Mabie komentáře u knih
Kniha s dobrým dějem, výbornými dialogy, realistickými postavami, plná zvratů a nečekaných situací. Jste zahrnuti spoustou propracovaných detailů jako jsou citace paragrafů, detailní popisy zbraní, aut, počítačových her a autenticitu příběhu zvyšuje i dokonale zmáknutý místopis a znalost prostředí PČR. Příběh je tak hustě prošpikovaný hláškami, které jsou nejen vtipné, ale i inteligentní a neotřelé, že je to skutečná rychlopalba humoru, která má šmrnc a styl. Mám radost, že už vyšel druhý díl.
“Smrk? Ne, smrk to nebyl. Ten bych poznal. Měl by na sobě vánoční ozdoby."
“Změřila si mě pohledem nečitelným jako Vojničův rukopis.”
“Označil mě výrazem “romaneto”, které evokuje občana romské národnosti, čímž mě hrubě poškodil na občanských právech a způsobil mi závažné psychické trauma.”
“Určitě to byl sportovec. A nekuřák. Možná i vegetarián. Začínalo mi být líto, že jsem ho nestřelil.”
UF!! Tak to byla síla. Kniha smutná, téma příběhu opravdu k pláči, protože koho nechá v klidu umírající máma od malého kluka. A přitom kniha tak moudrá a silná. Taky bych potřebovala občas svého netvora, aby mi ukázal co je co.
Knihu jsem původně koupila pro svého vnuka, ale po přečtení jsem to vyhodnotila jako špatný nápad. Příběh je natolik silný, že pro sedmiletého kluka, který neřeší tak děsivou situaci, jako hlavní hrdina příběhu, je to moc. Což nic nemění na tom, že kniha byla úžasná.
Román není v pravém slova smyslu čtivý, ale je to mnohovrstevný příběh o církvi, lidských hodnotách, víře, zásadách a prosté lidské slušnosti. Určitě není pro každého. Ale pokud se nebráníte novým úhlům pohledu na život, kniha vás uchvátí a po dočtení ve vás bude ještě dlouho rezonovat.
Dějová linka je prostá, text je plný pasáží z deníku, evangelia a dopisů, množství opisů úředních listin je velmi dokumentární povahy a široká paleta hrdinů je vykreslena nesmírně uvěřitelně (rozdíl mezi skutečnými postavami a těmi románovými je občas těžko postřehnutelný).
Precizně zpracované téma vztahu církve a nejen komunistického režimu. V duchu hesla PRACHY NESMRDÍ: tehdy zapálený komunista nebo režimu poklonkující biskup a dnes - podnikatel bez skrupulí. Celkově to vytváří obraz doby od padesátých let až do současnosti jako otřesnou, bolavou a syrovou koláž. Opravdu silný román s řadou nezdolných hrdinů, kteří nedojdou dobrého konce, ale život prostě není spravedlivý.
Pro mne přesto nosná myšlenka knihy je, že bychom se měli za každou cenu snažit zachovat si svou lidskost.
P.S.
Je smutné, kolik lidí se ohání slovem MÍR i v dnešní době se stejně prospěchářskými motivy, tak jako tomu bylo i v minulosti.
Není to tak dávno, co jsem se zařekla, že Kinga už číst nebudu. Ale přišla ČV… a přiznávám, že nelituji, protože to bylo čtivé a napínavé až do konce.
Příběh ve stylu drsné školy (a bez alespoň obvyklé trošky nadpřirozena) mě mile překvapil, ale trochu mnou otřáslo, že byl inspirován skutečnou událostí. Ovšem ty “výpravy do šílencovy hlavy” byly sugestivní.
Na Mistra hororu je Pan Mercedes příliš normální, ale jinak se jedná o opravdu dobrý psychothriller.
Zdeňka Bezděková napsala nádhernou a silnou knihu o zoufalství malého dítěte v poválečném Německu, které není milováno a nikomu nepatří. Není to podle mého názoru úplně kniha pro děti, přínosná je i pro dospělé a je dobře si zvěrstva války připomínat. Je to část naší historie, na kterou bychom neměli zapomenout.
Téma válečných únosů dětí a následné poněmčování je velmi silné téma a nikdy dřív jsem se nezamyslela nad tím, jak se asi tyto děti musely cítit. Většina z nás má z útlého dětství v paměti vzpomínky, které si přiřazujeme ke svým blízkým. Co kdyby nás z našeho prostředí násilím vyrvali? Zůstaly by nám z předchozího života jen snové představy nebo střípky nezařaditelných vzpomínek? Nebo bychom zapomněli?
Knihu jsem četla jako dítě před půl stoletím a pamatovala jsem si z ní jen mrazivý pocit, nikoliv děj. Ten pocit po přečtení dnes je ještě děsivější, protože už nejsem jenom dcera, ale i matka a popisovanou hrůzu umím lépe pochopit.
Neshrnula bych to lépe než Sabča92 “…kniha, která vás v každém věku osloví jinak. Dětskýma očima objevíte první zákoutí válečných tragédií, starší čtenáři v ní najdou úzkost a hrůzu spojenou s krádežemi dětí. Zkrátka tato kniha je pro každého.”
Úžasná a nedoceněná kniha!
(SPOILER) “Kde zpívají raci” je kniha zvláštní, něžná, poetická …a nevěrohodná. Na jedné straně psaná krásným jazykem, s textem občas protkaným krátkou básní, z cizokrajného prostředí bažiny, plná pestrobarevných popisů nedotčené fauny a flóry. Na druhé straně je to velmi naivní příběh o krásné dívce, která se od útlého věku naprosto sama protlouká životem a žije v bažině téměř v izolaci. Je sice analfabetkou, ale poté, co se ve svých patnácti letech naučí číst, začne číst odborné publikace a vypracuje se na úroveň uznávané vědkyně. Také je to velmi talentovaná malířka (v závěru zjistíme, že i básnířka), zkrátka z bažin tu povstala superžena. Jak už tu někdo přede mnou zmínil - román jak z červené knihovny.
Přesto dávám tři hvězdičky a jako oddechovku doporučuji.
Nejedná se o klasickou detektivku, ale o psychologické drama. Dokonce velmi aktuální, protože pokud si děti běžně mohou koupit bonbóny s HHC, je snadné aby si našly svého "Dejva" pro něco silnějšího.
Žádný normální rodič by si nepřál prožít takové peklo a každý slušný člověk chápe pohnutky zoufalého táty, kterému život naložil víc, než může unést. Motiv Walta sice chápu, ale s tak drsným řešením nejsem zcela v pohodě, třebaže rozumím tomu, že "zabít jen tak trochu" se nedá.
Téma není úplně originální, ale vlastně to nevadí, protože příběh je velmi čtivý, má dobré dialogy, barvité popisy a navozuje velmi intenzivní a realistické představy. Byl to můj první Goffa a ačkoliv jsem čekala něco trochu jiného, bylo to moc dobré.
P.S.
Píseň od Nightwish je hezká, třebaže to není můj žánr.
Velmi neotřelé, nezvyklé a originální povídky. Rozuzlení jednotlivých příběhů je jedinečné a překvapivé, smekám před autorovou fantazií! Nečtu povídky příliš často, ale tyto mohu s klidným svědomím doporučit jako velmi nadprůměrné.
V druhé knize je popisovaná doba ještě drsnější, panský stav proradnější, král nedůstojnější. Jen Hynek Tas z Boru je stále stejný, možná jen občas o trochu více dává najevo city. Píše se rok 1417, král umírá, Tas odchází ze služby a v zemích Českých vrcholí doba husitská.
Až František Niedl mne přinutil se trochu více zamyslet nad tou dobou zmaru - zbavuje husity falešného nátěru romantiky a místo prostých, spravedlivých lidí, kteří hlásají učení Mistra Jana, vykresluje posedlý dav, zběsilou lůzu, která kořistí a drancuje. Nezvladatelné hordy ve jménu Království nebeského plení a znásilňují celou zem.
Velmi silná kniha a leckdy je těžké rozeznat skutečné historické postavy od těch fiktivních, protože vše je velmi opravdové a realistické.
Líbilo se mi ještě o trochu více než úvodní díl!
Příběh se odehrává v 26. století na Zemi, kdy je lidstvo závislé na mimozemské myceliální technologii z planety Össe. Zpočátku jste hozeni do světa plného mystérií, náboženství a rituálů, kterým nerozumíte a je problém rozlišit o čem se to vlastně mluví - o osobě, planetě, rituálu, vlastnosti? Postupně se ale do terminologie dostanete a uctívání a krvavé lidské oběti ve jménu Hmyzího boha, rituální drogy, flashe do minulosti hrdinů, to všechno vás pohltí.
Lucas Hyldebrandt je inteligentní cynik a tragický hrdina. Důkladně poznal už v útlém věku rigidní náboženské učení a kulturu Össeanů, jako dospělý působil čtyři roky jako vyslanec na Össe a uvědomuje si závislost a hrozby, které plynou ze spolupráce s mimozemšťany. Hledá protiváhu össenské moci a tou se zdá být spolupráce s cizincem z Fomalhiwy, tajemným Aš~šádem, obdařeným psychotronickými schopnostmi.
Ale nic tady není jednoduché, spóry nitrožilních hub a rituální drogy, rozkládající lidskou vůli jsou všude kolem. Zkrátka tato terransko-össenská psychedelie je lepší než dalekozření a osvícení dohromady.
Já knihu doporučuji a dávam 5 hvězdiček.
Panečku! Nenechte se odradit trochu nejasným a zmateným začátkem, pokud chvíli vydržíte, všechno do sebe pěkně zapadne a Leigh Bardugo vám poskytne skvostný čtenářský zážitek.
Kniha překonala moje očekávání, překvapila svou svěžestí, zábavností, napětím i zvraty. Líbil se mi jak autorčin styl psaní, nápaditý příběh, tak i výborně vykreslené postavy. Prostředí se inspiruje reálnými kulturami, ale je tu tolik originálních prvků navíc, psychologie postav je tak výborně propracovaná, samotný příběh tak chytře vystavěný, všechno je to překvapivé a přitom uvěřitelné.
Velice oceňuji dynamiku a propletené vztahy ve skupině. Tajuplný, uzavřený a vnitřními běsy stíhaný Kaz; Inej - akrobatka, zabiják a dívka, která chce dokázat sobě i světu, že je v ní něco víc; Nina a Matthias, dva póly magnetu, které se přitahují i odpuzují; ostrostřelec a hazardní hráč Jesper; kupecký synek a černá ovce rodiny Wylan, ti všichni mají svou nepěknou historii a jejich retrospektiva přináší příběhu hloubku a leckdy je lepší než hlavní dějová linka.
Poslouchala jsem jako audioknihu a musím vyzvednout i kvalitu interpretů, kteří dokázali přidat body navíc.
Pokud máte rádi fantasy, jednoznačně knihu doporučuji!
Dědina má docela vysoké hodnocení, je prezentovaná jako humoristická kniha a podle mnoha komentářů ji lidé považují za “čtivou”, “oddechovku”, “pohodové čtení”. Já považuji tento literární počin spíš za depresivní změť drbů, popisů nevěr, nefunkčních vztahů a závisti. Navíc nemyslím, že se jedná o typické příběhy z vesnice - takových lidí jsou i plná města. Snad jediné co se mi opravdu líbilo, bylo nářečí, ale jinak tu bylo příliš mnoho samoúčelné sprosté řeči (každou chvíli se “jde někdo vychcat”, “chce si zapíchat”).
Autorka má početný fanklub čtenářů, ale mě nevyhovuje ani její styl, ani témata a vykreslení “hrdinové” mi většinou připadají odpudivi. Dědina opravdu neoslovila, nebavila, další knihu od této autorky už pokoušet nebudu, protože po Chirurgovi jsem opět měla velký problém příběh vůbec dočíst a celkový dojem je spíš znechucení než pobavení.
(SPOILER) Ruta Sepetys zakomponovala fiktivní příběh mladičké malířky Liny a její rodiny do doby vlády Stalina. Je to kniha o zoufalství, beznaději, zrůdnosti a krutosti sovětské ideologie stejně jako o lásce, touze po životě, o odhodlanosti přežít a vrátit se domů. Kniha, inspirovaná rodinnou historií autorky, původem Litevky, přibližuje čtenářům anexi Pobaltí a dopad na její obyvatele.
Litva 1941 - Sovětská tajná služba deportuje tisíce lidí z Litvy, Estonska a Lotyšska do gulagů a pracovních táborů na Sibiř a celá tato území zabírá Sovětský svaz. Na Sibiř je deportována spolu s elitou společnosti jako jsou lékaři, vědci, umělci a učitelé i hlavní hrdinka Lina s matkou a malým bratrem. Pro Rusy jsou jenom “prasata”, lidé bez cti, zločinci a děvky. Popis šestitýdenní cesty dobytčákem patří k těm nejotřesnějším, který jsem kdy četla - hlad, špína, lidé umírají dřív než dorazí do cíle a jejich mrtvoly jsou bez pohřbu vyhazovány na nádraží. Lina se naučí bojovat o holý život svůj i svých blízkých, snaží se nenechat se zlomit. Po roce v pracovním táboře na Altaji Linu s rodinou převezou dalším transportem za polární kruh k moři Laptěvů. Tam je nadále krutý hlad, tvrdá práce, ale hlavně krutá sibiřská zima, která se stane osudnou pro mnohé. „Jen co se Spojenci dozvědí, co se v lágru děje, přijdou nás zachránit,“ doufají zajatci.
Za polárním kruhem čekali celé měsíce, většina se toho ale nedožila. Pomoc přišla nikoliv od spojenců, ale až s osobou doktora Samodurova, což byla skutečná postava ruské inspekce. Doktor Samodurov neměl pravomoc poslat zajatce z pracovních táborů domů, ale poskytl jim léky a vitamíny a zasadil se o lepší podmínky. Zachránil tak řadu lidí před jistou smrtí.
Ti, kdo vyhnanství přežili, po návratu domů zjistili, že jejich domovy a majetek používají Sověti, stále je brali jako zločince a nesměli mluvit o svých zážitcích, jinak jim hrozila deportace zpátky na Sibiř.
„V roce 1991, po padesáti letech nemilosrdné okupace, tři pobaltské republiky znovu získaly samostatnost, mírově a se ctí. Daly přednost naději před nenávistí a ukázaly světu, že i v té nejtemnější noci svítí nějaké světélko. Tyhle tři státy nás naučily, že láska je ta nejmocnější armáda. Ať už je to láska k příteli, ke své zemi, k bohu, nebo třeba k nepříteli – láska nám odhaluje zázračnou povahu lidského ducha.“
Velmi silná kniha, doporučuji.
Toto byla moje první kniha od Cartera a na základě hodnocení zde i na Audiotéce jsem měla velká očekávání. A ta se splnila - bylo to nad očekávání dobré. Velice chytrá detektivka, resp. thriller s překvapivým koncem. Příběh sám byl příšerně temný a drsný, ale zápletka výborná, osoby vzhledem k žánru nečekaně věrohodné a rozuzlení mě tentokrát opravdu překvapilo. Poslouchala jsem příběh jako audio a kromě autora musím pochválit i interpreta za pěkné namluvení.
Doporučuji!
Opět jsem se utvrdila v tom, že mám bezstarostný život. A to nejen díky mojí rodině, ale i díky době, ve které žiji. Nesmírně obdivuji hlavní hrdinku - křehkou a přitom tak silnou ženu, která nikdy neztrácela svou vnitřní sílu, vždy byla plná odhodlání a víry v budoucnost. To co dokázala přežít je obdivuhodné a v popisované době určitě bylo mnoho takových příběhů i ve skutečnosti. To jen dnešní doba nás změkčila a máme tendenci se příliš litovat a nevážit si toho, co máme.
(SPOILER) Podle recenzí jsem očekávala super psychothriller, ale až do poloviny knihy jsem se musela trochu nutit, abych ji neodložila. Obě hlavní postavy mi byly nesympatické - po přečtení několika kapitol "deníkové Amy" bylo jasné, že Amy je magor a Nick slaboch. Pak se děj trochu rozjel a ke konci jsem čekala jak bude tedy ta Amy usvědčená a ono ne. Čekala jsem ZÁVĚR, ale kniha se vlastně tak nějak rozplizla do ztracena.
Za mne podprůměr.
Propracovaný svět, hodně dějových linek a velký zástup jedinečných postav ukázaly v tomto dílu spoustu přátelství, lásky i sebeobětování na jedné straně a intriky, záludnosti, krutost a zradu na straně druhé.
Stejně jako Martin ve Hře o trůny vždy vyvraždil všechny, koho jsem si zamilovala, ani pan Sapkowski mě nezklamal a nakonec všechny mé oblíbence pozabíjel. Ten svůj magický obraz plný mystiky tentokrát ještě více zaměřil na akci a uzavřel cestu nejen hlavních hrdinů, ale i těch drobných a nepodstatných postaviček, které spoluvytvářely jeho kouzelný svět. A opět nám dopřál jadrný humor trpaslíků s typickým podtextem hluboké moudrosti:
'Pokrok,' prohlásil, 'je jako stádo sviní v humně. Z takého stáda, to sa musí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'
´Va'esse deireadh aep eigean - Něco končí a něco začíná.´
Děkuji, pane Sapkowski, bylo to dokonalé finále.
(SPOILER) Na autorův styl psaní je nutné si zvyknout a pak vás strhne košaté vyprávění s přemírou latinských výrazů, historických reálií a spoustou citací. Pohled na husitské spanilé jízdy a další jejich konání opět velmi přesvědčivě ukázal hrůzy a děs, které páchali ve jménu božím a třebaže jsou v tomto dílu husité na vrcholu, po dlouhých letech bojů se jejich ideály vytrácejí a většina touží po míru.
Reynevan vyzrál a už to není ten holobrádek z prvního dílu, přesto i po třech dílech pro mne zůstal víceméně na okraji zájmu, nepochopen pro své jednání i činy. O to více jsem si zamilovala Samsona a Šarleje, jejichž postřehy a glosy jsou trefné, vtipné, moudré. Pokud bych měla autorovi něco opravdu vytknout, pak je to Samsonův konec, jehož osud vyšuměl naprosto bezbarvě, Sapkowski ho nechal rozplynout do ztracena, nevyužil jeho potenciál osoby z jiného světa. Prostě ho střelil do zad a hotovo.
Co tedy napsat závěrem? Třebaže Pomurník dostal co zasloužil a Aucassin se dočkal své Nicoletty, ty tři roky tak divoké historie mi přišly trochu odbyté, uspěchané a čekala jsem něco epičtějšího.
´´Rozhlédni se vůkol - řekl Šarlej a rozmáchl se paží v širokém oblouku - kostel, krčma, hampejz a mezi nimi, hromada hoven. Zdaž to není paralela lidského života.´´
Sapkowski nabídl spoustu historických postav, míst a událostí, okořenil vše bojem, inteligentním humorem s jadrnými vtípky a v neposlední řadě magií. Jen ten hlavní hrdina Reynevan je opravdový pitomec, dost nešikovný mág i bojovník, kterému se každou chvíli zapalují lýtka. Ovšem jeho společníci Šarlej a Samson Medák jsou jiná liga a hlavně kvůli nim stojí za to knihu číst.
Přinutila jsem se hledat, a zjistila, že Narrenturm opravdu existuje. Císař Josef II. nechal ve Vídni postavit Narrenturm - Věž bláznů - v roce 1784 (na místě, kde dříve v podzemních kobkách vídeňští kapucíni ukrývali své duševně postižené bratry). Jen čas nesedí, ale jinak je autorova inspirace jasná.
Kdyby nebylo tolik latinských citátů, dala bych plný počet. Takže asi tak :-)
To tedy bylo něco! Oproti právě dočtenému To od Kinga, toto byl skutečný horor. Morris Gleitzman má neuvěřitelný vypravěčský dar.
Příběh je zcela sugestivní a snoubí se v něm zdánlivě neslučitelné: válka, smrt, holokaust na straně jedné a dětská čistota, naivita a slušnost na té druhé.
Myslím, že třebaže se jedná o dětskou literaturu, dospělí ji dávají hůře než děti.
Určitě doporučuji!