Mae komentáře u knih
První knize od Ali Hazelwood jsem dala čtyři hvězdičky, druhé tři, třetí dvě. Nezáleží na tom, která kniha byla která, protože pořadí jednotlivých knih by sestupující hodnocení asi nezměnilo.
Všechny knihy se čtou příjemně, pobaví, rychle utíkají. Je pravda, že tady mi za vtipnost a odlehčenost místy přišla na sílu a povinná postava bláznivé nejlepší kamarádky mi vyloženě lezla na nervy. Ale – i když odhlédneme od mého názoru, že by většina romantických komedií byla lepší bez romantické linky – mám problém s příběhem. Ten se totiž pořád opakuje. Autorka dokonce některé scény neustále recykluje a pouze jim trochu pozmění okolnosti, tudíž jsou ve výsledky všechny knihy zaměnitelné. V této mi však nejvíc vadil samotný vztah ústřední dvojice. Autorce se zjevně líbí nerovné vztahy, přičemž tím dominantním je pokaždé muž. Jejich nerovnost začíná už jejich tělesnou konstitucí (ona je pokaždé drobná, on je obrovský, což ona dokola a dokola obdivně komentuje) a pokračuje tím, že on má vyšší pozici v práci. Ona vedle něj působí dětinsky, on je vždy seriózní a tajemný. Dokonale ji prokoukne, čte jí myšlenky, zná její potřeby lépe než ona sama a chová se k ní blahosklonně a nakonec se z něj stane její zachránce.
Nejsem čtenářkou podobných knih, takže nemám moc s čím srovnávat, ale jsem si jistá, že další knihy od autorky už číst nebudu.
Je to hlavně kniha o sólo cestování, než popis každodenního života single lidí, kteří chodí od pondělí do pátku do práce a nemůžou nebo nechtějí strávit většinu roku někde na cestách. Je fajn, že si autorka našla, co jí vyhovuje, ale mohlo být předem inzerováno, že většině lidí, která hledá pomoc s každodenní realitou, bude její způsob života nedostupný.
Já sama a šťastná jsem a být single je pro mě trvalý, nikoli přechodný stav, takže jsem návod nehledala, ale zajímalo mě autorčino pojetí.
V některých pasážích se zamýšlí nad tím, jak lidé vnímají single lidi, nad jejich diskriminací ve společnosti, nad tím, co znamená samota a osamělost. Tyhle části byly dobré, ale čekala jsem, že budou tvořit většinu knihy, jenže tu ve skutečnosti tvořilo cestování po Jižní Americe a poznávání nových lidí. Zprvu pro ni bylo těžké být sama a musela se to učit. Jako pro introvertku a skutečnou samotářku pro mě byla nepochopitelná její potřeba s někým pořád mluvit a sdílet, stejně jako to, že si neustále dělala nové přátele a randila, takže sama vlastně moc nebyla.
Nejsem moc fanoušek romantických knih, ale Hypotézu lásky jsem zhltla ve vlaku a přišlo mi to velmi zábavné a milé a bavilo mě akademické prostředí v moderním hávu. Hlavu plnou lásky jsem zhltla skoro stejně rychle, jenže jsem měla pocit, že čtu stejnou knihu podruhé. Je to Hypotéza lásky vol. 2. Sice se změnily okolnosti, ale postavy i celkový děj byly úplně stejné. Třetí knihu od autorky si určitě přečtu, ale jestli bude jenom dál recyklovat svou první knihu, asi nemá cenu číst ty další.
Celou třetí a čtvrtou třídu jsem strávila na anglickém venkově pitím zázvorové limonády na vřesovištích a prozkoumáváním tajných chodeb. Doma ve skříni jsem pak měla sešit, kam jsem si zapisovala podezřelé věci, které jsem zaznamenala na našem maloměstě. Teď ve třiceti jsem se ke knihám vrátila a uvědomila si, jak moc mě Správná pětka ovlivnila. Zároveň jsem si ale všimla, že všechny díly jsou od začátku až do konce v podstatě stejné a ničím nepřekvapí, tudíž mě to po několika dílech přestalo bavit. Hodně rušivé je také všudypřítomné lpění na genderových rolích nebo rasismus a další věci, které neobstály v čase. Nicméně já se prostě nemůžu zbavit sentimentu.
Knihy o Gabře a Málince byly a stále jsou moje nejoblíbenější knihy z dětství a přečetla jsem je asi stokrát. Vyrostla jsem na nich já i moje máma a snad i babičky, což je zřejmě dáno i tím, že pocházím z Valašska. Takové kouzlo je dnes už nenapodobitelné.
Nejlepší a v češtině zatím jediné pořádné knižní ztvárnění aromantismu a asexuality. Miluju!
(SPOILER) Spíš smutná kniha. O tom, jak si v dětství myslíme, že žijeme ten svůj život, který budeme žít už navěky, ale že to období je ve skutečnosti velmi krátké a po zbytek života na něj budeme jen vzpomínat. Ta část v minulosti se mi moc líbila, je v něm hezky vystihnuté dětství v devadesátkách i s Bravem, Divokým andělem a pogy, a tím, jak to mladý člověk prožíval. Já jsem si navíc užívala to, že místo děje dobře znám (všimli jste si, že na obálce jsou pražské Dvorce?). Pak je ale střih a vypadá to, jako by v dospělosti všichni žili nudné a ničím zajímavé životy, ve kterých jsou nespokojení. Hodně jsem se těšila na popis samotného srazu, toho, jak se po letech poprvé spatří, i na to, co asi všichni ze třídy dělají, a hlavně jsem čekala, že Nela s Anetou si popovídají o tom, co se tehdy stalo a vysvětlí si to, ale místo toho se tam rozvíjela divná zápletka jako z telenovely. Škoda, první část byla povedená.
Výborná a důležitá kniha. Hlavními tématy jsou rasismus, misogynie, fetišizace nebělošských žen a mentální zdraví. Queenie je mladá černošská žena, která se dostala do těžké situace, když se s ní rozešel dlouholetý partner a ona se musela přestěhovat do plesnivějícího pokoje ve spolubydlení, což vede k sérii špatných rozhodnutí a k psychickým problémům, které ji přimějí vyhledat pomoc. Uvědomí si, že je nutné nejdříve vyřešit svá traumata a své sebepojetí, které nevycházelo z ní samotné, ale bylo utvářeno jejím okolím. Zároveň kniha citlivě vykresluje složité rodinné vztahy a vyzdvihuje důležitost přátelství.
Jako jiné knihy Aleny Mornštajnové je i tato velice čtivá a je snadné se v ní na několik hodin ztratit a přečíst ji na jeden zátah. Nicméně nenaplnila má očekávání a poměrně mě zklamala. Soustředí se na dvě postavy, které žijí v izolaci od okolního světa, a ačkoli jsou jejich osudy zajímavé, je podle mě škoda, že se autorka věnuje spíše životu jednotlivce na úkor širšího obrazu společnosti, k němuž toto téma vybízí. O alternativních polistopadových dějinách se toho mnoho nedozvíme. Hlavně jsem čekala více podrobností z každodenního života, které by odkazovaly k aktuálním trendům. Například by bylo mnohem zábavnější, kdyby namísto prostého konstatování, že internet je zakázaný, autorka ukázala nějakou speciální československou verzi Instagramu nebo snahu mladých lidí dostat se k Netflixu.
Hloubavá a něžná poetika s vůní slané vody. Najdeme v ní hluboké city, bolest z životních ran, radost z přítomných okamžiků, krásu obsaženou ve všednosti, nostalgii a stesk po domově, pocit vykořeněnosti, nezmizelé vazby na tradiční irský venkov, strach z pomíjivosti i hledání sebe sama.
Jedna z knih, kvůli kterým si skoro přeju, abych měla děti, jen abych jim mohla koupit takovou knížku. Zároveň bych si přála poděkovat autorovi. Doufám, že se dostane k co nejvíce chlapcům, protože takto by měla vypadat výchova ve 21. století. Autor zde nepodává pouze základní fakta o lidském těle jako jiné příručky pro mladé lidi na prahu puberty, ale bojuje v ní proti toxické maskulinitě, podporuje ve vytváření zdravého self-image a hovoří například o transgenderu, různých sexuálních orientacích nebo feminismu, a to vše velmi otevřeně a upřímně. Některé věci bych doplnila nebo více rozvedla, ale i přesto je to opravdu podařená a důležitá kniha a přála bych si, aby se něco podobného objevilo i se zacílením na dívky (ačkoli i pro ně by byl Respekt přínosný).