ludek.n komentáře u knih

Rudy Rucker nás ve své dřevní kyberpunkové klasice vezme na výlet do budoucnosti, v níž je Měsíc obsazen inteligentními roboty - boppery. K lidem je nevážou žádné tři Asimovovy zákony, jejichž potlačení je nezbytně nutnou podmínkou jejich vlastního rozvoje. Jenže ani tak vysoce sofistikovaná technologie kybernetického vědomí není jednotná. A v této rozkladné myšlence je ukryt potenciál dramatické zápletky, kterou autor rozpracovává a domýšlí až do krajních poloh. Příběh má dost nekompromisní přímočarý tah, nikam neodbočuje ani se nezdržuje jakýmkoli nástinem poměrů, vsuvkami, vysvětlivkami či charaktery postav. Na jednu stranu je to ku prospěchu - četba odsýpá jako písek v přesýpacích hodinách, na druhou stranu je tento střemhlavý let trochu na škodu, neboť nechá spoustu zajímavých linií bez povšimnutí a nahozené myšlenky nedostanou v tom chvatu šanci zarýt se pod kůži. Člověk se ani nenaděje a je konec. Nicméně jako jednohubka na jedno nadechnutí je Software docela povedený počin, kterému ani moc neublížily roky od jeho prvního vydání.

2 30.01.2019

Touto knihou zahájilo vydavatelství AFSF ambiciózní projekt „bestofek“ a i když jim to nevydrželo moc dlouho, byl to svého času velmi zajímavý nápad. O to záhadnější je, proč prvním, po kom sáhli, byl zrovna v české kotlině nepříliš známý Henry Slesar, autor televizních scénářů, detektivních, hororových a samozřejmě také sci-fi a fantasy povídek. A právě z ranku posledních jmenovaných žánrových oblastí vybral Cyril Simsa údajně to nejlepší z nejlepšího možného. Současně s tím však v doslovu přiznává, že některé povídky už poněkud zestárly, a tak je na každém, aby si na zde představovanou Slesarovu tvorbu utvořil vlastní názor. Mně se nejvíce líbilo záhadné Dítě?, drsný Měsíční slap nebo vtipné Sebezdokonalování Salvadora Rosse. Za nejslabší kousek považuji miniaturku Můj otec kocour. Zbytek osciluje v šedé oblasti průměru, v níž se sice občas blýskne zajímavý nápad nebo povedený happy end, ale bohužel tu není nic, co by člověka posadilo na prdel.

2 29.01.2019

S Vládcem světa vstupujeme potřetí do bohaté říše Mughalů a sledujeme úsilí nejstaršího Humájúnova syna Akbara po naplnění odkazu otce a děda. Na rozdíl od nich je jeho cesta k moci a titulu nejvýznamnějšího Mughala v dějinách lidstva méně strastiplná a daleko přímočařejší. Akbar netrpí, nestrádá ani neprohrává. Má to za následek větší plochost děje než u předchozích knih, neboť jakoby ubylo dramatických momentů. Ony v knize samozřejmě stále jsou, ale jejich celkové vyznění a dopad je v mozaice všech osudů, které tady autoři rozehrávají, najednou daleko méně významný a přehlédnutelnější. Své si k tomu přidává i vyšší zhuštěnost a zkratkovitost dějinných událostí, neboť interval, který kniha pokrývá je u Akbarovy vlády daleko delší než u jeho předchůdců. Optikou zážitků z předchozích dílů se pak čtenáři neodbytně vtírá pocit, že tentokrát nedostal vše, co dostat mohl, nebo jinak řečeno dostal to, co očekával, ale ve formě, která už není tak oslnivě vzrušující, jak bývala dříve. Pořád je to hodně dobré a podmanivé čtení, ale upřímně ta čtvrtá hvězda má zurážené všechny ostny.

2 28.01.2019

Zakladatel mughalské říše Bábur je mrtev a jeho synové, jak už sám titul druhé knihy této historické série napovídá, se v lásce zrovna nemají. Dokáže Humájún, nejstarší Báburův syn a dědic, udržet říši svého otce a vypořádat se s nebezpečím, hrozícím jak od nevlastních bratrů, tak i od ctižádostivých sousedů? O tom pojednává Bratrovražedná válka. Kniha poměrně úzce a plně chronologicky navazuje na svého předchůdce, takže určitě není rozumné vstoupit do říše Mughalů bez seznámení se s Nájezdníky ze severu. Je tu spousta odkazů, nápověd a souvislostí, bez jejichž znalostí budete jak v Jiříkově vidění. Bratrovražedná válka zachovává strukturu i styl vyprávění první knihy, a stejně jako ona nás posouvá svou pomalou bohatýrskou kadencí v ději dále a dále. Tady se rozhodně nikam nechvátá, vše má svůj čas a své přesně stanovené místo. Něco je historická skutečnost, něco fabulace autorů, přesto to spolu dohromady funguje nad očekávání skvěle. Výsledkem takového přístupu je velmi komplexní a uvěřitelný příběh, s nímž se dá bez problémů zapomenout na okolní svět.

2 23.01.2019

Záhadné tajemství Michelangelova anatomického zápisníku, zmizelý nacistický transport ukradených uměleckých děl, tzv. Kvedlinburský poklad, a k tomu ještě vatikánské techtle mechtle okolo papežského bastarda. Tak si říkám, jestli si Paul Christopher neukrojil až příliš velké sousto. Ne že by se to četlo špatně, nebo to bylo vyloženě nudné. Naopak, vyprávění má spád a nenechá čtenáře ani na chvíli v klidu. Ale už mi to přijde natolik překombinované, že se v tom hektickém zřetězení záhad nakonec ztratí vlastní motivy jednání ústředních postav. Budování tajemné atmosféry jde chvílemi až tak daleko, že to působí uměle a vytváří šum, který pohltí dynamiku příběhu. Postavy se v tu chvíli stávají statisty ve hře, která je doslova míjí. Samotný Michelangelův zápisník tady nakonec má jen epizodní roli, když o něj na začátku knihy zakopneme, abychom se s ním už ve zbytku děje nepotkali, a to ani v asociacích. Těžko uvěřitelný je i závěrečný souboj, kdy jde Finn s klíči v pěsti proti Glocku v rukou profesionála. Na druhou stranu její cyklistická honička ulicemi New Yorku je perlička, kterou hned tak něco nepřekoná. Ale bohužel, jedna strhující scéna díru do světa neudělá a ostatní je příliš zmatené, než abych knize přiřkl více než tři hvězdy.

2 16.01.2019

Záběr tvorby Alexeje Pludka je poměrně široký, od dětských a dobrodružných knížek, přes historické eposy až k populárně naučným věcem a románům ze současnosti. Něco z tohoto tematického bohatství se odráží i v této povídkové sbírce. Nahlédneme do křivolakých pražských uliček (Cagliostro v Praze), posedíme v kavárně na Smetanově nábřeží (Časová díra v Bellevue), navštívíme Káthmándú (Exil pod Himálajem), zavzpomínáme na staré legendy u Buddhova Stromu probuzení v indické Bodh Gaje (Strom desíti tisíc znaků) nebo se vydáme za poselstvím staroegyptského krále bohů (Vzkaz boha z Karnaku). Ať už ale s Pludkem cestujeme tam či onam, vždy se nám v zaměřovači zjevuje prostý a obyčejný člověk se svým hledáním hodnot lidství. Bohužel až příliš často je toto hledání útrpné, poznamenané slovním průjmem a hlavně bez jakékoli pointy (Pozvánka Šivova syna; Do roka a do dne; Náhle jsem věděl, co se stane) a jen ojediněle se blýskne na lepší časy (Abdikace lorda Villanina). Pro mě je tato kolekce fantaskních a snových povídek jen slabý odvárek, který mi nerozproudil krev v těle ani omylem.

2 27.12.2018

Přiznám se, že mi po přečtení Vanceho knihy není jasné, proč překladatel použil z mnoha možných českých významů anglického slova „masters“ zrovna slovo „učitelé“. Draky tady rozhodně nikdo nic neučí. Draci jsou lidmi ovládáni, nebo naopak, jako v případě vesmírných dobyvatelů Grephů, jsou draci pány, kterým lidé slouží jako otroci. Ať už je tomu ale tak nebo tak, nic to nemění na skutečnosti, že Vanceho příběh je takové slaboučké a prostoduché šťouchání klacíkem do onoho mohutného světa, kterému se říká epická fantasy. Autorovi se prostě nedaří vykřesat z děje jiskra, jeho postavy jsou nezajímavé a celé je to takové ploché a šachovnicové. Podezřívám ho dokonce z toho, že původně chtěl napsat dětskou knížku, ale pak si to rozmyslel a zkusil přehodit výhybku do oddělení pro dospělé. Přání však zůstalo otcem myšlenky, a tak výsledek skončil někde na půli cesty.

2 05.12.2018

Polské povídky, jejichž vznik se datuje do poměrně širokého časového rozmezí od poloviny 60. let až do let 80, zpracovávají různá témata rozmanitými styly. Jsou tu jak humorné anekdoty (Megalomanie; Nenechal jsem se uspat; Miss sektoru), tak i závažná zamyšlení nad údělem a směrováním lidstva (Vítěz; Patent; Paracelsovi žáci). Úroveň povídek je stejně různorodá, jako zpracovávaná témata, od slaboduchých hříček (Bariéra; Model supernovy), až po lepší průměr (Volání na Mléčné dráze; 90.000 miliónů kilometrů od Slunce; Stav ohrožení). Za nejpovedenější kousek a vrchol sbírky považuji Hlavu Kassandry od velmi talentovaného Marka Baranieckého. Celkově mě však tento výběr polské fantastiky o svých kvalitách moc nepřesvědčil a řadil bych ho spíše k těm slabším.

2 04.12.2018

První vysílání televizního seriálu Dr. House mě sice nějak minulo, když jsem se ale dostal k jeho repríze, stal jsem se velkým obdivovatelem této série a postava Gregoryho House se stala jednou z mých oblíbených. Proto, když jsem jednou o Vánocích našel pod stromečkem knižního průvodce seriálem, byl jsem zvědavý, jak vypadá Dr. House z pohledu literárního. Na úvod třeba říci, že se jedná o typického představitele literatury faktu, do oddělení beletrie kniha nezabíhá, a takto je k ní také třeba přistupovat. Pokud byste ji chtěli přečíst na jeden zátah, se zlou se potážete. S úvodními kapitolami, představujícími zrod seriálu a jeho protagonisty, problém není, ale jakmile se čtenář dostane k popisům jednotlivých epizod už to tak růžové není. U první série jsem byl ještě okouzlen množstvím informací, které se autorovi podařilo posbírat. Všechno co v seriálu bylo, nebylo, co se povedlo, nepovedlo, nebo třeba i v jakých pozicích a úlohách se objevila Housova hůl. S druhou sérií už nadšení pomalu vyprchávalo, neboť jsem si uvědomil, že je to pořád to stejné dokolečka, dokola a začal jsem se nudit. Třetí sérií jsem se už kompletně protrápil. Na světlo světa totiž ve vší své nahotě vyleze nešvar i těch nejlepších televizních seriálů, totiž fakt, že je jedna základní dějová kostra, která se s každou epizodou lakuje jinou barvou. Včera to byla kanárkově žlutá, dnes hráškově zelená, zítra to bude blankytně modrá. V televizi mohou onu jednotvárnost obalamutit hudebním doprovodem, změnou nálady, atmosféry nebo stylu vyprávění, ale u faktografie tohle bohužel možné není. Pročíst se všemi epizodami tří sezón je sisyfovská práce a doporučuji ji jen skalním fanouškům Dr. House.

2 04.12.2018

Tři povídky v tomto sešitě se snad ani nemohou více lišit. Vogtův Zorl je čistokrevná akční sci-fi ze série o Vesmírném ohařovi, Gaspariniho Nebezpečná planeta je lehce psychologické preludium, v němž se prolínají sny a skutečnost a Howardův Meč s Fénixem zase představuje typickou hrdinnou fantasy s Conanem v čele. Žádná z povídek není vysloveně špatná, ale kdybych je měl seřadit od nejhorší po nejlepší, bude pořadí následující: Gasparini-Howard-Vogt. Zorl je skutečně věcička, která se mi trefuje do mých čtenářských receptorů, a neváhám jí přiřknout plný počet hvězd. Sešit je ještě doplněn studií Asimovova vesmíru od publicisty a překladatele Jana Pavlíka, která seznamuje čtenáře s dílem tohoto amerického velikána.

2 19.11.2018

Kniha Merlinův les nemá s Ryhopským cyklem žádnou spojitost (pokud tedy nebereme do úvahy, že pojednává o stejně tajuplném a záhadném místě jakým je Ryhopský les nebo to, že byla napsána mezi jednotlivými díly tohoto cyklu). Proto tady nehledejte žádná mytága, ani nikoho z ryhopských hrdinů. Příběh si vystačí se svými vlastními rekvizitami, ať už jsou to mýty, záhady či postavy. Broceliande prostě není Ryhop, a s tím také Merlinův les stojí a padá. Dějová linka je jednodušší a lineárnější, není tak prokombinovaná a zmýtizovaná. Je to prostě jen tajuplný příběh s nádechem fantastična. A budu-li mluvit za sebe, dokud je to příběh o Martinovi, Rebecce a jejich malém Danielovi je všechno v pořádku, jakmile se ale na scéně objeví Merlin a Vivien ztrácí vyprávění dech. Jejich soupeření je nepřesvědčivé a v mnoha ohledech i nudné. A podobné je to i se čtyřmi přidanými povídkami, žádná z nich nesahá ani po kotníky povídkám, uveřejněných ve sbírce Les kostí.

2 18.11.2018

Pomezí není peklem ani rájem, a dokonce není ani křesťanským očistcem. Zdržují se tady ti, kdo se z nějakého důvodu nedokážou smířit s vlastní smrtelností. A právě pro ně je tu Převozník, který jim za patřičný obolus pomůže na druhou stranu. Tedy pokud zrovna nebude mít pod zadkem svou našlapanou motorku, v ruce upilovanou brokovnici a nebude se honit s Černokabátníky v ulicích, kterými se prohání jen popel a prach. Grzedowiczův román je docela pochmurné a depresivní čtení. Úplně cítíte, jak vám ta temnota škrábe kůži a staví všechny chloupky. Pohříchu se tak děje jen občas, přestože se autor snaží udržet atmosféru děsu a zmaru až do samotného konce. Možná je to proto, že je tam ta urputná snaha cítit, nebo jsem se prostě jenom dost nesoustředil a nezačetl. Faktem ale zůstává, že se mi myšlenky až příliš často toulaly někde jinde a čtení knihy mě strhávalo v sinusových vlnách, chvíli nahoře a chvíli dole. Bohužel ve spodní úrovni sinusovky mě zastihl i závěr, neboť mi připadal v porovnání se zbytkem knihy hodně ztracený a nevýrazný.

2 07.11.2018

Sbírka anglo-amerických autorů sci-fi, kterou pro nakladatelství Polaris sestavili pánové Miroslav Kocián a Bohuslav Svoboda, je pěkně vybalancovanou přehlídkou, sahající od klasických space témat (Precedens, Závěrečná zkouška) až po psychologické studie budoucích společností (Létající talíř osamělosti, Den statistiků, Kaj se Harlekýne…). Někdy humorná nadsázka převáží nad sci-fi atributy (Coffinův preparát, Druhý Chlapeček), ale většinou mají povídky spíše temnější a vážnější charakter (Temní byli a zlatoocí, Přesunutá moře, Horarové). A právě tyto posledně zmíněná dílka mi přijdou daleko výraznější a propracovanější než ostatní kousky a považuji je za to nejlepší, co Nejmenší vesmír nabízí. Každopádně žádná z povídek, snad s jedinou výjimkou v podobě Pátrání po sv.Aquinovi, nebyla zklamáním a s každou z nich jsem strávil příjemnou chvilku.

2 01.11.2018

Někdy v 80. letech, kdy naší republice vládl socialismus, který byť se zaštiťoval lidskou tváří, potíral všechno, co zavánělo buržoazním volnomyšlenkářstvím (díky čemuž zde pak byl obrovský hlad po sci-fi literatuře), by byla Kosatíkova prvotina nejspíš bombou vysoké svítivosti. V roce, kdy kniha vyšla (natož pak dnes) už je bohužel všechno jinak a čtenář namlsaný záplavou tu horší, tu lepší angloamerické science-fiction v čele s velmistry žánru, kterým na paty šlape plejáda mladých a talentovaných nováčků, se nezbytně musí ptát, kde nechal tesař díru a o co se to autor vlastně pokouší. Podle mě je to Baron Prášil říznutý Švejkem a naroubovaný na Strážce času, pokousaný, přežvýkaný a vyplivnutý v podobě hroudy, která nic nepřipomíná. Nebo že by přece? Je to příběh malinko plytký, trochu bizardní, a hodně, hodně přitroublý. Pakliže se autor pokoušel o nadsázku, moc se mu nepovedla a čtenář se s tím musí srovnat, chce-li se dozvědět, jak to celé skončí. Ale mezi námi, tak nějak není o co stát…

2 15.10.2018

Scarrowova fikce o poslední válečné operaci, jež měla Německu zajistit v roce 1945 vítězství, je více než přesvědčivá. Autor pro svůj příběh zvolil velice poutavý styl a formu, kdy sledujeme dvě časové roviny, současnost a minulost, které každá sama za sebe oplývá nezanedbatelnou dávkou napětí. Z celkového pohledu je pak ona část, popisující německou válečnou mašinérii a let bombardéru B-17 Medusa, daleko uvěřitelnější a opravdovější než události, točící se okolo jeho vraku. V určitých chvílích mě dokonce přepadá pocit, že kdyby tam ony pasáže ze současnosti nebyly, byl by román ještě celistvější a bušil by do čtenáře daleko větší a soustředěnější silou, než jak se mu to daří v té podobě, v jaké je předkládán. I tak knize neupírám vysokou čtivost a dobře vystavěnou zápletku, která rozhodně nenudí.

2 13.10.2018

Druhou knihu mečů jakoby napsal úplně jiný autor než jejího předchůdce. Jestliže jednička byla neohrabaná a kostrbatá jako rozeklané skalní pohoří, dvojka má pevnou strukturu i tvar precizního monolitu. Pravdou je, že děj druhé knihy na svého předchůdce moc nenavazuje, ale jde si svou vlastní cestou. Zachována zůstala jen základní myšlenka dvanácti mečů Moci a ústřední dvojice hrdinů Perg a Ben, kteří jen malinko zestárli, čímž se ovšem jejich chování a úloha, kterou v příběhu hrají, stala smysluplnější a uvěřitelnější. Vlastní vyprávění pak jakoby z oka vypadlo klasickým hrám na hrdiny v duchu Dračího doupěte, kdy skupina, v níž každý ovládá jinou schopnost, putuje za vytčeným cílem a musí se potýkat se všemi nástrahami cesty, ať už fyzickými nebo magickými. Někteří v průběhu putování zemřou, někteří se ztratí a ti, kteří nakonec dosáhnou cíle, zjistí, že to, co hledali, tady dost možná ani nenajdou. Skoro jako v opravdovém životě…

2 21.09.2018

Sbírka psychologicky laděných povídek ukrajinských autorů sci-fi, píšících o podivuhodných až neuvěřitelných situacích v životech běžných lidí, kteří se dostali až na samou hranici svých možností. Většina povídek jsou spíše psychologické glosy, než opravdové příběhy s napětím a tajemstvím. Pohříchu jim také chybí propracovanější struktura, která by čtenáře vtáhla a zaujala, o dramatickém vygradování a pointě ani nemluvě. Fantastika je tu pouze berličkou, která poslouží účelu, než že by byla nosným prvkem vyprávění. Z tohoto pohledu pak zřejmě nejvíce zaujme Ščerbakovův Návrat kosmonauta nebo Eventovův kousek Jednoho dne ve městě. Na opačný pól bych zařadil Kazanevského Strach a Světla velkoměsta od Olexandra Teslenka.

2 10.08.2018

Boj s Nor-exem vrcholí stejně jako záchrana pozemské flotily, uvízlé v gravitační pasti bílého trpaslíka a řítící se do zkázy. A samozřejmě, kdo jiný by pomohl, když ne Ren Dhark. Jakoby se autoři, zbavením se postavy Normana Dewitta, osvobodili z okovů, jež je táhly k zemi a chrlí nyní jeden povedený sešit za druhým. Cal Canter jde ve stopách Kurta Branda a ještě více přitáhl uzdu rozevlátosti. Do zbraní naládoval ostré střelivo a vyrazil na zteč. Dostáváme tak porci dobrodružné, ve své podstatě nekomplikované, vesmírné kovbojky, která se čte skoro sama.

2 07.08.2018

Ren Dhark vyslyší zoufalé volání o pomoc giantského Calu, než ale může jakkoli v jejich prospěch zasáhnout je vlivem neznámých vesmírných sil odsunut stovky tisíc světelných let od svého cíle. Kurt Brand šel po rozpačitém předchozím sešitě do sebe, zjednodušil dějovou linii, scelil rozevlátý příběh a stvořil dobrodružství, které má zase něco do sebe. Sledování zápasu s neznámou galaktickou entitou přináší napětí a vzrušení ne nepodobné nejlepším okamžikům této série. Nejsem si sice zcela jist, že se autorům v čase, který jim zbývá, podaří dát dohromady i sekundární dobrodružství, zabývající se kyborgy, jež se doposud k hlavní dějové ose ani nepřiblížili, ale koneckonců originální německé vydání pokračuje daleko za jeho českou edici, tak uvidíme, co s tím poslední sešit vyvede za taškařici.

2 06.08.2018

Po smrti samozvaného guvernéra Normana Dewitta se situace na Zemi přičiněním Rena Dharka stabilizuje. Ale netrvá to dlouho, a zničehonic se v kosmu začnou ztrácet lodě pozemské flotily. Jubilejního padesátého sešitu se chopil zakladatel celé série a duchovní otec Rena Dharka Kurt Brand a svým způsobem se mu dostalo privilegia nového začátku. Peripetie s kolonizací Hope je totiž uzavřena, stejně jako ovládnutí Země Normanem Dewittem i trable s Gianty, a tak se zde zčistajasna otevřelo pole neorané. Bohužel se tento restart ani trochu nepovedl. Kurt Brand zcela pochopitelně otevírá nové směry a nové linie, ale činí to tak nešťastně, že výsledkem je jeden velký zmatek, v němž se není čeho chytit. Jestliže jsem předchozí sešit považoval za možná nejpovedenější ze všech dosud přečtených pokračovaní, potom tento díl mám za jeho přesný opak.

2 05.08.2018