ludek.n komentáře u knih

Podzemí Kremlu ukrývá starobylý byzantský poklad, jehož součástí je podle legendy i pouzdro s formulí věčného života. Aby zachránil své blízké, musí ho Michael St. Pierre získat. Čekají ho nejen nástrahy nejstřeženějšího místa světa, ale i lidé, pro které život druhých nic neznamená. Zloděj víry je mnohem učesanější a sofistikovanější než jeho předchůdce. Zmizely fantasmagorické motivy a děj se postavil více na zem, aniž by ubylo akce či se zmírnil neúprosný tah na bránu. Spíše naopak. Okamžiků, kdy se nestřílí, nebojuje nebo neuniká pronásledování je v knize jako šafránu. Jen hrdinové uniknou z jednoho nebezpečí, už jsou oběma nohama ve druhém, ještě hrůzyplnějším a osudovějším. Nikomu nelze věřit. Dějových zvratů je tolik, až si člověk říká, jestli jich není už příliš. Jedna skupina chce tohle, druhá tamto a pro všechny je ubližování ostatním zúčastněným příjemná a vítaná kratochvíle. Maskulinními hromotluky se to tady jen hemží a adrenalin stříká snad i z fontán. Brzdy rozhodně nepatří k nejdůležitější výbavě vozů a střílet něčím míň než dávkami z kalašnikovů téměř ani nemá cenu. Pro rozjímání chybí čas i prostor, a tak se společně s Michaelem St. Pierrem a jeho společníky řítíme nezadržitelně vpřed směrem k cíli silou tornáda. Zařazení mezi thrillery tomuto románu sedí jako poklice na hrnec.

6 01.04.2022

Za život a spásu své milované ženy by se Michael St. Pierre postavil třeba i samotnému peklu. Když ukradl dva starobylé klíče, ještě netušil, že právě učinil první kroky na této strašlivé cestě. Z názvu knihy, anotace a při pohledu na obálku jsem nabyl přesvědčení, že vím, do čeho v případě Doetschovy prvotiny jdu. Nemohl jsem se více zmýlit. Tohle pekelně nebeské představení bylo něco úplně jiného, než jsem očekával. Trochu náboženský úlet a trochu precizní akční makačky. Rychle a hladce se to čte, o tom žádná, ale… v jednu chvíli jsem se opájel vygradovaným napětím, dramatičností a úderností zápletky, abych hned vzápětí proklínal nakašírovanou teatrálnost a motivační plytkost děje. Tady klišé jako hrom a tam záblesk génia, smích a slzy, zhnusení a nadšení. Ty extrémy byly tak jasně ohraničené a připoutané k sobě navzájem, že jsem neustále zápasil s různorodými pocity. Líbí/nelíbí a proč? Někdy jsem už chtěl knihou mrsknout do koše a hned o pár stránek dál jsem se od čtení nedokázal odtrhnout. S postavami totéž v bledě modrém. Naivní trouba a všemi mastmi mazaný sympaťák, drsňák a tvrďák, přitom poeta se srdcem na dlani, ostřílený profesionál a perfekcionista, který se nechá zmást kdejakou klukovinou, ďábel, jenž může skály lámat, hory převracet, ale předmět čouhající z kapsy vytáhnout nedokáže. Doetsch stvořil podivuhodnou ohňotvornou show, která však trpí silnými porodními bolestmi. Tři hvězdy jsou málo a čtyři moc, ale chci mu věřit…

6 01.04.2022

Křižácká Boží armáda dorazila na dohled Jeruzaléma. Než ale stane před hradbami tohoto Svatého města, musí si její velitelé vyřešit řadu osobních antipatií a vzájemného obviňování. Demetrios Askiates by se za této situace rád vrátil domů, ale není mu bohužel přáno. Osud si pro něho připravil nejednu zkoušku, v níž mu jde o duši i o život. Třetí a poslední díl Harperovy trilogie je věrný oné drsné a pochmurné atmosféře, kterou se vyznačovali už jeho předchůdci. Ráj není na dohled, jen vyprahlá, spálená pustina bez vody a bez stínu. Všudypřítomný prach, špína, krev, pot a výkaly. Lidé se mění ve zvířata, v kruté a nelítostné bestie, kterým není nic svaté. I ti, kdo mají k Bohu nejblíže, tady selhávají. Zachovat si tvář a čest dokáže jen málokdo. „Deus voluit - Bůh to chtěl!“ zní z úst křižáckých bojovníků a posvátný Jeruzalém svým běsněním utopí v krvi. Harper se snaží o historickou hodnověrnost a daří se mu to možná až příliš. Obléhání nebes je temné, tuhé a zatěžkané čtení, které se nezdolává lehce. Nedá vám nic zadarmo, ani se pod vaším upřeným pohledem neohne. To už vám spíše setře úsměv z tváře. Chcete-li do něj proniknout, musíte se mu přizpůsobit a doufat, že to přežijete bez újmy na zdraví.

6 28.03.2022

„Přiznejte hříchy, očistěte svá srdce a připravte své duše na věčné vítězství. Jsme bratrstvo Kristovo, jedním chlebem a jednou krví jsme spojeni. Díky Boží milosti a Boží vůli zvítězíme.“ Píše se rok 1098 a před hradbami Antiochie stojí křižácké vojsko, které bojuje nejen proti nepříteli. Nesmiřitelná řevnivost panuje i mezi jednotlivými národy, účastnících se tažení. V této atmosféře pátrá Demetrios Askiates po vrahovi Draga z Melfi, jednoho z rytířů normanského velitele Bohemunda. Rytíři kříže jsou bezesporu kruté, drsné a krvavé čtení. Není tu nic, co by odlehčilo ponurou, temnou a bezútěšnou scenérii. Pohříchu tu bohužel není ani žádná progrese, něco, co by táhlo děj kupředu a nabízelo zajímavé okamžiky. Neustálá snaha ospravedlnit všechno to zvěrstvo a krutost Božího záměru se velmi rychle zajídá a unavuje svou jednotvárností. Harper v některých pasážích nefabuluje, ale káže. Celému tomu pokryteckému řečnění chybí zaujetí a nějaký dramatický prvek. S přibývajícími stránkami jsem stále více podléhal apatii a osud hrdinů mě přestal zajímat. Závěrečné rozluštění smrti Draga z Melfi mě tak zanechalo už zcela chladným a nezúčastněným.

6 28.03.2022

Ben Hope se ve druhém příběhu z pera Scotta Marianiho snaží rozluštit záhadu Mozartovy smrti. Pravda ukrytá v posledním dopise slavného skladatele totiž možná stála život jeho přítele Olivera Llewellyna a Ben je rozhodnut potrestat jeho vrahy. Že přitom bude muset ochránit i jeho půvabnou a slavnou sestru, s níž si byli před patnácti lety velmi blízcí, je příjemným bonusem i důvodem pro bolení hlavy navíc. Struktura Marianiho románu je jasná a přehledná, postavená na stejných premisách jako jeho předchůdce. Dokonce i charakter postav je převzat jako přes kopírák: mocný vůdce, zlý hoch, zásadový policejní komisař, krásná žena a samozřejmě neohrožený hrdina, bývalý člen speciálních jednotek Ben Hope. K tomu kompars, atraktivní prostředí, moderní zbraně, rychlá auta a akční thriller s historickým pozadím je na světě. Děj svižně odsýpá a uhání vpřed jako utržený ze řetězu. Hluchých míst je minimálně, nikde se nezastavuje ani se neškobrtá, jen rovně vpřed a neohlížet se zpátky. Člověk skutečně projede knihou jako nůž máslem, aby na konci možná zatlačil nějakou tu slzu, vytřepal z hlavy všechno to zabíjení a konečně si hluboce odechl, že Ben Hope to všechno zase přežil.

6 14.03.2022

Leoše Šimánka skutečně obdivuji jako cestovatele, dobrodruha i jako člověka, stejnou měrou skromného a pokorného, jako i odvážného a jdoucího si neochvějně za svým. Když jsem poprvé viděl jeho audiovizuální diashow, byl jsem ohromen a ještě dlouhou po jejím skončení jsem nosil ty jeho neskutečné skládané širokoúhlé záběry divoké přírody v hlavě. A vracel jsem se pak na jeho představení rok co rok. Kanada, život v divočině je úžasnou směsí nádherných fotografií a textu, který rozechvívá všechny nervy v těle. Ať už spolu s Šimánkem bojujeme v ledové vodě se smrtí, stavíme Fort Clark, zápasíme se samotou, nebo se vydáváme na strastiplnou, více jak sto kilometrů dlouhou, cestu za záchranou Nanooka, vždy je to v bezprostřední blízkosti, doslova na dotek všech těch pohnutých událostí. Díky fotografiím jsme přímo u toho, když se věci dějí. Text plyne okolo nich, doplňuje a vysvětluje, aby pak společnými silami stvořily PŘÍBĚH o lidském odhodlání a souznění s divokou kanadskou přírodou. Člověka až mrzí, že vyprávění není delší. Potlesk ve stoje si kniha určitě zaslouží.

6 07.03.2022

Cestopis Pavla Knebla o jeho expedičním cykloputování na východ je - díky svému autorovi, vyznávajícímu tzv. primitivní ekologii - velmi osobitým literárním útvarem, jak co se týče stylu tak i obsahu. Pavel ujel se svou společnicí Janičkou za rok a půl 21.000 km na kole a 5 600 km stopem, přičemž jeho výdaje činily pouhopouhých 250 USD/osobu. Za sebe mohu říct, že nejsem vyznavačem tohoto „homeless“ způsobu cestování, proto mě těžko může nadchnout Kneblův výzkum pohostinnosti národů. Zvláště když podtitul knihy „Na kole i v mačkách, v pohodě i sračkách“ začne v určitých pasážích nabývat až příliš naturalistických a vyhraněných forem, soustřeďujících se především na závěrečná slova tohoto sloganu. Živit se slupkami jablek, které zbudou na odpočívadle po japonských turistech, nebo vybírat kontejnery u supermarketů… i tohle může být pro někoho svoboda a volnost, ale promiňte, že nejásám. Je jasné, že Pavel Knebl má zážitkový práh někde úplně jinde než já, proto se mi nepodařilo spoluprožívat jeho cestu společně s ním. Občas jsem měl dokonce problém, pochopit jeho ironický nadhled a prodrat se sarkastickými poznámkami k jádru sdělení. Proto se mi kniha nečetla úplně lehce a pro sebe jsem z ní vytěžil jen málo.

6 04.03.2022

Kniha s podtitulem „Nejvyšší a nejkrásnější alpské průsmyky“ nabízí přesně to, co slibuje už její obálka: cyklistickou nirvánu ve výškách nad 2000 m. n. m. a peklo na cestě k ní. S některými zde popisovanými průsmyky jsem měl čest seznámit se na vlastní nohy. Dodnes nezapomenu například na francouzský Col du Galibier, kam jsem přijel dokonale fyzicky i psychicky zdecimovaný, nebo na proslulý Col de Iseran, kde mě zastihla bouře, jakou jsem do té doby nepoznal. Naopak velmi příjemné vzpomínky mám na přívětivý Col de la Cayolle nebo na ohromující Grosse Scheidegg. Michal Třetina nabízí ke každému ze svých téměř čtyřiceti horských sedel zajímavé vyprávění, které se neomezuje jen na cestu nahoru a dolů, ale podává i ucelené informace o okolí, horách, městečkách, občerstvovacích stanicích, ale třeba také o atmosféře slavné Tour de France. Ke každé kapitole je přiložena mapka, údaje o výšce a barevné fotografie. Ty jsou pravděpodobně nejhorší položkou, kterou se kniha prezentuje. Neostré snímky s nehezky vypálenými barvami vypadají, jako by už několikrát prošly kopírkou a do knihy se dostaly jejich x-té sjetiny. I tak je ovšem Třetinova kniha úžasnou ochutnávkou cyklistických dobrodružství, které je často možné zažít jen tehdy, pokud člověk překoná sám sebe.

6 28.02.2022

Fotografická publikace Petra Zory s úvodním slovem Otakara Mohyly, který napsal i průvodní texty k jednotlivým snímkům, by určitě byla daleko působivější ve velkém formátu. Přece jen kapesní rozměry řady C pressfoťácké edice Má vlast nedokážou dát fotografiím potřebný „feeling“, nadstandardně rozjitřit nervové dráhy, ani dovést oční vjemy k obdivnému vzdychání, o listování knihou sem tam a zase zpátky ani nemluvě. Na druhou stranu samotná práce Petra Zory je v mnoha ohledech více než solidní a před jeho citem pro kompozici s úctou smekám. Ať už fotí potůčky, řeky, vodní plochy, rašeliniště, lesní zátiší, skalní monolity nebo krajinná panoramata, dokáže z každé scény vytáhnout to nejlepší z nejlepšího. Jeho fotografie nám ukazují přirozenou a jednoduchou krásu Jizerských hor, která nepotřebuje žádné filtry ani opravy, aby působila na lidskou duši. Možná právě tohle je onen tajný Petrův recept, jenž obtiskl do stránek této knihy. Je jen na vás, zda s ním dokážete sdílet jeho pocity.

6 23.02.2022

Hned na úvod musím předeslat, že jako člověk, který se narodil a celou dobu žije v moravské metropoli, budu vůči Paulově knize předpojatý. Hrady a zámky, které jsou zde prezentovány vesměs všechny znám, pokud ne zevnitř, tedy určitě z vnějšku. A jak už to často bývá, kuriózně mým nejméně prozkoumaným historickým objektem je brněnský Špilberk, přestože je mi nejblíže. Prokop Paul koneckonců nezkoumá detaily jednotlivých staveb ani se nenoří do jejich útrob víc, než je nezbytně nutné a mnohdy ani to ne. Je to ostatně zcela pochopitelné: každý z objektů by si nejspíš zasloužil vlastní samostatnou knihu. Pokud chce tedy pokrýt celé historické dědictví Moravy, nezbývá mu než věnovat každému hradu či zámku jeden, dva snímky, výjimečně více. Buchlov, Bítov, Bouzov, Pernštejn, Šternberk, Helfštýn, Bučovice, Telč, Valtice, Lednice a další stavby defilují před mým zrakem a připomínají události dávno minulé. Tuhle romantické dostaveníčko, tamhle bikový maraton, rodinnou víkendovou výpravu nebo školní exkurzi, při níž nás pubertální kluky více než historický výklad zajímala délka sukní spolužaček. Nostalgie jako řemen…

6 23.02.2022

„Tisíc kroků, tisíc pohledů, na zádech batoh, v něm aparát, stativ, expozimetr a kousek jídla.“ Takto nějak se fotograf Jiří Havel dostává na ostrovy v oblacích, aby nám v sérii barevných i černobílých snímků přiblížil majestátnou krásu hor, skal, ledu, sněhu, vody, stromů nebo květů. Pokud se ptáte, zda může být hromada kamení natolik uchvacující, aby stála za samostatnou knihu, stačí nalistovat pohled na Cerro Torre, Matterhorn nebo himálajské Tabočhe, a bude vám všechno jasné. Ostatně není potřeba chodit ani tak daleko, vždyť Krkonoše nebo Vysoké Tatry nabízejí stejně úchvatná horská panoramata. Průvodního slova ke krásným Havlovým fotografiím se ujal Jaromír Wolf, a je to právě jeho okázalý patetický styl, který mi otrávil zážitek z knihy. Dokážu pochopit, že chtěl vzletnými slovy a verši oslavit nedotknutelnost přírody, ale jeho sžíravé invektivy nejen vůči civilizačním nešvarům, ale i proti lidstvu jako takovému, ničícímu a hyzdícímu planetu (jako by snad ani nebyl jejím představitelem), už mi přišly malinko za hranou a posouvaly celý komentář až k hranici absurdity. Takže doporučuji koukat, ale nečíst a nesahat.

6 14.02.2022

Jak by dopadla druhá světová válka a především invaze do Británie, kdyby na straně nacistů bojovala Fantastická čtyřka? Ian Tregillis hledá v prvním díle trilogie Milkweed na tuto otázku odpověď. I když jeho nadlidé nejsou těmi známými komiksovými, respektive filmovými hrdiny, schopnosti mají více než podobné. Nezískali je tak snadno jako jejich známější příbuzní (což má bezpochyby daleko závažnější dopady na jejich psychiku) a k jejich ovládnutí potřebují napájecí zdroje, ale jinak se v jednotlivých projevech zase až tolik neliší. A aby to neměli tak jednoduché, na druhé straně proti nim stojí hrstka podivínů, kteří dokážou navázat spojení se záhadnými Eidolony a jejich prostřednictvím pak přetvářet realitu. Po úvodním prologu jako od Dickense, se rozjíždí poměrně spletitý příběh, spojující válečnou historii s magií a superschopnostmi. Přiznávám, že jsem byl na začátku hodně skeptický a mnoho jsem od Tregillise neočekával (už proto ne, že tahle kombinace není zrovna můj šálek čaje), ale nakonec jsem byl, když ne nadšen, tedy alespoň příjemně překvapen promyšlenou strukturou a netuctovým vývojem postav. Jsem zvědavý, kam se bude příběh vyvíjet dále.

6 04.02.2022

Na tomto výběru Daredevilových dobrodružství je jasně vidět, jak vypadal komiks na přelomu 70. a 80. let. Šablonovité epizodní scénáře, jednoduchá kresba s jednolitě barevným pozadím (na renderované prostředí rovnou zapomeňte), ukecané dialogy (vysvětlující mnohdy vše okolo samotného děje, včetně scénických komentářů) atd. Zásadním problém podobných výběrů je vytržení z kontextu série (pokud nemáme to štěstí, že se jedná o samostatné příběhy). V tomto kompletu je to tak i tak. Skutečně markantní hození do studené vody je hned první sešit č. 158 s názvem Smrtelný omyl, který nás bez skrupulí vrhne bezprostředně do probíhajících událostí, včetně odkazů do hluboké Deredevilovské minulosti. Přestože vydavatel dělá všechno pro to, aby nám chybějící děj přiblížil v úvodním textovém prequelu, k úplné čtenářské pohodě to nestačí. Tím hůře, že i v dalších kapitolách, které jsou už přece jen příběhově ucelenější, se sem tam předpokládá znalost předchozích dílů. Bullsey, Hulk, Octopus, Gladiátor, Mauler, ti všichni stojí proti Muži beze strachu a rozehrávají na stránkách Černé listiny svou špinavou hru.

6 30.12.2021

Jak už sám název knihy napovídá, Stan Lee zde mapuje samotné začátky Norrina Radda alias vesmírného strážce Silver Surfera, který se poprvé objevil jako součást příběhů Fantastické čtyřky a teprve později se dočkal vlastní série. K pěti příběhům, uvedeným v této knize, je třeba přistupovat s vědomím, že vznikly už v roce 1968 a ono více než půlstoletí je na nich zcela pochopitelně znát. Scenárista Stan Lee chtěl do Marvelovské stáje přidat jednu bytostně čistou duši, což se mu možná povedlo až příliš. Apoštolská vznešenost jeho hrdiny je místy tak ostentativní, až je směšná. V dnešní globálně konzumní době vyznívá veškerý ten biblický patos nepřirozeně a přehnaně uměle. Člověk pak lehce nabude dojmu, že velký hrdina, bojující všemu navzdory za lidské uznání, je ve své podstatě hlupák, jehož kdekterý padouch opije rohlíkem a natlačí do role, kterou nechtěl nikdy hrát. Celkovou dynamiku také sráží jistá repetitivnost motivů, kdy se opakují jednotlivé prvky, záměry a dokonce i celé pasáže. John Buscema s Joem Sinnottem naproti tomu odvedli v kresbě výbornou práci a ukázali, že už na konci 60. let minulého století měla výtvarná stránka komiksů vizionářský potenciál.

6 30.12.2021

Povídková sbírka Jurije Ivanoviče Konstantinova obsahuje dvanáct kousků, které jsou povětšinou z oblasti vesmírných dobrodružství (Honorář pro vítěze, Země číslo dvě, Karelinova příhoda, Tvář Aeny) nebo vzdálené budoucnosti na Zemi (Poslední lov, Cestování jen pro vybrané, Bojovnice, Celnice má výhrady). Často se také řeší odlidštěnost a snaha navrátit se k přirozenému životu (Misionářova smrt, Zázraky ve Starém Carmellu). Na rozdíl od mnoha jiných ruských spisovatelů se Konstantinov nerýpe v psychologii svých postav, nestuduje sociologické jevy ve společnosti ani se nesnaží rozkrýt politické pozadí doby a vyvodit z něj pro sebe a pro širokou laickou veřejnost nějaké krkolomné závěry, které by pak promítal na plátno času. Křičím proto „Hurá!!!“ a přiznávám povídkám nad očekávání solidní čtivost. Dobrodružné zápletky nejsou komplikované, ale mají údernost a vynikající tah na bránu, takže není problém nechat se unášet vírem děje až do samotného finále. Nejvíce si mi líbily kusy: Honorář pro vítěze, Bojovnice, Karelinova příhoda a titulní Tvář Aeny.

6 28.12.2021

Podle anotace má Georgij Martynov ve svém románu Spirála času představit čtenářům smělou vědeckou hypotézu, ke které přimíchá záhadné starověké rukopisy, legendu o bájné Atlantidě a posledním Atlanťanovi, dokonce i výboje Čingischánových armád na území budoucího Ruska. Zdá se vám tento výčet poněkud nesourodý? Pak jste uhodili hřebíček na hlavičku. Pojítkem měla být pochopitelně cesta časem, jenže Martynova teorie je natolik vachrlatá a motivace k ní natolik neurčitá, že příběh prostě nedrží pohromadě. Buď to, nebo jsem záměry a cíle tohoto literárního pokusu vůbec nepochopil. Koneckonců každý, kdo se pustí do čtení Spirály času, velmi rychle pochopí, že Martynov možná chtěl z nějakého záhadného popudu psát vědeckou fantastiku, ale sklouzlo mu to spíše do pseudo historického eposu. To by nakonec zase až tolik nevadilo, kdyby se za každou cenu nechtěl prezentovat jako sci-fi autor. V tomto zaměření však prohrává na body a jeho snaha připomíná více amatérského potápěče než profesionálního plavce. Spirála času je vyprávěním odnikud nikam a ještě oklikou.

6 28.12.2021

Kdo by se nechtěl vrátit do mladých let, napravit všechny chyby, kterých se dopustil, a začít znovu a lépe? Zvláště pokud nepřijde o jedinou vzpomínku či těžce vydobytou životní zkušenost. Ale opravdu by takový nový začátek byl tak jednoduchý, jak se to na první pohled zdá? Někteří guslarští občané si to díky marťanskému elixíru mají vyzkoušet doslova na vlastní kůži. Kirill Bulyčov stvořil Guslar, aby zde s humornou nadsázkou mohl pranýřovat nešvary lidské společnosti. Nejspíš se u psaní podivuhodných dobrodružství guslarských občanů vždy dobře bavil. V Marťanském elixíru však až tolik míst k zasmání není, spíše tu na nás vykukují témata k zamyšlení. Číst tuto knihu před třiceti lety, možná bych ji považoval za hloupou a stupidní, jenže dnes ve svém seniorském věku už přece jen cítím k procesu stárnutí daleko větší respekt a nejeden autorův motiv mi rezonoval v hlavě ještě dlouho po dočtení. Ne, že bych byl z Marťanského elixíru unesen ke hvězdám, ale ani bych ho nezvrhoval a nezahrabával dospod knihovny.

6 28.12.2021

V Guljakovského Dlouhém svítání na Enně se znovu setkáváme s inspektorem Rotanovem, kterého jsme mohli poznat už v Smrtící mlze. Nejedná se však o pokračování v pravém slova smyslu, neboť se zde setkáváme s odkazy na události, které se odehrály v mezidobí a které bohužel nejsou českému čtenáři známy. Rotanov nicméně neztratil nic ze svého sex appealu ani ze své pověsti muže činu, na druhou stranu povyrostl do téměř nepřirozené (a otravné) dokonalosti. Enna je centrem podivných jevů a kdo jiný by se o ně měl postarat, když ne náš nezdolný hrdina. Rotanova proklamační uvědomělost vlastní nezdolnosti je natolik za hranou, že vedlejší postavy působí mnohem přirozenějším a věrohodnějším dojmem. Ke konci se už nejde nesmát, kdykoli hrdinný inspektor otevře ústa, aby nám sdělil nějakou vesmírnou moudrost. Děj jinak odsýpá docela svižně, a pokud neuvíznete na časoprostorových paradoxech, projedete stránkami jako nůž máslem. Spousta věcí zůstane nedořešena, některé detaily nejsou dokonce ani vysvětleny (možná pro dobro věci), ale příběh jako takový je přesto zdárně uzavřen.

6 28.12.2021

O Severu Gansovském se v anotaci k této sbírce mluví jako o svérázném ruském sci-fi autorovi, a já mohu tuto charakteristiku jen a jen potvrdit. Dodal bych možná ještě svébytný a vyznačující se zajímavými nápady. Na rozdíl od mnoha svých generačních kolegů, nepolitizuje a ani neoslavuje budovatelského ducha národa. Drží se základů a buduje na nich svižnou a inteligentní zápletku, mnohdy bohatě strukturovanou. Na druhou stranu Gansovského happy endy zůstanou mnohdy oné důmyslné stavbě mnohé dlužny, nepřekvapí ani nevygradují, spíše se jen tak sklouznou a v molové tónině v klidu doznívají. Ono se tady koneckonců na náhlé zvraty a oslnivá řešení nahozených vábniček moc nehraje. Na tom samozřejmě není nic špatného, a třeba jeho pojetí odosobněné a přetechnizované mašinérie novodobého „Metropolisu“ v novele Nezmizí člověk je úchvatné. Stejně zajímavé jsou i časové hrátky ve Van Goghovi. Jakmile však povídka postrádá silné jádro (Černý kámen, Dies Irae), není tu už bohužel nic, co by jí vytáhlo z bahna průměrnosti a ponechalo v paměti čtenáře i po zavření knihy.

6 28.12.2021

Děti Heorotu přímo navazují na předchozí knihu cyklu a završují snažení lidí o kolonizaci planety Avalonu. Od svého předchůdce si přinesly pozvolné tempo, které nicméně v druhé polovině vyprávění poměrně ostře graduje. Třetí díl tak spojuje výdobytky jak první, tak druhé knihy, přičemž se z nich snaží vytáhnout všechny jejich klady. Máme před sebou jednak objevování tajů lidské duše v trýznivých, ale i výsostně konejšivých eskapádách, ale také nesmlouvavě ubíhající, natlakovaný příběh, který se neohlíží zpátky ani nebere zajatce. Přechod mezi těmito odlišnými polohami je přitom krásně vybalancovaný a plynulý, že si ho člověk téměř nevšimne. Napřed objevujeme, potom bojujeme o život s vervou a odhodláním. To, co nám Draci Heorotu tak přeopatrně připravili k nahlédnutí, nyní dochází naplnění. Otázky jsou zodpovězeny a uzavřeny k plné spokojenosti. Přestože by bylo možné zkoumat Avalon nejspíš do nekonečna, autoři se rozhodli svou sérii tady ukončit a já to oceňuji jako záslužný čin. Další rozmělňování tématu by totiž mohlo a nemuselo vést do pekel. Takže palec nahoru…

6 10.11.2021