madem komentáře u knih
Knihy Havaj jsou velmi propracované, zahrnují desítky generací, celá století a mnoho postav. Autor se na knihu velmi podrobně připravoval a je to znát.
Můj problém byl začít se a překonat první část: vznik souostroví. Pak připluli první Havajci. O několik století dále přichází misionáři a kniha se rozjíždí. Začíná střet kultur, boj dobra a zla. A v něm není jasný vítěz.
S druhým dílem přichází další národnosti: Japonci a Číňané. Havaj se postupně stává Amerikou.
Přichází vyvrcholení knihy a s ním zlatý věk Havaje.
Přiznávám, že toto není můj šálek čaje. Líbila se mi jen jedna povídka: Na vlastní kůži.
Kniha z úseku v dějinách, který téměř neznám. Jedná se o pokus zlikvidovat cikány ve Španělsku. Kniha je rozepsaná hodně dobře. Děj má více vrstev, všechny postavy jsou rozpracované a uvěřitelné. Pak však přijde svatba a děj sklouzává k vulgaritě a lacinosti. Přestávám věřit autorovi a nechápu hrdiny.
Od začátku až do konce knihy jsem se hodně nasmála. Autor použil velkou dávku nadsázky, aby ukázal, jak moc byl nevyspalý.
Pár vtipů, pár povídek, trochu hlášek, nejznámější doktoři a filmy o nich.
Knížka píše, že je na zkrácení dlouhé chvíle v čekárně a ten účel plní.
Nic víc od ní nečekejte.
Ta kniha je táááááááááááák dlouhá. Kdyby měla tak 100stran, bylo by to zajímavé počtení. O chlapci, který se zamiloval, a byla mu láska odepřena. On se jí však nechtěl vzdát.
A když trpí on, tak budou všichni okolo. A s tím i čtenář.
Nápad na knihu byl dobrý. Vzít otce a syna jet do Polska (dříve Německa – odkud utekli židovští předci) a hledat rodinný poklad, nebo alespoň rodinné kořeny. Bohužel kniha je velmi rozvláčná. Často je to popis rozmíšek mezi autorem a jeho otcem, které však nemají pointu. Také jsou tu vzpomínky všech starších příbuzných: jak kdo přišel do Švédska, komu byla vyvražděna celé rodina v koncentračním táboře, kdo utekl na poslední chvíli. Vzpomínky jsou zajímavé, chybí však souvislost, proč se objevily zrovna teď v textu.
Mám problém s hlavním hrdinou. Trvalo mi dost dlouho, než jsem mu přišla na chuť. Když však začne bojovat a přestane být pasivní, se vše mění a kniha se čte sama. Dají se pak přivírat oči nad některými nelogičnostmi. Pak přijde konec, Eda už jsem si oblíbila a chci pro něj lepší konec. Tento mi pro něj vadí.
Trošku delší začátek, stojí však za to jej překonat. Trochu tápete, proč starší a bohatý pán dá celý majetek chudé a černé ženě. Pak se rozběhne proces, začnete jí přát štěstí. A na posledních pár stranách se vše vysvětlí, jako vždy mě konec překvapí.
Knihu jsem si půjčila, protože v popisku bylo, že je podobná knize Quo Vadis. Je to příběh vojáka, který ukřižoval Ježíše Krista a po roce se vrací zpět do Jeruzaléma a ptá se, kdo to vlastně byl ten popravený. Potkává učedníky, uzdravené a postupně uvěří. Kniha není tak pozitivní jako Quo Vadis a má uvěřitelnější konec.
Básně nečtu téměř vůbec, ale čtenářská výzva… Některé básně se mi líbily, některé se ještě daly číst, ale převážná část byla velmi poplatná době, kdy kniha vyšla. Některé jsem ani nedočetla.
Velmi zajímavý příběh. Navrátivší Gita z koncentračního tábora slyší jen výčitky, proč tam raději nezůstala. Majetek si již rozdělili Češi, zpátky ji nikdo nechce.
Bohužel mi nesedl vyprávěčský styl.
Autor dlouhou část knihy popisuje historii Nigérie. Vysvětluje, proč došlo k odtržení Biafry. V té době pracoval jako novinář a kniha vznikla jako zápisník války o nezávislost. Je psaná v té době, pouze dvě kapitoly jsou dopsané déle.
Válku o nezávislost bohužel Biafřané nevyhráli, autor smutek prožívá s nimi, vadí mu postoje Anglie ke konfliktu.
Kniha není tak čtivá jako jeho ostatní, je hodně popisující, čtení neutíká.
Nejdříve jsem viděla film Za zvuků hudby a chtěla jsem se dozvědět více o rodině Trappových.
Kniha nás seznamuje s kandidátkou v klášteře Marií, u které si představená v kaldeře není jistá jejím posláním. Tak ji na rok pošlou ke kapitánovi Trappovi a jeho šesti dětem jako vychovatelku.
Kapitán je vdovec a jeho život se zdá smutným, i děti neznají hry a radost. Marie je seznamuje s radostí, hrami a zpěvem.
Po roce se měla Marie vrátit zpět do kláštera a složit sliby. Místo těch řeholních složí slib manželský.
Film končí jejich útěkem přes Alpy z okupovaného Rakouska. Kniha pokračuje jejich životem v Americe.
Celá kniha je velmi milá a pozitivní, přináší radost do všedních dní.
Manson Emmert Everard tak nějak po válce neví, co s životem, se přihlásí na inzerát hledající mladé muže s dobrou fyzickou kondicí. Z dobře placené práce se stane hlídání správného běhu dějin.
Po ukončení akademie hned po první akci poruší on a jeho kolega několik pravidel a stane se nevhodným pro stálou práci. Proto je jmenován nezávislým strážcem: vyslaný řešit problém v kterémkoliv místě a čase.
Problém s povídkami je ten, že kdykoliv se začtete, ony končí. Snad jen poslední tři mají každá přes sto stran a zážitek z nich je velkolepý.
Několik seniorů není spokojeno s péčí v domově pro seniory. Vyberou úspory a ubytují se v hotelu. Pak se rozhodnou, že i ostatní senioři mají právo na lepší péči. Založí Ligu seniorů, která bude krást a získané peníze vloží do péče o staré.
Kniha je velmi vtipná, přitom je uvěřitelná.
Kniha je velmi podobná "Když nastaly deště" od stejného autora. Také je v ní krásně popsaná Indie za starých časů. A pak je tu Bill - chlapeček Co užijem mít budem.
Tak podobný Tomu Ransomemu. A také on má možnost změny být lepším člověkem. Zdaří se mu to?
Na rozdíl od "Když nastaly deště" tu chybí ty deště a přetržená hráz. Děj je tak plyne pomaleji.
Nejdřív mi trvalo zvyknout si na starší češtinu.
Pak přibyla lítost nad hlavní hrdinkou, nad jejím těžkým dětstvím, skonem rodičů, manžela i dítěte.
Její postoj během druhé světové války, její přerod v hrinku byl očekávány, ale přesto potěšil.
Nejsem moc zvyklá na kladné hrdinky od Bromfileda, spíše potkáváme v jeho knihách hrdiny muže. O to víc překvapí, že dokáže popsat i statečnou ženu.
Není to variace na slečnu Marplovou, není to detektivka. Je to velmi černý humor z prostředí domova důchodců.
Poznáte několik seniorek z domova, jejich zvyky, drobnosti, které jim dělají radost a starost. Detektivní zápletka tu vůbec není, ale i tak jsem se nasmála.
Autor překvapil volbou tématu.
Vzpomíná na svého tatínka, na své dětství na malém ostrůvku na řece Rhoně.
Jak se učil rybařit, střílet.
Knížka je útlá a převážně pozitivní.
Hodí se na deštivé odpoledne, když chce člověk vzpomínat na hezké dětství a nechce nic složitého.