Maanna komentáře u knih

Pan Kolář dokáže obdivuhodně skloubit odbornou erudici a praxi. Je jen škoda, že se jeho metody v praxi neprosazují rychleji. Minimálně v mém okolí je stále plno škol, které jsou si jisté, že na nich šikana není, nebyla ani nikdy nebude, a jakékoliv stížnosti tímto směrem jsou pokládány za neopodstatněné. V podstatě máme velké štěstí, že máme někoho, kdo dokáže problematiku šikany objasnit srozumitelně a přitom zacházet do velké hloubky, co se kořenů a fungování celého problému týče (i když mi někdy lehce vadí některá metaforická pojmenování), tak by bylo fajn, kdybychom toho uměli skutečně využít...

20 06.11.2021

Trochu autorku podezírám, že poslední dobou využívá jména ke snadnému výdělku - knihy jsou superkrátké a zdaleka ne tak propracované jako její starší věci. Řemeslo nezapomněla. Líbí se mi, jak pracuje s atmosférou, která postupně houstne, a motivací postav. Nicméně je to takové celé moc rychlé. Mnohem více mi ale vadí dvě věci: jednak to celkové klišé o bohatých, kteří za pozlátkem báječného života skrývají jen bídu neuspokojivých vztahů, násilí a neporozumění, jednak je to už druhá kniha autorky, která pracuje s představou, že pokud mi někdo ublíží, mám právo ho zabít, což je pro mě celkově neakceptovatelné. V tomhle je mi mnohem bližší stará dobrá Agatha, která sice často měla pro své pachatele pochopení, ale stále razila jasný postoj, že zabíjet se zkrátka nemá. Myslím, že pokud bychom akceptovali vidění světa podle Camilly Läckberg, byl by to dost průšvih. Zde mi navíc opět vždycky nepřišlo zabití viníka jako adekvátní trest...

22 21.10.2021

Kdyby autor zůstal u motivu, jak může strukturovaný svět Minecraftu s jasnými pravidly pomoci autistickému dítěti zorientovat se v reálném světě a najít cestu k ostatním, bylo by to fajn, ale autor se pustil do mnoha dalších motivů (výčitky svědomí za smrt blízké osoby, chybějící komunikace v rodině, gambling, šikana ve škole...) Bohužel není tak úplně zdatný spisovatel, aby je všechny dokázal dobře propojit. Často pak jde cestou problém - instantní řešení (o kterém se sice mluví jako o složitém procesu, ale prakticky se vše daří řešit na první dobrou), což způsobuje, že je kniha trochu nevěrohodná. Obrazně bych to vyjádřila tak, že autor vymyslel dobrou kostru, ale už se mu ji úplně nepovedlo potáhnout masem a kůží.

23 21.10.2021

Celkem zajímavý pohled na izraelskou realitu, který nehledí na tuto zemi jen jako na oběť arabské agrese nebo idylickou zem z dob Ježíše. Autor je lehce proizrealský, ale ne moc, už jsem četla mnohem nevyváženější popisy situace. Pro mě asi nejzajímavější bylo vyprávění o kibucech a lidech v nich, zvlášť mě pobavily "neukázněné jihoamerické matky," které jím de facto zrušily kolektivní výchovu dětí, ale právě i pohled na izraelsko-palestinský konflikt byl velmi zajímavý. Některé vyprávěné osudy by si zasloužily větší zmínku, naopak bych asi oželela zabíhání do podrobností o vojenské technice, ale celkově to je dobrá kniha - hlavně pro ty, kteří o Izraeli dohromady nic nevědí, ale i větší znalci se pravděpodobně něco nového dovědí.

28 13.10.2021

On to asi není literární skvost, ale s touhle knihou jsem se potkala v pravý čas a na pravém místě: Ten ostrov, kde se zastavil čas, ze kterého vlastně nikdo trvale neodchází, protože i mrtví se na něm zdržují coby duchové, mě zkrátka chytil a nepustil. Vnější dějiny sem zasahují jen okrajově a vše moderní je vlastně nakonec zatlačeno do pozadí tradicemi a zvyky. Ani postavy se zase tolik nemění, což ostatně koresponduje s mým pocitem, kdy najednou koukám, že jsem už celkem zestárla, a přitom si vlastně připadám pořád stejně jako před mnoha lety... Takže já jsem z knihy nadšená, ale nemyslím, že uchvátí každého. Pokud jste milovníky akce, nebude to asi váš pohárek limoncella...

26 04.10.2021

Je pozoruhodné, jak málo slov stačilo na zachycení celkem dlouhého Heloisina života, o to ale silnější a vycizelovanější byla. Líbí se mi postupné rozvíjení témat, ke kterým se autor průběžně vrací, až celé dílo působí trochu jako báseň. Co se myšlenek a jazyka týče, je to opravdu klenot. Také jsem ráda, že v závěru dal autor Heloise naději. Na druhou stranu sex v katedrále, přístup k homosexualitě a matka proletářka mi s tím 12. stoletím moc neladily...

26 27.09.2021

Abych pravdu řekla, zápletka se psem mi přijde do příběhu vložená trochu na sílu, ale jinak mě tenhle komplikovaně jednoduchý příběh celkem dostal. Bylo úžasné sledovat Christopherovo vidění světa a jeho potýkání se s nástrahami a problémy, které člověk bez autismu ani nezaregistruje. Na druhou stranu kniha nic neidealizuje, autismus je v podstatě egocentrický a mít dítě, které rodičovskou péči a lásku neodměňuje přiměřenou citovou odezvou, není nic jednoduchého. Upřímně řečeno nevím, jestli bych takového Christophera nepřizabila, kdybych ho měla doma. Proto se hluboce skláním před všemi, kdo se o děti s autismem postarat dokážou, a zároveň fandím všem Christopherům, aby vždy našli pro svůj život ty správné mapy a průvodce.

37 24.09.2021

Proč? Proč? Proč? Proč je nějakým současným přesvědčením, že vzít silný příběh a dobře ho lineárně odvyprávět je málo úderné nebo umělecké? Proč se pořád musí přeskakovat mezi časovými linkami a postavami? Někde to má smysl, ale tady to příběhu strašně uškodilo a smysl jsem neodhalila. Jednalo by se opravdu o zajímavý příběh, kde by se střídala dramata s klidnými obdobími, ale takhle se všechny emoce, kladné i záporné, nějak nahromadily hlavně na konci, kde pak ztrácely na síle. Navíc se v takhle rozkouskovaném příběhu člověk do děje nemohl moc ponořit a s postavami se ztotožnit. Forma mě jako čtenáře zcela ubila. A to se mi opravdu líbil jazyk a schopnost autorky zachytit jednotlivá prostředí a jak jsem zmínila, byl to vlastně velmi silný příběh, který by si býval zasloužil být dobře odvyprávěn. V samotném příběhu mi vadila jen část u Markuse, kde by lidé v popisovaných podmínkách nemohli přežít déle než týden, rozhodně ne měsíce, navíc mi nebylo jasné, proč se pro ostatní stal Jákob tak důležitým... Ale potenciál se pro mě ve zvolené formě skoro celý ztratil.

21 19.09.2021

Na knihu jsem poprvé narazila na střední a tehdy v rámci normalizační nabídky patřila k zářným bodům humoristické literatury. Třeba poznámka o tom, že mužské lýtko se pánubohu moc nepovedlo, mi utkvěla dodnes... Proto jsem se k ní chtěla znovu vrátit a i když se mi celkem líbila, už takové nadšení nepřišlo. Některé části byly stále skvělé a i když je vlastně znám, tak mě pobavily, nicméně byly tu i hluché pasáže. Filmu určitě zkrácení na méně dnů prospělo. Ale stále to je celkem příjemné čtení, které pro mě má určitý punc nostalgie.

31 09.09.2021

Autorka chtěla napsat příběh z války jako paralelu pohádky O perníkové chaloupce, ale podle mě napsala pohádku, do které si vypůjčila nějaké ty válečné kulisy, což mě ve výsledku neskutečně štvalo. Myslím, že pokud už je příběh situován do nějaké doby, bylo by fajn její reálie více respektovat - opravdu existovalo tak málo pracovních táborů, že bylo třeba vymýšlet další? A navíc plno věcí naprosto postrádá logiku.
Začalo to už zmínkou, jak čtyřčlenná rodina žije v ghettu "v malém pětipokojovém bytě," pak je tu "hlava popraveného rozstřílená mnoha kulkami" (pokud vím, byly popravy buď 1 kulkou do hlavy zblízka, nebo více, ale pak se mířilo na tělo). Dobře, dalo by se říci, že jsem hnidopich. Nicméně pak partyzánská skupina doprovází pár dětí několik měsíců (věřím, že partyzáni při záchraně dětí pomáhali, ale viděla bych to na krátká převádění z místa na místo) do bezpečí v Sovětském svazu (kde zrovna zuří Velká vlastenecká válka a Židé se tam ve velkém střílí a upalují), přičemž se ani na tento podnik nevybaví trvanlivými potravinami (o konzervách asi neslyšeli), takže si v lese vyrábějí saláty. Když jsou v lese chycené židovské děti, neodvedou je na nejbližší gestapo, aby je poslali dál - ne, ti, kdo je chytili, s nimi jdou pěšky až do pracovního tábora. V táboře to pak najednou vypadá, že další židovské děti nejsou k dispozici, takže pokud vypukne epidemie tyfu, přijede významný lékař, aby vězně léčil, vězni dostávají dočasně dobrou stravu a velká část dělníků je z výroby zbraní přesunuta na ošetřování nemocných... A když jedna postava zešílí a vydává nesmyslné příkazy, všichni si vystačí se slovy, že jde o "příkaz z Berlína", aniž by chtěli nějaké pověření nebo si to telefonicky ověřili.... A to už vůbec nemluvím o absurdní závěrečné scéně.
Básně jsou pěkné, ale nějak mi nesedne, že je údajně napsal dvanáctiletý kluk - za války děti dospívaly rychleji, ale nevím, jestli to mělo i takový vliv na bohatost jazyka a obraznosti... Ale budiž. Jak jsem se dočetla v autorčině životopise, napsala přes tři sta knih - trochu se obávám, že v tomto množství se člověk zkrátka reáliemi moc zabývat nestihne... Tento přístup jsem schopná tolerovat u detektivek a podobných žánrů, ale ne při pokusu zachytit jednu z velkých dějinných tragédií.

18 05.09.2021

Tady platí, že méně by bylo asi víc. Líbilo se mi prostředí, v němž se děj odehrává, i většina vedlejších postav - až na Jesseho, který byl těžce young adult ideál. Jen mi nějak neseděla ta Josie a její příběh plný náhod, obtížných situací a lidí, kteří do ní jsou ochotni investovat tisíce dolarů. Celé to navíc nepokrývá ani půl roku. Navíc, ač jsou jinak postavy načrtnuty zajímavě, ve vztahu k Josie jsou značně černobílé, takže se dá odhadnout, jak to celé asi dopadne... Kniha se čte dobře a prostředí nevěstince, knihkupectví nebo i bohaté domácnosti mě bavila, ale ten hlavní příběh byl takový přeplácaný. A velmi zrychlený konec to moc nevylepšil.

20 29.08.2021

Je to dobrá kniha, ale myslím, že se k ní nikdo vracet nebude, protože tahle výpověď o dětství má do idylky daleko. Některé děti se prostě nešťastně narodí a místo lásky a něhy je jejich dětství plné syrovosti a surovosti. Některé životní situace jsou natolik bezvýchodné, že optimistické motivační příručky neobstojí. Není špatné si čas od času tuto realitu připomenout, ale jsem ráda, že se mohu zase vrátit do svého mnohem laskavějšího světa.

30 26.08.2021

Téma vypadá zajímavě a na obálce se dokonce skví odvážné tvrzení o největším německém románu o 2WW od dob Güntera Grasse, což vyvolávalo velké očekávání, ale výsledek zase tak skvělý nebyl - dokonce si myslím, že označení "román" je trochu na hraně. Každopádně to pro mě moc povedený román není. Vnímám to spíš jako povídky propojené do nepříliš soudržného celku. Silné momenty kniha rozhodně má - ať už jde o příběh s popravou nebo válkou urychlené milostné vztahy, ale mezitím je příliš mnoho hluchých míst, kde mě kniha naprosto míjela. Autor je celkem silný v zachycení psychologie, ale válečnou situaci se mu moc popsat nepovedlo a nepřišlo mi to celé reálné. Během posledních dnů války a ústupu, kdy docházejí pohonné hmoty, si hrdina vyjede proti směru ústupu na výlet na motocyklu, který mi téměř evokoval Postřižiny? To, co by v jednotném čísle bylo silnou scénou, působí v množném, jak popisuje autor, až absurdně (ženy házejí své hořící děti přes hradby a samy za nimi skáčou - navíc si úplně nejsem jistá, že by Rusové bombardovali civilní město v Rakousku fosforem, ale zase bych se nehádala, úplný odborník nejsem...; po řece plave tolik mrtvol, že ohrožují statiku mostu...) Přečtení nelituji, ale ten "největší německý román..." je třeba opravdu brát s rezervou.

19 20.08.2021

Komplexní přehled sociální správy, který bohužel rychle zastarává. Kolektiv autorů není úplně vyvážený, nejlepší jsou kapitoly napsané přímo Igorem Tomešem, jinde je to občas trochu suchopárný výčet faktů. Jak už jsem zmínila, nevýhodou je rychlé stárnutí informací. Na druhou stranu je zajímavé porovnat, co se za těch cca 10 let změnilo (třeba pohled na působení nestátních organizací v sociálních službách), a trochu tristní je zjištění, že některé problémy, které kniha prezentuje jako něco, co je "nutné vyřešit v nejbližší době," není dořešeno doteď (třeba sociální bydlení nebo financování zdravotního systému a důchodů...)

15 16.08.2021

Některé linky nejsou úplně dotažené, bez některých bych se asi obešla (tady myslím hlavně příběh Eričiny sestry - buď bych uvítala větší rozvedení, nebo nic, takhle to bylo trochu na sílu), některé postavy sklouzávají do karikatury (Ernst nebo Mehlberg), ale příběh s prolínáním minulosti a přítomnosti pro mě opět fungoval a bavil mě. Navíc, jak už jsem zmínila u předchozích dílů, tým vyšetřovatelů, kde nikdo není alkoholik, sociopat, autista ani génius, je pro mě v současném trendu detektivek vlastně osvěžující, takže za čas si zase nějaké "rande s Camillou" dám...

17 11.08.2021

Ne vždy jsem se dokázala srovnat s autorčiným stylem, občas to bylo trochu příliš vyumělkované (třeba "příspěvky" Zděňky), ale na druhou stranu jsem ocenila autorčin záběr a začlenění Toyen do historického kontextu i vztahů. Poválečné období by si možná zasloužilo víc pozornosti, tam už to celé šlo nějak moc hopem - chápu, že důležitější události se odehrály během mládí Toyen, ale přecen jen těm 35 letům je věnováno hodně málo stránek a fakticky je to jen od úmrtí k úmrtí - noví přátelé jsou zmíněni velmi letem světem...
Hlavně ale opravdu postrádám obrazovou přílohu, i když mnohé obrazy znám, do detailů si je během četby nedokážu vybavit. Bylo by fajn paměť si osvěžit, případně se seznámit s těmi, které neznám. Styl je otázka vkusu, ale tohle by u životopisu malířky chybět nemělo.

28 03.08.2021

Po více než měsíci přišel čas rozloučit se s donskými kozáky. Sice jich moc nezbylo, ale určitě na ně nezapomenu a Grigorij Melechov pro mě bude jednou z nejnezapomenutelnějších literárních postav se silným příběhem a zajímavým lidským vývojem: začíná jako sobecký floutek, dlouho hledá své místo a ideály a končí na dřeň osekaný, osvobozený od jakékoliv ideologie. Hodně blízcí mi byli i Petro a Iljinična.
Tahle kniha si Nobelovu cenu opravdu zasloužila, i když je to poměrně smutné čtení o devastaci jedné letité kultury během několika málo roků. Hlavní milostný příběh mě tolik nezasáhl, příliš jsem mu nevěřila. Trochu mě zaráželo, že mohla tahle kniha, kde komunisté nejsou líčeni jen v tom nejlepším světle (ostatně, komunista Michail Koševoj je pro mě jednoznačně nejodpornější postavou), vůbec vyjít. Skoro si říkám, jestli, vzhledem k délce, neznala většina soudruhů jen vybrané kapitoly, protože i nějaké scény stíhaných komunistů agitujících mezi chudými tu byly - nicméně tito lidoví agitátoři se pak později často měnili v nelidské soudce a popravčí. Po přečtení Tichého Donu člověk pro komunismus rozhodně horovat nezačne. Spíš mu opravdu zůstane stesk po světě kozáků, který dějiny definitivně pohřbily. Odvážným čtenářům mohu jen doporučit.

13 28.07.2021

Děj se víc vrátil k sledování osudů několika hlavních postav a tím pádem se mě události začaly znovu víc dotýkat. Je to silné, i když neveselé čtení. Kozáci se dostali mezi dva mlýnské kameny a v podstatě neměli šanci. Rudí i bílí si šli za svými zájmy a lidé byli zabíjeni jen proto, že žili tak, jak byli vždy zvyklí. V tomhle je ruský pohled celkem drsný, ať na jedné nebo na druhé straně se vraždění těch, kteří mají jiný názor, prezentuje jako nepříjemná nutnost. Je jasné, že šťastného konce se tady nedočkám, přesto se kniha nedá odložit, a to i navzdory tomu, že mě postavy často svými činy nebo názory pěkně rozčilují - ale to bude nakonec jedna z nejsilnějších stránek knihy, protože je vnímám jako skutečné osoby. Již teď je mi jasné, že Tichý Don bude jedna z knih, kterou nedostanu z hlavy, a jsem moc ráda, že jsem to u slabšího druhého dílu nevzdala.

16 19.07.2021

V tomhle díle se hodně vytratil hlavní příběh rodiny Melechovovy, která se tu objevuje jen sporadicky, což je škoda, protože propojení velkých dějin s osudem konkrétních lidí bylo to, co dávalo prvnímu dílu sílu. Přibylo postav - některé nesou delší příběh, ale některé jen proběhnou a je celkem obtížné si je třeba i zařadit (autor má obecně tendenci k dlouhému vypočítávání účastníků různých setkání, z nichž mnozí na něm ani nepromluví a vlastně se s nimi už nikde jinde nesetkáme - nebo možná setkáme v nějakém dalším seznamu, ale to si opravdu nedokážu zapamatovat). Nebyla by od věci mapka, protože přesuny jednotek od vesnice k vesnici jsou bez ní obtížně sledovatelné, dost často jsem se prostorově ztrácela. Tam, kde se dal sledovat příběh, mě kniha stále bavila, ale některé popisné pasáže byly opravdu k nepřečkání. Přesto možná o to více vynikne tvrdost časů občanské války, která neznala bratra a protivníky - včetně zajatců - bez milosti likvidovala... Je to často hodně neosobní. Nicméně jsem ráda, že v dalším díle se opět ve větší míře vracejí příběhy. Tenhle díl byl hodně rozporuplný.

14 07.07.2021

Mnohovrstevnaté a barvité líčení osudu kozáků před a na počátku 1. světové války. I když se jedná již o starší klasiku, nedá se přestat číst, protože se setkávám s celou řadou zajímavých postav, jejichž osud mě nenechává lhostejnou a chci vědět, co s nimi bude dál (takže už čtu druhý díl). Postavy jsou uvěřitelné, se spoustou chyb a přesto většinou pochopitelné, i když vlastně nemohu říci, že bych s některou mimořádně sympatizovala. Nejvíc mě pak zaujal kontrast kozáckých tradic s novodobým světem, který se nejmarkantněji projevuje při jejich zapojení do války, v níž najednou rozhodují zákopy, ostnaté dráty a kulomety: kozácké jednotky na koních se šavlemi tam působí ztraceně a vlastně nemístně. Opět je to jedna z knih, která dodává historickým faktům životnost. Trochu potíže mi někdy činí to, že je někdy v jednom odstavci krátce představeno hned několik postav, tam se lehce ztrácím. Moc také nevím, co si mám myslet o komunistických agitátorech a učitelích lidu - není jich tedy moc a rozhodně nehrají dominantní roli, spíš opravdu působí, jako by byli do textu přidáni dodatečně a ve srovnání s ostatními postavami strašně šustí papírem... Tak snad to tak zůstane i v dalších dílech, nerada bych, aby převážili.

20 26.06.2021