ludek.n komentáře u knih
Smutně i vesele, ale hlavně eroticky. Exkluzivní salón Playgirls na pražských Vinohradech uspokojí všechna přání svých zákazníků. Dokonce i ta tajná. Vladimír Páral spojil svůj mimořádný vhled do duší obyčejných pracujících lidí s porevolučním boomem svobody v oblastech, o kterých si český člověk musel dříve nechat jenom zdát. „Cokoli jste chtěli vědět o sexu“ se z uzavřených ložnic dostalo na stránky časopisů, knih a na obrazovky televizorů. Nahota přestala být tabu a obchody s erotickými pomůckami rostly jako houby po dešti. Páral zachytil tuto vlnu a jeho Playgirls jsou úsměvným objevováním tajů podnikání, které je staré jako lidstvo samo. Zpod jeho pera nevzešla druhá Fanny Hillová nebo Emanuela, ale zcela osobitý literární útvar, jehož okraje zasahuji i ty nejběžnější lidské osudy a odrážejí životní peripetie jednotlivých hrdinů, nebo v tomto případě spíše hrdinek. Playgirls je typická páralovská studie všednosti, která však překvapivě nezachází do hloubky a jen klouže po povrchu. Všechny zde uváděné trýznivé okamžiky v životě lidském jsou bezkrevné a tak trochu impotentní. Samozřejmě to nebrání užít si Páralův román dle libosti a dokonce se při něm i dobře bavit, ovšem k dosažení hvězdných výšin je přece jen potřeba něčeho navíc.
Přistávací dráha Lynne Heitmanové nemá s oním speciálním makadamovým pásem zase až tolik co do činění, i když jistá souvislost tu samozřejmě existuje. Jenom se netýká letištní plochy jako takové, ale špinavého a nebezpečného obchodu s falešnými náhradními díly k letadlům. Žánrově je to pak čistý detektivní thriller s ústřední dvojicí hrdinů, bývalou řídící leteckého provozu Alex Shanahanovou a soukromým detektivem Jackem Dolanem, kterým sekunduje mladičký hacker Felix Melendez ml. Na druhé straně barikády stojí podloudníci, vrazi, narkobaroni, zkorumpovaní agenti FBI a pomstychtivé, ke všemu odhodlané, dcery. Všichni dohromady se pak podílejí na eklektickém, chvílemi notně spletitém, příběhu, který se vlní a vzdouvá, sem tam i odběhne od tématu, nicméně vždy nakonec nalezne směr k vyostřenému, malinko pompéznímu, finále. Trochu nesourodě do tohoto koktejlu zapadá pitvání vojenské minulosti klíčových postav Jacka Dolana a Jimmyho Zachariase. Využít nabízejícího se traumatického potenciálu pro usměrnění děje by bylo v pořádku, ale tady to funguje jen jako pozlátkové předváděcí molo, na němž se modelkám každou chvíli zvrtne noha. Odmyslíme-li si tuto absurditu, je Přistávací dráha poměrně solidní čtení.
Pátrání Archyho McNallyho po zmizelém Capoteově rukopisu se přispěním hlavní postavy nese v lehce komediálním duchu a odlehčené groteskní atmosféře. Nejlepšímu soukromému detektivovi v Palm Beach prostě není nic svaté, a to jak v profesní, tak v soukromé sféře. Autoři, pánové Sanders a Lardo, ho totiž vybavili neutuchající dobrou náladou, štiplavým sarkasmem a nonšalantním přístupem k vyskytnuvším se problémům. Když se k tomu přidá odsýpající, nepříliš komplikovaný děj, pár pitoreskních postaviček, včetně slibných a potencionálně silných protihráčů, ale především inteligence a hravost, máme před sebou odpočinkové čtení, které baví od první do poslední stránky. Děkovat za to můžeme zvolené formě vyprávění, která z pátrání po pachateli hrdelního zločinu udělala zábavu k popukání. Některé Archyho bonmoty jsou tak povedené, že stojí za zapamatování. McNallyho alibi nejspíš není nejlepší detektivkou na světě, ale je to zatraceně dobrá četba, která si bezpochyby zaslouží svůj díl pozornosti.
Zákeřný střelec se v ulicích Konstantinopole pokusil zavraždit byzantského císaře Alexia. Šíp panovníka minul a neúspěšný vrah hned poté zmizel. Je teď na Demetriovi Askiatesovi, luštiteli tajemství, aby ho našel a pohnal k odpovědnosti. Tom Harper zasazuje děj svého románu do skutečných historických kulis křižáckého tažení za osvobození Jeruzaléma z rukou nevěřících na konci 11. století. Dějištěm a průsečíkem všech událostí je hrdé město Konstantinopol, před jehož branami se usadila francká armáda, která sice přišla jako spojenec, ale mnozí si myslí spíše na byzantské poklady a nová území, která by uchvátili. A v této vypjaté atmosféře Demetrios Askiates hledá osnovatele spiknutí proti trůnu. Asi nikdo neočekává od takového tématu, že to bude lehké a veselé čtení. Nicméně Harperova rétorika mi přišla až příliš těžkopádná a především v první polovině i notně ospalá. Potenciál by tu určitě byl, ale jakoby se nedokázal prosadit a prodat zajímavé momenty, o postavách ani nemluvě. Spousta toho zůstala uschována pod těžkými černými mraky, kterými neprorazil jediný paprsek a pocit, že se čtení táhne, převažoval nade vším. Uvidíme, jak si Harper povede v dalších pokračováních.
Kniha Leoše Šimánka „Cestování je můj život“ je prvním titulem cestopisné ediční řady Zážitky z cest. Na rozdíl od „širokoúhlých“ fotografických Cest za dobrodružstvím není u této edice kladen takový důraz na obrazovou složku, přestože kvalitních a úchvatných fotografií je v knize i tak nepočítaně. Obrázky tady nicméně mají funkci doprovodnou, jako dodatek textu jsou s ním přímo a nerozlučně svázány v jeden komplexní celek. Nepotřebují proto ani popisky, protože vše je řečeno výše nebo níže na příslušné stránce. Leoš Šimánek v chatě v Orlických horách, zapadaných sněhem, vypráví manželce, švagrové a bratrovi o své první plavbě na plachetnicích Tichomořím, o svém putování po řekách kanadskou divočinou až do Severního ledového oceánu, a také o všech lidech, které cestou potkal a o kamarádech, s nimiž tyto výpravy podnikal. Domácká pohoda u praskajícího krbu se svařeným vínem v ruce zabarvuje všechny ty neuvěřitelné zážitky tónem moderní lidové vyprávěnky, přátelského potlachu se srdcem na dlani a mírem v duši. Ale nedejte se tímhle zdánlivým klidem zmást, protože Leoš Šimánek je dobrodruh každým coulem a z jeho povídání to je na každý pád cítit.
Nixova sedmidílná série Klíčů od království vrcholí. Arturovi Penhaligonovi zbývá projít sedmou úrovní Domu, získat poslední Klíč od tajemného lorda Neděle a poté spojit všech sedm částí Architektčiny Vůle, která tím může dojít svého velkého naplnění. A pak… staň se, co se stát má. Nix nás vystřelí do závěrečného dílu plnou silou svých zbraní a bez pardonu. Už žádný prolog, žádné vysvětlování nebo rekapitulace, rovnýma nohama přímo doprostřed hroutícího se divnosvěta. Zachraň se, kdo můžeš a urvi pro sebe alespoň kousek koláče. Před branami Jedinečných zahrad stojí armády Pištce, Lepší Soboty i dámy První. O osudu všech světů a možná i celého vesmíru se rozhoduje tady a teď. Na váhání rozhodně není čas ani prostor a Nix si to uvědomuje mezi prvními. Nedělním dnem se proto proženeme s uragánem v zádech. Do skládačky, kterou jsme s autorem tak dlouho dávali dohromady, nyní umísťujeme poslední dílky. Finální velký třesk rozhodne o zkáze či o naději. Zklamaní, ohromení, nadšení….??? Rozhodněte sami.
Pátek - bláznů svátek a vypadá to, že lady Pátková má k této definici opravdu hodně blízko. Jak jinak si vysvětlit, že se rozhodla dobrovolně abdikovat a odejít do ústraní provádět své podivné experimenty. Artur Penhaligon však ani v tomto případě nebude mít ustláno na růžích. K získání pátého Klíče a nelezení chybějící části Vůle se totiž bude muset vypořádat s nečekanou konkurencí. Nix v páté knize Arturových dobrodružství vede dvě paralelní dějové linky - kromě té hlavní, jíž se vedle Artura účastní ještě Suzy Tyrkysově modrá a Fred Počáteční číslice Zlatý, je tu ještě příběh Lístky, která upadla do tenat lady Pátkové. Byla to právě Lístka, která v předchozí knize společně se Suzy zachraňovala upadající drive vyprávění. Tady se jí bohužel už tolik nedaří a její spavá odysea má opravdu tendenci uspávat. Ne že by ostatní hrdinové předváděli nějaký oslnivý výkon, nicméně jejich putování do pátečního Skriptoria bláznivé lady má přece jen nabroušenější atributy. Žádná parádička se však nekoná. Počínaje touto knihou se také ve větší míře než dříve stírají předěly mezi jednotlivými díly, takže prolog už není seznámením s novou úrovní Domu, ale spíše rekapitulací předchozích událostí v kontinuálním módu.
Russell Blackford se v Pokušení krále čarodějů sice pokouší o temnou epickou fantasy, ale nějak se mu nedaří zamířit energii tím správným směrem. Namísto jasné osnovy nám předkládá nabubřelý velkohubý patos, v němž se ztrácí většina zajímavých okamžiků. Celá dějová linka je jakoby zploštělá. Blackford než aby se zaměřil na klíčové události, zeširoka popisuje nevýznamné detaily. Tohle dělání z komára velblouda je místy tak intenzivní, že se mu úplně ztratí smysl celého vyprávění. Dokonce se zdá, že Blackfordovi je milejší nesmyslná přetahovaná o Prorokovo žezlo, než samotný boj dobra a zla, světla a temnoty. Postavy jsou namalované několika tahy, bez výrazu, bez emocí, nemají hloubku, historii, motivaci a mnohdy ani smysl. Jsou na daném místě a v danou chvíli jen proto, aby tu byly a něco učinily, ale chybí tomu začátek i konec. Ve finále pak stačí jediný krátký odstavec, aby sfoukl ústředního záporáka do nebytí. Blackfordovo Pokušení prostě nezaujalo ani nenadchlo.
Tipař Johna Francomeho je klasická detektiva z prostředí dostihového sportu. Francome, coby bývalý žokej, toto prostředí zná více, než dobře, je tedy autorem nad jiné povolaný. Jeho styl je nekomplikovaný a odlehčený, rozhodně nevymýšlí žádné složité zápletky a dějovou linku vede poměrně přímočaře. Jeho úkroky do stran jsou spíše kosmetického charakteru a nijak neodvádějí pozornost od vlastního pátrání dvojice soukromých detektivů Simona Jeffriese a Matta Jamese. Charaktery těchto vyšetřovatelů, stejně jako i všech ostatních postav Francomeho románu, jsou vykresleny přirozeně a jen v nezbytně nutné míře pro pochopení kdo s kým, kam a proč. S přibývajícími stránkami, jak postupně krystalizuje celý komplot, se mi nicméně na mysl vkrádá myšlenka, že než aby napětí a očekávání bobtnalo, spíše se kamsi vytrácí, o překvapivém zvratu ani nemluvě. Tipař je prostě takové to oddychové čteníčko na jedno použití, od kterého nic neočekáváte a na které během jediného týdne zapomenete.
Ostrovní ráj, neprostupná džungle a geologická expedice, zkoumající na Jamajce kdoví co pro kdoví koho. Robert Ludlum, jak už je jeho zvykem, zapojil do akce snad každého, na koho si vzpomněl: britskou MI5, Interpol, drogové narkobarony, fašisty, osvobozenecké hnutí i tajemnou sektu, ukrývající se v horách Flagstaff Range. Do svého koktejlu přidal ideologické šarády, politické machinace i vědu. Zatřepal, zamíchal a z šejkru mu vypadl zmatený a nepřesvědčivý paskvil, který se brodí bahnem nudy a chaosu od začátku až téměř do úplného konce. Dramatických momentů se dočkáme vlastně až na posledních stránkách knihy, a to už je na záchranu přece jen trochu pozdě. Celé rádoby dobrodružné vyprávění je navíc zahaleno oparem tajemných špionážních praktik, kdy se nedá věřit nikomu a ničemu, kdy jsou všichni proti všem a kdy je potřeba skrývat kdejakou myšlenku. Výsledkem tohoto hloubkového zatemňování je zoufalost. Urputně jsem se snažil najít v Křiku Halidonu nějaký smysluplný prvek, jehož bych se mohl chytit, ale bohužel se to nepovedlo. Za mě je tento Ludlumův román ztrátou času.
Osud lidstva je příliš důležitý, než aby ho určoval dav. Historii je třeba řídit a ti, kdo nesouhlasí, musí z kola ven. Signatáři Sigmy v tom mají jasno a síla jejich přesvědčení je vražedná. Otec politického thrilleru Robert Ludlum si ve své knize pokládá zajímavé otázky o vině, odpovědnosti a míře sebeobětování ve prospěch vyššího cíle. Odpovědi hledá formou akčního děje, napumpovaného napětím a adrenalinem. Do určité úrovně je vše v pořádku a vy si užíváte plavbu spletitým labyrintem. Pak ale osnova příběhu nadobude takových proporcí, že začne stravovat sama sebe a stane se kontraproduktivní. Všichni ti agenti FBI, CIA, Stasi a Mossadu, doplnění o mezinárodně hledané nájemné zabijáky, lovce nacistů, prodejné policisty, intrikány a další postavy bez ladu a skladu, vytvoří nepřehledný rej jako vystřižený ze Shakespearovy Noci svatojánské. Přestože stále proplouváte rozbouřenými vodami s napnutou plachtou, už dávno si hru vln neužíváte tak, jako na začátku. Krkolomnost si podává ruku s překombinovanou zápletkou. Finále se naštěstí zase vrátí k jednoduchosti a přímočarosti, stíny ale zůstávají…
Antonín Červený popisuje v této knize svou kolovou výpravu do Jihoafrické republiky z roku 2000. Jednoduchý a neučesaný styl jeho vyprávění dává jasně najevo, že velkým beletristou rozhodně není. O to větším je cyklistickým nadšencem, což hodnotím kladně, neboť sám mám za sebou pár podobných sólových expedic, sice možná ne tak daleko, ale za hranice všedních dnů určitě. Co se mi na Červeného cestopise líbilo už méně, je onou souručenství s australskou dvojicí post-profesionálních cyklistů Omarem a Trish, kterého je bohužel plná kniha. Jako cyklista chápu psychologický aspekt této kooperace, nicméně jako čtenáři se mi líčení jízdy v háku, byť se všemi technickými finesami, jeví poněkud fádní a nezajímavé. Tím spíše pokud jde na úkor cestopisné náplně, jako se to děje v tomto případě. Rychlá sportovní jízda od hostelu k hostelu, při níž nejinteresantnějším údajem je dosažený čas, a následné courání se po okolí cílové destinace s důrazem na zaopatřování nejzákladnějších lidských potřeb, opravdu není tím nejatraktivnějším způsobem, jak k cestopisu přilákat čtenáře. Pocit průměrnosti potvrzují i mizerné fotografie v příloze. Suma sumárum: žádná velká sláva.
Françoise a Claude Harvéovi strávili svou cestou kolem světa čtrnáct let, a i když jejich putování nebylo tak docela souvislé - někde zůstali týden, jinde měsíc, v Kambodži dokonce celý rok v utečeneckém táboře a dvakráte se dokonce vrátili domů do Francie - přesto je jejich výprava neuvěřitelným počinem, jenž si zaslouží smeknout klobouk a zahrát Marseillaisu. Zvláště pak ty poslední roky s dítětem. Jejich literární vzpomínání má nicméně ke strhujícím eposům daleko. Jednak jejich líčení nevšedních dobrodružství chvílemi sklouzává do mravokárného tónu, a pak ta „rychlost“ s jakou prosviští tisíce a tisíce kilometrů a stačí jim k tomu jedna, dvě stránky, někdy dokonce jen odstavec. Je to jako by dlouhometrážní film někdo sestříhal na desetiminutový úvodník a moc si s tím hlavu nelámal. Pryč muselo všechno zbytečné slovíčkaření i cestovatelské zkušenosti. Pod nůžkami tohoto necitlivého střihače tak zůstalo víc, než bylo zdrávo a z cyklistického cestopisu se díky jeho přispění stal monotónní sled obrazů, spíše památníček přátel a seznam návštěv než kniha o životě s kolem. Korunu tomu nasadil i odpovědný redaktor, který se s korekturami snad ani neobtěžoval. Docela zklamání…
Nositel Goncourtovy ceny Patrick Modiano nám ve svých dvou románech představuje neradostné mládí poválečné generace Francouzů, kteří se snaží, zatíženi handicapem životního neúspěchu, najít své místo ve společnosti. Jestliže první ze zde uvedených románů je autobiografickou retrospektivou žáků elitní Valvertské internátní školy, v níž nám autor dává nahlédnout do osudů každého jednoho z jejích absolventů, pak román Mládí se soustředí výhradně na peripetie dvojice mladých novomanželů Louise a Odily Memlingových, snažících se vymanit z vlivu lidí s podezřelou minulostí. Co oba romány spojuje je bezbřehá melancholie, nostalgie a děj, jdoucí odnikud nikam. Atmosféra zmaru a absence jakékoli perspektivy dělá z obou Modianových dílek velice neatraktivní čtení. Připočteme-li nekonečně ospalý a utahaný styl, jehož celkové vyznění nesměřuje k žádnému cíli a stává se pouhým organizovaným vrstvením slov, je dojem z knihy více než rozpačitý.
Příběhy Jeana-Marie Cabidoulina vlastně žádnými příběhy nejsou, neboť se ve skutečnosti jedná o jednu jedinou výpravu francouzské velrybářské lodi Saint Enoch, na níž tento povoláním bednář a povahou škarohlíd všechny provokuje svými temnými předpověďmi tragického konce. Kniha bohužel postrádá jakýkoli dramatický moment (pokud tedy za něho nepovažujete situaci, kdy se na sebe škaredě dívají a vzájemně si nadávají dvě konkurenční velrybářské posádky), a tak máme v ruce typický Verneův cestopis, který nás jednak povodí Tichým a Pacifickým oceánem a současně nám představí život lovců velryb na konci 19. století. Finále je strohé a bez překvapení, takže takové vyprávění pro vyprávění. Jak se začalo, tak se skončilo a důvod ohlížet se zpátky tu opravdu není.
Povídková sbírka Dotek mrtvých těží z odkazu románové série Pravá krev se Sookie Stackhouseovou v hlavní roli. Nic nového už nepřináší, a tak trochu vykrádá staré a už vytěžené motivy, které navíc ubíjí nutnost přiblížit neznalým čtenářům alespoň zčásti pozadí a prostředí, v nichž se odehrávají. U románů se tato retrospekce v textu často ztratí, ale u krátkých povídek bije do očí a stejně se obávám, že čtenář, pro něhož by byl Dotek mrtvých prvním seznámením s Sookie Stackhouseovou, bude lehounce mimo mísu. Naopak pro čtenáře znalého a poučeného o Sookiiných peripetiích s upíry a jinými nadpřirozenými bytostmi, budou povídky zde uveřejněné slabým ovárkem a hrachem házeným na stěnu. Ve světle těchto konstatování se mi pak asi nejvíce líbil Vánoční dárek, naopak Jednoslovnou odpověď a hned úvodní Vílí prach mám za převařenou vodu. Jako nostalgická douška na závěr a vzpomínkové ohlédnutí se za celou sérií, ale kniha funguje docela dobře.
S knihami Charlaine Harrisové je to jak na houpačce: některé z nich cení upíří tesáky radost pohledět, jiné zase uspávají svou monotónností a mlácením prázdné slámy. Mrtvý bod se bohužel řadí do druhé jmenované kategorie. Autorka opravdu ustrnula na Mrtvém bodě. Honí míč po hřišti z jednoho rohu do druhého, aniž by vyvíjela jakoukoli snahu skórovat. Některé scény jsou dokonce natolik stupidní, až se člověk pozastavuje nad smyslem autorčina konání. Série Pravá krev spěje ke svému závěru a je to na ní bohužel vidět. Snaha vydobýt z příběhu ještě naposledy nějakou dechberoucí zápletku je očividná, jenže se to už nedaří, ať se Charlaine Harrisová snaží sebevíc. Nicméně vítám s povděkem pozvolné uzavírání některých dějových linií, ke kterému dochází bez pompy a vybuchujících rachejtlí. Dost možná na nějaký ten ohňostroj už prostě jen nezbývají síly a ani nápady.
Tajemství noci je temný a morbidní příběh, brodící se těmi nejodpornějšími a nejzvrácenějšími lidskými emocemi a skutky. Začíná jednoho pochmurného deštivého odpoledne, kde jinde než na střeženém psychiatrickém oddělení Státní nemocnice, rozhovorem detektiva Johna Calvina s posedlým mladistvým delikventem, který brutálně vyvraždil celou svoji rodinu. Atmosféra zla, nenávisti, zloby a zmaru doslova čiší z každé stránky, a snad proto, že Koontz nikam nechvátá, zavalí vás svou zvrhlou, depresivní náladou jako hustá a lepkavá povidla. Brzy hledáte důvod, proč knihu na chvíli zavřít a jít se podívat z okna, zdali svět venku ještě existuje. Přestože dějová linie neoplývá vysokým tempem ani nečekanými zvraty, buší do vás silou ultra výkonného hydraulického bucharu a zpracovává vás na beztvarou hroudu. I když vlastně už dopředu víte, jak to celé skončí, nenudíte se a pochybujete… o autorově zdravém rozumu, o ponaučení z příběhu a nakonec i o sobě samotných.
Pohlův Návrat domů mi tak trochu připomíná moderní pohádku (ne nezbytně pro dospělé) o hodných mimozemšťanech Hakhhli, kteří se rozhodli pomoct násilnickým, zaostalým a otřesným obyvatelům planety Země, kteří si už natolik zdevastovali své životní prostředí, že se ve všem tom smetí div neutopí, neotráví se jím, o nějakých letech do vesmíru ani nemluvě. Je docela zábavné sledovat onu psychologickou proměnu hakhhliovského odchovance Sandyho Washingtona z dvaadvacetiletého naivního dítěte, přes nadrženého teenagera, tápajícího špeha až k muži činu, odhodlaného ke všemu, to vše během pouhých tří týdnů. Na rozdíl od pohádek, kde zlo je vždy po zásluze potrestáno, dobro slavně vítězí a v lásce žijí všichni až do smrti, Návrat domů směřuje spíše ke konfrontaci, neboť Hakhhli nejsou zase až tak hodní a pozemšťané natolik zoufalí, aby bylo na první pohled jasné, kde je vlastně pravda. Alespoň, že o té lásce to platí na sto procent…
Závěrečná kniha Chalkerovy tetralogie o vládcích Wardenových světů nám představuje poslední planetu Medúzu, kam je se svým tajným posláním vyslán agent Tarin Bul. Jeho mise je oproti těm předchozím poněkud zkrácena, neboť nás čeká poměrně rozsáhlý epilog, rozmotávající všechny záhady čtyř originálních planetárních světů, včetně onoho velkého tajemství ukrývajících se mimozemšťanů. Byť se nejedná o zcela původní myšlenku (podobné téma zpracoval ve své skvělé povídce Děti Slunce Jack Williamson už v roce 1934), funguje v kontextu děje velmi dobře a zcela přirozeně, bez krkolomných úhybných manévrů, nás přivádí do finále celé série. Bulova mise na Medúze pak baví stejně jako i závěrečné rozuzlení. Samozřejmě i tady se dočkáme opakování úvodní pasáže, v určitých momentech slovo od slova stejné s předchozími knihami, a nepomohlo ani její odlehčení a zkrácení. Myslím si, že tyto vstupy šlo napsat variabilněji, zajímavěji a tak, že by to nebylo otrocké CTRL-C/CTRL-V (ve třetí knize dokonce odpovědnému redaktorovi utekla výměna názvů planet, takže se dočteme, že Park Lacoch je vysazen na Kerbera místo na Charón - ostudné faux pas). Medúza je každopádně úspěšným završením výborné akčně-dobrodružné sci-fi série, která si udržela úroveň od první do poslední knihy.