ludek.n komentáře u knih

Fotografická publikace Hrady a zámky v Čechách doplňuje podobný titul z Moravy, na rozdíl od něj však není výhradní sbírkou prací jediného autora. Přestože v titulku je uveden Vilém Heckel, díky jeho tragické smrti v lavině při expedici v Andách (která mimochodem pohřbila celou patnáctičlennou československou výpravu), je kniha z jedné třetiny doplněna pracemi jiných fotografů, namátkou jmenujme Josefa Proška, Miroslava Kroba, Vladimíra Hyhlíka nebo Dalibora Kusáka. Jestliže jsem se u moravských hradů a zámku holedbal, že je téměř všechny znám a se spoustou z nich mám spojeny takové či onaké vzpomínky, u těch českých je tomu jinak. Pražský hrad, Karlštejn, Křivoklát, Žebrák, Točník, Trosky, Konopiště, Litomyšl jsou jasné, tady jsem snad ani nemohl nebýt, ale třeba takové Opočno, Přimdu, Velhartice, Krakovec, Kačinu, Ploskovice a další jsem na vlastní oči nikdy neviděl, a to ani z rychlíku. K vlastní hanbě musím přiznat, že dokonce ani sály a nádvoří zámků Hluboká nebo Červená Lhota nikdy nepoznamenaly moje kroky. O to zajímavější a poučnější pro mě bylo listování Heckelovou knihou a pročítání historických komentářů Jaromíra Neumanna.

5 23.02.2022

Novinářka Sarah Pauliová pomáhá vídeňské policii vyřešit případ mrtvé modelky, nalezené v zámeckých zahradách v Schönbrunnu. Jedná se o šestý díl krimi série odehrávající se v rakouském hlavním městě Vídni, a poněvadž český nakladatel neznámo proč vydává jednotlivé knihy v obráceném pořadí a ještě navíc mnohé díly přeskakuje, máme před sebou o pár let starší a zkušenější Sarah Pauliovou, která už není tím žurnalistickým elévem Vídeňského posla, jehož jsme poznali při vyšetřování smrti Hildy Jahnové, ale na slovo vzatou a oceňovanou profesionálkou. Propast, která vznikla vynecháním čtyř dílů je znát (změnily se především vztahy jednotlivých protagonistů a posty) a je nutno ji akceptovat. Stylově se Maxianová posunula blíže ženské části čtenářského spektra. Ještě to není červená knihovna, ale růžový podklad už stránkami výrazně prosvítá. Aby také ne, když se celou dobu bavíme o svatebních salónech, nevěstách, družičkách, šatech a přípravách na ty úchvatné okamžiky, kdy si dva lidé řeknou ono magické „ano“. Krimi složka ne že by vyloženě paběrkovala, ale malinko splývá s proudem, a to včetně finálního rozuzlení.

5 14.02.2022

Jmenuje se Marcus Johnson, je nadrotmistrem armády Spojených států a měl by bojovat ve válkách, ne proti superpadouchům jako jsou Taskmaster nebo Orion. Jenže tady se hraje o mnohem více, než jen o jeden (ne)obyčejný život. Pokud máte zájem o vysoce akční komiks, jste na správném místě. Pokud ale chcete příběh, sáhněte raději po jiném albu. Nemohu samozřejmě s čistým svědomím říct, že by Válečné jizvy neměly myšlenku nebo že by postrádaly souvislou a smysluplnou dějovou linii, jenže tady je v popředí zájmu zběsilé tempo, které člověka nenechá vydechnout a hrne se vpřed jako těžkotonážní buldozer s obrovskou radlicí. Taskmaster, captain America, S.H.I.E.L.D., Deadpool, Hadí bratrstvo a velké tajemství Nicka Furyho prostě nedají nikomu moc prostoru na přemýšlení nebo šťourání se v detailech. Šest sešitů nepřetržité bojové akce podle Christophera Yosta bravurně zhmotněné výtvarníkem Scotem Eatonem. Natlakováno je na maximum, airbagy jsou odpojeny, poutat se je zbytečné, protože tohle je jízda smrti.

5 30.12.2021

Planeta v systému Alfa-Draka je už dvě stě let odříznuta od jakéhokoli kontaktu se Zemí. Kolonie je zničená a zbytky pozemšťanů přežívají v lesích, kde se brání smrtící mlze - ljussům. Kromě toho jsou ve válce s lidem podobnými singlity. Nyní sem přilétá inspektor Rotanov, aby zjistil, co se to na planetě vlastně děje. Ve vědeckofantastické literatuře poměrně klasickou zápletku dokázal Jevgenij Guljakovskij uchopit více než zajímavě, přičemž ji vdechl jak pel akční napínavosti, tak i hlubokomyslného přesahu, sahajícího až někam k smyslu života a idejím funkční utopie. Celé to zkoumání příčin a následků lidského zápasu o vlastní místo na slunci je kupodivu vysoce životaschopné. Neutápí se v nabubřelé propagandě lepších zítřků, kterou nám ruští sci-fi autoři tak přečasto podsouvají, ani nezabředává do rádoby inspirativních psychotestů či zkoumání síly filozofie izolované skupiny. Guljakovského vyprávění je prostě jedno povedené vesmírné dobrodružství, které si nehraje na velkou literaturu a možná proto se tak dobře čte.

5 28.12.2021

Artur Penhaligon už získal pět Klíčů od království a dělá si zálusk na šestý. Lepší Sobota, vládkyně Horního Domu, však podle všeho bude těžký oříšek k rozlousknutí. Kromě toho, že je Správkyní Architektčina odkazu, je i nanejvýš schopnou čarodějkou. Garth Nix v šestém pokračování své ságy o podivuhodném Domě už tolik nehýří nápady jako na začátku, přesto dokáže postavit věž, která si v ničem nezadá s tou babylónskou. Oslepující ohňostroj gagů prostě jen vyměnil za vytrvalé vrstvení jednotlivých dílků skládačky jeden za druhým. Na vršek pak umístí křišťálovou vyhlídku a všem musí být jasné, že Lepší Sobota má svým fanouškům rozhodně co říct. Možná dokonce i překvapit, ne-li celkovým schématem, který se zase až tolik nemění, tedy alespoň v detailech a některých dílčích epizodách. Zdá se, že po dvou statičtějších dílech, se sobotní dobrodružství (za oponou i před ní), zase pěkně rozjelo. Skutečnost, že jde o nejkratší Arturovu výpravu za získáním Klíče, tomu dost možná napomohla. Už jsem docela vážně pošilhávat po čtvrté hvězdě a nebýt proměny Suzy Tyrkysově modré v obhrouble žoviální cácorku, čéče asi bych je tam i lupnul.

5 20.12.2021

Aby Mike Donnegan očistil své jméno, musí se postarat o dopadení lupičské bandy Lary Laneové. Problém je, že všichni lidé v okolí, včetně šerifa Cranea, ho podezírají, že je Lařiným pistolníkem. Jack Morton napsal plnokrevný western, který se čte jedním dechem. Jak už je u rodokapsové série dobrým zvykem, příběh je nekomplikovaný a přímočarý. Bez zdlouhavého profilování míří jako střela z winchestrovky přímo k rozuzlení, které si ostatně s nějakým složitým happy endem hlavu také neláme. Jedna kulka a konec, děkujeme, že jste četli s námi. Šibenice pro Laru má záviděníhodný tah na bránu a přesně naplňuje literu klasického westernového čtení.

5 20.12.2020

Potřetí vstupujeme do světa agenta Zero, a snad s výjimkou první kapitoly (Smrtelná střela), v níž se kresby ujal Richardo Lopez Ortis, příběh stagnuje. Vlčí něha se sice vrací k akční podívané z první knihy, ale je to jenom „…hhh… fhhh… hhaaaa… aaaa…“ spousta zbytečného násilí. Dva sešity krve a brutality, panel za panelem. Co je platná výborná kresba Alberta Ponticelliho (Sbohem) či Marka Oleksického (Není země kromě země, není moře kromě moře), když je to jenom o jednom. Nezachrání to ani vsuvka (Rodinná sešlost), namalovaná Adamem Gorhamem, která se snaží zúročit nápady z minulých dílů a dát jim impuls, přesahující rámec jedné knihy. Ono to hledání kořenů a spojení do minulosti moc nefunguje. Z celkového pohledu mě pak Vlčí něha zklamala, možná i proto, že nejzajímavěji na mě působil dovětek v podobě galerie tvůrců.

5 27.10.2020

Závěrečný díl Saganovy volné post apokalyptické trilogie se snaží vrátit k lineárnímu vyprávění Idlewildu při zachování mozaikové struktury Zrozených v ráji. Nabízí se nám tedy možnost přímého srovnání obou literárních koncepcí v jedné knize (a z mého pohledu dopadá první ze jmenovaných výrazně lépe). Dokud se totiž pohybujeme na území bývalých Spojených států amerických a sledujeme události pohledem Halloweena, je ve vyprávění alespoň určitý stupeň progrese a napětí, a i přes absenci nějakých výraznějších motivů se jedná o poměrně čtivou záležitost. Ve druhé mozaikové polovině se však utopíme v drásavých niterných psychostudiích jednotlivých protagonistů, vzýváme Boha i ďábla velké utopie, abychom to celé nakonec završili mutagenem pacifismu. Haleluja. Hare Krišna. Sagan se přetransformoval z protřelého cynika do morálního humanisty, kterážto role mu ani trochu nesedí a působí přinejmenším směšně. Díky tomu jsou Navždy volní zralí k věčnému zapomenutí.

5 21.10.2020

Staří hrdinové Idlewildu se potýkají se svými vnitřními démony, zatímco vedle nich dorůstá druhá generace geneticky upravených dětí. Svět je po smrtící pandemii nicméně stále dost prázdný na to, aby vynikla jejich opuštěnost a frustrace. Sagan skutečně moc optimistický ve svých vizích budoucnosti není a atmosféra zmaru a bezvýchodnosti je doslova cítit z každé jeho řádky. Jestliže Idlewild byl relativně kontinuálním vyprávěním s retrospektivními zášlehy, Zrozeni v ráji jsou poskládáni ze střípků osudů jednotlivých protagonistů, jejich myšlenkových pochodů a komentářů probíhajících událostí. Tohle schéma je atraktivní a zajímavé, takže bych k němu neměl žádné výhrady, kdyby se ovšem na pozadí něco dělo. Tady bohužel dvě stě stran plácáme pískové bábovičky, než se rozhodneme do nich šlápnout a prokopat se na vedlejší pískoviště, kde se staví hrad. Vzpoura Penny a Dvojky má přídech zakázaného ovoce, ale svou paranoiou rozbíjí unylost vyprávění. Na jeden román je to však zatraceně málo.

5 21.10.2020

Panshinův Obřad dospělosti zobrazuje typický konflikt diferencované společnosti v post apokalyptické fázi. Na jedné straně posádky gigantických Lodí, uchovávající technologické a vědecké znalosti a na straně druhé kolonisté, hájící v prachu a potu holou existenci na planetách, které jsou v lepším případě životu příznivě nakloněny. Alexi Panshin dostal za román v roce 1968 cenu Nebula, ale upřímně, dnes už by jeho robinsonáda asi mnoho slávy nesklidila. Nápad psát knihu z pohledu čtrnáctileté hrdinky posouvá hranici čtivosti silně směrem k young adult literatuře, nehledě na zvolenou formu a strukturu vyjadřování. Proto asi nepřekvapí, že i v těch nejvypjatějších okamžicích jsou linie příběhu zbavené všech hran, které by snad mohli někoho zranit či mu alespoň rozbušit srdce. Velké patetické rozhodování o morálce, etice a postavení lidstva ve vesmíru v závěru románu je tak trochu očekávanou douškou onoho ústředního tématu a je potřeba vzít ho na milost.

5 16.10.2020

Nanotechnologický virus, který unikl z laboratoře v Sacramentu, dále zabíjí. Nicméně se zdá, že už se blýská na lepší časy. Alespoň do té chvíle, než se jistá vládní klika rozhodne, že si malinko upraví pravidla hry ve svůj prospěch. Carlson pokračuje ve své pandemické sérii s nezdolností těžkotonážního beranidla. Jeho vize jsou silně pesimistické a pochmurné. Bohužel k jeho škodě je jeho ruka s perem ještě o stupínek těžkopádnější, než tomu bylo v předchozí knize. On k cíli své čtenáře nevede, on se k němu doslova probíjí přes hory, doly a hromady kamení. Přestože si v jednotlivých pasážích vede poměrně slušně, celek trpí na monotónnost. Děj se plahočí vpřed stejně jako hlavní hrdinka románu Ruth Goldmanová. Občas se ztrácí v hlušině či v bažinách, jindy zajiskří oslepujícím jasem. Pakliže Rok pandemie přiložil pod kotel alespoň v závěru, Válka se spokojila s poněkud alibistickým usmiřujícím zakončením, které člověka ze židle rozhodně nezvedne.

5 22.06.2020

Samoreplikující se vražední nanoboti zamořili Zemi. Pod hranící 3000 m. n. m. plus/mínus dlouhodobě nepřežije nic živého. Tato Carlsonova tlaková pojistka udělala z obyčejného putování mezi výškovými body dramatickou cestu na život a na smrt. Pandemická témata jsou ostatně pro čtenáře vždy velice atraktivní. Carlson navíc motiv celoplanetární katastrofy uchopil poměrně zajímavě, nicméně mi jeho vyprávění přišlo poněkud krkolomné a jaksi humpolácké. Elegance stylu a jazyka tu prostě chybí a samotná dějová linka je lehounce rozkolísaná. Všechny ty mocenské struktury státu Colorado, armádní specialisté nebo vědci na mezinárodní vesmírné stanici se mi zdáli do příběhu naroubovaní uměle a za použití značné síly. Žádná hladká dálnice a sporťák s otevřenou střechou, ale spíš silnice plná výmolů a záplat, přičemž humvee zůstal doma v garáži. Postavy to také bohužel nevytrhnou, najít si k nim jakýkoli vztah je vskutku sisyfovská práce. Veškerý potenciál tak třímá v rukou finální ozbrojená revolta, která i přes očekávaný happy end rozehřeje duši.

5 22.06.2020

Darkův Přízrak z temnoty ze série o Johnovi Sinclairovi je klasický brakový pulp, u něhož se jen obtížně hledá cokoli, co by se dalo pochválit. Všechno je tady naivně účelové, desetkrát převařené a vyluhované v tom nejlacinějším hrnku, který byl vůbec k mání. Přestože se na dřívějších sešitech této edice objevilo provolání o tom, aby si čtenáři nebrali tyto dílka do vlaku, neboť hrozí, že přejedou svou cílovou stanici, já bych se toho v případě Přízraku z temnoty určitě nebál. Název sice láká na okultní záhadu, bohužel nic takového tady nenajdete. Je tu vlastně jen jeden podivný rytířský turnaj, krvežíznivá královna s jejím orákulem a nějaké ty cesty časem. Už z tohoto výčtu je jasné, s jak moc sešívanou pokrývkou je nám dáno se zakrývat. Zapojit vyšší mozkové funkce se nedoporučuje, ale alespoň to rychle odsýpá.

5 20.04.2020

Del´Antoniův Titanus je silně poznamenán dobou, v němž vznikal. V šedesátých létech minulého století se ještě věřilo v beztřídní společnost, marxisticko-leninské ideje „všechno všem“ i ve vládu lidu. Poválečné uspořádání světa ostatně myšlenku komunismu podporovalo a rozdělené Německo nezůstalo ničeho z toho ušetřeno. Eberhardt Del´Antonio proto uštědřil své futuristické utopii štulec, až po okraj narvaný proletářskou ideologií „světlých zítřků“. Trčí mu z toho na všechny strany jako ostny ježka, stočeného do klubíčka. Ať se vrtnete, kam se vrtnete, o některou z bodlin se prostě zachytíte a bolestně poraníte. A je to škoda, protože pokud si odmyslíte všechen ten zhovadilý, sociálně uvědomělý balast, vyloupne se z Del´Antoniova románu potenciálně zajímavý, dobrodružný příběh s jednoduchým morálním poselstvím.

5 14.04.2020

Gruberovy Klíče z Erdingu si hrají na vysoce sofistikovaný špionážní thriller s detektivní zápletkou, bohužel se jim nějak nedaří naplnit merito věci. Zápletka je zmatená, motivy nejasné, postavy mlhavé, celý ten Gruberův příběh je jen taková velká prázdná bublina. Když do ní píchnete, splaskne a pes po ní už více neštěkne. Nuda, nuda, nuda, od začátku až do samého konce. Pokud se vám podaří sledovat zákruty dějové linky, zatleskám vám. Mně se to totiž nepodařilo. Gruberovo literární snažení mi připomíná malé dítě v holinkách, dupajícího po dešti v kalužích vody. Jeho konání nemá žádný smysl, ale tak krásně to stříká na všechny strany, že to dospělé až přivádí k šílenství. Klíče z Erdingu jsou právě takové, jsou o ničem - mizerný styl, pitomý příběh, nezajímavé postavy, hloupé dialogy… pusto, prázdno, otrava, nuda, vyčpělost a finále… vlastně žádné není.

5 15.03.2020

Dobrodružný román Vladimíra Šustra je podivnou směsicí kovbojky, válečného triptychu a tarzaniády. Kdesi v Paraguayi je československým žurnalistou objeven pralesní muž, který sice nemluví, zato nádherně kreslí. Objev zcela pochopitelně vyvolá obrovské pozdvižení, neboť každý si chce přihřát polívčičku. Nápad má jistý potenciál, zvláště když se do toho zapletou podivné vědecké experimenty, bohužel zpracování kulhá na obě nohy a žádná berle ho nezachrání. Dramatická složka je doslova pohřbena pod výjevy ze života domorodých indiánů, které jsou nejen nepřesvědčivé, ale i neskutečně nudné. Zápletka je triviální a předvídatelná, postavy nezajímavé, vedení děje utahané, styl nuzný a bídný. Knihu Vraťte mě živého pohřbil čas a v hlubinách zapomnění by podle mého měla i zůstat.

5 14.02.2020

David Hewson s každou další knihou svého „Costovského cyklu“ zraje jako víno. Skleněný hrob je již čtvrtým pokračováním a na rozdíl od svých předchůdců se neodehrává v Římě, ale v malebných Benátkách. Město na laguně dovolilo Hewsonovi z gruntu změnit atmosféru svého spektáklu a zasadit ústřední trojici detektivů, známou z předchozích dílů, do zcela nového prostředí, oplývajícího originalitou a neokoukaností. Je už také dobrým Hewsonovým zvykem, že nám nabízí hned několik rovin a příběh v příběhu. Na jedné straně je tu spletitá síť politických intrik a korupce, na straně druhé pak osobní životní tragédie hned dvou sklářských rodin. Přihoďte do tohoto kornoutu nádherně vysoustruhované charaktery hlavních protagonistů, výborně a s citem vedenou dějovou linku, kterou nevtíravě doplňují drobnokresby obyčejných věcí a činů, a prásk - máme tu sice ne nijak bombastický, zato rozhodně atraktivní detektivní román, jenž má všechny atributy dobré četby.

5 30.01.2020

„Jeden Bůh, jedna církev, jeden císař…“ a tajemství ukryté v básni Publia Optatiana Porfyria, které i přes propast věků zabíjí. Tom Harper ve svém románě o tajemství mrtvých rozvíjí dvě časové linie, v nichž obou je hnací silou touha po moci a bohatství. Římskou minulost sledujeme očima císařova pobočníka Gaia Valeria Maxima, neutěšená současnost z válkou rozděleného Balkánu se před námi odvíjí z pohledu právničky Abigail Cormacové. Oba přitom dělají, co mohou, jeden podle císařské vůle, druhý pod tíhou okolností. Zápletka je zajímavá, pohříchu ji Harper nakonec zahrál tak trochu do autu. Nikdo ze zúčastněných se přitom nemá k tomu, aby vrátil míč do hry a ještě na poslední chvíli se pokusil skórovat. Jakoby ani sám Harper nakonec nevěděl, za čím se celou dobu jeho postavy tak urputně hnaly. Jisté zatemnění motivů je samozřejmě zcela v pořádku a nedá se proti takovému postupu nic namítat, ale tady je výsledné osvícení malinko zmatené a nanicovaté. Až si říkáte: O co těm lidem vlastně šlo? Je tohle opravdu to VELKÉ tajemství…?

5 17.01.2020

Internátní škola svaté Alžběty pro problematickou mládež, navíc odříznutá od zbytku světa sněhovou bouří… jaké lepší prostředí by si mohl čtenář přát pro východisko klaustrofobického psychothrilleru. Zvláště, když zdi školy ukrývají fanatickou sektu a vraha, který se nezastaví před ničím. Na začátku jsem Lisu Jackson podezříval, že na mě vychrlí tuctový příběh, zabarvený schizofrenní psychologií uzavřené skupiny, a nemýlil jsem se… tedy do určité míry. Tradiční schéma strukturovaného děje ctí autorka bez jediného zaváhaní a doslova čítankově zachovává premisy žánru. I ono ukrývání hlavního záporáka za masku tajemného Vůdce se pohybuje na samé hranici kýče a podbízí se způsobem, který nemá daleko k zatracení. Sexistické vsuvky i milostné romance jsou k smíchu či pláči, podle toho, z které strany na ně budete nahlížet. A přes všechno to laciné pozlátko, které z textu trčí na míle daleko, má kniha dar strhnout a zaujmout. Trochu tajemna tamhle, trochu akce tuhle, podusit v psychologických hrách, dát tomu drive a šťávu… a z ošklivého káčátka je tu spanilá labuť. Má sice malinko pomačkaná křídla, ale vem to čert - je to prostě zábava.

5 12.12.2019

Když v Číně mávne motýl křídly, může to vyvolat válku v Evropě? A co bychom udělali, kdyby bylo možné vrátit čas? Doetschův hrdina Nicholas Quinn dostal jedinečnou možnost znovu prožít nejtragičtější den svého života, aby se pokusit zvrátit sled strašlivých událostí, které poznamenaly nejen jeho, ale i všechny v jeho bezprostředním okolí, včetně obyvatel malého městečka Byram Hills. Autor začíná své vyprávění v obráceném gardu, takže od konce směřuje k začátku. Činí tak ovšem nelineárním a velice přitažlivým způsobem podle vzorce: jeden krok vpřed, dva kroky zpátky. Že to může být vzrušující a adrenalinová jízda je nasnadě. Doetschovi se díky zvolenému schématu otevírají netušené možnosti větvení a rozvíjení děje. Nic tady není jisté, vše se může změnit doslova z hodiny na hodinu. Je to hra s časovými paradoxy, které snad ještě nikdy nebyly tak přístupné a pohlcující. Zloduši jsou v Doetschově provedení skutečně zlí a odporní, hrdinové stateční a nezištní, načež láska je pevná a opravdová, hory přenáší a čas je pro ni jen fyzikální veličina. Třináctá hodina je originální, neskutečně zábavné čtení.

5 25.11.2019