Maanna komentáře u knih
Jedná se víc o odbornou historickou studii než o beletrii. Oceňuji, že se kniha tolik nerýpe v obecně známých skutečnostech a nevyžívá se v brutálních popisech, ale soustřeďuje se na méně známá fakta a propojení událostí. Capesius možná nebyl nejkrvelačnější bestie, přesto z jeho příběhu i z příběhů dalších, kteří vnímali válku jako skvělou příležitost k výdělku, celkem mrazí. Nelze se vyhnout myšlence na to, jak málo stačí, aby se vlastně slušný a celkem milý člověk stal součástí vražedného systému a zároveň měl pocit, že vlastně nic špatného nedělá, protože doba je už taková... Možná bych uvítala ještě více informací o tom, jak to s Capesiem bylo po válce a propuštění z vězení.
Pokračování knihy prospělo soustředění se víc na tři postavy, které dostaly větší prostor a vymanily se trochu ze vzorce narodil se - oženil se - umřel. Děj kolem Umrlčí hory je pak naprosto excelentní co se týče dramatické stavby, jednání i vývoje jednotlivých postav. Tohle pro mě byla opravdu lahůdka.
V této knize se čtenář musí rozhodnout, jestli chce "vstoupit do příběhu," který bude drsný a znepokojující, nebo jestli zůstane jen vnějším pozorovatelem. V tom druhém případě ho kniha asi nejspíš znechutí a bude mu připadat nereálná a zmatená. Pokud ale člověk do příběhu "Víločky" vstoupí, je to poměrně velká emocionální smršť, kdy člověk postavy chvílemi lituje a rozumí jim, chvílemi by je nejraději přizabil. "Víločka" se bohužel zamilovala ve chvíli, kdy doba ani místo velké lásce ani trochu nepřály, ale alespoň nějaká naděje na konci přece jen zůstane.
Silný příběh o osudech lidí vyhoštěných z Německa, kteří museli putovat Evropou bez šance na řešení své situace. Remarque je jako vždy velmi silný ve vylíčení atmosféry beznaděje, kterou tu a tam prozáří jiskra světla v podobě krátkodobého povolení k legálnímu pobytu, lidské sounáležitosti nebo lásky. Někdy se nevyhne patosu, ale výpověď o světě, který důsledně dodržuje zákony a nechává tak lidi umírat hladem, má i dnes svou důležitost - on vlastně nikdo nic tak špatného neudělal jen...
Kniha je strhujícím vyprávěním o osudech lidí v zemi svázané mnoha zvyky a zmítané mocenskými zájmy, které na běžné lidi moc ohledů neberou. Zvlášť silný je příběh Marjam, u Lajly to bylo přece jen někdy trochu černobílé, ale ne tak výrazně, aby to knize ubralo na síle a naléhavosti. Hosseiniho oceňuji jako autora, který je schopen srozumitelně přiblížit život v Afghánistánu světu, což považuji za velmi důležité.
Kniha, kterou člověk dočte, a ví, že se k ní bude muset znovu vracet, a kterou z hlavy jen tak nedostane. Sice mi někdy nesedne příliš hysterické jednání některých postav, ale na druhou stranu hloubka a bohatost myšlenek, vhled do motivací postav a jejich vztahů a charakterů je něco úžasného. Postavy jsou nesmírně plastické a uvěřitelné ve svém vývoji. I když to byla vzhledem k délce knihy a nutnosti se na čtení opravdu soustředit trochu dřina, čas s Bratry Karamazovými rozhodně nebyl ztracený.
Verše, které se tváří jednoduše, a přitom jsou pestrobarevné, až člověk vidí vše popisované přímo před sebou...
V porovnání se Skálou bych tuhle knihu označila za trochu horší, ale zase v porovnání s mnoha jinými byla excelentní a opět jsem se od ní nemohla odtrhnout. Vztahové linie spojující minulost s přítomností a vyprávění postavy, jejíž pohled na věci je čím dál víc zastřen demencí, jsou velmi zajímavé a opět tu byla uhrančivá atmosféra života na ostrovech... Jen mi přišlo, že se dějová linka trochu opakuje - včetně možná až příliš dramatického závěru - a také mi přišlo úsměvné, jak často postavy odněkud osudově padají - těch pádů už jsem v obou dílech napočítala, myslím, sedm, což je dost nad běžným průměrem... Ale i přes tyto výhrady to prostě pro mě byla úžasná kniha.
Komplexní přehled sociální správy, který bohužel rychle zastarává. Kolektiv autorů není úplně vyvážený, nejlepší jsou kapitoly napsané přímo Igorem Tomešem, jinde je to občas trochu suchopárný výčet faktů. Jak už jsem zmínila, nevýhodou je rychlé stárnutí informací. Na druhou stranu je zajímavé porovnat, co se za těch cca 10 let změnilo (třeba pohled na působení nestátních organizací v sociálních službách), a trochu tristní je zjištění, že některé problémy, které kniha prezentuje jako něco, co je "nutné vyřešit v nejbližší době," není dořešeno doteď (třeba sociální bydlení nebo financování zdravotního systému a důchodů...)
Kniha se čte lehce a rychle, ale pořád mám pocit nevyužitého potenciálu. Nápad stále považuji za dobrý, ale přijde mi, že ho autorka neuměla dost rozvinout, vymyslet další situace... Vše je pak takové uspěchané a zejména ta vztahová linka ztrácí logiku. Popisované zvraty by dávaly smysl v horizontu týdnů nebo měsíců, ale tady se musí odehrát během několika hodin a kvůli tomu působí dost křečovitě. A přitom se do děje mohlo přidat tolik různých zápletek (a ubrat pofňukávání nad zlomeným srdcem, toho je na mě trochu moc...) Škoda... Nápad i postavy mě celkem baví, ale zbytečně mě vše míjí rychlostí Formule 1.
Děvčata povyrostla a s tím se trochu vytratil i rošťácký humor, zato (zejména v posledním díle) přibyl až přebujelý patos a sentiment. Myslím, že je to hodně dáno tím, že autorka opustila rámec vzpomínek a pustila se do konstruování ideálního života, kde se jí zdaleka tolik nedaří. Ještě něco utáhne živelná Gabra, ale jinak se stále všichni nad něčím dojímají a slzí... Málinka se mění tak trochu v masochistického mimozemšťana a zejména ten pražský svět je často velmi nereálný - třeba v kapitole, kde se Málinka vydává hledat smutné lidi (aby je rozveselila) a zjišťuje, že to bude těžké, protože všichni lidé v nemocnicích, ústavech a sirotčincích jsou veselí a šťastní. Lékaři pak poskytují péči výhradně zadarmo, až si z toho její švagr pořídí zámek na Šumavě... Jako chronický dočítač jsem to dotáhla až do konce, ale nadšení se tentokrát rozhodně nekonalo.
Další zajímavý průřez mýty, legendami a pohádkami, tentokrát z Afriky. Četl se ještě lépe než mýty z Austrálie, i když bych opět nedoporučovala útlocitným. Zajímavé je, že přátelství je jednoznačně stavěno nad rodinné vazby. Velkou roli pak hraje jídlo, jeho shánění a hlad. Líbily se mi příběhy s otevřeným koncem, které vybízely posluchače k zamyšlení. Naopak pro mě bylo obtížné akceptovat, že je v mnoha příbězích hrdina vlastně velmi nesympatický - podvody a proradnost jsou tu akceptované, pokud z nich má hrdina prospěch. Opravdu je zajímavé, jak se mohou podhledy na život v různých částech světa lišit a já tyhle možnosti aspoň malinko nakouknout pod pokličku moc vítám a děkuji tímto nakladatelství Argo
V tomto případě je problém jednoznačně na protilehlé straně ke knize - 19. století nemám moc ráda a navíc mám v dobových událostech značné mezery, takže třeba u Itálie mi něco říká jméno Garibaldi, ale to je asi tak vše... Takže jsem byla schopná zachytit tak desetinu (a to si možná fandím) neprvoplánového obsahu. Přesto jsem si užívala Ecův záběr a humor, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi plno podstatného uniká. Možná tato kniha vyžaduje až příliš velkou přípravu čtenáře, aby si ji mohl užít, ostatní autorovy knihy na mě fungují mnohem lépe.
Kniha má trochu neuchopitelný formát: realistické popisy se střídají s filozofickými úvahami, psychologický román je propleten s historickou studií. Podle dnešních trendů by se mohlo zdát, že se toho v knize zase tolik neděje (ostatně kostra děje je většině čtenářů známá dopředu), a přesto to dohromady skvěle funguje a člověk má pocit, že tam v Rusku na začátku 19. století byl a s postavami se setkal. Postavy, a to zejména ty mužské, jsou vůbec silnou stránkou knihy. Ty ženské byly pro mě hůře pochopitelné, ale zase ve srovnání s jinými ruskými klasiky jsou u Tolstého uvěřitelnější. Díky němu také pro mě téma napoleonských válek získalo na životnosti. Navíc mám pocit, že se k této knize budu muset v budoucnu vracet.
Z knihy mám trochu pocit jako z příběhu o tom, jak Pejsek s Kočičkou pekli dort - nápad dobrý, ale je toho všeho nějak trochu moc. Dokonce i napsané je to celkem dobře, ale ve chvíli, kdy se řeší v soudní síni takto eticky náročné téma a vedle toho máme i obhájce a soudce řešící nějaké trauma a všichni členové rodiny se pohybují až v extrému, ztrácí to pro mě celé reálnost. Konec pak už byl úplně mimo hranice uvěřitelnosti. Tady bych jednoznačně řekla, že méně všeho - traumat, emocí i happy endů - by bylo více.
Není to kniha, která se lehce čte - tedy minimálně její první třetina mi dala jako poměrně pomalému čtenáři zabrat. Ale bez první třetiny by ztratily smysl ty dvě zbývající. Je to kniha, která se mi dostala pod kůži a jsem si jistá, že se pro mě tím zdlouhavějším úvodem opět někdy ráda prokoušu. Vyprávění je strhující a otázky, jak může člověk svou chybou zničit život druhému a jestli jde vždy takovou chybu napravit, nepřestanou být nikdy aktuální.
V tomhle díle se hodně vytratil hlavní příběh rodiny Melechovovy, která se tu objevuje jen sporadicky, což je škoda, protože propojení velkých dějin s osudem konkrétních lidí bylo to, co dávalo prvnímu dílu sílu. Přibylo postav - některé nesou delší příběh, ale některé jen proběhnou a je celkem obtížné si je třeba i zařadit (autor má obecně tendenci k dlouhému vypočítávání účastníků různých setkání, z nichž mnozí na něm ani nepromluví a vlastně se s nimi už nikde jinde nesetkáme - nebo možná setkáme v nějakém dalším seznamu, ale to si opravdu nedokážu zapamatovat). Nebyla by od věci mapka, protože přesuny jednotek od vesnice k vesnici jsou bez ní obtížně sledovatelné, dost často jsem se prostorově ztrácela. Tam, kde se dal sledovat příběh, mě kniha stále bavila, ale některé popisné pasáže byly opravdu k nepřečkání. Přesto možná o to více vynikne tvrdost časů občanské války, která neznala bratra a protivníky - včetně zajatců - bez milosti likvidovala... Je to často hodně neosobní. Nicméně jsem ráda, že v dalším díle se opět ve větší míře vracejí příběhy. Tenhle díl byl hodně rozporuplný.
Matoušek je výborný autor učebnic sociální práce, který dokáže propojovat rozsáhlý teoretický základ s podněty pro praxi. V téhle knize oceňuji především důsledné odmítání jednoduchých a populistických řešení. Je škoda, že se k nim stále často uchylujeme a rozvoj komplexních programů je stále celkem pomalý, i když se děje. V tom také vidím největší slabinu této knihy - je naposledy aktualizovaná v roce 2011, přičemž ani tahle aktualizace mi nepřišla moc výrazná. Většina údajů se vztahovala k situaci v 90. letech a část věcí již je neaktuálních. Kdyby se kniha aktualizovala a doplnila, byla by stále skvělá - i tak je v kontextu ostatních podobných knih nadprůměrná.
Autorka vychází z poměrně rozsáhlých výzkumů a podává obsáhlé shrnutí pohledu na trauma u dětí z různých úhlů , zároveň si také všímá roztříštěnosti přístupů, které jsou v různých oblastech. Myslím, že výzkum musel být náročný, protože evidentně v mnoha oblastech ani není nastavena vhodná klasifikace - jak jinak chápat, že například důvodem pro téměř 50% šetření pedagogicko-psychologické poradny je kategorie "jiné" nebo že se některé tvrzení týká 30-70% dětí - to je trochu velké rozpětí, ale není to rozhodně vinou autorky. Trochu mi vadila někdy přílišná stručnost - třeba u přehledu terapeutických přístupů je nutné je znát, autorčin popis je trochu příliš vágní, než aby člověk získal nějakou představu. Třeba ale v přehledu projevů následků traumatu je kniha hodně podrobná a je i zajímavé vidět, kterých aspektů si který obor více všímá.
Jinak mě ale kniha uvedla do mírné deprese, protože ukazuje, jak málo umíme s traumaty u dětí pracovat - ochrana osobních údajů nebo zájmy dospělých mívají často přednost před efektivní pomocí. Navíc jsme z dětského traumatu (které mnohdy pokrývá celkem běžné věci, kterým čelí mnoho dětí) udělali tak odbornou záležitost, že se jí skoro nemá kdo zabývat. Tam, kde v minulosti pomáhala komunita, její rituály a lidskost, máme tak složitou odbornost, že jí skoro nikdo nedosáhne a dětských psychiatrů a klinických psychologů je zoufalý nedostatek... Ale to už od knihy trochu odbočuji.
Upřímně řečeno, tahle kniha by podle mě v soutěži nejnesmyslnější detektivka roku obsadila velmi čestné místo. Autorka do koktejlu stihla zamíchat kdeco: máme tu sekty, pomoc obětem sekt, dvojčata, rozštěpenou osobnost, průmyslovou špionáž (kterou logicky provádí lingvista), tajemné sponzory... A skoro nic z toho není pro případ podstatné. Informace, které vedou k řešení, se objeví na straně 215 (z cca 250, do té doby jsou to jen zcela slepé uličky bez vyústění). Následuje neuvěřitelný přepálený závěr, kde se pomstychtivý pachatel chová zcela nelogicky, přírodní zákony si vezmou dovolenou a vyšetřovatelé jednají s mírou naivity odpovídající dětem z mateřské školky... Vyšetřovatelé navíc trpí nějakou sebedestruktivní poruchou, protože jim pořád někdo fyzicky ubližuje a oni to ani neřeší. Jejich vztah postrádá dynamiku. Jedinou nosnou linkou byl vztah Anny (vyšetřovatelka) a jejího exmanžela, ale to mi přijde na detektivku trochu málo...