LuccBizon komentáře u knih

Ajta, tak toto pro mne moc nebylo. Hodně se to opakovalo a tím nudilo. Nejlepší byla asi přísloví, která domorodý vypravěč donsomany, životního příběhu s reflexí, ponaučením i satirickým znectěním osobnosti diktátora africké země ve vyprávění utrousil. Jako nakouknutí do reality afrického konce studené války a postkolonialistické politiky je to určitě dobré, naučí to zkostnatělého Evropana vidět Afriku alespoň trochu očima domorodců (např. úchvatně nepochopitelná směs náboženství, které všichni berou děsně vážně - tehdy, kdy se jim to hodí), ale znovu se k této knize nevrátím a určitě mne nemotivovala si od autora přečíst něco dalšího a ani nijak zvlášť googlit. Ale já na literaturu faktu, byť tady přece jen posunutou do beletrie, prostě moc nejsem a historie Afriky mi říká asi tolik, co Schrödingerovy rovnice, takže mě berte s rezervou.

30.11.2024

Typická postmoderní kniha, v které se cestuje, má řízné dialogy, dost se tam fetuje a chlastá, mluví se o looserství a sebevraždě, přiměřeně se filosofuje a text je plný bombastických manýrů a nápadů (jídlo a pití a unikátní večírky jako nástroj povznesení ani ne tak pro zvané jako pro ty, co je chystají) a je plná více či méně skrytého levičáctví i polemiky s ním. Dobře se to čte, snad až na začátek. UK, Tokio, Berlín. Hodně Berlína. Hodně postřehů a (pseudo)vhled do kultur oněch měst a zemí. Postkomunismus, Stasi a pach prádla pro psy, fugu a japonská fascinace hebefilií, limbus a jeho bráška, nostalgie, porozumění ostatním a dokonce něco jako soucit. Pel mel všeho, který ale dává smysl, má svůj tvar a svůj hlas. Dobré to je, to ano, ale k dokonalosti mi něco chybělo.

1 16.10.2024

Výborné covidové čtení.... vydané 20 let před ním. A vlastně o něčem úplně jiném, ale v opatřeních exekutivy USA bylo lze místy spatřit předobraz toho, co jsme zažili a co ještě pořád ne a ne přestat vystrkovat růžky.

Sám Bear v textu zmiňuje thriller Robina Cooka o smrtící infekci, což beru jako vtipnou a zároveň trefnou škatulku, kam by tak trochu zařadil i své Darwinovo rádio. Toto je totiž thriller jako víno. Autor se vyjadřuje úsporně a svižně, dialogy jsou jako dokonalé stroje, až tak dokonalé, že mnohdy berou postavám iluzi života, který je přece mnohdy tápavý a nedovtipný a dělají z nich supervýkonné cyborgy (z hlavních postav Augustin, Dicken, trochu i Kay Langová a snad všechny vedlejší postavy vědců), je v něm ohrožení celého lidstva a prozření malé skupiny, že by všechno mohlo být jinak.
Darwinovo rádio je dostatečně vědecky hard, byť zde jde o biologii a ne fyziku, jak bývá obvyklejší. Ale nebojte, gymnaziální biologie by vám měla stačit a na konci knihy je kdyžtak slovníček. Autor v doslovu dokonce predikuje brzký průlom v biologii, posun paradigmatu, mílové kroky vpřed. Nevím, to asi neumím posoudit. Mně přišlo Darwinovo rádio i v roce 2024 zcela up-to-date, ale je to spíš tím, že jsem pozadu já. Průlom jsem nezaznamenal, kroky vpřed jistě ano.
Po chvále přece jen nějaké výtky. První polovina byla dokonalá. Četl jsem jedním dechem, nechal se vláčet autorovou vizí a ještě jsem si liboval. Za půlkou ale trochu spadl řemen. Ne proto, že by se nic nedělo, ale spíš pro příliš mnoho politických a vědeckých "slepých" kliček, když bylo stejně jasné, kam to povede. To smrdí honorováním dle objemu, ale na druhou stranu chtěl třeba Bear prostě jen ilustrovat právě ony mechanismy proměny svobodné společnosti v bezmála totalitu a tápání vědců tváří v tvář něčemu novému, co ale musí být řešeno hned a co nahrává do karet jestřábům.
Také jsem se v pádícím textu občas ztrácel ve jménech a rolích vedlejších postav, obzvláště když hned vybafli něco odborného, ale brzy jsem pochopil, že není ani tak důležité kdo mluví, jako spíš co říká a přestal se starat, zda jsme zrovna v sídle NIH nebo někde v Seattlu a zda mluví ten či onen vědec.
Zamrzí také téměř naprosté zaměření na USA. Za začátku byla epizoda z Gruzie a Rakouska, ale pak už, a to i při celoplanetární situaci hnědým navrch, se jelo jen na US písečku.
I tak jde ale o skvělou knihu, která v závěru jasně nakročila k pokračování, bez kterého ale také funguje na výbornou. Má v sobě emoce i strohost, má v sobě velmi zajímavou vizi a píše ji fundovaný autor, který ji dokáže přijatelně vědecky zabalit a zdůvodnit. Čtení tohoto románu jsem si užil, jako už dlouho ne. Proč jen mi ležela kniha 20 let v regále bez povšimnutí?

2 23.09.2024

Dostala se mi do ruky z knihobudky spolu s Mléko a med od Rupi Kaur a, ačkoliv autoři snad nemohou být odlišní (přestože oba žili v Kanadě), paradoxně mají něco společného. Naivitu a potřeštěnost. Rupi Kaur je do sebe zahleděná puberťačka, jejíž emoce, bolesti i radosti MUSÍ slyšet celý svět a Zdeněk Hanka vystupuje v této knize jako potřeštěný starý blázen potrefený druhou mízou. Hodně básní je lehce erotických nebo aspoň o ženách či mladistvě vnímané kráse přírody, o víně a jiných radostech života. Nejsou špatné, ale myslím, že kdekdo píše do šuplíku lepší. Autorovi se ale nedá upřít pracovitost a snaha texty napsat a snad i trochu vybrousit, ačkoliv mne děsně štvalo, jak mu skoro v každí druhé básni haproval rytmus, jakoby neuměl spočítat slabiky v rýmujících se verších, inženýr! To už jsem si plynule "překládal" tak, aby to vyšlo mně a já netrpěl. Něco nebylo špatné, něco ale úplně marné. Nevíce se mi líbila závěrečná, ač titulní básnička o huse (vizte níže u Kočičáků), kterou jsem se hned naučil nazpaměť a její častou recitací štval dospívající dcery. Potěší kapesní a vkusné zpracování knížky a docela pěkné doprovodné ilustrace.

19.09.2024

(Rádoby)poesie instagramové generace. Facebooková moudra zabalená do často velmi krátkých veršovánek. Jako každý mladý člověk se Rupi Kaur hrozně moc zaobírá sebou. Její bolesti jsou bolestmi celého světa, tedy ona si to myslí. Chápu to, nebyl jsem jiný.
Je velmi ženská, ale takovým tím moderním městským bio eko způsobem, nad kterým opravdové dámy zvednou obočí a mnozí muži raději rychle utíkají pryč. Ženy všeho světa spojte se, ciťte se krásné, radujte se, truchlete, splyňte se světem a lidmi a zároveň je veďte jako pochodně na cestě k budoucnosti, ... Jsem o jednu a půl generace jinde, takže to sice snesu a vlastně i chápu, ale nesouhlasím. Citlivě nesouhlasím.
První oddíl o zraňování mi přišel nejsilnější. Nevěděl jsem, o jakou autorku jde, tak jsem si myslel, že je to nějaká týraná uprchlice z Pandžábu a píše o svých zkušenostech. A ejhle, ona to je spíš přecitlivělá městská panička z Kanady. Nechci to znevažovat. Koneckonců autor přece nemusí psát o sobě. Jde o výpověď, o sdělení. Ale považuji to trochu za podraz. Sílu to ale má.
Pak kniha postupně slábne a rozmělňuje se. Ačkoliv vypadá jako dlouhá, je na jedno odpoledne. Hodně papíru je prázdného nebo jej zaplňují povedené ilustrace. V tom je Mléko a med silná. Rupi dokáže jednoduchým obrázkem text doprovodit, zesílit, podtrhnout, posunout, ... Také se mi líbily názvy "básní" na jejich konci. Občas se jim daří být takovým úderem kladívka, který význam textu pěkně podtrhne. Ale to je asi všechno, co opravdu chválím. Nevadí mi úspornost vyjadřování. Texty plynou hladce, Rupi není netalentovaná, jen byla při psaní Mléka a medu na svém blogu, kde tuším původně vycházel, hrozně zahleděná do sebe a mladá a naivní. A jako mnoho mladých lidí líná udělat něco pořádně, opravdu nad textem krvácet, dřít se s ním, makat. Psát umění, ne jen proklamace. Vím, o čem mluvím. Sám jsem nebyl jiný, když jsem v mládí psal poesii. Ale já měl dost sebereflexe, abych toho nechal a přenechal to těm, kteří opravdu mají co říct a jsou natolik talentovaní nebo autorsky ukáznění a tvrdě pracující, aby jejich texty za něco stály a nebyly jen stesky nepochopeného a zraněného mládí.

7 19.09.2024

Sestřička mi přišla lepší, možná i proto, že jsem ji slyšel a ne četl. Časově je Dáma ještě válečná a toto téma se občas textem mihne a vlastně je i nechtěně na úplném konci vyřešení případu. Je Sestřičce v něčem dost podobná (schéma vyšetřování a zvraty, šaráda některých postav, dobří a špatní poldové), ale je jednodušší. Také hollywoodské pozlátko v podobě hereček, paparazzi, gangsterů a štětek mi konvenuje více. Ne, že by Dáma byla slabá, to ne, ale prostě není tak dobrá. Ale četla se jedním dechem.

PS: Škvoreckého překlad mi přišel dnes už out of date. Také se obávám, že nebyl sto správně trefit některé US reálie. Ne, že bych mu to vyčítal, spíš věřím, že někomu bude stát za to investovat do nového překladu. Jinak bude Chander pro mladé už brzo mrtvý.

1 26.08.2024

Vrchol série. Autor se utrhává z už tak zvetšelého řetězu Sluneční soustavy, času a prostoru a na konci předestírá až lehce psychedelickou "2001 S. O." jízdu. Závěrečný díl se mi četl paradoxně asi nejlépe. Jde myšlenkově nejdále a vlastně je i nejvíce optimistický (ale i neradostný) co se dalšího progresu lidstva týče. Konec spěl až k trapnému happy-endu, který autor imho dost násilně rozbil relativitou času, aby ho nikdo nemohl právě z uměle šťastného konce obvinit, ale mne tím nepřesvědčil. Také bych mu vyčetl další nelogičnost. Jsem si dost jistý, že by Trisolarané nebyli tak hloupí ohledně pohádek, které mají v sobě jasně zašifrované poselství. Štvala mne hlavní hrdinka Sin, dá-li se vůbec o ní jako o hrdince mluvit, a to svou naprostou odlidštěností, byť jindy jí tryskaly emoce ušima a už vůbec nechápu Aj, ale to je prostě Liou Cch-Sin - jeho postavy jsou ne-lidské a epochální a pokud toto nepřijmete, snad ani trilogii nečtěte. Ale jinak jsem dostal hodně podnětů k přemýšlení, vyhledávání a nemohu neocenit autorovu vizi, byť s ní místy až bytostně nesouhlasím.

6 12.08.2024

Je vzácné, aby kvalita trilogie s díly stoupala, ale Liou Cch-Sinovi se to podařilo. Má to drobný háček. Auto nepíše beletrii, splétá vlákna. Tká goblén lidské civilizace ve vesmíru. Že si je toho vědom koneckonců sám v jednom příměru naznačil. Pokud přijmete tezovitost děje a nastíněných dějin, pokud se dokážete smířit s postavami jak z eposu (např. udiví nulová sexualita, pominu-li jedinou scénu z Temného lesa, která ale byla i tak silně specifická), pokud vám nevadí soudružskost a jedinec jen jako kolečko ve stroji společnosti i dějin (imho silně orientální pohled) a časté nadřazení "dobra" společnosti nad dobro vlastní či dobro rodiny a necháte se jen opájet logikou a zajímavými premisami vývoje a jejich následným vyústěním, pokud máte rádi rébusy a přemýšlíte, kam ta či ona situace v knize povede, jste na správné adrese. Ale pokud ne, tak vari vari. Vzpomínka na zemi je dílo, které nutí k zamyšlení, provokuje mozek a myšlení, i kdyby jen k odargumentování nesouhlasu, nutí googlit, nabízí neotřelý pohled na vesmír a místo lidstva v něm. Ale je skutečně spíše kronikou, eposem, tapisérií než čtivou beletrií s uvěřitelnou zápletkou a živoucími postavami.

1 12.08.2024

Lehce perverzním způsobem jsem vítal tezovitost a odtažitost a až stranickou traktátovitost Temného lesa. Jako když máte v oblibě Hrabalovo pábení a o realitu a přísnou logiku vám nejde. Vždyť to vše, co jsem od Hrabala četl, se přesně tak mohlo stát. U Liou Cch-Sina to je podobné.
Román je, jak už jsem poznal u prvního dílu, hodně poplatný tomu, kdo jej píše. Je to svým způsobem čínské PR. Soudruh je až svátostná forma oslovení, obzvláště to vynikne při kontaktu s Kapkou. Socialistické, stádní smýšlení a politické řešení všeho, včetně konfliktu s Trisolarany a rozměr vesmírného programu je z toho cítit na sto honů. Nikdo se nebouří, nikdo významně neháže klacky pod nohy a když, tak je tomu rychle a efektivně, ale vlastně mírumilovně a s úsměvem seshora učiněna přítrž. Všichni jednají v rukavičkách, byť osnují a provádějí kosmickou vraždu. Samospráva i státní správa fungují rozumně, rychle a efektivně. Lidé se bez větších problémů přizpůsobují diskomfortu. Přestože se autor snaží o lidský rozměr, je z textu kolektivismus a podřízení se autoritě cítit na sto honů. No prostě pro nás utopie. Ale hezky se o tom čte. Jako u toho Hrabala.
Tím, že postavy byly vlastně neživotné, je úplně jedno, jak se jmenují a že si je nezapamatujete. Už jsem ani nelistoval dopředu na seznam, bylo to zbytečné. Střední část románu byla natahovaná a nudná, ale konec to vynahradil. Bavilo mne odhalování plánů meditátorů. Byly opravdu důmyslné a fascinuje mě, že to dokázali vymyslet jen tak, bez možnosti si dělat poznámky, konzultovat, počítat,... Jejich plány byly více či méně pokřivené, ale ze strategického hlediska měly smysl. Pro meditátory rozhodně. Autor to měl dobře rozmyšlené. Ale to bylo na střední části vše, co bych pochválil. Konec je naopak skvělý. Ta všeobjímající positivita, která vystřídala zmar. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že vím, kam to směřuje. A moc jsem se nemýlil.
Hodně zajímavá byla boční linka s, jak to říct, pozemskými exulanty. O té ještě určitě uslyšíme v třetím díle. Liou Cch-Sin není žádný brilantní vypravěč, spíš je zajímavý osnováním příběhů než jeho expresí, ale tady se mu dilema posádek podařilo vykreslit pěkně a postava probuzeného generála, která se jako jedna z mála vine celou knihou, a která je podávána jako positivní, získává docela jiný rozměr. Takový... třídně uvědomělý. Skoro jako Maresjev. Plochý hrdina. A kdože první stiskl tlačítko? Nebyla to evropská loď :-D
Nejsem jediný, komu Temný les přišel lepší než první díl. Asi jsem si zvykl na zvláštnost "komoušského" psaní a umím ocenit úžas a jakousi mystičnost toho, kam svou budoucnost autor vede.

10 31.07.2024

Posloucháno jako audiokniha a super. Herec sice ráčkoval, což mi zpočátku přišlo trapné, ale pak jsem ocenil jeho přednes a řekl si 'proč ne'? Kdo jsem já abych někomu zavíral dveře? Četl dobře a nějaká logopedická drobnost ho v mých očích nemůže diskvalifikovat.
Sestřička má v češtině bonus, že odpovídá anglickému nurse, což v příběhu hrálo roli. Až později jsem si dohledal originální název, takže už vím, ale pořád mi to přijde jako geniální náhoda.
Kniha se čte (poslouchá) jedním dechem. Jakoby nezestárla ani o rok, přitom od vydání uplyne letos krásné třičtvrtě století! Marlowe je hodně dobrej řízek. Krize středního věku mu dává co proto, ale nervy má ze železa a pusu má prořízlou tak akorát. Fakt skvělý hrdina a určitě si něco s ním i přečtu, nejen poslechnu. Další postavy jsou také pěkně podány. Ano, občas jimi hýbou až přepjaté emoce, i když vzápětí jsou chladné a vypočítavé a dokonale se ovládají, obzvláště herečky. Inu Hollywood. Případ je to dost spletitý plný intrik a byl jsem rád za občasné opakovačky, obzvláště když měly podobu štiplavých dialogů protkaných skvělými hláškami a přirovnáními. Vždy, když už jsem měl pocit, že vím, tak jsem zjistil, že jsem za Philem pořád o krok až dva zpět. Ale to nevadí, to k tomu patří! Skvělá (audio)kniha!

3 31.07.2024

MALÉ SPOILERY: Asi není úplně košer hodnotit a komentovat knihu podle rozhlasové hry, ale jsem nadšen a přitom knihu nemám a nechci shánět, tak se přesto podělím. Hra je výborná. Spoustu perfektně udělaných zvuků, hudební doprovod, herci hrají skvěle. Snad až na trochu měkkého představitele Globuse a Goldflama, který mi do role (jak si já představuji nechutně bezpáteřního) bankéře nesedl. Stojí za to si ji poslechnout, i když jste už Otčinu četli.
Nevím, jak moc je v knize obsahově výrazná detektivní linie. Ve hře hodně. V podstatě je to detektivka a špionážní thriller v poněkud netradičních kulisách. Vše do sebe dobře zapadá a až na mírně skřípající logiku, např. klišé v podobě sexy americké novinářky, která nutně musí s hlavním hrdinou s poněkud nevodně zvoleným jménem Xavier March spolupracovat, i když on ji stále zahání a nedůvěřuje jí. Důvod její urputnosti tváří v tvář velkému nebezpečí je pouze sólokapr. No nevím, tomu je mi zatěžko uvěřit. O (ne)věrohodnosti romantického důvodu snad ani nemá smysl se zmiňovat. Stejně jako se mi nechce věřit disproporci mezi mírou opatrnosti jak Xaviera, tak jiných, a občasnou indiskrétností, důvěřivostí, nedomýšlením některých věcí, Globusovou hloupostí a až skoro strachem (když nemá z čeho). Konzistence a logika prostě občas zaskřípou, ale ono by bez toho asi příběh ani nemohl být atraktivní a asi by se ani nestal. Kdyby se všichni chovali logicky a domýšlely všechny své kroky, nejspíš by nikdo nic nedělal, Xavi obzvláště. A, jak píše Trudoš, taková nehodička, která se podařila přivodit stranickým špičkám, že by se nedala přivodit nedůležitému kriminalistovi? Sice nad ním držel ruku jeho vysoce postavený nadřízený a navíc jej Gestapo asi i chtělo využít, aby za ně odvedl černou práci při hledání Luthera popřípadě stop, které v případu jsou, ale myslím, že v pravou chvíli se mohla přihodit a konec by byl jiný. Ale o čem by pak velké finále s odhalením bylo? Takže v rámci příběhu se dají pochopit i tyto občasné logické rozpory. Koneckonců který thriller je nemá.
Když už jsem u toho finále... to je samozřejmě trochu zklamání. Nemám toto tak často používané citové vydírání čtenářů rád. Toto a zneužívání dětí. Ale na druhou stranu, když vše uvážím v intencích světa, v kterém je kniha zakotvena, tak má smysl i sílu a na základě něj je román tak plastický ve vykreslení pokřivenosti režimu. Z Německa se totiž stal tak trochu Sovětský svaz a z Xaviho syna Pavka Morozov. Mrazivost chování jasánků a podkuřovačů a frustrace a nemohoucnost těch, co chtějí být dobří ale nemohou nebo ani nejsou sto pobrat způsob, jak by to šlo a vlastně ani nemají informace, často jen tušení, mi silně připomíná náš ne až tak dávno minulý režim a konec konců trochu i současnou politiku.
Co musím na příběhu pochválit, je způsob, jak mne nenápadně nutil začít vyhledávat informace. Netušil jsem, že je děj až tak reálný. Historii nežeru, tak mi ani jména nic neříkala. První zvonek byl Odilo Globocnik. Říkal jsem si, že tak blbé jméno si snad autor ani nemohl vymyslet. No a pak konec, tam toho bylo víc. Pro historika podle mne nebude mít text takovou sílu, protože tohle je pro něj stará vesta, ale mne, laika, uchvátilo, jak si autor pohrál s realitou a prostě ji jen rozvinul. Ani není úplně jasný uzlový bod alternativní reality. Možná, že by stačilo něco z dějin USA, třeba se něco stalo Rooseveltovi (což ale ve hře zmíněno nebylo), k moci se dostal prezident více sympatizující s myšlenkami Třetí říše, a ejhle, ono by to asi dopadlo právě tak, jak autor fabuluje. Jsem asi přesně typ posluchače, který tento způsob vedení příběhu naplno ocenil. Děkuji za něj a někdy si rád dám repete.

3 25.07.2024

Začnu oklikou. Znáte takové ty řetězové emaily, co možná posílají i vaši rodiče nebo prarodiče? Jak u videí o úžasných výkonech čínských artistů či umělců, u fotografií dechberoucích nebo alespoň praktických technických novinek, lávek přes obrovské propasti a výtahů na nedostupné skály probublává taková ta podprahová reklama, že Čína je super? Že je vlastně lepší než my Evropané, Češi, euroatlanťáci? Že tam mají pořádek a už i blahobyt? Že jsou dál, že je to země snů? Že už jsme prohráli? Při čtení Problému tří těles (nebo spíš hajpu okolo nich) mne opakovaně napadlo, zda ten román také není jistý druh podprahového sdělení. Zda není ze stejné líhně. Hned z kraje příběhu byla dokonce připuštěna i jistá rehabilitace lidí semletých režimem a naznačeno, že soudruh Rudé Slunce Mao a strana a vláda se možná dokonce i někdy mýlili a dělali přehmaty (cukr), ale jen odcamcáď po camcáď a nyní jsme pevní a neotřesitelní a ti jediní správní (bič s nagelovaným řemenem) a chyby dělali jednotlivci a vyvodili jsme z nich poučení a osobní zodpovědnost těchto chybujících (muehehehe). Takový ten socialismus s lidskou tváří = furt stejné svinstvo, jen přelakované. A za to já mám ještě platit, že je mi propagováno? Tak nějak jsem k tomu raději přistupoval - s obezřetností. A mimochodem, to, že jsme už prohráli, rezonuje i celým závěrem knihy, byť je to přece jen podané z mírně odlišné perspektivy.

Nyní raději ke knize samotné. Další závěry ať si už udělá každý sám. Knihu mi vnutil kamarád, že je naprosto super a hned mi dal i další 2 díly. Jedno se jí musí přiznat - četla se mi velmi dobře. A je to dost překvapující, protože je napsaná docela špatně. Přesněji řečeno jinak. Od zručného spisovatele bychom nečekali, že scifi thriller bude asi ze třetiny napsán jako vyprávění, jako popis toho, co se stalo, očima jediné postavy. Dokonce i tato hloupě napsaná část se ale četla fajn. Nechápu, ale je to tak.

Jinak je ale kniha docela špatná. Kromě stylistického skřípání nefunguje dobře ani svým zaměřením. Profiluje se jako hard scifi, pojednává většinou o vědcích a intelektuálech, ale je plná chyb a nevědeckého přístupu. Třeba bude něco objasněno v dalších dílech a budu svá slova muset vzít zpět, ale způsob uvažování některých lidí i trisolaranů je strašně nevěrohodný až chybný. Jak by mohl trisolaran chápat, že mu chybí kultura, city, vztahy, když nic z toho nemá, jak by mohl u pozemšťanů objevovat? Jen proto, aby autor obhájil svůj nezbytný příběhový prvek, že lidstvo ví. A takových much a nedorazů tam bylo víc.

Neumím úplně zhodnotit, nakolik je vědecká část v pořádku, obzvláště manipulace s protonem, ale třeba dimenzionální pohledy, citera, sluneční zesilovač nebo historie Trisolaris mi přišly pravděpodobné nebo minimálně zajímavé. Věda je tu podávána jako docela zábava, jako vášeň. Proč ne? Sice je většina postav asociály a i ti, co mají rodinu nebo blízké, na ně z vysoka kašlou, ale opět – proč ne? Možná to tak je. Opravdové vědce žádné neznám, jen pár příštipkářů. Ale jinak jsou postavy spíše figurkami na šachovnici než lidmi.

Proč se ale kniha tolika lidem líbí? Je plná nápadů, které jsou místy hodně zajímavé a místy dost švihlé. Má šmrnc orientální exotiky. Je hodně eko bio, ale zároveň je zakotvena v konzervativních hodnotách, čili tak rozkročená, že si v ní najde každý svoje. Někdo se vidí v tom, který zachraňuje jiřičky, někdo v tom, kdo chytá zločince a je ve způsobu zločineckého myšlení stejně dobrý jako oni, někdo by si rád hrál ve virtuálním obleku za cizí peníze a řešil si tak krizi středního věku, někdo se zase identifikuje jako zachránce celé planety prostřednictvím něčeho na způsob high tech Extincion Rebelion a někdo zase (sou)cítí s tím, kdo je smýkán dějinnými událostmi. Navíc celou dobu, kdy je lidstvo odhalováno jako nehodné existence, jsem nepochyboval, že autor je humanista a naopak lidstvu drží palce. Čili je tam to dobrodružství, ta líbivost. No a je to prostě i politikum. Podívejme na Oskary, Hugy, World Fantasy Aword a další velké ceny. Mnohdy je to politicky zabarvená cena. No a Čína je v kurzu. A na doporučení, ceny a hype lidé slyší. Přijde mi to dost chucpe, ale s bambiliony peněz, které Země středu pumpuje do celého světa, aby se stala příznivěji vnímanou, se názor obyčejného českého svobodymilného člověka nemůže měřit.

16 28.05.2024

Do ráje je cesta dlouhá, tak se, miláčku, nenech zdržovat maličkostmi.

Kinga skoro neznám, ale toto se mi líbilo. Nespavost je sice samostatný román, ale fanoušci ocení napojení na To přímo v jeho městě Derry s mnoha drobnými (tam, kde stával vodojem) i většími (balonkové provázky) odkazy. Další napojení je na Temnou věž. Tu neznám vůbec, ale přišlo mi jako docela silné. To by ale musel potvrdit někdo ze znalců. Další konotace mi ušly.
No ale k příběhu samému. Je to taková antiteze To. Hrdinové, bojující s nadreálným zlem, jsou místo puberťáků páprdi z Harris Avenue, kteří vesměs jedou osmé gumy a pomalu začínají sledovat, v kterým regále mají v Renetě plíny. Dva z nich jsou ale vybráni a předem formování nedostatkem spánku k jiným cílům než šachovým partiím na 3. ranveji nebo štrikování svetrů. Vyšším? Hlubším? A jak moc jde o šílenství a jak moc o realitu?
Jako wow, byla to jízda. Poslech má skoro 26 hodin, ale bavilo mě to. Jen jsem od toho samozřejmě musel odcházet a vracet se a poslouchal jsem to snad 1/4 roku, ale vždycky jsem zaplul do příběhu jako do rukavičky. Před mýma očima (ušima) se odehrával přerod z komorního dramatu o stárnutí a psychickém strádání vlivem nespavosti v něco zcela jiného, v něco mnohem víc antického nebo shakespearovského. Do toho básně Stephena Dobynse a dalších, úryvky z dětských knih a podobné kotvy do reality, které Stephen King prostě umí. Výborné a uvěřitelné postavy s hloubkou a svým vlastním příběhem jsou u něj samozřejmostí. Také hodnoty, pro které stojí za to umřít. A velká slova, které ale u něj nezní pateticky. Že život je silnější než smrt. Že láska a oběť umí zastavit i zlo s rezavým skalpelem v ruce. Možná proto se mi to líbilo. Protože bych chtěl být takový sekáč jako Ralph Roberts. Klidně hned, ale jsem ochoten si počkat i do sedmdesáti.
Proč ale tedy jen 80? Možná 84, ale i tak. Proč? Protože to bylo až moc rozvleklé. Třeba jen závěrečná scéna před Renetou je dlouhá jak týden před výplatou. Protože krásné první mrknutí na Pána prstenů bylo hned v dalších větách proměněno z mrknutí na oooobří okecávačku téhož (doprdele proč?!!!), aby se dokonce vrátilo po mnoha desítkách stran jako bumerang s druhou okecávačkou. Jak já bych byl rád jen za to první mrknutí! Jo a taky to bylo rozvleklé. Táhlo se to jak sýr na pánvi. Sice to bylo super, ale vaty bylo jak ve Veverské Bítýšce. Ano, ta vata byla taky super, prostě skvělá eňoňuňo kvalita, ale pořád jen vata. Jo a rozvleklé to bylo. Jakoby byly postavy už trochu nakažené tím Němcem zavilým. Jak říkám, rozvleklé. Tak proto. Ale jinak super.

7 27.05.2024

Poutníkův návrat je kniha zároveň jednoduchá i složitá. Příběh samotný je opravdu snadno čitelné "dobrodružné putování" Jana při jeho cestě světem "tam a zase zpátky". Jenže snad u žádné knihy by čtenář neudělal větší chybu než právě u této, kdyby se chtěl věnovat jen putování samotnému a sledovat jej na přiložené mapce. CSL totiž do lidí, které Jan potkává, vtělil mnoho mocností (Rozum, Moudrost, Ctnost), filosofů a filosofií a literárních odkazů z celé epochy obzvláště anglosaského psaného slova. Naštěstí měla kniha vysvětlivky, protože v té záplavě latiny, hebrejštiny a zjevných i skrytých citací bych se ztratil. Někomu může takové mísení všech možných vlivů připadat nabubřele intelektuálské a ano, možná takové i trochu je, ale vše slouží autorovi k cíli načrtnout filosofií podpořené životní postoje a polemizovat s nimi. Ukazovat na nich klady i zápory. A zasazovat je do svého vidění světa - oné přiložené mapy. Je to místy trochu psychedelické, místy snad autor až moc tlačí na pilu při obhajobě křesťanství (a to jsem katolík), přitom ale v rozhovorech postav, které objasňují proč to či ono je tak a tak, používá podle mne argumenty stojící na stejně vratkých premisách jako filosofie, s kterými nesouhlasí. A divíte se? Odkdy je víra filosofie? Sám CSL přiznává, že Rozum nebo Moudrost nejsou klíčem k pochopení Zeměpána a jeho záměru s Nájemci. Jen se pokusil poměrně čtivou formou ukázat, v čem podle něj ti či oni nemají pravdu. Dost pomůže předmluva. Možná měla být až jako doslov, ale i tak je dobře, že tam je. V dnešní době by totiž bez předžvýkání knihu nemusel pochopit ani sečtělý člověk. Je poplatná jiné době. Době, kdy lidé znali mnohé texty a smysl děl nazpaměť, kdy čtení bylo vášní i nutností, protože vše, co posunovalo nebo bořilo hranice, bylo předáváno formou psaného slova. Je to kniha těžká a pokud nejste ve správném naladění, nesedne vám. V textu jsem se vracel, četl leccos vícekrát, a stejně zdaleka vše nepochopil ani nedokázal vstřebat pocitově. Ale to čtení, obzvláště v rámci Exodu90, za to stálo.

2 14.05.2024

Mohlo by se zdát, že Slepota je postkatastrofický román. Má všechny jeho atributy, dokonce i jakýs takýs sci-fi prvek. Je v ní krutost lidí a proměna jejich chování pod vlivem vnějších okolností. Je v ní i to, že mnozí zůstanou navzdory okolnostem stejní nebo se naopak jejich charaktery vybrousí do nečekaně kladných. Ale mnohem víc než to je Slepota podobenstvím, až mýtem. O něco modernějším Pánem much.

Po stylistické stránce je Saramangův text poměrně experimentální. Místo teček často čárky, dlouhé pasáže textu plynoucí bez nějaké kotvy pro čtenáře kotvení uvyklé. Bál jsem se, že mi to bude vadit, ale nakonec to bylo spíš naopak. Text získal na naléhavosti a plynulosti. A odlidštění, o což autorovi skoro jistě šlo. Je silný a místy krutý, ale logický. Ale nepřišel mi děsivý nebo záměrně si v krutostech libující. Vlastně byl, vzhledem k okolnostem, poměrně krotký. A protože jde více o memento a podobenství, nemusí se držet logiky tak pevně, jak by možná čtenář čekal. Neřekl bych, že by autor nepředvídal vývoj situace správně. Naopak, zdál se mi velmi přesvědčivý i v momentech, které se mi zprvu zdály jako nesmysl. Ale jinde si stojím za svým, že Saramango nechal logiku odpočívat a obrátil se na její praneteř náhodu nebo na její nechtěnou sousedku autorskou zvůli. Nevyčítám mu to však. Napsal silný nadčasový (a do jisté míry bezčasý) příběh a já mu tleskám.

7 28.03.2024

Neobyčejně obyčejné, obyčejně neobyčejné. Dosti dojemné, obzvláště jak dojde na přírodu, ale i lidi. Hrabal nenuceně píše o bláznech i postižených, o umanutých i volnomyšlenkářích. A píše krásně. Ale na Obsluhoval jsem anglického krále to nemá.

6 21.03.2024

Slyšeno jako audiokniha při bezmyšlenkovité manuální práci, kterou to činilo velmi zvláštní. Ta práce byla pro mne vlastně takový toporný, leč vítaný a vlastně nezbytný doplněk knihy. Jakoby do sebe slovo a konání prorostly.

Jak píše jaryn, je to vlastně šestákový román. Až na nádherný jazyk, kdy jsou slova souvětí na sebe navlékána s dokonalou uhlazeností až noblesou. Až na komplikovaný a v mnohém i po dočtení nejasný a zšeřelý příběh (Co 3 židovští výrostci honící se po domě a špehující a svádějící Athanasia? Co tajná seskupení velmi volných postav, stíny ve stínech? Co podzemí?). Až na pensum vědomostí, které musí autor i čtenář znát alespoň náznakem, aby mu příběh nevyklouzl z meziuší. Až na dokonalý balanc mezi realitou, vizí a tajemnem. Věřím, že se najde ještě více "až na". Velmi, velmi dobrá literatura, která ale nesedne každému. Pokud chcete zkusit současnější a civilnější na podobné téma, slupněte Urbanova Lorda Morda.

4 20.02.2024

Zvláštní kniha. V prvním víceméně dobrodružném plánu až jakoby psaná pro děti, ale podobně jako Hobbit, Malý princ, Alenka či jiné jde až kamsi mimo rámec dětské literatury a v případě Starce a moře se mi zdá že mimo rámec běžné literatury vůbec. Je to jakási snová freska, téměř bezdějová, s několika vzpomínkami. Odtažitost umocňuje zastarání. Něco takového se dnes neděje už snad ani na Kubě. Maňana a jakási nevyhnutelnost bytí a řádu věcí v dnešní uspěchané době? Pochybuji že v takové míře a v takové svobodě. Pomalé tempo a minimum akce mi ještě podpořilo namluvení, neboť jsem poslouchal. Jakoby existovalo jen slunce a moře a dálka. Lidství je jaksi odložené, zploštělé na naprosté minimum. A zbývá co? Zápas, o kterém je dopředu jasné, že je prohraný? Nebo zbývá naděje? A stojí o ní hrdina? A stojíme o ní my? Určitě je to alegorie, ale nejsem si jist čeho. Bílá velryba je čtivější a obohatila mne mnoha informacemi, silou vize a krásným jazykem. Stařec a moře mi přišel beznadějný a nedějový a obohatil mne jen zvláštním pocitem skutečného neskutečna a defétismu.

6 20.02.2024

Předpokládám, že impulsem pro napsání bylo setkání s emigrantkou a jedná se tak možná do jisté míry o knihu vzpomínek, kterým dal autor jen "fantasy" rámec. Zlodějka knih se vymyká běžným válečným knihám i knihám o holokaustu v tom, že píše ponejvíce o Němcích, dokonce o dětech. Ukazuje život ve válkou postupně víc a více zasaženém městečku u Mnichova a její dopad na běžné lidi. Ukazuje jejich hrdinství i devótnost, odhaluje jejich sobecké i altruistické stránky. Je psána přiměřeně básnicky, jak se na knihu o moci slov patří, ale nebojte, text se čte sám. Skoro až moc. Členění do krátkých kapitol s velmi zručně napsanými úvodními "ochutnávkami, co bude dál", dává textu šmrnc. Autor to se slovy umí a nechybí mu ani fantasie (knihy, které Zlodějce v příběhu projdou rukama jsou imho zcela vymyšlené, taktéž fantasie ukrytého žida jsou artové až uhozené). Dojemnost v příběhu nechybí, ale zase to není nějaký účelový slzopudný výplach. Prostě opravdu skvělá kniha.
Proč tedy nehodnotím plným počtem? Těžko popsat, ale možná postačí fakt, že jsem ji četl snad půl roku. Na dlouhé týdny jsem od ní odbíhal. Ne proto, že by se četla těžce nebo že bych se bál, co za hrůzy bude na dalších stranách. Naopak. Ale prostě se mi do ní nechtělo. Když už jsem se ale začetl, bylo těžké se odtrhnout. Něco podobného jsem pociťoval už u Zusakovy prvotiny Posel. Nevím, co o tom mám soudit, ale plné hodnocení Zlodějka knih prostě nedostane, i když si jej objektivně asi zaslouží.

11 13.12.2023

Jsa ze Židlochovic a z dětských střevíců již odrostlý, odhodlal jsem se otevřít knihu od nás a o nás. Tedy o nás... o těch, co mne o 2 generace předešli, zase taková paprika nejsem. Byl jsem skeptický, to nepopírám. Čekal jsem lokální rádobykvalitu, ale nakonec jsem příjemně překvapen nadstandardním vzpomínkovým textem. Ivan Remunda píše o věcech obyčejných, humorných, ale i vážných až tragických, jak je život do jeho dětství na konci 2. sv. války přinášel. Popisuje divadelničení v rodině, dětské strachy i bezcílné bloumání, rodinné hašteření, skutky hloupé až sobecké odvahy (chleba, uhlí) jako i skutky odvahy opravdové.
Zajímavé je také dobové zasazení vyjití knihy - ranná devadesátá léta. To s sebou nese sponzory, poděkování až podkuřování. V této knize je dokonce poslední kapitola věnována životu a dílu dalo by se říci mecenáši knihy, původnímu majiteli židlochovické chemičky Avion. Její výrobky pamatuji i já. I její konec. Snad proto je kniha viděna optikou roku 2023 úsměvná spíše v hořkých tónech a v těch dalších nepokrytě smutná. Za přečtení ale, obzvláště pro místní, rozhodně stojí.

1 13.12.2023