LuccBizon komentáře u knih
Audiokniha fajn, ale Backmanova limonáda už mi trochu lepí hubu. Naprosto nepravděpodobný příběh v němž se všichni chovají tak krásně sluníčkově, až z toho přechází zrak. Dokonce i ta pizda za přepážkou banky nakonec roztaje. Také ta autorova fejsbůková moudra mi někdy lezou na nervy. Myslím, že si dám antibackmanovskou dietu, protože píše pořád víceméně na jedno kopyto a z realismu se přesouvá snad někam do fantasy nebo spíš do romantické literatury, což je vlastně pro ženy to, co je porno pro chlapy. Čili nic pro mě a vlastně ani pro slušné ženy. Chápu a respektuji, v čem je autor silný a proč se to mnoha lidem líbí, ale já už mám po pěti knihách dost.
Posloucháno jako audiokniha v podstatě omylem. Myslel jsem, že půjde o jednu z autorových fantasy a ne historickou detektivku, navíc Xtý díl většího cyklu. Proti audioknize nemohu říct nic negativního. Načtení je skvělé, změny hlasů téměř dokonalé a hodně usnadňující orientaci v panteonu postav. Snad jen kdyby byl podkres tajemnou nebo akční melodií v některých scénách, ale to už bych byl prostě moc zmlsaný.
Samotný text v něčem exceluje a v jiném zase zklame. Autor rozhodně miluje historii, hodně o ní ví a zbytek dokáže dostudovat dle námětu té které knihy. Okolí Trutnova je pro mne španělská vesnice, ale i po letmé kontrole mapy dávalo cestování postav smysl, Rýbrcoulův stolec už je asi invence autora, ale Hadí les bych mu uznal. Zeměpis a biologii bych tedy oznámkoval také vysoko. Chování a motivace postav už fungují méně, ale stále naprosto v pohodě. Román pro mne sráží dolů 2 věci. Jednak až příliš vyzrazující shrnutí děje na začátku každé kapitoly (ale je možné, že je to jen v audioknize, nevím). To se dá udělat velmi elegantně tak, aby víc navnadilo než vyzradilo, jak to je např. v Zlodějce knih, ale v této publikaci to prostě bylo občas na pozvednutí obočí, občas dokonce na hlavu v dlaních. Co mne ale zarazilo, byl děj resp. nutnost jeho neustálého přežvýkávání v dialozích postav. Ty samy o sobě nejsou nijak otřesné, ale ty pitomé otázky, dovětky, prohlášené a opakování toho, co postavy i divák mají dávno vědět nebo aspoň tušit, to mi prostě u detektivky vadí.
Audioknihu jsem si chvílemi užil, ale jindy jsem docela trpěl a ani konec mi nepřišel kdovíjak skvělý, vzhledem k postavám. Vůči těm potrestaným až odbitý. Zamrzelo také pár lehkých nelogičností (např. Nemohl Michael u hradu jen počkat a posbírat ležící kořist, až by ostatní odspěchali dovnitř? Je to k debatě, zda by to byla lepší strategie, ale...) a hlavně ty dialogy a vedení čtenáře za ručičku. Jsem spokojen tak, jak vidíte na hodnocení.
Špinavá jízda v ulicích Manily jako stvořená pro filmové zpracování Joelem a Ethanem, Quentinem nebo třeba Dannym. Naneštěstí se jí dostalo péče jiné a výsledkem je film, který je se odehrává jinde s jinými postavami a je asi i o něčem jiném. https://www.csfd.cz/film/135191-tesserakt/prehled/
Zpět ke knize. Ta je naštěstí skvělá. Pracuje s populární a účinnou metodou črtání několika linií, které nakonec propojí. Nebo v tomto případě spíše tak nějak náhodně zapletou či zašmodrchají. Kniha nepostrádá vhled do postav, jejích situací, ale vše nanáší nenásilně, mimochodem. Podíváme se tedy také z Manily do rybářské vesnice na břehu moře a rozebereme si jedno mladistvé vzplanutí a jeho vyústění. Jen tak bokem, aniž by to vlastně mělo na samotný patřičně krvavý konec vliv. Což mi přijde jako škoda. Teď budu trochu vyzrazovat, tak dál čtěte opatrně. Kdyby třeba chlapcovo znetvoření mělo vliv na to, že ho uprchlík nezastřelí, asi bych celou tu historii přijal lépe. Konec spoileru.
Ale napsané je to skvěle. Úsporně, přitom hluboce. Tak, jak to může v životě být. Se vší krásou, vznešeností i špínou a malostí. S osudovostí. Se strachem. Opravdovým, živočišným, neovladatelným strachem. Jen ten teserakt jsem v tom nějak nenašel nebo nepochopil. Stejně se to mohlo jmenovat třeba uzel. Ale možná jsem jenom tupoun.
I dospělí mají své pohádky. Jedni porno, druzí červenou knihovnu a jiní zase Backmana. Vlastně ani nevím, proč jsem si od něj pustil další audioknihu. Už čtvrtou. Asi proto, že jsem si je nakradl a nějak se mi nechce je vymazat bez toho, abych je aspoň zkusil. K manuální bezmyšlenkové práci se hodí. Obzvláště když tak nějak atavisticky nesnášíte stokholmáky a blbce, i když na vědomé úrovni víte, že do těchto množin alespoň zčásti a alespoň někdy také patříte.
Fredrik má ten spletenec všeho možného promyšlený, to zase ano. I na pistoli nakonec dojde. Ale je to zároveň natolik nepravděpodobné a přeslazené, že se pepsi jen tiše krčí v koutě. I ta pizda za přepážkou banky je nakonec vlastně jen holka, které stačí projevit lásku a pizdou být přestane. Úzkosti a jejich lidé je taková rukověť pozitivní psychologie. Takže buď čtěte nebo si zobněte valium. Vyjde to zhruba na podobné peníze a kniha má asi méně vedlejších účinků.
Otakar Brousek ml. knihu hlasem a dramatizací pozvedl na úplně jiný level. Proto jsou také ty hvězdičky 3.
Metawestern? Parodie? Pocta?
Historie? Polopravda? Fikce?
Postřeh Pavlaj o Osmi hrozných je přesný. Víceméně uzavřené místo Twenty Mile na horské železnici ke stříbrnému dolu někde ve Wyomingu, konec 19. století, omezený počet postav, ke kterým v průběhu děje pár přibude a máte tavící kotlík, z kterého bude podobně jako struska pár duší odstraněno na haldu hlušiny.
Od Trevaniana jsem nic nečetl a s četbou trochu váhal, neboť přebal knihy působí děsně brakově a já se bál, že to bude škvár. A on to škvár je, ale rozhodně ne stylem psaní. Naopak, občas se objeví latina či něco vysoce vytříbeného, sloh je jak ze škatulky a dialogy jsou jak valoun čistého stříbra. Trevanian střihá postavy jako z partesu a tvoří z nich panteon westernového kánonu. Takový Ringo Kid je, obzvláště ze začátku, úžasně napsán a je radost číst, jak se mu daří pronikat do přediva vztahů v Twenty Mile. A děj, zpočátku ševelící jako potůček na pěnovcovém prameništi, nabere v druhé půli dynamiku a nevyhnutelnost kolejemi vymezené dráhy utrženého vagonu.
Potud očekávatelné naplnění čtenářských tužeb. Jenže hned na začátku knihy se objeví, aby byl později zapomenut a až koncem knihy a v epilogu obzvláště připomenut ještě jeden silný prvek knihy: (pseudo)faktografie. Autor jakoby rámuje western jako žánr, dává mu významné místo v ikonografii "amerického snu" a dělá z něj jakýsi přísně historicky doložený mýtus. Jako něco, co jistojistě bylo a je dokázáno mravenčí faktografickou prací, ale co je tak trochu mimo tento svět. Mytologie. Při čtení epilogu mne autor povodil jak chtěl, jak potřeboval, i slzu ze mne vymáčkl. A donutil mne googlit. S jakým výsledkem nechci prozradit. Ošidil bych vás o vlastní nadšení z pokusu porozumět, objevit, zažít.
Výborná kniha, kterou ocení staromilci i frikulíni (jen se nesmí bát nějakého toho psychického i tělesného násilí na postavách) a rozhodně by si ji neměli nechat ujít fanoušci Tarantina či bratří Coenů.
Úryvek ze strany 131 pro ty, kdo stále váhají, zda je to kvalitní literatura:
Ale sentiment je vedle lásky totéž co etika vedle morálky, nebo legálnost vedle spravedlnosti, nebo spravedlnost vedle soucitu - všechno jsou to degradované formy ušlechtilejšího ideálu.
Zručně napsaný atmosférický detektivní historický thriller s přesahem. Na pozadí příběhu šlechtice ztrácejícího a opět nabývajícího vliv, který nechtěl, vypráví autor o změnách v Praze a české společnosti na přelomu století, o odpovědnosti za své činy a o sice pozdní, ale přece jen dokonané proměně floutka na poživačného, ale odpovědného člověka. Miloš Urban zručně fabuluje na reálných základech. Hraběcí rod Arco (mimochodem k hradu v městě severně od Lago di Garda, odkud rodina pochází, vede příjemná a jednoduchá via ferrata, kterou jsem 2x lezl), asanace Prahy, Mrštíkova Bestia triumphans, Hoffmannův heroický prášek od Bayera, Stránov (byť rodině Arco asi nikdy nepatřil), sokolské sbírky a cvičení, národnostní třenice a spoustu jiných faktů nebo skorofaktů vytváří uvěřitelné pozadí poměrně prázdného příběhu o dvou hrabatech, jejich rodině a suitě, která je obklopuje. To je asi hlavní slabina příběhu. Je to jen jakási freska, která nemá silné poselství. Snad jím má být neuhýbání před zvůlí vrchnosti a totalitními praktikami státu? Nebo nalezení smyslu života? Nevím, ale autor to nejspíše neví také nebo dokonce záměrně příběh tímto směrem nevede. Smířil jsem se tím, ale jistá pachuť mi na patře zůstává.
Silnou postavou je na rozdíl od mnoha jiných faktů vymyšlené židovské strašidlo Kleinfleisch, jakási antiteze Péráka nebo Široka. Na něm by se dalo stavět. Úplně si umím představit nějaký komiks o tomto masovém vrahovi v uličkách staré Prahy. Brrr.
Audiokniha byla načtená přímo autorem. Jeho hlas je posazen poměrně vysoko a ze začátku mi přišel docela amatérský. To jsem nevěděl, že čte přímo Miloš Urban. Po pár kapitolách jsem si ale na hlas zvykl a ocenil jeho přednosti. Ví, co čte, proto umí hlas modulovat, např. napodobit německý přízvuk Manyho. Občas ho změní o něco později nebo jinak, ale měl jsem nakonec ze čtení dobrý pocit. Audiokniha využívá i zvukových efektů (echo) a vložených zvuků a melodii výborně dokreslujících atmosféru.
Sečteno a podtrženo je Lord Mord velmi dobrý a čtivý román, který je požitek konzumovat v písemné či audio podobě. Jen nesmíte čekat hluboký psychologický rozbor postav a naprostou uvěřitelnost jejich chování. Spíše jsou smýkáni událostmi, dějinami a svými často nízkými pudy a jsou autorem sledovány s až bulvárním zaujetím, ne s dokumentaristickou přesností.
Hned po otevření knihy na mne vykouknul rodokmen Abernethiů, což mne dost vyděsilo. Případy Hercula Poirota mne občas zavalí i v televizním podání větší než malou dávkou postav, v kterých se nevyznám. Což teprve v knize? Ale netápal jsem dlouho. Už od půlky jsem se musel jen občas podívat kdo je George a kdo Greg :-) Případ se rozvíjel jak poupátko, pěkně a do krásy. Hercule se objevil až asi od půlky a hned bylo odhaleno jedno z jeho tajemství, které jsem v televizním zpracování nikdy neviděl - síť informátorů, kteří mu opatřují ony tolik potřebné kopie dokumentů, opisy oddacích listů, atp. I dál bylo všechno v ažůru, vrahem mohl být kdokoliv, ale já už si vzpomněl, jak to byl v seriálu, takže jsem jen čekal, jak "padne klec na kanára". Narážky byly roztroušeny a tak se dalo poměrně dobře odhadnout co a jak. Jenže usvědčení bylo spíš opět stylem králíka z klobouku :-o a hlavně bylo na pár stránkách. Na závěr jakoby byla až vysmívána motivace vraha. Ale byla to přece ta motivace, která ho dohnala až k chladnokrevné vraždě. To není moc k smíchu a u Agathy se s tím setkávám poprvé. Tedy... konec byl neuspokojivý, ale zbytek novely velice příjemný.
Povídky o HP mi nesedly. Tady se však Agatha ukázala jako skvělá spisovatelka. Novela mne bavila a stránky jen letěly. Vzhledem k poměrně pozdnímu roku vzniku potěší, že Agatha šla s dobou a nad moderními technologiemi se nejen zamýšlí, ale dokonce je také funkčně užije v zápletce. Navíc je dá krásně do kontrastu s pověrami a černou magií.
Na rozdíl od seriálového zpracování se v knize samozřejmě neobjeví slečna Marplová, ale jinak se britští tvůrci v zápletce drželi předlohy, alespoň nakolik si pamatuji. Postavy jsou výborné, vše do sebe poměrně logicky zapadá a zlo, velké autorčino téma, je zde přítomno hned v několika intenzitách a podobách. Jazyk příběhu je pro mne překvapivě dost lidový. Mnohdy postavy použijí až nečekaně hovorový obrat, obzvláště u žen jsem to nečekal. Ale vše bude asi dáno dobou a nemohu říci, že by mne to uráželo. Snad jen v překladu se nemusela objevit *šery* a *majland*, ale... Já vím. Jen a jen můj problém.
Má čtvrtá backmanovka a už se mi ten švédskej grafoman začíná pomalu zajídat. Chrlí jednu knihu za druhou a stále víceméně totéž, jen v jiném balení. Asi je ta jeho perská buchta náročná na prachy nebo co a Fredrik se musí hodně otáčet, aby zarobil. Pořádně uklidit koupelnu prostě nestačí. A my mu na tu jeho limonádu pořád skáčeme. Nebo ne? No asi jo, když se to prodává.
Britt-Marie je Ove v sukních. Asperger nebo co, společensky obratná jako gibbon ve vaně, ale autor ji prostě musí vmanévrovat do situací, ve kterých bude užitečná a svůj promarněný život přece jen jakž takž naplní, čímž způsobí čtenářům hřejivý pocit v podbřišku. První polovinu jsem z ní fakt nemohl. Pizza na ntou. Pak se to trochu spravilo, za což asi může i hlas Valerie Zavadské.
Něco málo o kulisách knihy. Jsou stejně jako hrdinové zaměnitelné s jinými autorovými kousky. Fotbal x hokej, Borg x Medvědín. Medvědín je ale lepší, i díky námětu. Také je novější. Vždycky říkám, že Fredrik psát umí. Naštěstí. Díky tomu se i Britt-Marie a stopa, kterou v Borgu zanechá, dá číst (poslouchat). Díky jemným životním moudrům o jedlé sodě, fotbale a krysách. Ale jsem rád, že v novějších knihách trochu mění schéma. Protože číst znovu o tom samém je zívačka. I od autora, který umí psát.
Angličané si zakládali(-jí) na své civilizovanosti. Pán much tuto ideu v 50. letech rozmetal jako domeček z karet. Autorova vize je zcela uvěřitelná a na tuto chatrnou stavbu vlétla se silou uragánu. Proto je také kniha ve zlatém fondu literatury. Ne pro její způsob napsání, protože v něm jsou mezery, ale právě kvůli té vizi. Můžeme namítat, že je prvoplánovitá až agitační, ale to přece ještě neznamená, že není pravdivá. Nejsem antropolog ani sociolog, ale mám načteného třeba Holdstocka a ten je s Goldingem zcela v souladu. Masky, zdobení a malování, ... a násilí. To vše tam někde je. Ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby takto ztroskotala skupina dospělých obou pohlaví. Asi něco mezi Dickovými Dny fešandy Pat, Ketchumovým Po sezóně a Holdstockovým Ryhopským cyklem.
Někdo moudrý řekl, že civilizaci od barbarství dělí 3 chody. Golding se s tímto tvrzením, kterému bezmezně věřím, vypořádal dostatkem dostupné potravy pro chlapce v podobě ovoce. Naopak na méně dostupné potravě, prasatech, postavil konflikt mezi lovci a zbytkem party. Vznikla vyšší kasta. Proto se rozpad civilizovanosti se konal o něco později než při nedostatku potravy a proběhl jiným způsobem.
Proč se mu nepodařilo zabránit? Třeba proto, že chlapci měli trochu smůly (parašutista). A také proto, že Ralph je příliš plný strachu, než aby se postavil Jackovi, přestože má na začátku převahu. Je mírumilovný a nemá vlastně ani důvod. Je to jak s Evropou a Hitlerem. Tak dlouho jej silní nechali růst, až už bylo nemožné jej porazit bez nezměrného utrpení desítek milionů. Nevyhnutelnost? Ani ne. Autor píše tak, že je možné po pár stránkách očekávat cokoliv. Klidně mohl Ralph převzít moc silou a stát se krvavým náčelníkem, který zlomil světskou mocí moc církevní (Jack má roli šamana). Ale neudělal to. Napsal to právě takto a měl otěže děje pevně ve svých rukou.
Golding byl spíš levičák a tím pádem k církvím všeho druhu skeptický až antagonistický, přesto je jeho nejslavnější dílo silně propojeno s náboženstvím potažmo s vírou (Pán much je Belzebub, kdyby někdo nevěděl). A kupodivu ne kriticky, spíš naopak. Vidíme to na příkladu citlivého snílka Simona, kterého Zlo na ostrově (na světě, v nás, ...) zahubí jako prvního, protože jen on je na něj schopen poukázat a tím ho ohrozit. Vidíme to na mystických pasážích. A cítíme to na každé stránce. Animismus, šamanismus, uctívání sil přírody, modlářství a fetišismus (lastura, prasečí hlava). Pane autore, díky vám. Díky, že nejste prvoplánovitě proti, jen proto, že to bylo tehdy ve flóru. Díky. Díky za vaši silnou a pravdivou vizi.
Life is game of inches.
Kruciální kniha pro mileniály, kteří se chystají nebo už dokonce nějakým omylem přistoupili k reprodukci. Plná popkulturních narážek, odkazů a pomrknutí a typických backmanovských přepálených přirovnání, ale také krásných vět a myšlenek, vyznání lásky a strachu a naděje. Za mne je to lepší než Muž jménem Ove i Medvědín, nic jiného jsem zatím nečetl (neposlouchal). Lukáš Hejlík to namluvil s chutí a necuknul ani před občasným vulgarismem. Určitě stojí za přečtení a asi ji svému synovi (13) dám k Vánocům.
PS: Pokud je to autobiografie, tak už víme, kde se v Muži jménem Ove vzala Íránka
Parvaneh a proč Soňa milovala tanec.
PS2: Na knize je nejsmutnější, že až syn vyroste, nebude jí rozumět nebo mu bude připadat trapná. Narážky na CS, WOW, filmy, komiksy a další mu už za deset let budou připadat uncool. Takže spíš kniha pro vnuka. To už by mohlo být zase retro v kurzu.
Touto knihou F. Backman odstartoval svou popularitu a já chápu důvod, proč byla tak úspěšná. Je milá. Opravdu milá. I divní nebo zlí lidé v ní vypadají vlastně jako hodní nebo alespoň k politování (Tom). To zvláštní backmanovské kouzlo se vine zatím vším, co jsem od něj četl (respektive slyšel) a z Oveho činí bezmála pohádku. Je to krásný hladivý příběh, kde ani velké životní průsery nezamlží obzor... ale je vůbec nějaký? Oveho životní optimismus skrytý za fasádou mrzoutství mi přišel neukotvený, z ničeho nepramenící. Kniha je pěkná, líbivá, místy se zdá být hlubokou, ale je vlastně plytká. Je nadýchaná jako cukrová vata. Velké sladké nic. Ale je milá, to ano. Jenže takhle se lidé nechovají, a to ani na švédském předměstí. Frederik umí psát, to v Ovem ukázal. Až na občas přepálená přirovnání. Ale umí psát i lépe. Pravdivěji. Třeba takové Co by můj syn měl vědět o světe je lepší. A Medvědín asi také. Pravdivější rozhodně.
Drobné spilery...
Poslechnuto jako audiokniha od Voxi (2020).
Strhující román, obzvláště ve slušném hlasovém podání Jakuba Saice, navíc občas podbarveném hudbou. Chybky se sice najdou (občas špatný rod podstatného jména, chybné skloňování, pozdní změna hlasu, někdy až příliš afektované čtení tam, kde by mělo být spíš tišší, místy se nevyznamenal ani překladatel a redaktor textu, který herec čte), ale celkově spokojenost.
Samotný román sestává ze 2 linií, které vypadají, že nemohou mít nic společného, ale celkem očekávaně se asi v polovině protnou. První se týká násilnického komisaře Niemanse, kterého po dalším výbuchu spravedlivé pomsty na zločinci uklidí rychle k vyšetřování vraždy do alpského univerzitního městečka Guernon (je fiktivní; nevím, zda i jména hor a povolání krystalářů). Mrtvoly přibývají a on (a trochu jeho tým, ale je spíš sólista) pomalu rozplétá nitky vedoucí k, snad neprozradím nic zásadního, temnému tajemství z minulosti.
Druhá, neméně poutavá linie Karima Abdoufa, maghrebského poručíka policie ze zapadlého koutu Francie, je zpočátku až úsměvná. Došlo k vloupání, ale nic hodnotného se neztratilo. Jen pár dávných školních listin a fotografií. Někdo se vloupal do hrobky, ale není vidět zhanobení. Jen zmizela fotografie. Ale postupně, jak se do svého pátrání zakousne, odhaluje čím dál podivnější a temnější indicie.
Román je dobrý, ale má přece jen pár nedostatků. Mohu pominout pochybnou věrohodnost celé zápletky, už jsem v thrillerech a detektivkách viděl a četl mnohem pitomější, a to nemám nijak zvlášť nakoukáno a načteno, ale jen těžko se mi pomíjí nevěrohodné metody vyšetřování (pátrání na ledovci s civilem, samotářské vyšetřování obou hlavních hrdinů s až sebevražednou honbou za odhalením, velmi chabé předávání informací početnému týmu a čerpání informací od něj jen tehdy, když se to autorovi hodí – např. disertace, téměř všude chodí detektivové sami, a to i do situací, které volají po posilách, možná dokonce zásahovce, atd.). Dráždila mne také superhrdinskost obou dvou. Makají na 200 % bez jídla a spánku několik dní, obzvláště Niemans navzdory podchlazení, zranění a šoku, do toho ještě nějaká ta milostná vzplanutí, no hotoví superhrdinové. Ví přesně kde všechno je, kde leží jaká bezvýznamná dědinka, neuvěřitelně rychle chápou souvislosti a jejich intuice je lepší než čich blondýny na slevu na kabelky. Snižuje to důvěryhodnost románu. Bylo asi celkově nešťastné obsazení 2 detektivů. Pochopil bych vlka samotáře Niemanse, který ve vnitřních promluvách rozplétá případ, ale takto s Karimem v dlouhých dialozích vysvětlují co a jak, jen aby čtenář pochopil. Dialogy jsou asi největší slabina knihy. Občas jsou neuvěřitelně pitomé. Možná za to může překlad, ale pochybuji. Niemans nebo Karim opakují často poslední slova předchozí repliky parťáka jako expresivní otázku (Fingovaná autonehoda?!) a ve francouzštině jistě existuje více šťavnatých výrazů než jen do prdele. Také je celý komplot hrozně nepravděpodobný. Mohlo se pokazit asi sto věcí, ale nic. Všechno klaplo. A to jak samotný děj, tak to, co mu v minulosti předcházelo, co mu připravovalo půdu. Na straně dobra i zla. Dokonce v románu jsou i lidé, kteří byli na stopě, ale nechali to být. Tak malá zločinná organizace podle mne nemohla být tak výkonná, aby vše utajila a zametla to, co se už provalilo. Nejslabší místo knihy je asi její konec. Samotné vysvětlení sice ještě dobré, ale zamrzí mega vysvětlovací pasáž, rychlost, se kterou se odehraje a nedočkal jsem se katarze, kterou jsem chtěl. Škoda.
Jinak ale jde o dobrý román, který rozhodně doporučuji.
JKR zakončuje střet bílé a černé magie ve velkém stylu, jen se k tomu zakončení musí hrdinové prokousat přes nějaké to putování a poznávání druhých i sebe sama. Plánovací pasáž v Doupěti, stanování nebo třeba úsek v Lasturové vile se nám mohou nelíbit, ale jsou dějově věrohodné. Logika si bere volno spíš v zákonitostech světa, ale to byl nešvar všech dílů snad kromě prvního. Od Tolkiena si půjčila vliv viteálu na mysl toho, kdo jej nese, i když jiné viteály to nedělaly. Jenže tím přece jen dodala stanování a roztržce hlavních hrdinů nějaký šmrnc, takže to chápu. Takových věcí bylo víc, ale stržen proudem akce jsem je míjel jen s malým ušklíbnutím nebo dokonce bez něj.
Postavy se chovají velmi uvěřitelně. Váhají, čekají, plánují, dělají chyby. Až to skoro škodí dynamice příběhu. Překvapilo mě to třeba v Bradavicích, kdy se učitelé chovali opravdu velmi logicky. Hrdinství ano, ale v první řadě zodpovědnost za ty, kteří hrdiny být nechtějí nebo nemohou. Přitom čtenář by asi ani nepostřehl, kdyby prostě jen zaveleli k obraně a na oběti nebrali ohled, protože dějiny se neptají.
Také oceňuji, že autorka vše za čtenáře nepředžvýkala. Většinu logických návazností příběhu sice nějak v textu vypíchne, ale něco nechala na domyšlení (např. druhý chlapec věštby a jeho role).
Čeho je asi škoda, je docela nevěrohodná konstrukce „zásvětí“ nebo jak to popsat. Opravdu to bylo potřeba? Ano, pokud autorka chtěla příběh uzavřít, jak jej uzavřela. Já z této autorské zvůle pociťuji jistou nelibost. Vím, původně to byla série pro děti, ale ty už vyrostly snesly by jistě i víc, než se JKR domnívá. Na druhou stranu nemohu její záměr ani provedení jednoznačně odsoudit nebo označit za zfušovaný. Jen se s ním prostě osobně tolik neztotožňuji.
To byla ale jen malá kaňka na jinak opravdu povedeném a řekněme i důstojném zakončení dlouhého epického příběhu chlapce, který přežil.
89 %. Nadhodnocuji, ale jen trochu. Četlo se mi to fakt pěkně, což je v mém věku to hlavní.
Proud života, který nejprve bublá a hledá svou cestu, jako potok, aby se později zklidnil a nakonec nevyhnutelně a smířeně vlil do oceánu pokoje. Poslední třetina je obrovsky nabitá emocemi, protože se velmi výrazně otírá o marasmus všech dob, kterými pan Dítě životem prochází (ne)poznamenán. Přitom Hrabal píše o dějinných mlýnech, které kdekoho semlely na padrť jakoby mimochodem, jakoby ani nebylo jeho záměrem čtenáře vyždímat z emocí a ze slz. Nestydím se to přiznat, tak mne to dojalo. Jsem si jist, že nejsem sám. Prožil jsem při čtení silné hnutí, které v literatuře zakouším jen velmi zřídka. Už jen za to novele musím udělit plné hodnocení. Ale nemusím se nijak ospravedlňovat nebo být na vážkách. Kniha je dokonalá i v jiných směrech. Například záběr autorových znalostí obyčejných i neobyčejných věcí je neskutečný. Nebo umí tak dobře fabulovat, že to nepoznám. Ať už píše o hoteliérství, obchodních cestujících, strojích na drcení kamene nebo o lásce a erotice či o hledání štěstí a místa v životě. Emocionální výplach závěru je podpořen dokonalým spisovatelstvím a prací se slovem v každé části. Proto za plný počet a bez váhání.
(SPOILER) 2/3 vata a nuda, poslední třetina (od kapitoly Nitrobrana) mne bavila. Jak se hrdinové rozhodli vzít sice velmi hloupě a naivně osud věcí do vlastních rukou, tak to začalo mít šťávu. Některé pasáže poslední třetiny byly i tak zbytečné nebo zbytečně překombinované, ale četlo a poslouchalo se mi to fajn. Ale! Pořád mi v hlavě roloval film, který se tentokrát od děje knihy odchýlil více než bylo zvykem a byl proti ní strhující. Vynechal nepodstatnosti, vypíchnul a vyšperkoval to důležité. Nerozpakoval se pozměnit vzhled postav a tím zesílit jejich klíčové vlastnosti (Umbridgeová), vynechat nepodstatné (např. poměrně dlouhou omáčku před samotnou schůzkou BA včetně hledání už doprkýnka jednou řešené Komnaty nejvyšší potřeby, pletení čepiček a fuseklí pro skřítky, trablů s famfrpálem a hlavně zrychlil celou závěrečnou akci na Ministerstvu a podstatně zkrátil Brumbálův závěrečný vysvětlovací monolog) a dokonce změnit klíčové scény (mnohem lépe zdůrazněnou odpudivost byrokratické hydry přibíjením kamenných výnosů na stěnu školníkem Filchem nebo třeba kdopak to ve filmu zradil BA, ha??!!). Bez filmu by byl Fénixův řád v mých očích jen na objem psaný špalek plný nudy. S filmem tvoří pěkné kombo, protože Rowlingová víc řeší vztahy, Harryho nejistoty a nálady, rostoucí temnotu a rozpolcení, kdežto film šlape jako Zátopkovy tretry. Doporučuji oboje, ale pokud chcete jen jedno, tak určitě film, protože na knihu nebudete mít trpělivost. Vážně jsem zvažoval odložení, což jinak zásadně nedělám. Nakonec jsem vydržel a přežil, ale ... Prostě film. Cruciatusnamne!
(SPOILER) Ohnivý pohár je viditelně psán na počet stran. Kniha by šla zkrátit o 1/3 a čtenář by o nic nepřišel. Navíc Rowlingová nemá bradburyovský dar říct mnoho za použití málo slov. Plká a plká a v některých pasážích je to opravdu děsivé (úvod, mistrovství světa a scény v lese). Navíc rozsah nabobtnává tím, jak opakuje informace z tohoto dílu i z předchozích. Jestli ještě jednou budu muset číst, že Hagridův pes Tesák je cvičený na černou zvěř, tak knihu rituálně pochčiju. Mohu si to dovolit, není moje. Je to úlitba dětem? Já vám nevím. Jsou děti hloupé? Ani bych neřekl. Pamatují si méně než dospělí? To sotva. Jakoby psala pro retardy. O to smutnější je, když v některých pasážích dokáže excelovat a přece jen se Bradburyho úspornosti přiblížit (vtipná scéna, kterak Weaslyovi vyzvedávají Harryho v Zobí ulici nebo naštvaný rozhovor Rona a Harryho u krbu po zjevení Siria – na -use vám kálím – tam byly cítit emoce, rozháranost puberťáků, ambivalentní pocity). Jenže o chvíli později to zabije nějakou zdlouhavou nudnou vysvětlovací pasáží nebo Harry něco po stopadesáté prožívá nejsmutněji, nejšťastněji, nej, nej, nej.
Pochválit mohu příběh. Je jako žena. Kdyby nebyl ověšen tolika zbytečnými špeky a zůstala jeho vypracovaná svalnatá postava a jen sem tam pohledný špíček (např. celkem pěkné, byť poněkud školometské poučování mladých čtenářů o fyzickém i ekonomickém otroctví skrze příklad skřítků a Hermionina SPOŽÚSu a vlivu bulvarizace médií na společnost díky prolhané Ritě Holoubkové a jejich článcích pro Denního věštce), byl bych spokojen.
Svět HP je stále nevěrohodnější a chatrněji vystavěný. Ještě ve Vězni z Azkabanu se dalo přemisťovat jen letaxem, a ejhle, najednou, po dosažení náležité NKÚ, to jde jako po másle a navíc existují přenášedla. Magie v Bradavicích je jaksi omezena a něco nefunguje, ale zvěromágové se mohou proměňovat dle libosti. Pobertův plánek je naprosto klíčová proprieta, ale třeba Brumbál si nemůže vyrobit druhý podobný, že? Autorka to prostě neměla moc pečlivě rozmyšlené a látá to za pochodu. Nevadí mi to ale zdaleka tolik jako výtky ke způsobu psaní.
Dovolím si kacířskou myšlenku, za kterou na mne skalní fanoušci asi sešlou kletbu, jež se nepromíjí. Film byl lepší. Jako první se podstatněji odchýlil od knihy. Ořezal sádlo a nabídl zjednodušený příběh s akcentem na vztahy (perfektně pojatý ples, mnohem hororovější jezero a bludiště i co bylo potom). Vydestiloval z příběhu to podstatné a najednou to má sílu. Škoda, že to tak neudělala autorka a stále víc zabředává do bažiny bezúčelného grafomanství a poučování.
POZNÁMKA: Část knihy jsem četl, část poslouchal jako audio s hlasem pana Hyhlíka. Čte dobře, ale za [wíSSSliovi] bych ho pověsil za uši do průvanu, neb právě mé uši byly orgánem, který u tohoto a některých dalších slov trpěl více, než je zdrávo.
Kniha je jako osmiválec tankující vysokooktanový benzin. Moc hezky vás povozí, ale docela brzy ji dojde nádrž. Je tak na jedno odpoledne. Pojednává ani ne tak o autech, jako o lidech a kurvách. Je napsaná drsňácky, ale vlastně velmi něžně a s pochopením. Pojednání o tom, jak buchta chce ptáka tak moc, že ... jsem přečetl ... úplně bez dechu. Už raději přestanu psát koment, protože jinak budu muset zvednout hodnocení na plný počet. S podivem totiž zjišťuji, že i po letech si ze čtení pamatuji hodně. Takže Auťák je určitě kniha, která utkví. A to je v dnešní době přecpané slovy dost možná jediná důležitá devíza.
Slyšeno jako audiokniha s hlasem Jana Hyhlíka. Už to není dramatizace, pouze čtení knihy. Atmosféra utrpěla, ale nemohu říct, že by Hyhlík četl špatně. Jen chybí více hlasů, zvuky, hudba…
Co se obsahu týče, řekl bych, že mám štěstí. Nejsem fanda ani hater. Dokážu vidět jak klady tak zápory knihy. Lehce podhodnocuji na nějakých 74 %.
V jistém smyslu byla kniha zatím nejlepší. Má nejpropracovanější zápletku, pěkně vystavěný twist a otevírá dospělejší témata (vina, trest, rasismus či spíš protěžování těch se správným původem vs. posuzovat na základě schopností, mazlíčci nebo nebezpečné bestie, atp.). Také hrdinové dospívají a podle toho se chovají. Neumí se omluvit. Nechtějí vysvětlovat proč něco dělají, když se stydí nebo když je jim to trapné. Křičí. Hádají se. I slovník zhrubnul. To je skvělý tah. Působí to autenticky, postavy se vyvíjí, dýchají. Některé scény se vyloženě povedly. Strhující famfrpálový souboj jsem vyposlechl se zatajeným dechem a fandil jako malé děcko.
Na druhou stranu se stále více ukazuje, jak děravý je svět, který se snaží JKR snovat. Azkaban, o kterém Harry za dva roky v Bradavicích nikdy neslyšel. Mozkomorové, jakési jednotky autonomní spravedlnosti. Kdo je ovládá? Poslouchají vůbec někoho? Pěkná, ale zoufale neefektivní soví pošta. Klofan a vše okolo něj (Proč jej Hagrid dávno nepustil na svobodu a neukázal ministerstvu prostředník? – Zajímavé je, že film se s tím popasoval ve 2 větách – aby nezdiskreditoval Brumbála – ale z knihy si to nepamatuji.). Mudlové, kteří se občas objeví ve světě kouzelníků, přitom jindy se jasně říká, že se před nimi svět čarodějů skrývá. Neustávající neschopnost dospělých něco dělat. Chápu, Harry je cíleně veden k růstu pro úkol, který jej čeká, ale safra aspoň ty mozkomory mohli mít nějak pod kontrolou.
Díky posunu v postavách a tématech lepší než dvojka, ale se světem a neustálými bohy ze stroje by se měla autorka poprat lépe. Dokud v tomto série nedospěje, nebudu věřit dospělost ani hrdinům.
Můj první Backman a hned jsem hodně rozpolcený. Autor umí psát. Umí jen tak trousit silné věty o životě, sportu, šikaně, o pocitech oběti... Jenže je to jako s limonádou, v které je moc cukru. Děti se po ní utlučou, ale dospělým trnou zuby. Dají si možná ještě jeden lok, ale pak se jim už sladkost zají. Cukr má také tu vlastnost, že lepí. Táhne se. Občas mi poslech připadal jako guilty pleasure.
Kamarád, když mi Backmana propagoval, tak ho přirovnával ke Kingovi. Podobnost tam rozhodně je. S postavami se Fredrik mazlí, piplá je, ukazuje je čtenáři hned tak, hned onak. I z padouchů umí udělat hrdiny a z hrdinů superhrdiny (Amat). Jeho obyčejní lidé umí obětovat neskutečné množství času a osobní snahy na věci, na které by se drtivá většina normálních obyčejných lidí vykašlala. Rodinné vztahy jsou chladné nebo idylické, i když jsou vlastně na hovno. I ty na hovno jsou popsány bezmála jako idylické. Jak píše playada níže – budete je všechny milovat. I ty, kteří chlastají, jsou násilničtí, sobci, … A jak tady píše v jiném komentáři níže kdosi všímavý - Backman je nejpatetičtější autor současnosti. Já dodávám, že i v anglickém významu toho slova.
Jazyk je v podstatě jednoduchý. Skoro bych řekl, že by mohlo jít o knihu pro mládež s mravokárným naučením. Ani násilí není podáváno in natura, jen velmi decentně. Je v ní hodně plků o sportu, hokeji obzvlášť. Ale ne o hře samotné, ani o pravidlech, ale o filosofii, výchově mládeže, fanouškovství, týmu, loajalitě, … A propos, velmi trefný je Backmanův postřeh, že loajalita stojí jak za úžasnými díly člověka, tak za mnoha z jeho nejhorších. Což také v knize ukazuje (Litt vs. Bobo).
Kniha je úžasná i děsná zároveň. Hodnocení mírně nadsazuji, protože, jak píšu hned na začátku, autor rozhodně umí psát. Řemeslně je kniha skvělá, o to víc audiokniha s hlasem Pavla Soukupa. Čte výborně, hodně dramatizuje, občas je hudební vsuvka. Bez jeho hlasu by kniha byla o dost méně plastická a nudnější. I tak se výlet do zapadlého švédského městečka, které žije hokejem, táhl jak týden před výplatou. Ale stálo za to vše s hrdiny doprožít až do sladkobolného konce.