Maanna
komentáře u knih
Volání hvězd
Emma Donoghue
Autorku mám ráda kvůli tématům, která volí. Její silnou stránkou je zachycení doby a prostředí, kdy se autorka nebojí kritického tónu. Především vedlejší postavy bývají dost barvité. Naopak hlavní dějová linka bývá trochu slabší. Obvykle se postavy zásadním způsobem promění v rámci několika hodin, kdy impulzy nejsou úplně zřejmé a takový překotný vývoj nebývá uvěřitelný. Navíc se obvykle dlouho nic moc neděje a na posledních padesáti stránkách přichází v životě hlavní postavy k jednomu zlomu za druhým - což je i případ této knihy.
Pravda
Terry Pratchett
Je to dobře propracovaný a hravý příběh, kdy si člověk najde spoustu míst k pousmání a postav, které nejde nemilovat (kdo by odolal Ottovi Schrecklichovi?) Ale nakonec v člověku zůstane i trocha hořkosti, protože kde je vlastně ta pravda, která vítězí? A zajímá vůbec někoho? Tak snad se nám občas povede najít aspoň tu pravdu pro dnešek...
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Jasně, občas byly postavy trochu schématické a jejich rozhodnutí hůře uvěřitelná a děj se trochu ohýbal, aby naplnil autorovu kompozici, ale přesto mne to nějakým způsobem strašně bavilo a každá z hlavních postav se mne nějak dotkla a zároveň mi něčím strašně lezla na nervy, což ale obvykle znamená, že je kniha dobrá, protože nezůstávám lhostejná. I když to nebylo úplně odpočinkové čtení, na knihu jsem se vždy moc těšila a na konci ji trochu nerada odkládala, asi na někdy příště. Nejvíc mi utkvívá pocit, jak těžké je si navzájem porozumět, i když mluvíme stejnou řečí.
Kdyby zdi promluvily
Debí Áśápúrná
Jak mne povídky obvykle nezaujmou, tyhle se mi líbily moc. Postavy a rodinné vztahy působí velmi reálně a mají svou hloubku. Není tu jedna univerzální pravda, kladní a záporní hrdinové, ale zato snad každá povídka vede k zamyšlení - i o tom, že i když je to kultura té naší na hony vzdálená, některé věci prožíváme všude stejně. Příjemná je i délka jednotlivých povídek. Jsou to takové pestré jednohubky s různorodým kořením.
Zlomení andělé
Gemma Liviero
Kniha mohla mít občas lepší spád, ale jinak na mne příběh i postavy fungovaly, i když tedy bylo obtížně uvěřitelné, že by se dalo tak snadno zasahovat do nacistické byrokratické mašinérie, jak se to dařilo Willemovi, ale pokud od toho člověk odhlédl, tak to není špatná kniha. Postavy nejsou černobílé, dělají i kontroverzní věci... Nicméně půlku knihy jsem musela trpět kvůli nesmyslnému skloňování jména Jacek - bez Jaceka, Jacekovi atd. Odhaduji, že se tím překladatelka snažila zabránit záměně se jménem Jack, ale opravdu by to čtenář nezvládl číst správně??? Mně to trhalo "uši."
Mala a její kočka
Mala Kacenberg
Male včas řekli, že není dobrá zpěvačka, ale měli ji také upozornit, že není nijak výjimečná spisovatelka - celá kniha postrádá emoce, dramatické scény zase napětí. Je to takový hezký středoškolský sloh, kterému ještě nasadil korunu neobratný překlad se spoustou chyb, jimž vévodí opakovaná změna pohlaví u nebohé kočky. Naopak na knize oceňuji to, co se málokdy přiznává, totiž že ti, kteří přežili, nebyli vždy nutně ti nejcharakternější, ale že k tomu bylo často potřeba jednat i trochu dost amorálně.
Nemilovaná: z deníku sedmnáctileté Perly Sch.
Arnošt Lustig
Lustig není vždy zrovna čtenářsky přístupný, zásadně se nesnaží vše polopaticky vyvětlovat. Jeho knihy vyžadují soustředění a určité odevzdání se textu, protože jednotlivé motivy se postupně skládají a doplňují. Ale pokud člověk na tento styl přistoupí, dostane dílo, které ho nenechá úplně v klidu. Lustigovy knihy na mne mají vždy mnohem silnější dopad než provoplánové ždímačky emocí a opravdu mne vždy donutí o tématech přemýšlet. což velmi oceňuji. Není to lehké čtení, ale na některé věci je důležité nezapomenout a Lustig opravdu dokáže zachytit hlubší roviny holocaustu.
Mozaika z vedřin
Jiřina Hauková
Básně, které od čtenáře vyžadují velkou koncentraci a někdy i použití slovníku (a to si myslím, že na tom se slovní zásobou nejsem nijak špatně...), ale úsilí se vyplatí, i když někdy mi přece jen přišlo, že forma a experimentování trochu převážilo nad obsahem a hlavně se úplně nepovedlo grafické zpracování - tam, kde autorka zařadila různé písmo nakřivo nebo prolínání slov, je to ve výsledku někdy špatně čitelné.
Píchla mě včela do očního víčka.
Kam si jen zamířila? Chtěla mě připravit o zrak,
a přece chci být, být, vidět, vidět.
Jen jedno je moje bytí,
je propojeno
bytí člověka, bytí kamene a bytí hvězdy.
Nekonečný příběh
Michael Ende
Svět Fantázie je opravdu nádherný a bohatý a autorovi velký kredit za obrovskou představivost. I příběh samotný se mi moc líbil a bavil mě. Jen se to celé nějak zaseklo v části s čarodějkou - ten motiv mi do celku nějak nesedl a navíc působil narozdíl od zbytku, kde je děj velmi originální, jako něco, co už jsem mockrát četla jinde. Také jsem tu relativně krátkou část četla asi stějně dlouho jako zbytek knihy - najednou to bylo strašně předvídatelné a rozuzlení očekávané- Naštěstí se pak zase autor vrátil k mnohem originálnějším motivům, tak mi to dojem tolik nezkazilo.
Tělo sčítá rány
Bessel van der Kolk
Vynikající kniha pro profesionály i laiky. Bohužel krom válečných veteránů je téma traumatu a jeho devastujících následků stále málo v povědomí veřejnosti. Tak nějak se očekává, že to oběti přežijí a pro případ potíží tu přece máme všelijaké léky, případně je potřeba najít nějakého vhodného odborníka, přičemž je víc než evidentní, že tito lidé potřebují porozumění, podporu, lidskost a sounáležitost v mnoha dalších oblastech a prostředích. Odborníků nikdy nebude dost, ale lidí ano, tak snad se bude povědomí o traumatu a jeho dopadech šířit tam, kde je třeba.
Volání netvora
Patrick Ness
Smutná a přitom nesmírně úlevná kniha plná příběhů, které na jednu stranu nechceme, aby se děly, ale na druhou stranu jsou mnohem hlubší než ty líbivé barvotiskové. Příběh a ilustrace vytvářejí výborně fungující celek, který se může dotknout těch nejhlubších strachů v nás a říci nám, že na ně nejsme sami.
Ostrov rodiny
Zdeněk Rieger
Nápad uspořádat knihu tak, že bude členění odpovídat zaměření pravé a levé mozkové hemisféry, je zajímavý, ale asi by v tom případě stálo zato lépe si s ním pohrát - aby spolu teorie a praxe na dvoustraně lépe souzněly a použité příběhy ilustrovaly na stránce představenou teorii. To tu bohužel není, takže je v podstatě nezbytné číst buď jen sudé, nebo liché stránky. Jinak pro inspiraci kniha není špatná, ale nahradit výcvik u pana doktora Riegra opravdu nemůže.
Tichá modlitba
Angela Marsons
Dobrý nápad na zápletku a dobře vygradovaný. Zajímavé bylo sledovat, jak se měnily vztahy mezi rodinami holčiček i vztahy ve vyšetřovacím týmu - zvlášť s externisty (jen je škoda, že se profilovačka později trochu vytratila). Jen ten závěr se tedy moc nevyvedl. Nalezení místa činu a hlavně závěrečné scény se Subjektem 2 prostě nedávaly smysl. To už mohla autorka rovnou vybavit Kim kouzelnou hůlkou.
Chlapec na vrcholu hory
John Boyne
Kniha není špatná, ale podobně jako Chlapec v pruhovaném pyžamu na mne působí trochu vykonstruovaně. Možná by prostě jen stačilo, kdyby byla kniha zasazena do méně významného prostředí - opět děj ve Francii je podán zajímavě, ale po přesunu k tetě to začne působit trochu překombinovaně. Prostě tam, kde máme poměrně jasně dochované zprávy o tom, jak se věci odehrály, není snadné přidávat postavy, motivy a děje. Pokud ale pominu tuto skutečnost, jedná se o poměrně silný příběh se silným poselstvím, kterému velmi svědčí i to, že hrdina může i dospět.
Nepřekážet naději: Terapeutův průvodce depresivním polem
Jan Roubal
Velmi praktická kniha pro všechny, kteří se s lidmi s depresí potkávají. Je strašně osvěžující zjistit, že ani pro kované odborníky to není nic snadného a že i oni mohou dělat chyby, ale přesto být užiteční. Je to jedna z nejužitečnějšíc knih, které jsem ke své praxi přečetla, a určitě do ní budu často znovu nahlížet i proto, abych ani sama neztrácela naději.
Chlapec v pruhovaném pyžamu
John Boyne
Psát knihu z dětského pohledu je vždy trochu záludné, protože je pro dospělého obvykle nemožné se do dětství vrátit. Navíc Boyne tu má vymyšlenou nějakou dramatickou linku, kterou se snaží s dětským pohledem zkombinovat. Za mne dobře fungují scény kolem stěhování, neshod rodičů, vztahů s prarodiči, ale ve chvíli, kdy do děje vstoupí Šmuel, začíná pro mne být realita příliš znásilňovaná. Bruno musí zůstat až nepřirozeně naivní, aby mu realita nijak nedošla (a aby se se Šmuelem nedokázal domluvit, jak se věci mají.) Navíc se prostě dalo jen těžko věřit tomu, že by měl Šmuel možnost chodit pravidelně na schůzky s Brunem, aniž by si toho někdo všiml. Podobně i Brunovi rodiče museli být hodně slepí... Prostě jsme v tomhle příběhu nedokázala věřit a tím pádem mě ani přátelství chlapců moc nezasáhlo.
Narativní psychoterapie
Jill Freedman
Kniha je napsaná velmi přístupně. Umožňuje pochopit principy narativního přístupu laikům i odborníkům a zároveň je prezentuje jako živé prvky, které se neustále mění a vyvíjejí a které je třeba propojovat se zkušeností, skutečným zájmem o lidi a aktuálními impulzy. Jediné, co bych knize vytkla, je místy dost nešikovný překlad, ale tntokrát mne nerušil natolik, abych knize ubrala hvězdu.
Máma pro Veroniku
Táňa Keleová-Vasilková
V rámci žánru asi dobré, ale pro mne je to všechno takové barvotiskově placaté a stereotypní. Děti nejsou nikdy protivné. Ústřední pár je naprosto bezchybný a občasní záporáci také takoví příručkoví. Vývoj postav se moc nekoná, akorát obvykle potřebují někoho, aby je popostrčil na tu správnou cestu ke stereotypnímu štěstí... Jen se nemohu ubránit dojmu, že bych se v tomhle sterilním receptu na štěstí za chvíli udusila.
Pro ilustraci: "Byl to jednoduchý muž, přímý, neznal přetvářku a závist, žil pro rodinu, miloval svou ženu, dcery, a nevzdával se naděje, že jednou, možná, jim osud dopřeje syna." Pro mě na té postavě prostě není nic životného.
Taká veľmi anglická vražda
Verity Bright
Bohužel jednu hvězdičku knize ubírá opravdu nepovedený překlad - věty jsou klopotné a šroubované a neustále opakovné oslovení "má paní" vůbec nebere v potaz rozdíl v užívání a funkcích přivlastňovacích zájmen v češtině a angličtině (našla jsem si pro srovnání ukázku v originále a ta se četla mnohem lépe.) Jinak to pro mne byla celkem příjemná kniha. Moc se vydařily postavy majordoma a psa, ale ani ty ostatní nebyly bez potenciálu. Mně asi nejvíc vadilo, že chyběl detailnější popis prostředí a vztahů na venkově a celé pozadí vraždy. Hrdinka vyhodnotí první tři osoby, které potká, jako potenciální pachatele a dál už po souvislostech moc nepátrá, jen se snaží jejich vinu prokázat nebo vyvrátit, aniž by třeba jen na chvíli zvážila, že pachatel může být ještě někdo jiný, koho dosud nepotkala... Ale zase to beru tak, že se jedná o první díl série, kde autoři chtěli představit postavy, které pak budou figurovat i v dalších dílech, tak holt pátrání trochu osekali...
Elsyino tajemství
Camilla Läckberg
V tomto díle oceňuji dobře vystavěnou a vygradovanou zápletku a jako již tradičně skutečnost, že se vyšetřovací tým obejde bez autistických géniů nebo alkoholiků a narkomanů. Na druhou stranu mi přijde uvolněná pracovní morálka na policejní stanici už trochu přehnaná (práci vlastně nikdo neorganizuje a nekoordinuje, šéf venčí psíka a ostatní dělají, co je momentálně napadne, nechat originály vyšetřovacích materiálů v soukromém obýváku není problém) a ta osobní rovina vyšetřovatelů je plná obecných klišé. Opět v podstatě jedinou zajímavou postavou mezi vyšetřovateli je Gösta. Jsou to takové příběhy z Chvilky pro tebe spojené s kvalitní detektivní zápletkou, která to naštěstí vyvažuje.
