako guilty pleasure.

Kamarád, když mi Backmana propagoval, tak ho přirovnával ke Kingovi. Podobnost tam rozhodně je. S postavami se Fredrik mazlí, piplá je, ukazuje je čtenáři hned tak, hned onak. I z padouchů umí udělat hrdiny a z hrdinů superhrdiny (Amat). Jeho obyčejní lidé umí obětovat neskutečné množství času a osobní snahy na věci, na které by se drtivá většina normálních obyčejných lidí vykašlala. Rodinné vztahy jsou chladné nebo idylické, i když jsou vlastně na hovno. I ty na hovno jsou popsány bezmála jako idylické. Jak píše playada níže – budete je všechny milovat. I ty, kteří chlastají, jsou násilničtí, sobci, … A jak tady píše v jiném komentáři níže kdosi všímavý - Backman je nejpatetičtější autor současnosti. Já dodávám, že i v anglickém významu toho slova.

Jazyk je v podstatě jednoduchý. Skoro bych řekl, že by mohlo jít o knihu pro mládež s mravokárným naučením. Ani násilí není podáváno in natura, jen velmi decentně. Je v ní hodně plků o sportu, hokeji obzvlášť. Ale ne o hře samotné, ani o pravidlech, ale o filosofii, výchově mládeže, fanouškovství, týmu, loajalitě, … A propos, velmi trefný je Backmanův postřeh, že loajalita stojí jak za úžasnými díly člověka, tak za mnoha z jeho nejhorších. Což také v knize ukazuje (Litt vs. Bobo).

Kniha je úžasná i děsná zároveň. Hodnocení mírně nadsazuji, protože, jak píšu hned na začátku, autor rozhodně umí psát. Řemeslně je kniha skvělá, o to víc audiokniha s hlasem Pavla Soukupa. Čte výborně, hodně dramatizuje, občas je hudební vsuvka. Bez jeho hlasu by kniha byla o dost méně plastická a nudnější. I tak se výlet do zapadlého švédského městečka, které žije hokejem, táhl jak týden před výplatou. Ale stálo za to vše s hrdiny doprožít až do sladkobolného konce.

9 22.06.2022

Smutné, přesto nadějné čtení o smrti a marasmu žití v době minulé, soudružské i současné. Tedy spíš už také minulé, dravě tržní. Nyní, v roce 2022, žijeme už jednou nohou zpět v době soudružské.
Balabán čtenáři nedá nic zadarmo. Protáhne ho textem jak uličkou a pak ho vyplivne nahého do mrazu. Neusnadní mu to formou, která je dost roztříštěná a postavy se pletou, obzvláště ženské. Neusnadní mu to tématem, kterým je smrt, umírání, nemoc, závislost, rozpady vztahů, ale také hledání a nacházení něčeho, co nás přesahuje, porozumění, sepětí mezi blízkými, povznášení naší zašpiněné existence vírou a krásami přírody. Neusnadní mu to nehezkými obrazy a obraty - psí útulek, nemocnice, zanedbaná zákoutí, odpadky. Jako ovšem v hnoji občas objevíte perlu, obzvláště přinesete-li si jednu s sebou a nenápadně ji při kydání upustíte, i v Balabánově textu naleznete krásné věty, obrazy, myšlenky. A zdaleka ne po jednotkách, ale po desítkách či spíše stovkách. To byly majáky mého čtení, kdy jsem tonul v depresích, ale on mne stále držel těmi bezmála verši nad vodou jako soudek akvavitu, jako velký korkový špunt. Žasnul jsem, jak úžasné myšlenky jen tak trousí. Dva týdny po dočtení sice neumím zopakovat jedinou z nich, ale tehdy jsem je hltal jak žíznivý citronádu. Krása.

Abych to nějak uzavřel... česká literatura se nemá za co stydět. Alespoň tato kniha s přehledem dosahuje světových kvalit.

8 23.03.2022

(Rádoby)poesie instagramové generace. Facebooková moudra zabalená do často velmi krátkých veršovánek. Jako každý mladý člověk se Rupi Kaur hrozně moc zaobírá sebou. Její bolesti jsou bolestmi celého světa, tedy ona si to myslí. Chápu to, nebyl jsem jiný.
Je velmi ženská, ale takovým tím moderním městským bio eko způsobem, nad kterým opravdové dámy zvednou obočí a mnozí muži raději rychle utíkají pryč. Ženy všeho světa spojte se, ciťte se krásné, radujte se, truchlete, splyňte se světem a lidmi a zároveň je veďte jako pochodně na cestě k budoucnosti, ... Jsem o jednu a půl generace jinde, takže to sice snesu a vlastně i chápu, ale nesouhlasím. Citlivě nesouhlasím.
První oddíl o zraňování mi přišel nejsilnější. Nevěděl jsem, o jakou autorku jde, tak jsem si myslel, že je to nějaká týraná uprchlice z Pandžábu a píše o svých zkušenostech. A ejhle, ona to je spíš přecitlivělá městská panička z Kanady. Nechci to znevažovat. Koneckonců autor přece nemusí psát o sobě. Jde o výpověď, o sdělení. Ale považuji to trochu za podraz. Sílu to ale má.
Pak kniha postupně slábne a rozmělňuje se. Ačkoliv vypadá jako dlouhá, je na jedno odpoledne. Hodně papíru je prázdného nebo jej zaplňují povedené ilustrace. V tom je Mléko a med silná. Rupi dokáže jednoduchým obrázkem text doprovodit, zesílit, podtrhnout, posunout, ... Také se mi líbily názvy "básní" na jejich konci. Občas se jim daří být takovým úderem kladívka, který význam textu pěkně podtrhne. Ale to je asi všechno, co opravdu chválím. Nevadí mi úspornost vyjadřování. Texty plynou hladce, Rupi není netalentovaná, jen byla při psaní Mléka a medu na svém blogu, kde tuším původně vycházel, hrozně zahleděná do sebe a mladá a naivní. A jako mnoho mladých lidí líná udělat něco pořádně, opravdu nad textem krvácet, dřít se s ním, makat. Psát umění, ne jen proklamace. Vím, o čem mluvím. Sám jsem nebyl jiný, když jsem v mládí psal poesii. Ale já měl dost sebereflexe, abych toho nechal a přenechal to těm, kteří opravdu mají co říct a jsou natolik talentovaní nebo autorsky ukáznění a tvrdě pracující, aby jejich texty za něco stály a nebyly jen stesky nepochopeného a zraněného mládí.

7 19.09.2024

Do ráje je cesta dlouhá, tak se, miláčku, nenech zdržovat maličkostmi.

Kinga skoro neznám, ale toto se mi líbilo. Nespavost je sice samostatný román, ale fanoušci ocení napojení na To přímo v jeho městě Derry s mnoha drobnými (tam, kde stával vodojem) i většími (balonkové provázky) odkazy. Další napojení je na Temnou věž. Tu neznám vůbec, ale přišlo mi jako docela silné. To by ale musel potvrdit někdo ze znalců. Další konotace mi ušly.
No ale k příběhu samému. Je to taková antiteze To. Hrdinové, bojující s nadreálným zlem, jsou místo puberťáků páprdi z Harris Avenue, kteří vesměs jedou osmé gumy a pomalu začínají sledovat, v kterým regále mají v Renetě plíny. Dva z nich jsou ale vybráni a předem formování nedostatkem spánku k jiným cílům než šachovým partiím na 3. ranveji nebo štrikování svetrů. Vyšším? Hlubším? A jak moc jde o šílenství a jak moc o realitu?
Jako wow, byla to jízda. Poslech má skoro 26 hodin, ale bavilo mě to. Jen jsem od toho samozřejmě musel odcházet a vracet se a poslouchal jsem to snad 1/4 roku, ale vždycky jsem zaplul do příběhu jako do rukavičky. Před mýma očima (ušima) se odehrával přerod z komorního dramatu o stárnutí a psychickém strádání vlivem nespavosti v něco zcela jiného, v něco mnohem víc antického nebo shakespearovského. Do toho básně Stephena Dobynse a dalších, úryvky z dětských knih a podobné kotvy do reality, které Stephen King prostě umí. Výborné a uvěřitelné postavy s hloubkou a svým vlastním příběhem jsou u něj samozřejmostí. Také hodnoty, pro které stojí za to umřít. A velká slova, které ale u něj nezní pateticky. Že život je silnější než smrt. Že láska a oběť umí zastavit i zlo s rezavým skalpelem v ruce. Možná proto se mi to líbilo. Protože bych chtěl být takový sekáč jako Ralph Roberts. Klidně hned, ale jsem ochoten si počkat i do sedmdesáti.
Proč ale tedy jen 80? Možná 84, ale i tak. Proč? Protože to bylo až moc rozvleklé. Třeba jen závěrečná scéna před Renetou je dlouhá jak týden před výplatou. Protože krásné první mrknutí na Pána prstenů bylo hned v dalších větách proměněno z mrknutí na oooobří okecávačku téhož (doprdele proč?!!!), aby se dokonce vrátilo po mnoha desítkách stran jako bumerang s druhou okecávačkou. Jak já bych byl rád jen za to první mrknutí! Jo a taky to bylo rozvleklé. Táhlo se to jak sýr na pánvi. Sice to bylo super, ale vaty bylo jak ve Veverské Bítýšce. Ano, ta vata byla taky super, prostě skvělá eňoňuňo kvalita, ale pořád jen vata. Jo a rozvleklé to bylo. Jakoby byly postavy už trochu nakažené tím Němcem zavilým. Jak říkám, rozvleklé. Tak proto. Ale jinak super.

7 27.05.2024

Mohlo by se zdát, že Slepota je postkatastrofický román. Má všechny jeho atributy, dokonce i jakýs takýs sci-fi prvek. Je v ní krutost lidí a proměna jejich chování pod vlivem vnějších okolností. Je v ní i to, že mnozí zůstanou navzdory okolnostem stejní nebo se naopak jejich charaktery vybrousí do nečekaně kladných. Ale mnohem víc než to je Slepota podobenstvím, až mýtem. O něco modernějším Pánem much.

Po stylistické stránce je Saramangův text poměrně experimentální. Místo teček často čárky, dlouhé pasáže textu plynoucí bez nějaké kotvy pro čtenáře kotvení uvyklé. Bál jsem se, že mi to bude vadit, ale nakonec to bylo spíš naopak. Text získal na naléhavosti a plynulosti. A odlidštění, o což autorovi skoro jistě šlo. Je silný a místy krutý, ale logický. Ale nepřišel mi děsivý nebo záměrně si v krutostech libující. Vlastně byl, vzhledem k okolnostem, poměrně krotký. A protože jde více o memento a podobenství, nemusí se držet logiky tak pevně, jak by možná čtenář čekal. Neřekl bych, že by autor nepředvídal vývoj situace správně. Naopak, zdál se mi velmi přesvědčivý i v momentech, které se mi zprvu zdály jako nesmysl. Ale jinde si stojím za svým, že Saramango nechal logiku odpočívat a obrátil se na její praneteř náhodu nebo na její nechtěnou sousedku autorskou zvůli. Nevyčítám mu to však. Napsal silný nadčasový (a do jisté míry bezčasý) příběh a já mu tleskám.

7 28.03.2024

Drobné spilery...
Poslechnuto jako audiokniha od Voxi (2020).

Strhující román, obzvláště ve slušném hlasovém podání Jakuba Saice, navíc občas podbarveném hudbou. Chybky se sice najdou (občas špatný rod podstatného jména, chybné skloňování, pozdní změna hlasu, někdy až příliš afektované čtení tam, kde by mělo být spíš tišší, místy se nevyznamenal ani překladatel a redaktor textu, který herec čte), ale celkově spokojenost.

Samotný román sestává ze 2 linií, které vypadají, že nemohou mít nic společného, ale celkem očekávaně se asi v polovině protnou. První se týká násilnického komisaře Niemanse, kterého po dalším výbuchu spravedlivé pomsty na zločinci uklidí rychle k vyšetřování vraždy do alpského univerzitního městečka Guernon (je fiktivní; nevím, zda i jména hor a povolání krystalářů). Mrtvoly přibývají a on (a trochu jeho tým, ale je spíš sólista) pomalu rozplétá nitky vedoucí k, snad neprozradím nic zásadního, temnému tajemství z minulosti.
Druhá, neméně poutavá linie Karima Abdoufa, maghrebského poručíka policie ze zapadlého koutu Francie, je zpočátku až úsměvná. Došlo k vloupání, ale nic hodnotného se neztratilo. Jen pár dávných školních listin a fotografií. Někdo se vloupal do hrobky, ale není vidět zhanobení. Jen zmizela fotografie. Ale postupně, jak se do svého pátrání zakousne, odhaluje čím dál podivnější a temnější indicie.
Román je dobrý, ale má přece jen pár nedostatků. Mohu pominout pochybnou věrohodnost celé zápletky, už jsem v thrillerech a detektivkách viděl a četl mnohem pitomější, a to nemám nijak zvlášť nakoukáno a načteno, ale jen těžko se mi pomíjí nevěrohodné metody vyšetřování (pátrání na ledovci s civilem, samotářské vyšetřování obou hlavních hrdinů s až sebevražednou honbou za odhalením, velmi chabé předávání informací početnému týmu a čerpání informací od něj jen tehdy, když se to autorovi hodí – např. disertace, téměř všude chodí detektivové sami, a to i do situací, které volají po posilách, možná dokonce zásahovce, atd.). Dráždila mne také superhrdinskost obou dvou. Makají na 200 % bez jídla a spánku několik dní, obzvláště Niemans navzdory podchlazení, zranění a šoku, do toho ještě nějaká ta milostná vzplanutí, no hotoví superhrdinové. Ví přesně kde všechno je, kde leží jaká bezvýznamná dědinka, neuvěřitelně rychle chápou souvislosti a jejich intuice je lepší než čich blondýny na slevu na kabelky. Snižuje to důvěryhodnost románu. Bylo asi celkově nešťastné obsazení 2 detektivů. Pochopil bych vlka samotáře Niemanse, který ve vnitřních promluvách rozplétá případ, ale takto s Karimem v dlouhých dialozích vysvětlují co a jak, jen aby čtenář pochopil. Dialogy jsou asi největší slabina knihy. Občas jsou neuvěřitelně pitomé. Možná za to může překlad, ale pochybuji. Niemans nebo Karim opakují často poslední slova předchozí repliky parťáka jako expresivní otázku (Fingovaná autonehoda?!) a ve francouzštině jistě existuje více šťavnatých výrazů než jen do prdele. Také je celý komplot hrozně nepravděpodobný. Mohlo se pokazit asi sto věcí, ale nic. Všechno klaplo. A to jak samotný děj, tak to, co mu v minulosti předcházelo, co mu připravovalo půdu. Na straně dobra i zla. Dokonce v románu jsou i lidé, kteří byli na stopě, ale nechali to být. Tak malá zločinná organizace podle mne nemohla být tak výkonná, aby vše utajila a zametla to, co se už provalilo. Nejslabší místo knihy je asi její konec. Samotné vysvětlení sice ještě dobré, ale zamrzí mega vysvětlovací pasáž, rychlost, se kterou se odehraje a nedočkal jsem se katarze, kterou jsem chtěl. Škoda.
Jinak ale jde o dobrý román, který rozhodně doporučuji.

7 13.09.2022

Proud života, který nejprve bublá a hledá svou cestu, jako potok, aby se později zklidnil a nakonec nevyhnutelně a smířeně vlil do oceánu pokoje. Poslední třetina je obrovsky nabitá emocemi, protože se velmi výrazně otírá o marasmus všech dob, kterými pan Dítě životem prochází (ne)poznamenán. Přitom Hrabal píše o dějinných mlýnech, které kdekoho semlely na padrť jakoby mimochodem, jakoby ani nebylo jeho záměrem čtenáře vyždímat z emocí a ze slz. Nestydím se to přiznat, tak mne to dojalo. Jsem si jist, že nejsem sám. Prožil jsem při čtení silné hnutí, které v literatuře zakouším jen velmi zřídka. Už jen za to novele musím udělit plné hodnocení. Ale nemusím se nijak ospravedlňovat nebo být na vážkách. Kniha je dokonalá i v jiných směrech. Například záběr autorových znalostí obyčejných i neobyčejných věcí je neskutečný. Nebo umí tak dobře fabulovat, že to nepoznám. Ať už píše o hoteliérství, obchodních cestujících, strojích na drcení kamene nebo o lásce a erotice či o hledání štěstí a místa v životě. Emocionální výplach závěru je podpořen dokonalým spisovatelstvím a prací se slovem v každé části. Proto za plný počet a bez váhání.

7 08.08.2022

Vrchol série. Autor se utrhává z už tak zvetšelého řetězu Sluneční soustavy, času a prostoru a na konci předestírá až lehce psychedelickou "2001 S. O." jízdu. Závěrečný díl se mi četl paradoxně asi nejlépe. Jde myšlenkově nejdále a vlastně je i nejvíce optimistický (ale i neradostný) co se dalšího progresu lidstva týče. Konec spěl až k trapnému happy-endu, který autor imho dost násilně rozbil relativitou času, aby ho nikdo nemohl právě z uměle šťastného konce obvinit, ale mne tím nepřesvědčil. Také bych mu vyčetl další nelogičnost. Jsem si dost jistý, že by Trisolarané nebyli tak hloupí ohledně pohádek, které mají v sobě jasně zašifrované poselství. Štvala mne hlavní hrdinka Sin, dá-li se vůbec o ní jako o hrdince mluvit, a to svou naprostou odlidštěností, byť jindy jí tryskaly emoce ušima a už vůbec nechápu Aj, ale to je prostě Liou Cch-Sin - jeho postavy jsou ne-lidské a epochální a pokud toto nepřijmete, snad ani trilogii nečtěte. Ale jinak jsem dostal hodně podnětů k přemýšlení, vyhledávání a nemohu neocenit autorovu vizi, byť s ní místy až bytostně nesouhlasím.

6 12.08.2024

Neobyčejně obyčejné, obyčejně neobyčejné. Dosti dojemné, obzvláště jak dojde na přírodu, ale i lidi. Hrabal nenuceně píše o bláznech i postižených, o umanutých i volnomyšlenkářích. A píše krásně. Ale na Obsluhoval jsem anglického krále to nemá.

6 21.03.2024

Zvláštní kniha. V prvním víceméně dobrodružném plánu až jakoby psaná pro děti, ale podobně jako Hobbit, Malý princ, Alenka či jiné jde až kamsi mimo rámec dětské literatury a v případě Starce a moře se mi zdá že mimo rámec běžné literatury vůbec. Je to jakási snová freska, téměř bezdějová, s několika vzpomínkami. Odtažitost umocňuje zastarání. Něco takového se dnes neděje už snad ani na Kubě. Maňana a jakási nevyhnutelnost bytí a řádu věcí v dnešní uspěchané době? Pochybuji že v takové míře a v takové svobodě. Pomalé tempo a minimum akce mi ještě podpořilo namluvení, neboť jsem poslouchal. Jakoby existovalo jen slunce a moře a dálka. Lidství je jaksi odložené, zploštělé na naprosté minimum. A zbývá co? Zápas, o kterém je dopředu jasné, že je prohraný? Nebo zbývá naděje? A stojí o ní hrdina? A stojíme o ní my? Určitě je to alegorie, ale nejsem si jist čeho. Bílá velryba je čtivější a obohatila mne mnoha informacemi, silou vize a krásným jazykem. Stařec a moře mi přišel beznadějný a nedějový a obohatil mne jen zvláštním pocitem skutečného neskutečna a defétismu.

6 20.02.2024

I dospělí mají své pohádky. Jedni porno, druzí červenou knihovnu a jiní zase Backmana. Vlastně ani nevím, proč jsem si od něj pustil další audioknihu. Už čtvrtou. Asi proto, že jsem si je nakradl a nějak se mi nechce je vymazat bez toho, abych je aspoň zkusil. K manuální bezmyšlenkové práci se hodí. Obzvláště když tak nějak atavisticky nesnášíte stokholmáky a blbce, i když na vědomé úrovni víte, že do těchto množin alespoň zčásti a alespoň někdy také patříte.
Fredrik má ten spletenec všeho možného promyšlený, to zase ano. I na pistoli nakonec dojde. Ale je to zároveň natolik nepravděpodobné a přeslazené, že se pepsi jen tiše krčí v koutě. I ta pizda za přepážkou banky je nakonec vlastně jen holka, které stačí projevit lásku a pizdou být přestane. Úzkosti a jejich lidé je taková rukověť pozitivní psychologie. Takže buď čtěte nebo si zobněte valium. Vyjde to zhruba na podobné peníze a kniha má asi méně vedlejších účinků.

Otakar Brousek ml. knihu hlasem a dramatizací pozvedl na úplně jiný level. Proto jsou také ty hvězdičky 3.

5 26.10.2023

Life is game of inches.
Kruciální kniha pro mileniály, kteří se chystají nebo už dokonce nějakým omylem přistoupili k reprodukci. Plná popkulturních narážek, odkazů a pomrknutí a typických backmanovských přepálených přirovnání, ale také krásných vět a myšlenek, vyznání lásky a strachu a naděje. Za mne je to lepší než Muž jménem Ove i Medvědín, nic jiného jsem zatím nečetl (neposlouchal). Lukáš Hejlík to namluvil s chutí a necuknul ani před občasným vulgarismem. Určitě stojí za přečtení a asi ji svému synovi (13) dám k Vánocům.

PS: Pokud je to autobiografie, tak už víme, kde se v Muži jménem Ove vzala Íránka
Parvaneh a proč Soňa milovala tanec.

PS2: Na knize je nejsmutnější, že až syn vyroste, nebude jí rozumět nebo mu bude připadat trapná. Narážky na CS, WOW, filmy, komiksy a další mu už za deset let budou připadat uncool. Takže spíš kniha pro vnuka. To už by mohlo být zase retro v kurzu.

5 09.10.2022