Luciluc komentáře u knih

Knížka čtená dceři. Pohádky o vílách máme obě rády, proto nám udělalo radost, když jsme v knihovně objevily právě tuto knihu. Víla Barborka je sympatická postava, mě osobně se moc líbila její chaloupka, ve které žila, tu jsem jí až záviděla :) (a nápad s dvěma postelemi byl netradiční). V jednotlivých pohádkách se malí čtenáři seznamují s (kouzelnými) bytostmi obývajícími les, který má víla na starost – malinoví skřítci, drak Mrákota, bludička Bledulka, zajíček Běloouško, divoženka Emilka, zlatá rybka, loupežníci, obryně Líza, víla Zvonečka, čarodějnice Agáta, hejkal Hýkal, vodní panenky, permoníčci. Délka kapitol se liší, někdy jsou příběhy delší, někdy opravdu krátké a četly jsme jich víc za sebou. Ilustrace jsou povedené, a několikrát se v knize opakuje básnička, která slouží k přivolání malinových skřítků, kterou se děti můžou naučit.

Skřítkové z malin,
prosím vás o pomoc,
pospěšte si, pospěšte,
než bude temná noc.

Celkově postavy malinových skřítků, v čele s králem Malinou, hrají v hodně příbězích prim a díky nim je často problém vyřešen. Možná by se kniha mohla jmenovat Víla Barborka a malinoví skřítci. :) Některé pohádky byly opravdu hezké (např. Drak Mrákota, Jak pomohla divožence, Hejkal Hýkal), jiné mi přišly trochu odbyté, ale celkově hodnotím kladně a doporučuji k přečtení.

(SPOILER) Knížka čtená dceři. První díl o Bordelíně se dceři moc líbil, takže pokračování nás neminulo a vyhlížíme i třetí knihu, která má vyjít za pár dní. Tentokrát za Bordelínou přijede na návštěvu její starší sestřenice Řachatice, která na Bordelínu od jejího narození žárlí (nesnese pomyšlení, že už není tou nejmladší a nejroztomilejší čarodějnicí) a dělá jí naschvály a ubližuje. U Bordelíny doma opanuje celou její chaloupku, zabere ji postel, chce, aby jí Bordelína vařila, chová se jako generál, ale Bordelína ji zprvu nedokáže odmítnout a postavit se jí. Řachatici se nakonec povede svést ji zpět na „špatnou stranu“, z hodné kouzelnice se opět stává zlá čarodějnice, která dělá neplechy a záškodničí (očaruje lesní ovoce, aby bylo slané, s Řachaticí vyčarují dětem velké uši, Řachatice nechá zmizet ze světa barvy, přilepí zvířatka a děti k cestám...). Nakonec se zlým čarodějnicím postaví parta dětí, i Bordelína najde odvahu a sama se postaví Řachatici a s pomocí dětí a jejich smíchu ji vyženou z lesa Bambručáku pryč.
Kromě Řachatice se v příběhu vyskytují nové postavy: skřítek Nežerka, bludička, která zabloudila, mužík Vrtonožka, který chtěl zničit narozeninovou oslavu sově Mudrlici, protože jemu samotnému bylo líto, že on žádnou oslavu nemá, strašidlo Tudlenudlák, či malí barevní skřítci Barvíci. Nechybí ale ani známé postavy jako Bordelínina kamarádka veverka Drzečka, sova Mudrlice, jezevec Hubert či lasička Elvíra.
V tomto díle mi, oproti předchozímu, přišla poučení více skrytá (pokud to tedy autorka jako ponaučení primárně zamýšlela). Mě osobně se asi nejvíc líbila hned první kapitola o Nežerkovi („…když se nenají, tak nebude ani rychlej, ani silnej a ani bystrej. Ba naopak bude akorát tak vzteklej, řekla Bordelína.“). Jako celek hodnotím o maličko hůř než první díl, ale pořád se nám příběh líbil a doporučujeme ho k přečtení.

„Některé věci prostě potřebují čas, aby se o nich mohlo začít mluvit.“

Knížka čtená dceři. Pokukovala jsem po ní v knihovně už nějakou dobu. Jedná se o krátký příběh, my ho přečetly najednou, který je určen dětem od šesti let. Jak už jsem zmiňovala v minulých komentářích, mám moc ráda ilustrace Ivony Knechtlové, a ani tentokrát mě nezklamaly, dokonce převažují nad textem. Příběh na mě působil chmurně, i když dopadl dobře…Škoda, že hlavní postava chlapce neměla jméno (a pes ho měl – Hubert) a že nebylo zmíněno proč žije jen s dědečkem, kde jsou jeho rodiče (na to se dcera ptala). Moc nevím jak hodnotit, protože si nejsem jistá jestli jsem přesně pochopila co nám kniha chtěla říct…asi že máme věřit svým snům a nevzdávat se. Od autorky se mi více líbily jiné knihy. Ale posuďte sami. :)

Knížka čtená dceři. Až doma jsem si všimla, že jsme si od jedné autorky vypůjčily dvě knihy - Bordelínu a Kulíška (každá byla v jiné části knihovny). První díl Bordelíny máme přečtený a chystáme se na pokračování. Tyto příhody se mi z trojice Zbrklík - Bordelína – Kulíšek líbily asi nejméně. Děj byl jednodušší, vhodný pro menší děti, kapitoly tak akorát dlouhé, ilustrace milé. Líbilo se mi propojení s Bordelínou, pro děti je tu i několik ponaučení, jak ohledně chování (představit se, poděkovat,...), tak například jak rozeznat užovku od zmije apod.. Těšila jsem se na pokračování, putovaní Kulíška a Bobíska po České republice, to by mohlo být zajímavé letní čtení, bohužel ho u nás v knihovně zatím nemají, ale třeba se časem dočkáme. Obecně autorčiny knihy doporučuji, její styl psaní se mi líbí.

Knížka čtená dceři. Jde spíš o mini příběh, který mě osobně tolik neoslovil, ale co musím vyzdvihnout, to jsou ilustrace. Kniha je většího formátu, ilustrace zde hrají prim a krásně vynikají. Holčička Ela, která má dvě chlupatá tykadélka a dvě hebká křídla jako můra je nádherná.

„Tady máš světýlko,
paprsek letmý,
co zažene strach,
když večer se setmí.“

I lišák Chmur byl moc hezky zpracovaný. Kniha je pro děti od tří let. Možná může pomoci dětem, které se bojí tmy. Ilustrace 5*, příběh 3,5*. Doporučuji, minimálně se pokochat vizuálně.

Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji náhodou v knihovně a protože jsem chtěla dcerku seznámit s nějakou klasickou večerníčkovou pohádkou, vypůjčila jsem ji domů. Přiznám se, že ani já jsem Racochejla příliš neznala. Kapitoly byly trošku delší, doprovázené typickými ilustracemi Zdeňka Smetany. Neurazilo, ale ani příliš nenadchlo. 3,5 *

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Na knihu jsem viděla doporučení na sociální síti a u nás v knihovně ji měli k vypůjčení. Popravdě, první dojem jsem z ní neměla moc dobrý, při zběžném prolistování mi přišlo, že je tam málo textu, ilustrace mě dvakrát nenadchly…ten den jsem ale zrovna spěchala, popadla ji a půjčila domů. A jsem moc ráda! Příběh o čertu Florimónovi, který byl vyslán z pekla, aby dělal lidem zlomyslnosti a naschvály a nakonec se proměnil v dobrého člověka – kominíka, se mi moc líbil. A oblíbila jsem si i ilustrace, jen to chtělo víc času a pozornosti. :) Hezký byl dům Tradamily nad městem, její vztah k Florimónovi, to, že věřila, že v každém je aspoň zrnko dobra. Skvělé bylo to, co pro ni Florimón udělal.
„Mlčeli, a přesto si povídali.“
„Podívej, vyšla nám hvězda.“
Určitě doporučuji k přečtení.

Knihu jsem si přála od kamarádky k narozeninám a přání bylo vyslyšeno (díky, Veru :) ). Dovychovat sleduji už nějakou dobu, cca rok a kousek, a ze všech „výchovných stylů“, které jsem měla možnost teoreticky studovat čtením knih a účastí na webinářích, mi je tento zatím nejbližší. Ne, že bych se vším souhlasila na sto procent, ale je tam velká shoda. Líbilo se mi, že autor knihu proložil příběhy ze své psychologické praxe. Knížku jsem četla hodně dlouho, ne proto, že by nebyla napsána čtivě, ba naopak, dokonce na ni padlo hodně zvýrazňovače, ale musela jsem si pro ni vždy najít „ten správný čas“ a naladění. Hodně jsem se těšila na části, které se věnují sourozencům a dohodám. K některým pasážím se budu určitě vracet, protože přečíst je jen jednou nestačí. Kniha nabízí opravdu velké množství podnětů k zamyšlení, a i když jsem v ní odpovědi na některé moje otázky nenašla, doporučuji ji určitě k přečtení!

Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně a zaujaly mě ilustrace. Jsou pro mě sice trochu „atypičtější“, ale krásně barevné. Básničky jsou krátké, o obyčejných věcech, hezké. Tentokrát ale asi zaujaly více mě než dcerku :) Za mě povedené, oku lahodící, doporučuji k přečtení.

Tučňák
Tučňák ťapká po ledu,
uvidíme kouzlo.
Ono mu to totiž právě
na tom ledě sklouzlo.

Místo něho je teď pouze
sněhobílá koule.
Chudák...až se dokutálí
bude samá boule.

Knížka čtená dceři. Objevila jsem ji v regálu knihovny úplnou náhodou při hledání jiného titulu. Každému písmenu je věnována dvoustrana, kde je vyobrazeno velké a malé písmeno v tiskací i psací formě, dále je zde básnička, ve které je písmenko červeně zvýrazněno, což se mi moc líbilo, protože si čtenář písmenko „nakoukává“ v textu. Nechybí ani menší obrázky začínající na dané písmenko a velký obrázek na druhé straně, ve kterém děti najdou nejen menší obrázky, ale i nějaké navíc (to dceru hodně bavilo, pak vymýšlela i další slova na probírané písmenko). Ilustrace jsou moc hezké, básničky obsahově celkem pěkné. Za mě moc hezky udělaná kniha pro děti seznamující se s písmeny. Určitě doporučuji!

Knížka čtená dceři. Pokračování o včelce Medušce a jejích kamarádkách krásce Sedmikrásce a Nešikulce. Příběh mi přišel napsaný „lehčí rukou“. I v tomto díle jsou naučné informace (např. nepřátelé včel – roztoči a sršni, že larvičky vos se živí hmyzem apod.), ale tentokrát to na mě nepůsobilo tak šroubovaně jako u předchozího dílu. Děj se hodně točil okolo včelí královny (stará královna, rojení, hledání nového úlu, nová královna, její zásnuby, kladení vajíček,...), jsou zde už známé postavy (vosa Voršilka, beruška Bedřiška), ale i nové (líný tlustý trubec Matěj, upovídaný trubec Davídek, vrabec Čimčaráček). Škoda, že když je v několika kapitolách popisováno, jak se postavy těší na podzimní ples, plánují, co kdo přinese za jídlo apod., nebyla slavnosti věnovaná samostatná kapitola, jen si o ní včelky vypráví zpětně v poslední kapitole, než se uloží k zimnímu spánku. Odpůrci šikulek a šikulkování si zde nepřijdou na své :), každá včelička je šikovná a z Nešikulky se stane dokonce Šikulka (tohle pojmenování mi vadilo už v prvním díle, stejně tak jako pár dalších drobností, např. „Včelky pospíchaly, protože měly strach, aby nebyly poslední.“ Tak by byly...vždy musí být někdo poslední, tak proč dětem podsouvat, že to musí být nutně špatně…nemůžeme být ve všem na prvním místě). Na konci knížky jsou obrázky jednotlivých „profesí“, které včelky v úlu zastávají, dcerku bavilo jejich pojmenovávání (královna, krmička, kuchařka, stavitelka, …). Čekala jsem, že v příběhu bude víc zakomponována louka, když název nese podtitul „Pohádky z rozkvetlé louky“, to mi tam chybělo, ale alespoň jsem se naučila novou květinu – vstavač kukačka. Ilustrace byly hezké, střídaly se kratší a o něco delší kapitoly, většinou jsme četly dvě za sebou, někdy tři. Dcerce se čtení líbilo, chtěla předčítat každou volnou chvíli, já hodnotím 3,5 *.

(SPOILER) Knížka čtená dceři. Do třetice Daniela Krolupperová a její „seberozvojová pohádka“. Příběh vypráví o holčičce Josefínce, která na cestě za královnou lesní pohádkové říše musí překonat překážky, díky nimž poznává samu sebe. Poselství je takové, že by si člověk měl věřit, protože když si věří, hodně toho dokáže, a měl by se mít rád. Ilustrace byly poměrně hezké, kapitoly tak akorát dlouhé, jen ta první, ve které se děj odehrává ve škole se mi nelíbila, pak už to bylo hezké pohádkové putování. 3,5 *

„Tanec je krása těla dovedená do dokonalosti pohybu.“ (str. 93)

Dominika Vodičku jsem před četbou knihy znala jako účastníka StarDance a vítěze Thálie. Fandila jsem mu jak v roce 2019, kdy tančil s Veronikou Khek Kubařovou, tak v roce 2023, kdy byl tanečním partnerem Darije Pavlovičové, líbily se mi jeho choreografie s příběhem. Nikdy jsem neměla možnost setkat se, ať už reálně nebo prostřednictvím životopisné knihy, s tanečním světem, takže jsem byla ráda, že právě díky tomuto nadanému tanečníkovi nahlédnu za oponu. Upřímně, po dočtení knihy jsem se rozhodla, že nikdy svoje děti nepřihlásím do tanečního kroužku (nadsázka :) ). Asi jako každý sport, je i tanec náročnou disciplínou, jak časově, tak finančně a fyzicky (často žasnu, co naše tělo dokáže, jaké fyzické výkony zvládne). Musí tam být přesvědčení, že to opravdu chci dělat a být v tom nejlepší, a taky láska. A obojí jsem z Dominikova vyprávění cítila. Četlo se to moc dobře, poklona Janě Karasové. Oceňuji přidané fotografie na konci knihy, protože hned na začátku četby mě napadla myšlenka, jak asi Dominik jako malý/mladý vypadal. Jeho děda mi přišel skvělý, více takových dědečků. Ve vztahu k otci jsem se dlouho nemohla zbavit dojmu, že mu chce Dominik pořád něco dokázat: „I kvůli zodpovědnosti vůči tátovým penězům jsem se snažil vyhrávat.“, „Vždycky jsem měl pocit, že soutěžím pro mámu.“, bylo dobře, že to nakonec překonal (zajímavé, kolik toho může jeden neodůvodněný odklad do školy způsobit...). Překvapilo mě prostředí konzervatoře, kde mu celkem házeli klacky pod nohy. Obdivuji, kolik toho Dominik v jeho věku na tanečním poli dokázal, jeho vytrvalost, odhodlání, zaujetí. Uznání patří i manželce Elišce, protože časová náročnost Dominikových projektů a aktivit mi přišla velká, takže společného času pro ně dva asi moc nezbývalo. Ačkoliv zrovna nejsem fanynkou baletu, Kytici bych viděla ráda. Pokud se alespoň trochu zajímáte o tanec doporučuji knihu k přečtení.

(SPOILER) Knihu jsem si koupila, protože mě navnadil předchozí díl. V tomto díle se střídá vyprávění z pohledu Jeleny, Valeka, Janka a Leifa. Nejvíce mě bavila Valekova dějová linka (hlavně setkání s Hedou, pátrání po bouřkových zlodějích, cesta do rodného Icefarenu a setkání s rodinou, Zohav a Zethan). Bylo tam hodně akce a každá kapitola končila tak, že nutila číst dál a dál. Čekala jsem ale, že knížka o pěti stech stranách pokryje větší časový úsek než jen pár měsíců. Konečně se hlavní hrdinové dostávali do pastí, ze kterých bylo těžké uniknout, bylo to o to napínavější čtení. Příjemná změna od všehoschopných a vždy vítězících hrdinů, kteří vynikají nadprůměrnými fyzickými silami a odolností či magií, která vše vyřeší, když už opravdu teče do bot. Zklamal mě konec, respektive to, jak moc zůstal otevřený, snad se dočkáme pokračování. Jinak ale hodnotím velmi kladně. 4,5 *

Knížka čtená dceři. Baví ji teď hádanky a v knihovně jsme objevily tuto. Je to soubor více či méně známých hádanek doprovázený „návodnými“ hezkými ilustracemi. Dceru čtení a hádání moc bavilo, doporučujeme.

Knížka čtená dceři. Další kniha z pera Daniely Krolupperové, jak jsem již psala v předchozím příspěvku, autorku nám doporučila paní knihovnice a půjčily jsme si rovnou tři knihy. Mizící hmyzíci je naučná pohádka, děj je jednoduchý – skřítek jménem Princ se snaží zachránit Království růži, domov růžových víl, a při cestě za záchranou potkává různé druhy hmyzu (krtonožka, sršeň, včela, svižník, vodomil, hnojník, chroust, chrobák, červotoč, babočka paví oko, kobylka, slunéčko sedmitečné). Každá kapitola je spojena s jedním hmyzíkem – na stránce je detailně černobíle vykreslen, nechybí však ani barevná ilustrace, díky čemuž si čtenář snadněji zapamatuje vzhled hmyzu. U obrázku jsou pak ve čtyřech bodech shrnuty základní informace (typické znaky, velikost, počet nohou/křídel, zbarvení apod.), některé z informací jsou začleněny i přímo do příběhu. Na konci každé kapitoly je pak malý kvíz o pěti otázkách a správné odpovědi pro kontrolu. To nás s dcerou hodně bavilo a knížku to ozvláštňuje. Kniha je určena dětem školního věku, i předškolákům, ale díky pohádkovosti zaujme určitě i o něco mladší čtenáře. Kapitoly byly tak akorát dlouhé, ilustrace Evy Chupíkové moc hezké (nejen hmizíků, ale i ty „příběhové“). Nejsem znalec ani fanynka brouků a trochu jsem se obávala, jestli nás čtení s dcerou bude bavit, ale obavy byly zbytečné, doporučujeme.

Knížka čtená dceři. Měly jsme vypůjčeno z knihovny. Hlavními postavami jsou pětiletá dvojčata Julinka a Matěj a jejich nejoblíbenější hračky, panenka Nanynka a medvídek Chlupáček. Dcera má plyšákové období a je podobně stará jako děti v příběhu, takže jí to bylo blízké a čtení se jí líbilo, chtěla číst každou volnou chvíli. Námětem mi to připomnělo knížku O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi od Zuzany Pospíšilové, kterou jsme četly cca před čtvrt rokem. Kapitoly jsou krátké, ilustrace celkem pěkné, občas se zde vyskytují krátké básničky, trochu mi tam vadily „výchovné prvky“, celkově mě to příliš nenadchlo, v paměti mi kniha nejspíš neuvízne.

(SPOILER) Trochu jsem se zdráhala pustit se do čtení, protože poslední díl, Studie ohně, mě zrovna nenadchl. Ale tohle bylo super. Kniha začíná bonusovou povídkou Studie ledu (cca 70 stran) a obsahuje i mapku území, což jsem uvítala, připomněla jsem si alespoň rozdělení země, vojenské oblasti Ixie a klany Sitie. Oceňuji, že je příběh vyprávěn ze tří pohledů (Jelena, Valek a Janko), děj je díky tomu dynamičtější. Bylo to napínavé a velmi čtivé, ke knize jsem se vracela každou volnou chvilku. Hodně mě bavilo číst o Valekově minulosti, u popisů jeho výcviku na vraha jsem si vybavila Miu Corverovou ze série Nikdynoc. Děj se posunul o několik let, Jeleně je 27 let a to mi vyhovovalo víc než v prvním díle, kde ji bylo -náct, ale z Valeka je tím pádem slušný čtyřicátník, to už mi zas tak úplně „nesedí“ :D Vtipy a popichování Janka jsem měla ráda, tady mi už ale občas začínal lézt na nervy s tou jeho neustálou potřebou něco komentovat, být za každou cenu nejlepší a nejvtipnější. Ještě, že to částečně vyvažoval Ari. Vyskytuje se zde poměrně dost vedlejších postav, u některých jsem musela hodně pátrat v hlavě, kdo že to vlastně je...a někdy jsem se stejně ani nedopátrala. Z nových postav dostala trochu prostoru Onora, o Gerikovi toho moc řečeno nebylo, jsem zvědavá na další vývoj vztahů Onora-Gerik, Onora-Janko, Onora-Jelena, a hlavně Valek-Velitel. Owen a Ben Měsíčňákovi, pašerácká stezka, pašování kurare, tajné tunely pod zemí a magické clony...uvidíme, co se z toho ještě vyklube. Tušila jsem, že tento díl bude jen přípravnou půdou pro ten další, který si nenechám ujít a už se na něj těším. Konec určitě navnadil k přečtení dalšího dílu.
Doporučuji, pro mě skvělá fantasy oddechovka. 4,5 *

Knížka čtená dceři. Po přečtení Kdo roste v zahradě jsme z knihovny vypůjčily ještě tento díl. Jak název napovídá, děj se odehrává v parku a hlavní postavou je semenáček, který hledá strom, kterému se podobá, chce vědět kým bude až vyroste. Během hledání se seznámí s břízou, dubem, jeřábem, lípou, javorem mléčem a klenem, jasanem, kaštanem topolem, vrbou či jinanem. Nakonec „svůj strom“ najde a všechno dobře dopadne. Oksana Bula knize opět propůjčila hezké ilustrace. Čtenáři se dozví základní informace o jednotlivých stromech, jen je těch pouček za sebou, dle mého, příliš, proložit naučné pasáže dějovými by neuškodilo. Třetí ze série, Kdo roste v lese, asi už vynecháme.

Knížka čtená dceři. Obě jsme milovnice Mlsných medvědích příběhů a tuto knihu společně s Velkou medvědí kuchařkou našla dcerka pod stromečkem. Kniha je bohatá na ilustrace, kapitoly (je jich celkem deset) jsou krátké, četly jsme vždy alespoň dvě za sebou, takže jsme měly přečteno během pár dní. Příběh by mohl být o něco delší, rozvinutější. Jako plus beru, že si děti díky příběhu zapamatují, že existují dva póly a kdo na nich žije. Nejvíce se mi líbil „první díl“ Mlsné medvědí příběhy od Milady Těšitelové, ty už asi žádná další medvědí knížka nepřekoná. Chystáme se ještě na film do kina.