LukasB.453 komentáře u knih
půvabná pohádka se vším všudy (tedy ehm, není tam jediná ženská hrdinka z masa a krve, ale ta ostatně není v žádné tolkienovce). dětský čtenář zaplesá. měl jsem to štěstí, že se mi v mých devíti letech dostalo do ruky to první české vydání (byla to děsně těžko dostupná podpultovka).
vůbec nechápu, co koho proč napadlo z toho udělat třídílný film, řečeno s Tolkienem je to "pokus namazat malý kousek másla na příliš velký krajíc".
a audiokniha, kde Bilba mluví Stanislav Zindulka je naprostá srdcovka, občas si to na dlouhou cestu autem pustím.
zásadní kniha, stravitelná i pro mladší školáky (testováno na vlastních dětech). tohle, tohle číst! tohle poslouchat jako audioknihy (a tady beru na milost Josefa Vinkláře, namluvil audioknihu skvostně). ne pitomé babičky a jiné bukoliky zaprášené a zatuchlé nebo fantasy plytké a blbé.
apokryf verneovky dva roky prázdnin zasazená mimo čas a prostor, v neznámé době (psáno v letech padesátých o letech šedesátých?), na neznámém místě kdesi v oceánu (snad nějaký pacifik mezi obratníky).
lidé nejsou dobří ani zlí, dobro nás snad láká, ale zlo nás fascinuje. děti jsou larvy lidí, a jejich fascinace zlem je rychlejší a silnější, co trvalo trosečníkům z Bounty více než deset let, to chlapecký kolektiv trosečníků zvládne za málo měsíců . o pravdivosti knihy nás přesvědčí návštěva šatny jakéhokoli sportovního oddílu nebo polední klid na pionýrském táboře, foglarovky jsou naivní přání otci myšlenek. nebo stačí koukat na zprávy a dát si dvě a dvě dohromady, proč jsou na válečná zvěrstva v krvavých zemích (třeba) subsaharské afriky nebo kokainových republikách tak oblíbení dětští vojáci.
knize je vytýkána schematičnost některých postav, to ovšem vůbec není na škodu, charaktery jsou oholeny na dřeň a vše nedůležité je zapomenuto, kdo chce háelpéčka s prokreslenými postavami a reáliemi, ať si čte třeba hraničářova učně (pokus o sarkasmus).
děsivé. je to v nás jak v koze lůj.
pro-mě-na velké přemýšlení. sám jsem si už dávno sebediagnostikoval jistou míru poruchy autistického spektra (odborníci mi laskavě odpustí mé diletantské fušování do něčeho, čemu nerozumím a též mé neobratně použité termity), jsem prostě takovej mírnej aspergráček (zaplaťbůh funkční a začleněný), a tahle kniha je o mém pocitu mezi lidmi - mám je rád, toužím po nich, a oni mi často proklouzávají mezi prsty a nerozumí mi, podsouvají mému neobratnému chování jiné motivace a straní se mě. řehoř je mé alter ego, jak moc mu rozumím.
vůbec nejde o hmyz. jde o samotu mezi lidmi.
doplnění o pár hodin později:
s myšlenkou na řehoře jsem si večer sám doma pustil deadmana (jim jarmusch, neil young, johny depp) a je to naprosto to samé - nálada, myšlenka, pocit, východiska. vlastně si uvědomuji, že k proměně mi patři ten syrovej kytarovej riff a že je to strašně kafkovskej film.
prosím, buďme hodní na ty jinaké. jsou to citlivé duše a budou nám vděční - a nebudou to možná umět dát najevo.
a ještě jedna aktualizace: jeden z krátkých komentářů zde píše, že se to týká i stárnutí a bezmocnosti ve stáří. zajímavé. k přemýšlení.
jednoduchý (až moc jednoduchý) a čtivý bestseller pro milovníky přírody. stromy (rostliny vůbec) jsou velká záhada - žijí tady s námi, a vůbec jim nerozumíme, strom je něco, co se dá rozřezat na prkna nebo něco, co se dá ubližováním pomocí pilky a nůžek přimět k bohaté úrodě, ale zároveň starobylý a záhadný organismus žijící v interakcích s okolím. jak trapné - chtěli bychom se domlouvat s mimozemskými civilizacemi, ale neumíme pochopit strom (a nejen strom, nedomluvíme se se zvířaty, snad s výjimkou psů a koní, kteří přijali/kterým jsme vnutili náš způsob komunikace).
jaké bylo moje dospělé překvapení, když jsem zjistil, že "nebezpečné vyhrožování" se skutečně vyskytuje v zákonech jako trestný čin - pod vlivem této knížky jsem to považoval za vtipnou absurditu.
je to svým způsobem takový mach a šebestová - utržené sluchátko nosí kdekdo už pětadvacet (?) let a stopařova průvodce má v matlacím telefonu každý už více než dekádu (a gůglujeme přes dvacet let). tuhle před pár lety jsem to předložil nezletilým synkům, a k mé velké radosti bez problémů nadšeně nasedli na vlnu, přestože mobilní telefon i gůgl znají co rozum brali.,
zásadní generační odpočinková kniha "kluků co jsme podobně staří a co spolu mluvíme". když zrovna nezapomenu, tak jeden den v květnu nosím ručník. a když jsem ještě jezdil v devadesátkách jako student stopem, tak s nevtíravě leč viditelně nošeným strakatým ručníkem.
zatraceně dobré, úsporné, neplýtvající, chlapácké a karibické. ani slovo zbytečně.
vlastně nejlepší ze všech verneovek. na gymnáziu jsme měli v prvním ročníku (88/89) podivuhodný předmět zvaný "základy odborné přípravy", primárně to bylo určeno pro holky, co se na střední škole nechají zbouchnout a ve studiu nepokračují, aby uměly aspoň něco použitelného pro praktický život pomocné síly v kanceláři nebo za šaltrem na poště. měli jsme na to paní učitelku Böhmovou, a ta na první hodině prohlásila, že vůbec nechápe, proč má učit takový předmět, když je chemikářka a neumí podvojné účetnictví, psát na stroji ani vařit kafe, a zadala nám tajuplný ostrov jako povinnou četbu a pak jsme probírali jednotlivé tradiční "kýblchemie", od koksování uhlí přes vysoké pece a vápenky a výrobu skla a výbušnin po vaření mýdla (vše tak, jak je v knize popsané technologiemi z hloubi 19. století). zpětně to bylo to nejužitečnější a nejhutnější co mi gymnázium dalo (následně jsem studoval technický a nikoli humanitní obor).
aktualizace:
ještě jsem si vzpomněl, že se mi do rukou kdysi dostalo takové napůl žertovné dílko, rozbor činnosti kolonistů z hlediska řízení a organizace prací, a v jeho rámci byl vypracován podrobný harmonogram veškeré práce odvedené kolonisty, a výsledný potřebný čas byl spočten na několik stovek let práce pěti až šesti mužů.
vždy jsem byl vášnivým odpůrcem cenzury myšlenek a pálení knih jsem považoval za barbarství. ale výjimka potvrzuje pravidlo. pánové, spatříte-li jak paní Vašeho srdce čte tuto knihu, počkejte, až ji odloží a bez milosti ji zlikvidujte, nestačí ji zašantročit, vhodný způsob je třeba spálení v kamnech, zkrmení většímu počtu hladových exemplářů sus scrofa, zabetonování do základů nemovitosti, zašití do pytle spolu s cihlou a utopení na moři za hranicí šelfu nebo propašování do kosmické rakety*).
čili sémě ďáblovo se musí likvidovat nemilosrdně, neboť je nesmírně nakažlivé, americký brouk a zákonná karanténa v případě nakažlivých chorob hadr. standardní průběh je takový, že čtenářka je knihou okouzlena, tak nějak cítí, že doma je tak nějak plno, ale necítí se na redukci svých boteček/kabeleček/košilek/pyžamek, ale vrhne se "trénovat" na šatníku svého muže (který sestává ze dvou párů nohavic slušných a několika párů ošuntělých, které jsou postupně sdělávány na zahradě a v dílně coby montérky, nemlich stejně s košilemi a se starými teniskami připravenými na labutí píseň při nátírání plotu), a pokračuje dílnou a garáží, to vše za mužovy nepřítomnosti. výsledkem je tichá domácnost, a velké rozčarování, kdy je po pánu tvorstva požadována oprava kapajícího kohoutku, a ukáže se, že krabice se sadou těsnění jakož i (mírně orezlé leč funkční) sikovky zázračně zmizela. upřímně se přiznávám, že manželství, jehož jsem polovinou, nezažilo větší krizi, než agresivní nájez této knihy.
*) no to vlastně do hlubin ani no kosmu ne - latimeráci a ufoni Vás nebudou mít rádi.
často je švejk naprosto nepochopen a mylně prezentován jako dobrák, lidumil a srandista, snad pro toho Hrušínského ve dvojdílném filmovém zpracování. a přitom to byl takovej zlomyslnej oportunistickej skřet, takové alter ego pana autora. k popukání to samozřejmě je, ale tak jaksi mrazivě.
hrůza lágru a sovětského svazu celkově z pohledu nikoli intelektuála nebo hrdiny, ale z pohledu prostého slušného člověka, vesnického malého zemědělce a řemeslníka. ano, z pohledu toho, jehož jménem se ten obludný byzantský režim zaštiťoval a kterému nejvíc ublížil.
v prvním českém vydání bylo místo vzniku potvor pozměněno, sojuz byl nahrazen čínou. vlastně nepodstatné (s odstupem i z pohledu 70. let - prvního českého vydání, kdy už i čína byla jaderná).
psáno řemeslným jazykem rutinní detektivky. a zrovna Cokera jsem měl vždycky rád a ausgerechnet jeho moralizování je snad nejméně zastarávající z celé knihy - je tam jasný a neřešitelný konflikt mezi vícerychlostní schopností odhodit předsudky.
proč mi o tom nikdo neřekl? kniha, ve které si najde své každý od osmi let do sešlosti věkem. je to odysea, tolkienovský příběh, filipika proti konzumní společnosti i totalitě a manažerská příručka v jednom. "sílflej hraka" se stalo mým oblíbeným vyjádřením aktivního nesouhlasu.
skvěle hravé a plné fantasie. francouzské v nejlepším slova smyslu (a že mám k francouzské literatuře vztah hodně rezervovaný). neuvěřitelné - je to pětasedmdesát let stará kniha!
to je ono! žádné pitomé za vlasy přitažené jezerní kotliny a bobří řeky, ale typické "prázdniny u babičky" - ne organizované tábory a stejnověké stejnopohlavní umělé kolektivy, ale přirozeně vzniklé vztahy s vrstevníky a místními nepříliš problematickými podivíny.
ono se to tváří jako jednoduché častuškové říkanky, ale jsou to krásné a temné horory. ne pitomě bukolickou babičku, ale tohle! tohle číst!
moje první "dospělácká" kniha (bez obrázků a s nedětskou velikostí písma), vydání z roku 1949 v překladu Hany Šnajdrové-Bílkové, četl jsem na pionýrském táboře po první třídě (hu, to je už přes čtyřicet let), a úplně mě vzala a dostala - na to můžeš vzít jed, jak jsem se tenkrát chtěl stát rytířem štěstěny. a před pár lety jsem poprvé (!) shlédl film z roku 1990, a bylo tam úplně všechno přesně tak, jak jsem si to vysnil, znovu jsem málem plakal, když umřel starý hajný Tom, a znovu jsem toužil až vyrostu být takový správný chlap jako byli doktor Livesey a kapitán Smollet.
jejejej, jak já nemám rád moravské zelí, a navíc ještě s ohřívanými nafouknutými blbouny z knedlíkárny. to "u nás" (tedy na Mělnicku, Nymbursku, Poděbradsku a Boleslavsku, odkud pocházejí moji předkové) se kysané zelí pěkně sleje, propláchne aby nebylo tak kyselý, a téměř nasucho se dusí na cibuli oprskané na sádle, a při tom se tak trochu řízeně připálí a někdy se přidá maličko cukru a zkaramelizuje a krásně obarví a ovoní. Jak to rozdušené zelí co zrovna teče zaklechtané moukou vůbec někdo může jíst? Brrrr! A knedlíky se "u nás" dělají houskové (správně ze slaného žemlového těsta pečeného na plechu, ale může být i z zgumovatělých rohlíků), tak trochu na způsob karlovarského knedlíku, s hladkou a hrubou moukou půl na půl, a žádné vaření v ubrousku, pěkně mokrejma rukama uplácat šišky a šup s nimi do horké vody. jak to vůbec někdo může dělat jinak.
Švindlovej bagr!"
jako desetileté robě jsem četl vilímkovské vydání, ovšem nějak již poškozené a následně knihařsky zrestaurované tak, že název knihy zanikl - ach, jak mě tenkrát trápilo, že vlastně nevím, jak se kniha co aktuálně čtu jmenuje.
prostě žrádlo. hlavně ten přechod solného jezera, na to si pamatuji.