Lucka_89
komentáře u knih
Samko a pocitkovia
Ellie Šedivá
Samko a pocitkovia je autorčina teprve druhá kniha. Přesto je z textu naprosto zřejmé, že je Ellie mimo jiné velmi vyhledávaná copywriterka a psát texty zkrátka umí. Neuvěřitelně citlivě popisuje situace a pocity, se kterými se mnohdy nedokáže vyrovnat ani dospělý. Nemohu opomenout také samotné ilustrace, bez kterých snad ani kniha pro děti nemůže být. Spojení práce těchto dvou talentovaných dam jednoznačně funguje a mě jen upřímně mrzí, že tato kniha nemohla vzniknout v době mého dětství. Všem čtenářům ze srdce přeji, aby poselství knihy zasáhlo nejen jejich děti, ale především je samotné, protože jak můžeme vychovávat lepší generaci, když sami nedokážeme porozumět vlastním pocitům?
Život s diagnózou
Jana Ryšánková
Na nočním stolku mi nyní leží dvě rozečtené knihy, u kterých „zvládnu“ přečíst po uspání dcerky sotva pár stránek. Přesto jsem neodolala a knihu Život s diagnózou otevřela. Najednou jakoby přestal plynout čas a já ji přečtenou odložila v jednu ráno se slzami v očích. Velmi těžko se hledají slova co k příběhu říci a vlastně mi ani nenáleží cokoliv hodnotit, protože tohle jsou náročné životní zkoušky, které si autorka musela projít a vybojovat. Co však hodnotit mohu je celkový vizuál a zpracování knihy, které je velmi povedené. Až po nějaké době mi došlo, jak muselo být pro autorku těžké zvolit na obálku knihy fotku jako „bezvláska“. Pravděpodobně mi to hned nedošlo proto, že jsem si toho vlastně ani nevšimla. Vidím na ní totiž krásnou, optimistickou ženu plnou naděje a odhodlání. A přesně taková je i kniha Život s diagnózou. Myslím si, že rozhodně stojí za přečtení, a hlavně uvědomění si, co je v našem životě důležité. Janičce přeji do života jen to nejlepší a zároveň děkuji, že část výtěžku z knihy darovala nadaci Nové háro.
Zelená míle
Stephen King
Zelená míle pro mě představuje první setkání s fenomenálním spisovatelem Stephenem Kingem. Ke knize jsem se dostala víceméně náhodou, když jsem na ni narazila v antikvariátu, kde její cena byla tak příznivá, že nešlo ji tam jen tak nechat. Knihu jsem zpočátku chtěla koupit pro přítele, nějak jsem si nebyla jistá, zda toto téma unesu. Nicméně mi to nedalo a pustila se do čtení. Zpočátku jsem nevěděla, jestli pro mě není spíš na škodu, že si při čtení neustále vybavuji filmové postavy a jsem tak o něco ochuzena. Po jejím přečtení mohu říci ale jediné. Nejsem. Autor dle mého názoru vytěžil z tématu, které mu podle jeho slov dlouho leželo na srdci, prakticky maximum. Neustále mě udivuje, jak se na jedné straně dokázal vypořádat s vydáváním knihy na pokračování a udržet tak čtenáře v neustálém napětí a také nevědomosti jak bude příběh pokračovat, a hlavně také zkomponování samotného příbehu tak, že do sebe všechno zapadlo jak puzzle. Nedivím se, že mu téma tzv. Jiskřidla nedalo spát a musel tento příběh napsat. Nikdy by mě nenapadlo, že mě zaujme právě tato kniha. Proto jsem neskutečně ráda, že jsem se odhodlala a vydržela až do konce. Stálo to opravdu za to, bylo to krásné, i když velmi smutné a dojemné setkání. Děkuji Vám za něj, milý pane Kingu.
Lovci hlav
Jo Nesbø
Stále nevím, jak tuto knihu hodnotit. Nemohu říci, že bych byla tak úplně zklamaná, nicméně… nedostavil se u mě podobný pocit, jaký jsem měla u Netopýra a Švábů, a to se uvádí, že jsou to Nesboeho nejslabší knihy!! Lovci hlav měly svůj příběh, bylo to něco jiného než klasická detektivka. Možná jsem od knihy měla jiné očekávání a podle recenzí se domnívám, že nejsem tak úplně jediná.
Zpočátku jsem měla trošku problém se do děje dostat, pořád mi tam něco chybělo. A když už se akce a napětí dostavilo, přišlo mi, že toho bylo tak trošku moc. Najednou příliš mnoho náhod. Velmi diskutovaná „latrínová“ část se mi ale líbila a myslím si, že se do děje velmi hodila.
Trochu mi vadil konec knihy, měla jsem ji přečtenou za poměrně krátkou dobu, ale ke konci už čtení tak neodsýpalo. Neustále jsem se snažila soustředit na děj, na rozplétání vztahů. Kdože koho zabil, kdo s kým byl provázaný… a když se v knize najednou objevila Diana, musela jsem zalistovat zpět a přemýšlet, v které části mohla obživnout, popřípadě jestli byla vůbec zabita. Ke konci knihy, kdy bylo vše vysvětleno, mi do sebe spousta částeček zapadla. Je mi jasné, že není moc pravděpodobné, že by se něco podobného mohlo opravdu stát, takže asi nemá moc velký smysl přemýšlet na reálností celého příběhu, nicméně mi to občas přišlo až moc přitažené za vlasy. Například že patolog považoval lidské kousnutí za zvířecí, že člověk, který byl na onen svět poslán již předchozího dne, než uváděla lékařská zpráva, byl považován za zavražděného teprve pár hodin, protože venku byla zima a bylo otevřené okno a tak dále. Shrnuto podtrženo mi těch „náhod“, které hrály hlavnímu hrdinovi do karet, přišlo až moc.
Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů
Mary Ann Shaffer
Ke knize jsem se dostala díky doporučení. Byl poměrně velký problém se dostat k českému vydání, o to více jsem byla ráda, že jsem knihu nakonec sehnala.
Co se týče knihy jako takové, velmi se mi líbilo, že byla napsána formou dopisů. Díky tomu nebylo řečeno vše a bylo tak na čtenáři, aby si některé informace domyslel. Velmi vysoké hodnocení jsem ale musela zhruba v polovině knihy přehodnotit. Jednalo se o chvíli, kdy se hlavní hrdinka dostala na zmíněný ostrov. Přišlo mi, že od té doby jsem měla co dočinění s poměrně prvoplánovým dějem. Do popředí se dostala jedna z obyvatelek Guernsey, ze které se pomalu ale jistě stávala modla. Musím říct, že mě tím autorka hodně naštvala. Kniha se mi opravdu líbila a přišlo mi, že potenciál, který děj měl, naprosto zkazila. O co lépe autorka začala, o to hůře skončila.
Abych ale pouze jen nekritizovala, musím autorce vzdát hold kvůli nápadu s literárním spolkem. Ten nápad se mi velmi líbí a byla jsem velmi mile překvapena, když jsem zjistila, že zmíněný spolek se dá na internetu opravdu najít a že do něj aktivně přispívají uživatelé na různá témata.
Láska je jen slovo
Johannes Mario Simmel
Zpočátku mě trošku odrazoval název knihy, protože na mě společně s červeným obalem kniha působila jako pro „náctileté“. Po pár stránkách jsem ale byla velmi mile překvapena a knihu jsem po té odkládala jen v nejnutnějších případech.
Smyčka nad milenci se pomalu a jistě utahovala, a přestože jsem díky informacím na začátku knihy věděla, jak to celé dopadne, byla jsem jak na trní. Přiznám se, že jsem svoji zvědavost pár stran před koncem nevydržela a musela se podívat, jak příběh dopadne. To se mi u knihy ještě nestalo. Zaujala mě i kompozice příběhu, konec se vracel k začátku a začátek zase navazoval na konec.
Nejvíce mě děsill malý „hrbáč“ Hansi, jehož matka v mládí svazovala se záměrem, aby se z něj stal mrzák a on pak mohl více vyžebrat. To vše se na něm samozřejmě podepsalo a z Hanziho se stává malý tyran, který je schopen i vraždy.
V knize je krásně popsán hluboký cit mezi oběma aktéry, mimo to i mezilidské vztahy dětí na internátě, jejich názory na nacistické zločiny, které spáchali jejich rodiče, kniha je dobrou sondou do lidských duší. Vytkla bych snad jen extrémnost hlavních postav – např. Verena se hned každému zalíbí, stejně tak Oliver skoro ve všech vyvolává kladné pocity a názory na něj.
Ke knize bych měla jedinou výtku. Zobrazovala vášnivou lásku, nicméně okamžiky strávené na Elbě na mě chvílemi opravdu působily jak z červené knihovny. Na druhou stranu chápu, že se snažily vyjádřit sílu lásky mezi oběma.
Velký Gatsby
Francis Scott Fitzgerald
O této knize jsem přirozeně slyšela již dříve, ale upřímně řečeno mě k její četbě ponouklo až nejnovější filmové zpracování. Ráda si nejdříve přečtu knihu a u filmového zpracování pak víceméně trpím. V tomto případě musím ale uznat, že až na monstrózní oslavy v Gatsbyho „skromném příbytku“ (Amerika pravděpodobně opět musela dokázat, že finančně je na tom velmi dobře, tudíž si mohou dovolit rozsáhlý rozpočet, který tento film bezesporu měl) se kniha a film z velké části shodovaly a celkové jeho pojetí se mi velmi líbilo.
Co se týče knihy samotné, nemohu za sebe hodnotit jinak než 100 %. Příběh měl skvělou zápletku, nechyběla romantika, ani konec, který čtenáře opravdu zasáhne. Myslím si, že kniha je i po téměř devadesáti letech stále aktuální a má dnešním čtenářům co sdělit.
Zaujal mě komentář na jednom internetovém serveru: „Americká klasika, která o době a Americe období počátku dvacátého století až do velké krize říká víc, než stovky stránek jakékoli „naučné“ knihy mapující toto období.“
Prázdné místo
J. K. Rowling (p)
Dlouho jsem přemýšlela, jak tuto knihu ohodnotit. Zpočátku jsem se do ní velmi začetla, „hltala“ jsem každou stránku s otázkou, co bude následovat. Bohužel toto tempo mi nevydrželo po celou dobu četby. Co mi v knize začalo vadit nejvíce, byly doplňující informace. Myslím si, že se na stylu autorky velmi podepsal fakt, že její dosavadní tvorba se soustředila především na dětské čtenáře. Možná právě z tohoto důvodu měla tendence neustále čtenáři doplňovat informace pomocí dlouhých odstavců v závorkách. Obsáhlé knihy mi nevadí, ale hlavně v případě, kdy ta obsáhlost má smysl. V knize Prázdné místo bych tedy uvítala, kdyby J. K. Rowlingová nechala čtenáře, ať sám hledá příčiny, možnosti a informace a může naplno využít svoji fantazii.
Celkově knihu hodnotí jako zajímavou, stále jsem si kladla ale otázku, jestli bych se do četby pouštěla, kdyby knihu nenapsala právě autorka tolik oblíbeného Harryho Pottera.
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Strhující příběh Charlyho Gordona mě naprosto zasáhl. Děj je úžasně propracovaný, autorovi se podařilo zachytit a hlavně vytvořit naprosto jedinečné dílo. Autentičnost knize bezesporu dodává i forma deníku, čímž je zachycena i jazyková stránka Charlyho proměny. Za nejsmutnější okamžik knihy považuji především závěr celého příběhu. Tím autor řekl téměř vše.
Oskar a růžová paní
Éric-Emmanuel Schmitt
Autorovy se podařilo naprosto jedinečným způsobem proniknout do nitra dětského hrdiny a umožnit tak čtenářiprožívání příběhu spolu s ním. Kniha celkově působí velmi autenticky, což může být způsobeno jednoduchým, ale zároveň citlivým a někdy až šokujícím jazykem, kterým je celé dílo napsáno.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Na jih od hranic na západ od slunce je kniha, která se nečte lehce. Pro mě osobně znamenala první zkušenost s japonskou kulturou a všemu, co k ní patří. Celý příběh je opředen tajemstvím a čím více se kniha chýlila k závěru, tím více mi bylo jasné, že tajemství Šimamoto nebude vyjeveno. Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí.
Má rodina a jiná zemětřesení
Ivan Kraus
Nemohu si pomoct, ale přijde mi, že Češi jsou vskutku "unikátní" národ. Tolik se snaží být světoví, až zapomínají na vlastní domovinu. Ivan Kraus je spisovatel, který si podle mého zaslouží mnohem více pozornosti, než jaká se mu od českých čtenářů dostává. Není to jen jeho laskavý humor, co mě nutí číst další a další jeho knihy, ale především také krásná a jedinečná čeština, ze které umí vyždímat maximum a která zároveň dává jeho knihám punc jedinečnosti. Má rodina a jiná zemětřesení pro mě představuje knižní poklad, ke kterému se bude nadále velmi ráda vracet.
