Maanna
komentáře u knih
Tichý Don I.
Michail Alexandrovič Šolochov
Mnohovrstevnaté a barvité líčení osudu kozáků před a na počátku 1. světové války. I když se jedná již o starší klasiku, nedá se přestat číst, protože se setkávám s celou řadou zajímavých postav, jejichž osud mě nenechává lhostejnou a chci vědět, co s nimi bude dál (takže už čtu druhý díl). Postavy jsou uvěřitelné, se spoustou chyb a přesto většinou pochopitelné, i když vlastně nemohu říci, že bych s některou mimořádně sympatizovala. Nejvíc mě pak zaujal kontrast kozáckých tradic s novodobým světem, který se nejmarkantněji projevuje při jejich zapojení do války, v níž najednou rozhodují zákopy, ostnaté dráty a kulomety: kozácké jednotky na koních se šavlemi tam působí ztraceně a vlastně nemístně. Opět je to jedna z knih, která dodává historickým faktům životnost. Trochu potíže mi někdy činí to, že je někdy v jednom odstavci krátce představeno hned několik postav, tam se lehce ztrácím. Moc také nevím, co si mám myslet o komunistických agitátorech a učitelích lidu - není jich tedy moc a rozhodně nehrají dominantní roli, spíš opravdu působí, jako by byli do textu přidáni dodatečně a ve srovnání s ostatními postavami strašně šustí papírem... Tak snad to tak zůstane i v dalších dílech, nerada bych, aby převážili.
Kazatel
Camilla Läckberg
Bylo to takové nenáročné čtení, autorka se hodně zabývá vztahy, které jsou někdy trochu schematické, ale aspoň člověk nemusí tolik přemýšlet. Velkým pozitivem je pro mě tým vyšetřovatelů, kde nejsou ani psychopati, ani alkoholici, ani autisti, jen normální lidé s mnoha chybami a běžnými problémy. Ve srovnání se současným trendem je to velmi osvěžující. Postava Eriky mi přišla tentokrát trochu přebytečná, ale třeba se příště zase víc zapojí... Perla žánru to není, ale na odlehčení do horkých dnů to špatné není.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Mnohovrstevnatý příběh o životě na americkém Jihu ve 30. letech, poznávání světa a dospívání. Dětský pohled je tu celkem uvěřitelný, což se vždy nepovede. Zaujal mě jazyk a i postavy a prostředí jsou barvité a působí reálně. Místy je to trochu moralitka, ale v kontextu všech pozitiv se to dá rozhodně knize prominout.
Želary
Květa Legátová (p)
Povídky z horské vsi, kde se zastavil čas, jsou pro mě opravdu čtenářský zážitek. Lyrické popisy jsou kombinované s úsečnými dialogy, kde se neplýtvá slovy. Osudy postav se proplétají a jsou nazírané z různých úhlů, přičemž silnější jsou tu charaktery žen. U mužů - tedy až na Vratislava Lipku - je patrná menší plastičnost, ale to u ženských autorek není neobvyklé. Příběhy jsou podány tak, že má člověk pocit, že v Želarech skutečně byl a s těmi lidmi se setkal. Smekám před autorkou.
Kafe @ cigárko
Marie Doležalová
Bavila jsem se, užila si i autorčin sebeironický přístup. Jsou to blogové vstupy, a proto je nemá smysl srovnávat s perlami světové literatury, ale pro mě to bylo svěží a příjemné čtení, které zvlášť vyniklo, pokud si ho člověk propojil se skutečnými filmy nebo herci.
Údolí včel
Vladimír Körner
Je to krásná, i když hůř přístupná kniha, která dokáže vtáhnout do atmosféry doby i míst - člověk téměř vidí a slyší moře, vytí psů nebo bzukot včel. O postavách toho často tolik nevíme a je těžší se s nimi identifikovat, ale na druhou stranu je příjemné narazit na historický příběh, kde postavy nejednají jako lidé dneška v historickém kostýmu. Byl to nezapomenutelný a krásný výlet do doby, kde by se mi opravdu žít nechtělo.
Nekonečný příběh
Michael Ende
Svět Fantázie je opravdu nádherný a bohatý a autorovi velký kredit za obrovskou představivost. I příběh samotný se mi moc líbil a bavil mě. Jen se to celé nějak zaseklo v části s čarodějkou - ten motiv mi do celku nějak nesedl a navíc působil narozdíl od zbytku, kde je děj velmi originální, jako něco, co už jsem mockrát četla jinde. Také jsem tu relativně krátkou část četla asi stějně dlouho jako zbytek knihy - najednou to bylo strašně předvídatelné a rozuzlení očekávané- Naštěstí se pak zase autor vrátil k mnohem originálnějším motivům, tak mi to dojem tolik nezkazilo.
Chlapec na vrcholu hory
John Boyne
Kniha není špatná, ale podobně jako Chlapec v pruhovaném pyžamu na mne působí trochu vykonstruovaně. Možná by prostě jen stačilo, kdyby byla kniha zasazena do méně významného prostředí - opět děj ve Francii je podán zajímavě, ale po přesunu k tetě to začne působit trochu překombinovaně. Prostě tam, kde máme poměrně jasně dochované zprávy o tom, jak se věci odehrály, není snadné přidávat postavy, motivy a děje. Pokud ale pominu tuto skutečnost, jedná se o poměrně silný příběh se silným poselstvím, kterému velmi svědčí i to, že hrdina může i dospět.
Bohyň
Tadeusz Konwicki
Kniha je napsaná krásným jazykem a má velmi silnou dusnou atmosféru, kde je mnohé nevyřčené, ale přitom velmi hmatatelné. Oceňovala jsem i autorovu hru se jmény. Jediné, co mi do celé mozaiky nesedlo, byla postava Eliáše Širy. Skoro jsem měla pocit, že to byla jen Helenina představa, ale kde by se pak vzal pan spisovatel?
Obecná teorie zapomínání
José Eduardo Agualusa
Na knize se mi strašně líbil autorův barvitý obrazný jazyk a postavy, které se postupně vyvíjely a rozhodně nebyly jednorozměrné. Dovedně se tu prolíná historická realita s fikcí a prolínání osudů postav je pro mě také obvykle plus, jenže tady je těch prolínajících se osudů možná moc. V doslovu se píše, že příběh autor původně zpracoval jako filmový scénář, který se nerealizoval. V tom je možná zakopaný pes, že tu chybí některé přechody, které by vyřešila kamera a obraz. Takhle někdy vyznívá prolínání příběhů násilně, což je škoda. Kdyby kniha lépe plynula, byla by geniální.
Colette z Antverp
Arnošt Lustig
Náročná kniha s velmi silnou atmosférou zachycující stereotyp života obyvatel tábora, který rychle otupuje individualitu. Colette se brání vzpomínkami a hlavně nalezeným vztahem, v němž může zůstat Colette a ne jen vězenkyní s číslem... Celé by to na mne působilo ještě víc, kdybych před časem neviděla film a bohužel se mi nějak nepodařilo odpárat si od Viliho Mádlův obličej, který se k němu podle mne vůbec nehodil, a tím pádem byl pro mne vztah Colette a Viliho hůř uvěřitelný - myslím ale, že v tomto případě není chyba na straně autora. Jinak ale pokládám tyhle méně dějové knihy za mnohem silnější svědectví o holocaustu než srdcervoucí dramata.
Zemřít na jaře
Ralf Rothmann
Téma vypadá zajímavě a na obálce se dokonce skví odvážné tvrzení o největším německém románu o 2WW od dob Güntera Grasse, což vyvolávalo velké očekávání, ale výsledek zase tak skvělý nebyl - dokonce si myslím, že označení "román" je trochu na hraně. Každopádně to pro mě moc povedený román není. Vnímám to spíš jako povídky propojené do nepříliš soudržného celku. Silné momenty kniha rozhodně má - ať už jde o příběh s popravou nebo válkou urychlené milostné vztahy, ale mezitím je příliš mnoho hluchých míst, kde mě kniha naprosto míjela. Autor je celkem silný v zachycení psychologie, ale válečnou situaci se mu moc popsat nepovedlo a nepřišlo mi to celé reálné. Během posledních dnů války a ústupu, kdy docházejí pohonné hmoty, si hrdina vyjede proti směru ústupu na výlet na motocyklu, který mi téměř evokoval Postřižiny? To, co by v jednotném čísle bylo silnou scénou, působí v množném, jak popisuje autor, až absurdně (ženy házejí své hořící děti přes hradby a samy za nimi skáčou - navíc si úplně nejsem jistá, že by Rusové bombardovali civilní město v Rakousku fosforem, ale zase bych se nehádala, úplný odborník nejsem...; po řece plave tolik mrtvol, že ohrožují statiku mostu...) Přečtení nelituji, ale ten "největší německý román..." je třeba opravdu brát s rezervou.
Do vody
Paula Hawkins
Ze začátku vypadalo téma zajímavě a hutná atmosféra vyprávění mě celkem vtáhla. Bohužel, pak se to celé nějak rozplizlo. Myslím, že by tomu prospělo zjednodušení zápletky a hlavně snížení počtu vypravěčů, včetně změny trochu podivného dělení vyprávěcí formy. Opravdu nevím, proč některé postavy byly psané v první a jiné ve třetí osobě, když i v té třetí osobě čtenář dostává vhled do myšlenek a pocitů postavy. Mě to docela rušilo. Navíc to velké množství postav, z jejichž úhlu se na události nazírá, vede ke zpomalení tempa: o jedné události slyšíme od několika z nich a nových informací zase tolik nebývá. Krom toho ani tak nebyly některé klíčové události vysvětleny - třeba jak se Nelin náramek dostal tam, kde ho našli. Některé události byly zase poněkud nelogické, třeba u znásilnění netuším, proč by se pachatel vrhal za dané situace zrovna na onu ženu... Tady to měl opět editor trochu seškrtat, protože na začátku to opravdu vypadalo víc než slibně.
Bílé noci
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Je to na mě moc krátké, abych se dokázala s postavami opravdu sžít, ale atmosféra knihy je skvělá. I když obsah a forma konverzace snílka a Nastěnky by dnes již byly jiné, ty pocity čerstvé zamilovanosti, která prozařuje všední realitu, očekávání dalšího setkání i obav z něj asi známe všichni. I když ty mé noci nebyly úplně bílé, celkem jasně jsem si je při čtení připomněla.
Všichni jsme utkáni z hvězd
Rowan Coleman
Autorka má ve zvyku vybírat si obtížná témata a tak trochu barvotiskové je dotáhnout do happy endu, nicméně tady (možná pod vlivem doznívající sváteční nostalgie) jsem jí to odpustila, i proto, že ty happy endy nejsou tak křečovité jako třeba v Knize vzpomínek. Za určitých okolností by se to tak mohlo stát, i když asi ne v tak vysoké koncentraci... Co ale odpustit nemohu, jsou velmi špatné dialogy, jak mimo jiné už uvedla Anna 13: všechny postavy mluví stejně, promluvy jsou příliš dlouhé a vysvětlující. Nejspíš je měly oživit vulgarismy, ale v těch vznosných spisovných filozofujících promluvách působí jako pěst na oko, vůbec se tam nehodí (možná k tomu přispěl i překlad, ale myslím, že problém je již u originálu, i když překlad mohl kontrast trochu otupit). Naopak se autorce povedly fiktivní dopisy umírajících - v těch se jí paradoxně povedlo lidi odlišit víc než odlišuje v promluvách své hrdiny.... V polovině jsem se trochu obávala, aby to nesklouzlo do nevkusného kýče, ale nakonec to je kýč poměrně vkusný, který se mi docela líbil.
Pole je tento svět
Dola De Jong (p)
Netradičně pojatý román z války, kde střílení a genocida zůstávají kdesi v povzdálí a jen probleskují v popisu každodenního boje o přežití. Přesto je asi pro mě působivější než díla, která se soustředí na drastické detaily. Tady prostě skupina uprchlíků "jen" uvízla uprostřed dějin bez možnosti se příliš někam hnout. Dospělí pak působí často bezradněji než děti, které pořád hledají možnost, jak dál žít a tak nějak automaticky volí to, co je skutečně důležité, zatímco dospělí se schovávají za nefunkční stereotyp. Nakonec je to jeden z nejsilnějších protiválečných románů, které jsem četla.
Hodina tance a lásky
Pavel Kohout
Padouch nebo hrdina, to je to, oč tu běží... Většina postav vlastně není ani nijak nesympatická ani nijak nepochopitelná, a přesto se podílejí na zabijácké mašinérii. Dalo by se říci, že jde především o dvě narozeninové oslavy celkem příjemných žen, ale co se děje v pozadí i autorovy závěrečné úvahy, zanechává silné mrazení v zádech. Pavel Kohout opět zvládl dát zdánlivě jednoduchému příběhu velký přesah, takže ani na tuhle jeho knihu hned tak nezapomenu.
Lidské srdce
Jón Kalman Stefánsson
Tak jsem se dostala na konec krásného i smutného putování. Mnoho nakousnutých příběhů se posunulo - někde ke šťastným někde k tragickým koncům, ale nejčastěji tu zůstává otevřený boj za právo na vlastní život a blízkost druhých. Mnohé příběhy mě opravdu hodně zasáhly a opět jsem se nemohla nabažit autorova jazyka (ve výborném překladu). Tohle je jedna z knih, ke které se budu muset vracet...
Carpe Jugulum
Terry Pratchett
Opět to nebude úplně nezaujatý komentář, protože v případě Pratchetta se považuji za fanynku, ale nemohu si pomoci...
Hlavní zápletka s upíry, kteří se zodolnili proti všem tradičním protiupířím prostředkům, a jejich bojem s čarodějkami je velmi dobře vymyšlená. Zejména hrabě a Lacrimosa byli velmi zdařilí a samozřejmě také Igor a Přešívka. Pratchett opět srší nápady, z nichž některé, pravda, úplně nedotáhne do konce (třeba Nac Mac Fíglové nebo Verence), ale protože jsem se po celou dobu velmi dobře bavila, tak mi to ani nijak nevadilo...
Nohy z jílu
Terry Pratchett
Tenhle díl Zeměplochy asi bude patřit k mým oblíbeným, nebyla v něm hluchá místa ani nelogické skoky a opět jsem se výborně bavila. Přesto je v knize i dost důvodů pro zamyšlení, protože ona ta Zeměplocha od té naší Zeměkoule zase tak odlišná není... Roli favorita tentokrát obsadil lord Vetinari, i když Noby a Elánius mu zdatně šlapali na paty...
