Maguša komentáře u knih

V rámci studia neverbální komunikace, je to docela dobrá kniha... ale pokud bych mohla poradit těm, ktří uvažují nad jejím čtením, doporučuju spíše knihu Řeč těla od Peaseových - je daleko vtipněji napsaná, čtivá a s ničím se nepárá. Tajná řeč těla Lewise působí více formálně a trochu zastarale. ;)

1 05.12.2014

To, že knihu hodnotím čtyřmi hvězdami, je dáno nejspíš tím, že jsem dřív než Aljašku četla Greenovy Hvězdy. Je jasné, že Greenův spisovatelský debut byl o trochu slabší, než jeho nástupce v podobě hvězd. Není fér posuzovat autorova různá díla, ale přiznejme si, že to děláme pořád... ať už jde o Greena nebo J. K. Rowilngovou nebo Shakespearea. Knihy neustále porovnáváme a myslím, že je to dobře. Pro mě je Aljaška příjemným čtením, které se mě ale nedotýkalo takovou mírou jako Hvězdy. Nevím, jak je to u Papírových měst, ale doufám, že kvalita Greenových knih stále stoupá. Jako jeho prvotní počin je to opravdu pěkné dílko, které mě tedy nejvíce bavilo, když gradovala část "Před tím". Část "Po tom" se podle mě zvláštně vlekla, a to nemyslím tak, že bych se snad nudila, ale spíše se té smutné části knihy věnoval déle, než bych si představovala. Aljaška je moc dobrá kniha, ale není dech beroucí ani dokonalá, ani taková ta kouzelnice, co vám vezme slova z úst, když o ní chcete napsat komentář, a která ve vás nechá tak silné pocity, že ani pomalu nevíte, co se děje. Zkrátka a dobře, nenechala ve mně tak hlubokou stopu, jako třeba Než jsem tě poznala od Moyesové, už zmiňované Hvězdy nám nepřály Johna Greena nebo další tituly a spisovatele, které mám už navždy v mysli i v srdci. Aljaška, je fajn a v pohodě, ale pro mě to není poklad. ;)

3 31.10.2014

Kolář je opravdový mistr a profesionál prevence a řešení šikany. Kniha je velmi kvalitní pomocnice pro pedagogy i rodiče. :)

1 16.10.2014

Kdo ještě nečetl knihu, nečtěte můj komentář, můžou se objevit nějaké informace o ději.

Jsem naprosto mimo. Budu se hodně přemáhat, abych knihu nesrovnávala s Hvězdami od Greena. Je to totiž tak nějak hodně podobné, ale přitom dost jiné. Znovu opakuju, že si myslím, že tohle není četba výhradně pro ženy. Otevírá dveře nesčetným informacím o životě, který vedl Will, a myslím, že autorka se neuvěřitelně nádherně vypletla ze sítí klišé (které jsme měli občas šanci pozorovat ve Hvězách od Greena), ale to už zase srovnávám, a to nechci. Tak nějak jsem se vžila do situace Louisy. Nevím proč, ale její zármutek a nejistota, předtím než odjela do Švýcarska... přiznám se, úplně mě to oddělalo. Kniha je naprosto čtivá. Četla se sama a já jsem ztrácela pojem o čase. Úplně jako bych byla v jiném světě. Jakobych žila s Willem a Louisou v tom přístavku. Jsem z toho ještě celá vykolejená. Z toho, jak to všechno dopadlo. Pořád jsem doufala, že to nakonec neudělá. A jeho dopis na konci mě odrovnal úplně. Byla jsem naštvaná, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. Byla jsem smutná a dotčená, a nemohla jsem tomu uvěřit. Vím, že celá kniha k tomu tak nějak směřovala, ale já jsem se nedokázala odpoutat od představy, že to všechno dobře dopadne. Jedno mi v knize moc chybělo a myslím, že to Willovi nikdy neodpustím. To, že Louise neřekl, že ji miluje. Vím, že to vyplynulo z kontextu a tak, ale evidentně to bylo něco, co říct nemohl a nechtěl ale přitom chtěl a hrozně moc. Ale mně to chybělo. Přiznávám, že kdyby jí to někdy řekl, konec knihy bych zvládala ještě hůř. Ale tak nějak jsem to chtěla moc přečíst a vědět, že i ona od něho ta slova uslyší. Sakra zním teď fakt divně, ale nikdy jsem v knize tak nepostrádala vyznání lásky. To Louisino bylo famózní, a tak jsem čekala, že se ji dostane stejného vyznání, z jeho strany. Utěšením je, že pak na konci četla dopis a všichni víme, že to byla nádhera, a slzy se prostě potlačit nedaly. Tak nějak jsem soucítila i s Willem. Opravdu jsem z pocitů postav zmatená, a ani nevím přesně s kým soucítím více... Jsem zklamaná, že to byl jenom půlrok!!!

Knížka je naprosto úžasná a vřele ji doporučuju! :-))

13 13.09.2014

Hvězdy nám nepřály. Tato kniha ve mně vyvolala tolik pocitů, že asi ani nebudu schopná popsat je tu všechny. Myslím, že to je nemožné. V každém totiž z této knihy zůstane něco jiného, ale přitom stejného. Je psaná tak čtivě, že je to první kniha po velmi dlouhé době, kterou jsem četla pozdě do noci, a tak nějak mi bylo jedno, že už je půl třetí ráno a já budu dost unavená, když nepůjdu hned spát. Musela jsem ji dočíst, musela jsem ji uzavřít. Protože jít spát uprostřed všeho dění by bylo jako dočíst Císařského neduhu do té poslední neúplné věty - strašné, nedodělané, nervy drásající a zvláštní myšlenky vyvolávající.

Nejsem si úplně jistá, co mám napsat. Je toho opravdu moc. Snad jen to, že Johnu Greenovi jsem to sežrala i s navijákem. Nikdy v životě bych nečekala, že muž by mohl psát tak dokonale v ženské osobě. Fakt jsem byla jeho stylem psaní zvláštně unešená. Kdyby knihu psala žena, nepřekvapilo by mě to, ale psal ji prostě muž a já z toho vyvozuju jenom jeden jednoduchý fakt, a to, že velikost vcítění se Johna Greena je nevypočitatelná, a že se nachází někde v tom zvláštním nekonečnu. Možná na tom mají podíl ti lidé, kterým na konci knihy tak děkoval za rady a v tom případě by měl být Green za tyto lidi neskutečně vděčný, protože míra toho zvláštního vcítění se, dělá z knihy mistrovské dílo.

Další důležitou věcí pro mě byl vtip, s jakým Green vytvořil postavy Hazel, Augusta i Izáka. Byla to svatá trojice této knihy. Všichni byli prostě dokonalí. To, jak celou tu situaci brali, tak nějak jinak, než by se dalo čekat na lidi s rakovinou. Tak nějak zvláštně a snad by se dalo říct, že dobře. Jakoby byly jejich myšlenky propojeny, jakoby jeden věděl, co má říct tomu druhému, aniž by o tom musel přemýšlet. Prostě přátelství každým coulem. Při čtení jsem se nesčetně krát začala smát, ale opravdu od srdce a nahlas. Hlavně ta moje svatá trojice vždycky použila takovou reakci v různých situacích, která by mě nikdy v životě asi ani nenapadla. Kniha je prostě plná humoru, ale abyste si nemysleli, že je to komedie musíte taky vědět to, že jsem brečela. A to mockrát v několika určitých pasážích děje. Nechci to tu rozpatlávat, protože se bojím, že můj komentář bude číst někdo, kdo knihu ještě nepřečetl... Ale snad postačí, když řeknu, že Izákova první řeč (tedy z Posledního dobrého dne) byla tak vtipná a smutná zároveň, že jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet, a tak nějak jsem se nakonec usmívala a u toho brečela. Byl to fakt neskutečně zvláštní pocit a po přečtení (i během) mě napadlo tolikrát: Proč si pořád stežuju, když jsem zdravá a mám opravdu velké štěstí, že se mám o koho opřít. - Jenomže z téhle myšlenky se pak linou tak hrozné představy: Co když by to tak nebylo? - A pak si představím sebe nebo lidi, které mám moc ráda, jaké by to bylo, kdyby se to stalo někomu z nás. Teď tu nebudu rozebírat množství kapesníků použitých při tomto rozjímání. Kniha se mě prostě a jednoduše dotkla a moc silně.

Překvapuje mě, že jsem v ní četla to, co jsem ještě nikdy nečetla nebo neslyšela. Trochu jsem čekala, že to bude ohraná písnička, ale opak je pravdou. Ten příběh je úplně jiný než ostatní. Je to král všech příběhů, které se točí okolo rakoviny. Hodně lidí si myslí, že je to kniha pro mládež (nebo, že je pouze pro dívky). Ne! Není. Opravdu není. Je to jako třeba (Ne) obyčejný kluk, který je taky adresován hlavně pro děti a mládež, a přitom si na něm smlsávají dospělí. Tak by to mělo být. Není to jenom pro dívky. Je to prostě pro všechny lidi, kteří si to nenechají ujít.

Možná vás taky při čtení napadne, že v nějaké záležitosti prostě mrháte časem a dojde vám, že jsou opravdu důležitější věci, na které byste se měli zaměřit a užít si života plnými doušky. Je na čase to prostě rozhoupat na „zoufale osamělé zahradní houpačce, která hledá láskyplný domov“. Je důležité mít někoho, komu byste "ublížili", kdybyste se ocitli ve stejné situaci jako Hazel, a taky je důležité, aby byl někdo, kdo by „ublížil“ vám, kdyby byl v Hazelině situaci.

"Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní." - Tak, a končím, protože se mi zase zamlžují oči, ale tak nějak dobře se zamlžují. Možná jenom proto, že jsem prostě a jednoduše vděčná.

7 10.06.2014

(Ne) obyčejný kluk se povedl. Tuhle knížku by si měli přečíst lidé, kteří se dívají na postižené lidi (ať už tělesně postižení, či mentálně) s odporem a štítí se jich. Doufám, že by konečně pochopili, že k tomu nemají jediný důvod. Kniha krásně popisuje, jak se z někoho, koho se lidé bojí dotknout nebo se na něj jen podívat, stane někdo, kdo je pro ně vzorem. :) Libí se mi zachycení pohledů od ostatních postav. Moc si přeju, aby bylo na světě méně "Julianů".

6 22.03.2014

Moc pěkné čtení, které ve vás - i když už jste dospělí, a ne dítě - nechá zvláštní stopu. :)

2 22.03.2014

Moc pěkné čtení pro děti. :) Jelikož jsem to nečetla v dětství, ale až teď, byly pro mě ty rostoucí jablka na hlavě už trochu moc. Každopádně si myslím, že hlavně školkovým dětem se musí knížka moc líbit.

3 15.03.2014

Velmi pěkně zpracované téma života s Alzheimerovou chorobou. Pro děti (i dospělé) vhodné čtení k pochopení toho, co s sebou tato nemoc přináší, a jak se k ní staví okolí. :)

2 14.03.2014

Pan Fulghum má dokonalou schopnost chňapnout čtenáře a nepustit ho, a dát mu do hlavy takový ten pocit, že na světě nejsou jenom svině, ale i dobří lidé :)

7 02.03.2014

Je vidět, že Boscův preventivní systém výchovy byl velmi nadčasový. Ferrero ho skvěle využil ve výchově v rodině současnosti. Kniha je plná užitečných a rozumných rad. Nejen jak vyřešit, ale hlavně jak předejít problémům. Doporučuju rodičům, pedagogům a studentům tohoto oboru. Určitě se ke knize vrátím.

2 10.01.2014

Ačkoli sestry Brontëovy nosí stejné příjmení, v dalších směrech se od sebe dokonale liší. Větrná hůrka si mě naprosto získala (na rozdíl od Jany Eyrové). Je to můj názor, který opravdu nikdy nezměním. Hůrku jsem četla 3x a nikdy mně nezklamala. Vím, že je chybou, srovnávat tyto sestry, ale ono se to tak nějak nabízí, když jsem Janu Eyrovou pomalu nemohla dočíst (a důvody jsem zmínila v komentáři u knihy) a u Hůrky to bylo úplně naopak. Hltala jsem každé slovo, Emily to prostě umí podat, nevykecává se, s ničím se nepárá, vždyť všechno, co by se snad dalo popsat v miliónech slov, se tvoří v mysli čtenáře samy, jakoby se napojovaly na samotné Emilyiny myšlenky. Doufám, že teď to nikdo z vás nechápe tak, že si myslím, že je kniha předvídatelná. To ne. Je jen přímá a neřeší hlouposti. Bere věci tak, jak jsou a ty špatné hodnotí emotivními výstupy postav, stejně jako ty dobré. Emily také dokázala, že je mnohem odvážnější než její sestra. Charaktery postav překračují hranice, a jejich vlastnosti nesplňují očekávání, např. Kateřina se chovala spíše jako kluk, než děvče.
Charlotte se zabývala popisováním prostředí víc než Emily. Emily šla do hloubky duše člověka a zkoumáním všech zvrácených i nezvrácených citů. Jako by byla váženým divákem všech životních scén dvou rodin, měla ovladač a vždy když chtěla, zmáčkla stop, pozorně pozorovala emotivní situace a podle potřeby i přetáčela zpátky, aby scénu viděla zas a v jiném světle. Překvapivě neodsuzovala všechny špatné činy, hledala jejich příčiny a později některé z nich i ospravedlnila. Emily Brontëová je pro mě naprostou bohyní romantismu a vždy jí zůstane.

Četla jsem ji poprvé až teď. V dětství se mi vyhnula obloukem, což mě mrzí. Chtěla bych si pamatovat, jak jsem knihu vnímala kdysi, abych to porovnala s dneškem, protože asi každý čtenář různého věku si z ní vezme něco jiného. Ale přesto si myslím, že si z ní mnozí z nás vezmou to, co právě hledají. Je to jako kouzlo.:)

6 23.01.2013

Přečteno jedním dechem, je to nádherné dílo. Mrzí mě, že mnohé lidi neosloví, přestanou číst a spíše se obrátí k filmu. Film jsem viděla dřív a připadalo mi, že je v celku dobrý, ale po přečtení si říkám, kam se hrabe na knihu. Je jasné, že někomu prostě vyhovuje lehčí ztvárnění, ale je to veliká škoda a mrhání krásnem. Máj tím přichází o obdivovatele a myslím, že už to bude jenom horší a horší. V dnešní době povrchních keců zvaných romantická story je pochopitelné, že si lidi vyberou knihu, která se čte lehce a u které nemusí přemýšlet. Lidi si všechno zjednodušují. Za chvíli tu zůstane jen hrstka těch, kteří se nechají unášet všemi těmi verši ale naopak těch, kteří si koupí nějakou zjednodušenou verzi Máje, aby měli v kapse povinnou četbu, bude více.

8 23.01.2013

No, ačkoli je to dost naivní, je to zatraceně krásné. Nejde hodnotit jinak, než pěti hvězdami, protože jsem to přečetla jedním dechem. Když budu mít možnost, tak vyrazím i na divadelní ztvárnění.

5 12.01.2013

Tohle je opravdu velké dílo, stojí za to si ho přečíst. Během čtení, jsem musela několikrát přestat a jít se zabavit něčím jiným. Zanechávalo ve mně zvláštní pocity a někdo by to třeba považoval za špatnou vlastnost knihy, a tak by ji ani moc dobře neohodnotil. Já v tom ale vidím silné kouzlo, protože pokud ve vás kniha zanechá něco tak silného, je to jasný důkaz toho, že se ve vás usadila jako vetřelec. Záleží jen na tom jestli, nebo jak a kdy toho vetřelce přijmete.

8 11.12.2012

Četla jsem, viděla jsem divadelní i filmovou verzi už několikrát a nikdy mě to nepřestalo bavit.:)

4 11.12.2012

Příběh odehrávající se v krutých časech, ale zároveň je prosycen neskutečně čistou láskou. Ten kontrast je obrovský, ale stejně se nějakým neznámým způsobem strana děsu a lásky doplňuje. Jedna strana jakoby pokládala otázky a odpovídala té druhé a naopak. Úžasné dílo!

6 11.12.2012

I malá knížečka se zároveň může stát velkou knihou popisující krutou pravdu, a to, že každý v sobě má tu vadu, pohrdat druhými.

6 28.09.2012

První kniha, která mě doprovázela procházkou po obloze:). Příběhy, poutající se k souhvězdím jsou úžasné a jejich spojitost taktéž. Doporučuju.

2 29.06.2012